Debut newyorského noise-popového dua Sleigh Bells evokuje chytře zabalenou nálož: za zvuků rolniček přinést domů, dychtivě rozbalit a pak už jen nechat detonovat. Mix hardcorové estetiky a energické, prudce chytlavé melodičnosti není žádné novum, ovšem Derek E. Miller se zpěvačkou Alexis Krauss se specializují spíš na zatěžkávací testy.

15:33 26. května 2010 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jejich vitální skladby plné syrových přebuzených kytar jako by měly ověřit, kam až je možné zajít v hlučnosti a distorzi a přitom zůstat atraktivní pro publikum, které miluje dobrý pop.

Ostré řezavé rify inspirované metalem i punkem, rytmický pastiš ovlivněný beaty typickými pro hiphop či electro plus energický vokální projev, pohybující se někde mezi zpěvem a skandováním; ingredience, jejichž svorníkem je na desce Treats cit pro nakažlivou melodii. S tímhle backgroundem snad nikoho nepřekvapí, že album vychází na labelu N.E.E.T., který spravuje britsko-srílanská tygřice M.I.A.

Sleigh Bells tu navíc nerezignují na nuance: jejich brusný materiál díky drobným nápadům a nečekaným odchylkám (trancové klávesy) nevyznívá monotónně. Brooklynská dvojice vás umí v rámci jediné písně ukonejšit a vzápětí nekompromisně odpálit pumu, která vaší nové reprosoustavě vyrve střeva. Je to deska plná polarit: nestydatě hrubá i jemně půvabná, tuhá i nenucená, přímočará i rafinovaná, decentní i lehkomyslná.

Adolescentní kouzlo alba Treats není věčné: už při prvních radostných explozích v přehrávači člověku přijde na mysl, že tahle půlhodinová show se poměrně rychle oposlouchá. To ale nemění nic na tom, že Sleigh Bells patří mezi regulérní objevy této sezóny: už proto, že jejich popová dekonstrukce nám zas jednou připomíná, jak zní skutečná hudba s jiskrou.

Aleš Stuchlý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít