Hluboká brázda za Jiřím Černým
Dneska to zní nepředstavitelně, ale od poloviny šedesátých let usedaly každý týden u rozhlasu desítky, spíš stovky tisíců lidí, aby jim neutekla písničková hitparáda „12 na Houpačce“. Později Houpačka.
Už ve dvou liniích, zahraniční a domácí, z nichž ta prvá byla po letech ideologické blokády okénkem do současného světa, stejně jako okamžitě rozebraná publikace autorů Houpačky o skupině The Beatles.
A druhá mnohdy odrazovým můstkem pro zcela nová, svěží jména na scéně. Jimž se Jiří Černý už sólově věnoval i knihou Zpěváci bez konzervatoře, legitimizující líheň divadla Semafor a podobně. Společnost byla v pohybu a fenomén Houpačky mu evidentně zvyšoval tempo a intenzitu.
Matení bretschneiderů
Když po sovětské okupaci musel pořad skončit nejen kvůli jménům jako Kryl, ale protože zkrátka nastávala normalizace, všeobecné známého Černého napadlo, že by mohl za vyhladovělými posluchači přímo. A začal s taškou desek, mnohdy zasílaných od vděčných emigrantů, jimiž před lety otevírala Houpačka oči, objíždět kulturní zařízení po republice.
A jeho Antidiskotéky, čili čistě poslechové, nikoli taneční produkce, byly v nastalém marastu málem něčím jako misemi obrozeneckých distributorů českých knih v 19. století. A lidé v plných sálech Jiřímu viseli na rtech a naslouchali jeho vážnému šíření toho podle jeho mínění nejlepšího z nevážné, ale mnohdy závažné světové muziky.
Dali jsme si špagety a naše diskotéka nebrala konce. Martin Kyšperský vzpomíná na Jiřího Černého
Číst článek
A ovšem i české, k níž se nemohli dostat, neboť Černý bez zábran hrával i protestní zpěváky, jejichž desky vycházely už pouze v zahraničí, zmíněným Krylem počínaje. Jen je při uvádění všelijak legračně přejmenovával, čímž mátl lokální bretschneidery, kteří ovšem měli návštěvu Antidiskoték v popisu práce.
To jsou paradoxy!
Do rozhlasu, televize a denního tisku nesměl, ale v hudebním měsíčníku Melodie se zdál režimu ne tak nebezpečný, psát do něj mohl. A právě jeho články a hlavně kritické výstupy bez ohledu na to, které tuzemské pěvce měla Husákova garnitura v oblibě, dělaly z časopisu podpultové zboží.
Papír na větší náklad režim Melodii nepovolil, a tak, jak kdosi dost realisticky odhadl, prošel každý exemplář asi šesti rukama a šlo tedy vlastně o záležitost přece jenom masovou.
Plachetka: Don Giovanni mohla být moje osudová role, ale ujel mi vlak. Nejčastěji mě potkává Leporello
Číst článek
Však když si to na ÚV KSČ uvědomili, časopis na pár let skončil v rukou ochotných diletantů. Čímž ovšem Černého jméno zase o něco jasněji zasvítilo a počet Antidiskoték v jeho kalendáři zhoustl. Paradoxně byl umlčovaný novinář vlastně známější a vyhledávanější než dřív.
A jako morální i profesní autorita se pak logicky stal i mluvčím Občanského fóra, a když Jakešovo vedení po neutuchajících listopadových demonstracích rezignovalo, slavnostně a radostně to národu oznámil právě Jiří Černý.
A ve svobodné zemi se pak další dekády už zase věnoval svým posluchačům a čtenářům, ale předávání vysoké žurnalistiky a výsostné autorské poctivosti mladší generaci. A věděl, že za sebou nechává hlubokou brázdu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Nad Gruzií se vznáší stín vážného občanského konfliktu
Libor Dvořák
Ambiciózní projekt reformy daní z dílny PAQ Research má jediný háček: je navrhovaný v Česku
Apolena Rychlíková
Angela Merkelová vzpomíná. Také na Ukrajinu
Libor Dvořák
O vládním hausnumerismu aneb nápadný nepůvab 93 procent
Petr Honzejk