Trenér mužské volejbalové reprezentace Jiří Novák promluvil ve studiu Radiožurnálu Sport o tom, jak složitá byla kvalifikace na světový šampionát, který český tým sehraje příští rok v září na Filipínách.„Každý rok trenérského života mě posouvá dál a dál,“ přiznává kouč. Jakému sportu se rád věnuje ve volném čase? Jak mu pomáhá, že v reprezentaci vede hráče, které dirigoval i na klubové úrovni?

Praha 17:00 30. září 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jirko, vy jste se relativně nedávno dozvěděli, že budete hrát mistrovství světa v šestkovém v volejbale v roce 2025 na Filipínách. Jak moc velká matematika je nominovat se na takovou soutěž?
Ten nový systém, že kvalifikovat se můžeme prostřednictvím rankingu a odpadly náročné kvalifikace, tak jsme se k tomu postavili tak, že budeme pořád stavět nejsilnější mančaft. Všechny zápasy pojedeme na vítězství, abychom získávali body s vyhlídkou na světový šampionát v roce 2025. Ta cesta, kterou jsme si dali, tak se nám vyplatila a kvalifikovali jsme se.

Kolik týmů má účast jistou?
Je to pro 32 týmů včetně pořadatele z Filipín.

A vy jste někde okolo 18. místa?
Ano, přesně tak.

Takže v pohodě, v suchém tričku?
Ano, ale kalkulovali jsme spíš s tím, že se bude kvalifikovat 24 týmů, ale to, že Světová federace pak rozhodla, že to rozšíří o dalších osm týmů, tak nám to dalo takový polštář.

Byla to otázka posledních měsíců, roku, nebo jste se tam pohybovali dlouhodobě?
Ta informace, že odpadnou kvalifikační pavouky a bude se kvalifikovat pomocí rankingu, tak nevyšla před pěti lety, ale asi před dvěma roky. Když se tato možnost naskytla, začali jsme počítat, víc koncentrovat. Může to znít jednoduše, že jdeme každý zápas vyhrát, a když budeme vyhrávat, tak získávat body, ale jsou soutěže, které jsou bodovány o něco více než ostatní, a tam jsme si dávali priority a těch jsme se drželi.

Co víte o podmínkách na Filipínách? Klimatické podmínky určitě výkon sportovců ovlivňují.
Víme toho relativně dost, protože ženský tým hrál na Filipínách Challenger Cup, což je taková kvalifikace do Světové ligy. O manažera týmu Miroslava Javůrka víme plus minus vše, co potřebujeme. Hotel údajně v pořádku, strava v pořádku, hala klimatizovaná, vlhkost velká a z hotelu se nikam moc jít nedá.

Nyní máte jistotu nominace, ale pro tebe ani pro tým nemůže být nominace cíl. Kam se díváte?
Je to 14 dní, co byl los a byl takový, jaký byl. Nebude úplně jednoduchý, ale je to mistrovství světa. Vnitřně budeme mít nastavené osobní cíle a realita ale může být jiná. Dlouhodobě jsme si v Evropě vybojovali pozici, že s námi všichni počítají, a teď chceme udělat další krůček dál a poměřovat se s nejlepšími týmy. To je náš dlouhodobý cíl.

Čeští volejbalisté už znají soupeře ve skupinové fázi mistrovství světa, narazí na Brazílii, Srbsko a Čínu

Číst článek

Ve skupině máte Brazílii, Srbsko a Čínu. Z čtyřčlenné skupiny postupují dva nejlepší. Jak vidíš šance českého týmu?
Všichni mají na začátku nulu. Byli jsme ve třetím výkonnostním koši a věděli jsme, že dostaneme dva rankingově silnější týmy, než jsme my. S Brazílií jsme hráli loni kvalifikační turnaj na olympiádu a prohráli 2:3 a měsíc předtím jsme hráli v osmifinále mistrovství Evropy se Srbskem a prohráli 0:3. Zkušenosti máme. Pak máme Čínu a to je podle mě nejsilnější tým ze čtvrtého koše. Budeme si to s nimi muset dát na férovku. Je to za rok, může se stát cokoliv, sestavy mohou být různé. Nikomu nic zlého nepřeji a dáme si to na férovku na hřišti.

Za mě to jsou velmi atraktivní soupeři, ne?
Je zajímavé, že se potkáme se třemi různými herními styly. Jihoamerický styl, Srbové a asijský styl Čína, takže se budeme muset připravit opravdu na všechno.

Když jsme byli u té nominační matematiky, jaká je šance pro český tým dostat se na olympiádu do Los Angeles, kde bude startovat výrazně méně týmů než na mistrovství světa?
Pro evropský tým je to velice složité, protože na olympiádě musí být zastoupeny všechny kontinenty a je tam pouze 12 týmů. Jsou tam myslím tři místa z Evropy, jedno z Afriky, jedno z Asie a pak se doplňují týmy dle rankingu. Pro zbytek týmů se udělají kvalifikační turnaje, je to osmičlenná skupina a na olympiádu postupuje jeden tým. Ten klíč je strašně složitý a my se rveme o to, abychom měli šanci si o olympiádu zahrát. Některé týmy ani tu možnost nemají. Čtyři roky budeme o tu pozici bojovat, abychom se dostali do kvalifikačního turnaje.

Je to trenérský sen dovést tým na olympiádu, nebo se koncentruješ spíš na mistrovství světa?
Světový šampionát je v podstatě součástí kvalifikačního procesu na olympiádu. Nemá moc cenu se zaobírat tím, co bude za čtyři roky. Musíme jet rok po roku. Každý druhý rok bude mistrovství světa a každý druhý rok mistrovství Evropy, olympiáda za čtyři roky zůstává. Jako hráč jsem tam nebyl, jako trenér bych se tam rád podíval. Pro nás je to cíl, ale je to zatím vzdálené.

Jirko, ty jsi v minulosti byl klubovým trenérem a tobě týmem prošla celá řada kluků, která pak odešla do zahraničí a teď je máš zpět v reprezentaci. Je to pro tebe práce s lidmi, které jsi zažil jako mladé, tak jak sleduješ jejich vývoj?
Máme zajímavou generaci a už to nejsou úplně mlaďoši, je jim třeba 25 let a to je ideální věk. Každého z hráčů, kterého jsem měl v klubu, měl jiný příběh. Tím, že se potkáváme v reprezentaci, tak je sleduji celý rok, i když odešli z české ligy. Zlepšují se i jako lidé, protože najednou jsou v zahraničí a musí se o sebe postarat a dokazovat, že jim patří to místo v klubu. Herně je to vždycky rok od roku podle toho, jaký si vyberou tým. Když hrají, tak jdou herně nahoru, když jsou spíš střídači, tak se trochu jejich sportovní rozvoj brzdí.

Je to náhoda, že se povedla tak silná generace kluků? Jak se to stane a čí je to hlavně práce?
Je to generace od generace. Generace ročníku 1999 měla samozřejmě výborné výsledky, vyhrála mistrovství Evropy a byla vicemistr v různých kategoriích. Logicky ten proces u kluků se nezastavil a dnes došli i do seniorské reprezentace a jsou tam oporami. Teď musím zmínit, že máme stříbro z dvacítek na mistrovství Evropy, tak si budu přát, aby dva tři kluci z těchto ročníků vzešli a doplnili náš seniorský tým.

V kolika letech jsou nejzralejší k tomu, aby přeskočili do dospělé reprezentace?
Když budeš extra talent, tak je ta cesta otevřena okolo 17 až 18 let. Většinou je ale zařazujeme okolo 20. roku jejich života. Musíme počkat, nesmíme to moc uspěchat, protože talent se ukáže okamžitě a nemá hranice. Někteří kluci se ukážou třeba až ve 23 letech, i když projdou národními týmy. Tělo i mysl se vyvíjí a někdy je potřeba počkat, až nastane správná doba.

Jak tito kluci, kteří jsou vytíženi svými kluby, jsou k dispozici pro reprezentaci a jaká je jejich chuť jezdit na reprezentační akce a soustředění?
Když už se hráči rozhodnou, že půjdou do reprezentace, tak už jedou kompletní program. Na druhou stranu musíme dávat pozor i na jejich zdraví a najít při plánování programu 14 dní až tři týdny oddechu, jinak by pro ně ty sezony byly příliš náročné. Většinou se reprezentační cyklus skládá z jarní části a z podzimní části. Občas se stane, že hráč řekne, že si potřebuje po sezoně odpočinout, ale na druhou část bych šel. Je to hodně o domluvě. Někteří kluci do toho jdou po hlavě a jsou rádi v kolektivu. Někteří hráči, kteří už se blíží 30. roku života, tak s těmi už se musí jednat a naznačit priority a vyjít si vstříc navzájem.

Mluví majitelé klubů do jejich účasti na reprezentačních akcích?
Nevím o tom, že by někdo někomu něco zakazoval. Ale je důležité s klubem diskutovat. Teď jsme třeba měli zdravotní problémy v týmu a potřebovali povolat Honzu Hadravu. V ten moment se zavolá do klubu a snažíme se domluvit tak, aby to bylo dobré pro obě strany.

Zkus popsat nejdůležitější role ve vývoji sportovců z rodiny, klubu a reprezentace?
Rodina hraje velkou roli v pubertě. Máme v 15 letech výborné kluky, ale rodina řekne, že jsme doma dva doktoři a chceme třetího, tak je to brzda. Nebo naopak je tatínek blázen do volejbalu a cestu se snaží najít. Kluby a reprezentace, tam se hráč začíná formovat a já jsem ten, který ho využije a splnili jsme cíle.

Pro volejbal je jednou z priorit výška. Kdy bývá u kluků dokončen fyzický vývoj a řeknete si, že na něj můžete takzvaně naložit?
Někdo je hotový v 16 a někdo se v 18 ještě vyvíjí. My spíš podle výšky zkoušíme rozeznat specializaci. Nezavíráme úplně dveře malým klukům, protože malí kluci jsou zase velice silní technicky, takže třeba libero může být menšího vzrůstu. My zaostáváme ve výškových parametrech a nemáme volejbalisty 210 centimetrů.

Obě české volejbalové reprezentace si zajistily účast na mistrovství světa, rozhodlo umístění v žebříčku

Číst článek

Nerodí se u nás?
No, nerodí anebo utečou k jinému sportu. Máme kluky okolo dvou metrů, 201 a 202, ale když pak narazíme na kvalitu, tak není výjimkou, že takových hráčů je na hřišti víc a tam už je ten deficit znát.

Jirko, tys byl skvělým hráčem a stěžejní část tvé kariéry je spojená s Francií. Jaké jsou základní rozdíly v psychologii, se kterou pracuje hráč a se kterou pracuje trenér?
Hráč se stará sám a o sebe a pak o klubové výsledky. Já jako trenér se o sebe vůbec nestarám, ale starám se o dalších dvacet lidí okolo, aby to dobře fungovalo. Řekl bych, že hráč má pohodový život, odtrénuje si svoje, je to o fyzičce. Jako trenér je to v podstatě neustálá práce 24/7.

Jako roli hrají v roli trenéra nasbírané zkušenosti?
Strašně moc, protože každý rok je jiný. Čerpal jsem z trenérů, které jsem měl v klubu a měl jsem štěstí. Pak se člověk vzdělává. Mě hrozně pomáhají asistenti v reprezentačním týmu. Jeden přinese něco z řecké, druhý z polské ligy. Neustále nad něčím přemýšlíme a posouváme se.

V čem se mění volejbal?
Fyzická připravenost, rychlost, taktika, psychologie. Můžeme se bavit i o mentálních koučích. Vše je rychlejší, silnější, z větší výšky, a proto jako trenér kladeš na hráče větší nároky.

Když máš hráče, kterého tým potřebuje, ale on musí mít specifické podmínky. Je to práce pro trenéra?
Ano, a nejen pro něj. Pokud musí hráč něco splnit, tak se do toho musí zapojit i ostatní. Pokud je to pro dobro týmu, proč ne, ale pokud je to tak problematická věc a má dopad na tým, tak se to musí řešit odchodem.

Jak přemýšlíš o hráčích, co je to za osobnost, když je do týmu bereš?
Máme na tohle štěstí, máme chytré a pokorné kluky. Když někdo začne vystrkovat růžky, tak si ho tým srovná. Na trenérovi je zbláznit těch 14, 16, 18 lidí, abychom táhli za jeden provaz a tam musí jít ega stranou.

Jirko, jsi trenér na plný úvazek a tvůj život se řídí kalendářem volejbalové sezony. Dokážeš si představit, že bys chodil do práce na osm hodin?
Určitě bych si to představit dokázal. Práce trenéra 24 hodin sedm dní v týdnu... asi by to bylo jednodušší. Pokud by ta chvíle přišla, určitě bych to zvládl.

Jak ty sám hodnotíš úspěch tvé práce? Souvisí s výsledkem nebo do toho vstupují jiné aspekty?
Výsledek je primární, zvlášť když reprezentační sezona trvá pět měsíců v roce, tak jsme tam od toho, abychom splnili výsledky. Jsem rád, když můžeme v týmu někoho posunout, protože ne všichni hráči jsou hotoví. Když kluci rádi přijdou, tak spolupracujeme se všemi a snažíme se dotáhnout káru, co nejdál.

Máš velkého syna a teď malé miminko. Jak vstupuješ do sportovního života svých dětí?
Neradím, od toho jsou trenéři a taky jsem to nikdy neměl rád. Snažím se spíš pomoci, třeba když jsme se starším synem řešili smlouvu s klubem a agentem.

Není to ale volejbal?
Bohužel ne, zabrousil na zelené trávníky. Ale jsem rád za to, že má nějaký režim a bude do života připravený a teď se musí sám protlouct. Když bude chtít, vždy to spolu probereme. Byl jsem hrozně šťastný, když nastoupil na první ligový zápas a teď už je v tom kolečku a musí se toho držet.

Co ty a sport? Jak jsi na tom s vlastním sportováním?
Volejbal už je pro mě stranou, mám velký strach o zdraví. Znám spoustu lidí, co se okolo padesátky vrhli do skákání a najednou to jsou přetržené achilovky. Mám rád tenis, badminton, bowling, fotbal jsem taky nedávno hrál. Na bruslích jsem nestál hodně dlouho.

Pořád si vybíráš kolektivní sporty. Hráčem vždycky zůstaneš?
Určitě. Teď už to děláme s kamarády pro radost a pro žízeň, tak se nás musí sejít hodně.

Kateřina Neumannová, mim Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít