K ultimátům, která Trump stačil už zveřejnit, patří kupříkladu hrozba, že pokud hnutí Hamás nepropustí do jeho nástupu do funkce v lednu rukojmí, která drží od teroristického útoku na Izrael ze 7. října loňského roku, zaplatí prý „pekelnou cenu“, přeložíme-li jeho slova doslovně.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jiří Pehe: Trump zkouší politiku ultimát a nátlaku

Další ultimátum adresoval skupině BRICS, kterou tvoří devět zemí v čele s Ruskem a Čínou. Pokud se prý pokusí nahradit dolar coby mezinárodní platidlo jinou měnou, uvalí na zboží z těchto zemí cla ve výši sta procent.

To by se fakticky rovnalo blokádě dovozu většiny zboží ze zemí skupiny BRICS. K těm přitom patří i Indie, Brazílie a Jižní Afrika. Tedy země s nikterak malými ekonomikami, které si nezbytně nemusejí nechat Trumpovy výhrůžky líbit.

Zeměmi skupiny BRICS ovšem výčet zemí, kterým Trump hrozí, nekončí. Oznámil, že hned v den nástupu do funkce uvalí cla ve výši 25 procent na dovoz zboží z Mexika a Kanady. Také dodatečné 10procentní clo na zboží dovážené z Číny. Ta mají platit do doby, než tyto země účinně zakročí proti exportu drog a migraci do USA.

Trumpovy snahy o nátlak s pomocí hrozeb a ultimát mohou, ale také nemusejí vést k žádoucím výsledkům. Příkladem mohou být rozdílné reakce Kanady a Mexika.

I Kanada a Mexiko

Kanadský premiér Justin Trudeau navštívil Trumpa jen několik dní po zveřejnění jeho hrozby v jeho sídle v Mar-a-Lago na Floridě, a snažil se ho ujistit, že Kanada na řešení problémů s migrací a pašováním drog do USA přes kanadsko-americkou hranici pracuje.

Mexická prezidentka Claudia Sheinbaumová naopak pohrozila, že Mexiko odpoví zavedením stejně vysokých cel na dovoz amerického zboží. Trump se sice pokoušel následný telefonický rozhovor s ní interpretovat tak, že souhlasila s jeho požadavky, ale Sheinbaumová to odmítla jako v podstatě lež.

Je otázkou, zda Trump poněkud nepřeceňuje sílu své země, když hrozí kvůli dosažení svých různých cílů obchodní válkou hned několika velkým světovým ekonomikám najednou, včetně Evropské unie. Uspět by mohl, kdyby se mu podařilo země, kterým hrozí s pomocí metody „rozděl a panuj“, donutit k bilaterálním jednáním. To se ale podařit nemusí.

Trump vytváří jen chaos

Nátlak Trump praktikuje i v domácí politice. Ten se zejména týká několika členů republikánské většiny v Senátu, kteří mohou hlasovat proti jeho některým kontroverzním nominacím na pozice v jeho administrativě.

Trumpova taktika, zdá se, spočívá v nominaci některých zjevně neprůchodných kandidátů. Když ti nakonec po domluvě s Trumpem odstoupí nebo neprojdou, rebelující senátoři už nebudou mít odvahu odmítnout jeho druhou nominaci pro ten který post, ač může být podobně kontroverzní.

Ukázku této taktiky je nominace Matta Gaetze na post ministra spravedlnosti. Když se Gaetz nominace vzdal, protože bylo jasné, že neprojde, Trump nominoval Pam Bondiovou, která by možná též narazila, kdyby byla jeho první volbou.

Podobně Trump zřejmě uvažuje v případě nominace na post ministra obrany, kde jeho první volbou byl kontroverzní Pete Hegseth.

A nedá se vyloučit, že stejnou taktiku chce uplatnit i v případě nominace silně kontroverzního Kash Patela na post šéfa FBI, Roberta F. Kennedyho na post ministra zdravotnictví a Tulsi Gabbardové na post ministryně odpovědné za tajné služby.

Trump sice může s pomocí ultimát v zahraniční politice i taktizování doma – s využitím nátlaku – dosáhnout některých svých cílů. Zároveň ale vytváří chaos, který nemusí být nakonec schopný zvládnout, a který může rozvrátit jak americkou domácí politiku, tak světový pořádek.

Autor působí na New York University Prague

Jiří Pehe Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít