Syrský režim se podobal mnoha jiným diktaturám v regionu. Ty ve 20. století s určitým úspěchem budovaly moderní státnost a ekonomickou základnu, než začaly ztrácet dech i legitimitu. V Sýrii, zemi početných náboženských menšin, byl režim ostentativně sekulární a opíral se právě o strach minorit z vlády většinových sunnitských muslimů.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Co čeká Sýrii? Nevídaný experiment

Režim Bašára Asada padnul zřejmě i proto, že strach menšin z nových poměrů pod nadvládou sunnitských islamistů byl tentokrát menší, než nesouhlas s trváním diktatury.

Ke změně postoje těchto skupin přispěla i sebeprezentace nejvlivnější z povstaleckých organizací, totiž islamistické Haját Tahrír aš-Šam, HTS. Ta totiž tvrdí, že hodlá menšiny tolerovat a vládnout pragmaticky.

Sýrie pro všechny?

HTS se tedy podařilo rozptýlit obavy, že je pokračováním Al-Káidy, natož Islámského státu, které perzekvovaly šíity, křesťany a další skupiny. HTS přitom má kořeny i v těchto hnutích. Pokud svůj slib dodrží, bude to znamenat, že v Sýrii vznikne zcela nový typ islamistického režimu.

Povstalci též dávají najevo, že hodlají budovat stát založený z velké části na syrské identitě, mluví o „svobodné Sýrii“ pro „všechny obyvatele“. Tím by se také nová Sýrie lišila od dosavadního režimu, který byl nejen tyranský, ale také měl za cíl udržet sunnitskou většinu stranou moci.

Důležitý je důraz na „syrství“, protože v Sýrii panuje velká nenávist vůči vnějším hráčům, nejen Íránu na straně svrženého režimu, ale i různých protirežimních sunnitských džihádistů, kteří na syrské bojiště přicházeli odjinud.

Vůdce HTS Džulani se představuje jako budovatel a pragmatik. Zakázal rabování i chaotické přebírání veřejných institucí. Pravděpodobně ještě před úprkem prezidenta Bašára Asada navázal kontakt s Asadovým premiérem Muhammadem Ghazím Džalálím, a dohodl s ním hladké předání moci.

Dává tedy najevo, že nechce jít ani cestou Afghánistánu, kde Tálibán zavedl svou extrémní představu o teokratickém státu, ani nechce následovat chaotický libyjský scénář. Zmíněný odstupující premiér dokonce mluvil o svobodných volbách.

Trocha pochybností

Vůdce HTS Džulani hodlá budovat státnost založenou na legitimitě zdola. Jsou tu ovšem některá „ale“. Zaprvé, HTS sice ve svém dosavadním sektoru vládla pragmaticky, ale rozhodně ne svobodomyslně. Není důvod očekávat, že ve větším měřítku to bude jiné.

Za druhé, podstatná část těch, kdo se nyní dostávají k moci, věří, že jejich úkolem je zavést v nějaké podobě vládu náboženského práva. Menšiny, jako jsou allávité, křesťané nebo drúzové, tedy mohou být brzy zklamány, což platí i pro mnoho svobodomyslně a moderně uvažujících sunnitů. Zdá se, že mnozí z nich jsou optimističtí v tom smyslu, že nevěří v trvanlivost tohoto nového režimu, a nyní oslavují hlavně pád toho dosavadního.

A za třetí, je tu obava, že povstalci, kteří uspěli i díky své jednotě, tedy tomu, co postrádali v předchozím desetiletí a co prodloužilo Assadovu režimu život, se nakonec začnou hašteřit mezi sebou.

Proti Asadovi kdysi povstalo údajně až 1500 skupin, podporovaných různými silami ze zahraničí. Tato situace se může opakovat. Případně bude muset Džulani začít budovat osobní diktaturu, aby všechny síly udržel na uzdě.

A v neposlední řadě, v žádné arabské zemi v okolí nefunguje standardní demokratický režim. Všechny důvody, proč tomu tak je, platí i v Sýrii. A statisticky vzato, násilné převzetí moci šance na budování demokracie značně snižuje.

Jenže stále platí, že tak jako málokdo ze znalců poměrů byl schopen předpovědět rychlý pád režimu, možná si nikdo neumí představit, co se Sýrií bude za měsíc, za rok, nebo za deset let. 

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít