Následné události jsou pak líčeny jako „spravedlivá odplata“, nebo přinejmenším „pochopitelná reakce“ na jejich „provokativní jednání“.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Amsterdamská lekce

Zostřená twitterová verze mluví o tom, že Izraelci vlastně přijeli ohrožovat obyvatele města, že se projevili jako rození okupanti, že se vlastně stejně jednalo o „izraelské vojáky“, a že ti, jak známo, „rádi zabíjejí malé děti“. Kontextem samozřejmě byla válka odehrávající se v Gaze.

Druhá verze vidí věci opačně. Tedy že se nejednalo o konflikt fanoušků domácího a hostujícího týmu, a nebo napadení obyvatel města, ale útok příslušníků místní muslimské menšiny na Izraelce – totiž ty, které měli v dosahu.

Fanoušci Ajaxu se údajně naopak podíleli na ochraně izraelských kolegů, s nimiž udržují přátelské vztahy. V izraelských novinách se hrdinou posledních dní stal arabskojazyčný Izraelec, kterému se podařilo dostat několik svých krajanů do bezpečí.

Zesložiťování reality

Rasistická hesla nebo jakékoli strhávání čehokoli je jednání nepřijatelné, ať se ho dopustí kdokoli, včetně Izraelců. Jenže pokusy o propojení mezi tím, co dělali Izraelci, a tím, co se pak dělo jim, mohou u někoho vyvolat rozpaky.

Fanoušků Maccabi přijelo do města kolem tří tisíc, záběry na pochod jejich tvrdého jádra ukazují sto, možná dvě stě lidí.

Podle zpravodajství z místa byly nakonec zřejmě strženy dvě vlajky a jeden zdemolovaný taxík. Jejich jednání se nelišilo od jednání mnoha jiných fotbalových radikálů, aniž by to vyvolávalo pocit, že je třeba je spontánně ztrestat.

Především ale je zvláštní tvrdit, že libovolný obyvatel Amsterdamu má pravomoc trestat někoho, kdo se nechová vhodně. A také tato argumentace vlastně stojí na logice, že jakýkoli fanoušek Maccabi, nebo jakýkoli Izraelec v ulicích, je zástupcem všech fanoušků (nebo všech Izraelců), a je tedy legitimním objektem výchovy.

V posledním roce se v západoevropských městech odehrálo mnoho propalestinských či protiizraelských demonstrací, při kterých se provolávala extremistická hesla, ničil majetek a například strhávaly portréty unesených Izraelců.

Teoreticky by to mělo znamenat, že zase někdo jiný by měl mít právo napadat a trestat nahodilé přistěhovalce nebo jejich potomky.

Poučení pro každého

Příslovečným slonem v místnosti byl samozřejmě fakt, že zátah na Izraelce se chystal s předstihem několika dnů, a nemohl tedy být reakcí na jakékoli nevhodné chování některých z nich, což se mnozí debatéři i novináři rozhodli ignorovat.

A za druhé, sami domácí účastníci této akce ji na sociálních sítích nazývali „joodenjacht“, „hon na Židy“. Nešlo tedy možná tolik o Palestinu, jako spíš o Židy.

Organizátoři honu si možná zchladili žáhu, ale neúmyslně se postarali o reklamu na sionismus, tedy myšlenku, že Židé mají mít svůj stát, kam se mohou uchýlit před nebezpečím.

Nehledě na to, že posloužili politickým zájmům Benjamina Netanjahua. Tím spíše, že se od té doby už stačily odehrát další, byť menší útoky na místní Židy ve Švédsku a v Německu, rovněž ve jménu „antisionismu“.

Izraelská a židovská média o všem velmi zevrubně debatují, protože jde o bezprecedentní událost v nedávných dějinách evropských Židů.

Jenže nějaké poučení skýtají tyto události i pro Nizozemce a další západoevropské národy. Tedy podle jakých pravidel se v jejich zemích bude žít, i kdyby se všichni Židé někam odstěhovali.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít