Už ve dvou liniích, zahraniční a domácí, z nichž ta prvá byla po letech ideologické blokády okénkem do současného světa, stejně jako okamžitě rozebraná publikace autorů Houpačky o skupině The Beatles.

Přehrát

00:00 / 00:00

Ondřej Konrád: Hluboká brázda za Jiřím Černým

A druhá mnohdy odrazovým můstkem pro zcela nová, svěží jména na scéně. Jimž se Jiří Černý už sólově věnoval i knihou Zpěváci bez konzervatoře, legitimizující líheň divadla Semafor a podobně. Společnost byla v pohybu a fenomén Houpačky mu evidentně zvyšoval tempo a intenzitu. 

Matení bretschneiderů 

Když po sovětské okupaci musel pořad skončit nejen kvůli jménům jako Kryl, ale protože zkrátka nastávala normalizace, všeobecné známého Černého napadlo, že by mohl za vyhladovělými posluchači přímo. A začal s taškou desek, mnohdy zasílaných od vděčných emigrantů, jimiž před lety otevírala Houpačka oči, objíždět kulturní zařízení po republice. 

A jeho Antidiskotéky, čili čistě poslechové, nikoli taneční produkce, byly v nastalém marastu málem něčím jako misemi obrozeneckých distributorů českých knih v 19. století. A lidé v plných sálech Jiřímu viseli na rtech a naslouchali jeho vážnému šíření toho podle jeho mínění nejlepšího z nevážné, ale mnohdy závažné světové muziky. 

A ovšem i české, k níž se nemohli dostat, neboť Černý bez zábran hrával i protestní zpěváky, jejichž desky vycházely už pouze v zahraničí, zmíněným Krylem počínaje. Jen je při uvádění všelijak legračně přejmenovával, čímž mátl lokální bretschneidery, kteří ovšem měli návštěvu Antidiskoték v popisu práce. 

To jsou paradoxy! 

Do rozhlasu, televize a denního tisku nesměl, ale v hudebním měsíčníku Melodie se zdál režimu ne tak nebezpečný, psát do něj mohl. A právě jeho články a hlavně kritické výstupy bez ohledu na to, které tuzemské pěvce měla Husákova garnitura v oblibě, dělaly z časopisu podpultové zboží.

Papír na větší náklad režim Melodii nepovolil, a tak, jak kdosi dost realisticky odhadl, prošel každý exemplář asi šesti rukama a šlo tedy vlastně o záležitost přece jenom masovou.

Však když si to na ÚV KSČ uvědomili, časopis na pár let skončil v rukou ochotných diletantů. Čímž ovšem Černého jméno zase o něco jasněji zasvítilo a počet Antidiskoték v jeho kalendáři zhoustl. Paradoxně byl umlčovaný novinář vlastně známější a vyhledávanější než dřív. 

A jako morální i profesní autorita se pak logicky stal i mluvčím Občanského fóra, a když Jakešovo vedení po neutuchajících listopadových demonstracích rezignovalo, slavnostně a radostně to národu oznámil právě Jiří Černý.

A ve svobodné zemi se pak další dekády už zase věnoval svým posluchačům a čtenářům, ale předávání vysoké žurnalistiky a výsostné autorské poctivosti mladší generaci. A věděl, že za sebou nechává hlubokou brázdu.

 Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít