Akvárko s rybičkami za stovky milionů. Pokračování Avatara nechává největší dramata před kinem
Zřejmě to poslední, co pokračování filmového Avatara probudí, je úžas nad vypravěčským umem duchovního otce Jamese Camerona. Přesto při sledování více než tříhodinového (uf!) návratu na planetární satelit Pandora, kde s přírodou spříznění modrokožci odolávají uzurpátorským vlnám věčně nepoučitelného lidstva, nejde neobdivovat zápal, s jakým režisér soupeří sám se sebou.
„Sakra drahý,“ odpověděl James Cameron na otázku magazínu GQ, jaký byl rozpočet snímku Avatar: The Way of Water, jenž tento týden s velkou pompou a očekáváními obsazuje česká kina. První odhady hovořily o sumě 250 milionů dolarů jen za hlavní část natáčení – tedy vyjma postprodukce, která je u filmu v podstatné míře vznikajícího prostřednictvím motion capture (techniky komplexního snímání a přenášení hereckého projevu do počítačové animace) zcela klíčová.
Cameron se přitom nijak netají tím, že svůj fantasy sequel před zástupci Walta Disneyho označil za „nejhorší business case kinematografie“. Aby si na sebe druhý Avatar vydělal, musel by se podle jeho skromných odhadů stát třetím nebo čtvrtým nejvýdělečnějším filmem historie (nepřímo řečeno překonat v tržbách hranici dvou miliard dolarů).
Opravdu špatná zpráva o čemkoli. Film Civilizace je falešným mudrováním a křikem na mraky
Číst článek
A komu jinému by mělo studio „velkého myšáka“ s dosažením takového úkolu důvěřovat, než muži, jehož předchozí snímky na tom seznamu dosud figurovaly na první a třetí příčce.
Cameronova filmografie by hravě obstála už na přelomu milénia, kdy měl na svém režijním kontě „zatím jen“ multioscarový Titanic nebo druhé díly Vetřelce a Terminátora. Avatar, dnes s jistotou jeho životní projekt, jde ovšem jako jediný bez velkého přehánění označit za naprostý unikát.
Během uvedení v roce 2009 se těšil obrovské přízni kritiky i veřejnosti, posbíral tři Oscary, dostal se na čelo nejvýdělečnějších filmů historie (dokonce dvakrát – podruhé to bylo loni, když po obnovené premiéře v Číně opět po dvou letech přeskočil marvelovku Avengers: Endgame), a přesto těch třináct let čekání na slibované pokračování žádné vítězné kolečko nepřipomínalo.
Syndrom jalového dialogu Avatarovi nikdy nedovoloval, aby se mohl spoléhat na silný scénář. Jak se tedy s odstupem času pomalu vytrácelo divácké nadšení z hyperrealistického počítačového vizuálu, tak se snímek stával stále oblíbenějším terčem internetového humoru.
Ze dvou oznámených filmů byly nejprve tři a pak rovnou čtyři, přičemž jejich premiéra se odsouvala do letopočtů, které se začaly nebezpečně blížit datu člověčí kolonizace Pandory (asi 22. století). Mezitím na svět stačilo přijít třicet marvelovek, koronavirová epidemie postrčila přesun podstatné části filmové distribuce online a pro Avatar se vžilo přízvisko meganákladné ságy, o níž vlastně stojí málokdo. A nakonec ani ten masový boom 3D produkce, který měla svým bezprecedentním úspěchem způsobit, nepřišel.
Zkrátka se ukázalo, že na tomhle filmařském písečku si je ochoten hrát jenom James Cameron. A ten si očividně vystačí sám se sebou – tak trochu světu a reálnému plynutí času navzdory.
Pohádka z modré planety tentokrát začíná blaženě frustrujícím restartem. Hrdinové, jejichž jedinou charakterovou vlastností je stále akorát udatnost, čelí tomu samému protivníkovi jako minule. A to se myslí doslova. Řečeno unaveným hlasem Poea Damerona z konkureční sci-fi ságy Star Wars, plukovníku Quaritchovi (špatné hlášky z devadesátkových akčňáků trousící macho formát Stephen Lang) se nějakým způsobem podařilo vrátit.
V obzvlášť štědrém rozmaru bychom mohli tvrdit, že jde o metaforu na to, jak se v dějinném cyklu zlo neustále vrací v identické podobě. V méně štědré náladě by nejspíš stačilo povzdechnutí.
Platonická rozchodovka Víly z Inisherinu vévodí nominacím na Zlaté glóby. Bodoval i Elvis a Top Gun
Číst článek
Od událostí prvního dílu uteklo asi patnáct let. Jake Sully (zdárně nevýrazný Sam Worthington), dříve mariňák a nyní asimilovaný vůdce lesního klanu Na'vi, dosud bezstarostně žil se svou ženou Neytiri (Zoe Saldaña v permanentní poloze bolestného úpění nebo vzteklého běsnění) mezi éterickými krásami vesmírné přírody. Vychovávají tři vlastní (Britain Dalton, James Flatters, Trinity Jo-Li Bliss) a k tomu dvě nevlastní děti.
Na lidského chlapce Spidera (Jack Champion) se z dějově až příliš výhodných důvodů zapomnělo, když takzvaní Nebešťané – čti lidé – poraženě opouštěli Pandoru. Kiri (Sigourney Weaver), na'vijskou dívku obdařenou zvláštním spojením s místním duchovnem, zase údajně povila postava, která v prvním filmu zemřela. Jak k tomu přesně došlo, se dozvíme z dalších částí série, nebo taky nikdy.
A ano, čtete správně: teenagerku tu s nijak nezastíraným dospělým hlasem hraje Sigourney Weaver. No budiž.
Stará hrozba v novém provedení dá postupně do pohybu starou zápletku v nových lokacích. Rodina Sullyových opustí kmen, který zřejmě zastupoval původní obyvatele Ameriky – ať už to v logice tohoto universa znamená cokoliv – a přesune se do zdejší Oceánie. Jednu z klíčových rolí tu mezi místními vzdálenými příbuznými Maorů ztvárnila Kate Winslet, ale to si dost možná přečtete až v závěrečných titulcích.
Cameronovi to nicméně dává příležitost vdechnout život své mistrné oceánské říši, kterou tvoří jeden obří skutečný bazén kdesi ve filmovém studiu a pak už jen spousta a spousta mravenčí práce se speciálními efekty. Nechybí tam realisticky nereálně vypadající temné hlubiny, barvami hrající korály ani zvířecí favorit, v tomto případě zastoupený velrybím hybridem tulkunem.
Avatar: The Way of Water
dobrodružné fantasy
USA, 2022, 192 min
Režie:
James Cameron
Scénář:
James Cameron, Rick Jaffa, Amanda Silver
Hrají:
Sam Worthington, Zoe Saldaña, Sigourney Weaver, Stephen Lang, Kate Winslet, Cliff Curtis, Joel David Moore, CCH Pounder, Edie Falco, Jamie Flatters, Britain Dalton, Trinity Bliss, Jack Champion
Hodnocení: 55 %
Krásné vizuály a uchvacující škála detailů ovšem nezbaví pocitu, že vlastně sledujete všemožnými vychytávkami vyšperkované, ale jinak dosti obyčejné akvárium, kde si v kruhu plavou exotické rybičky. Je to totiž podobně velká zábava.
„Cesta vody nemá začátek ani konec,“ prohlásí v několika okamžicích filmu jeho nové náctileté postavy – jednak v narážce na do češtiny nepřeložený podtitul sequelu, jednak v zábavně uvědomělém doznání, že se druhý Avatar ani nepokouší vyprávět svůj příběh v příjemně nebo dokonce vůbec jakkoli ubíhajícím tempu.
The Way of Water vstupuje do kin s odstrašující 192minutovou stopáží a pestrou nabídkou patnácti formátových verzí, lišících se v různých kombinacích 2D a 3D projekce, svítivosti, snímkové frekvence (48 fps pro ten echt kluzký vzhled animace), rozlišení obrazu i zvukové kvality. Jen některé z nich jsou pochopitelně ty „správné“ a z pohledu autorské vize kýžené. A jen některé zvládnou zahrát i ty nejšpičkovější multiplexy v Česku.
Nechce se tomu ani smát, s jakým upřímným nadšením pro řemeslo a technologickou stránku věci přistupují ke snímku jeho tvůrci. Snad ještě lepší by ale bylo, kdyby se příběhový mix Titanicu, Mauglího a Zachraňte Willyho! nebral tak vážně, že se ani jednou nikdo nepokusí o vtip. Úžas samotný totiž tříhodinový spektákl neutáhne.
Popcorn a kapesníčky si tak radši schovejte na souboj, který bude Cameron v následujících týdnech svádět sám proti sobě při sčítání celosvětových tržeb kin.
Snímek Avatar: The Way of Water má v českých kinech premiéru 15. prosince 2022.