Bylo dojemné sledovat, jak moji blízcí slavili olympijské zlato. To mě hodně posouvá, těší Dostála
Má za sebou veleúspěšnou sezonu, ve které vyhrál olympijský závod, ale i mistrovství světa. Před odletem na zaslouženou dovolenou zavítal do studia Radiožurnálu Sport kajakář Josef Dostál. V pořadu Páteční finiš Kateřiny Neumannové představil plány, jak se těší na odpočinek na Havaji, ale také se vrátil k tomu, jak zaválel v Paříži i Samarkandu. Co Jak si pochvaluje spolupráci s trenérem Pavlem Davídkem?
Pepo, máš za sebou náročnou sezonu. Dolehla na tebe už únava, nebo jsi stále na vlně euforie?
Už začíná ťukat na vrátka, ale pořád jsem na té vlně. Občas si člověk říká, že je unavený, do sportování se mi moc nechce. Dost spím, jak se udělala větší zima, tak se mi v tom nádherně spí a to já potřebuji. Dnes jsem na cestě na další dovolenou, kde se tedy nebudu jen válet, ale těším se na to, až si odpočinu a pochodím po památkách.
Poslechněte si celý rozhovor s olympijským vítězem Josefem Dostálem v pořadu Páteční finiš
Prozradíš, kam s Anežkou Paloudovou jedete?
Letíme na Havaj. Pozval nás tam kamarád, u kterého budeme bydlet, tak se na to už moc těšíme.
Jak odpočíváš? Spíš deset hodin v kuse a nebo i přes den?
Obojí. Spím kolem deseti hodin denně a přes den si dám několik šlofíků, zvlášť když se válím na pláži. Člověk zavře oči, sluníčko hřeje a člověk hned usne.
Jak si vybíráš akce, kam chodíš?
To za mě dělá manažer Honza Koukal, se kterým ty věci všechny diskutujeme. Dělá to tak, že mi do jednoho dne narve co nejvíc věcí, abych měl jeden mediální den a pak si dám den volna a jedu na ryby, kde potřebuji zregenerovat hlavu, abych se z toho nezbláznil. Pak můžu jít znova se stoprocentní energií.
Byl u čas na ryby po sezoně? Chystáš se nahodit i na Havaji?
Na ryby čas byl, to byla první věc, co jsem udělal, když jsem přijel z mistrovství světa z Uzbekistánu. Šel jsem na ryby, potkal se s chlapama na Ohři a bylo to bezvadné chytání. Jeden, dva dny v týdnu se urvu. Na Havaji nevím, jestli chytat budu, ale pravděpodobně ano.
Máte už nějaký program, co byste na Havaji chtěli dělat?
Člověk si představuje, když se řekne Havaj, že jsou to samé hula-hula tanečnice a popíjení drinků, ale ono to vesměs tak není. Občas si lehnu na pláž, jdu si zasurfovat, ale je to spíš o objevování krásné přírody. Dneska už si asi lidi moc nepamatují seriál Ztraceni a nebo Jurský park. Tak takovou přírodu tam jdeme objevovat. Není tam tolik turistů.
Asi tam nepotkáte tolik Čechů ani, ne?
To zase jo, znám tam některé lidi. Byl jsem tam už třikrát, tak tam nějaké kamarády mám.
Jak pro tebe bylo těžké udržet koncentraci po olympijském vítězství na mistrovství světa, které bylo tři týdny po olympiádě?
Na to, abych přemýšlel nad tím, jestli se mi tam chce, nebo nechce, vůbec neměl čas. Byla spousta mediálních povinností, tréninky. Když jsme byli už na místě, řešil jsem problém s lodí, protože mi tam nedorazil závodní typ, na kterém jezdím a musel jsem to řešit, tak jsem se rozčiloval. Trať 500 metrů je ale moje oblíbená, takže jsem se fakt těšil, že bych mohl jet dobře.
Znali jste závodní kanál v Uzbekistánu ve městě Samarkand?
Neznali. Závody světového formátu tam byly poprvé a když jsme přijeli na závodiště, překvapený jsem nebyl. S Anežkou jsme skrz google hodně zkoumali, jak to tam vypadá a bylo to tam fakt nádherné. Zjistili jsme, že to není v nějaké zaostalé zemi, ale moderní a jedno z nejkrásnějších závodišť, kde jsem byl.
Forma byla taková, že ti ani neobvyklé podmínky nevadily?
Trochu mi to vadilo, ale na druhou stranu, i když foukal silný vítr, tak se nezvedaly vlny, což se třeba v Poznani děje. I přes nepřízeň počasí byly závody regulérní, takže bych ten kanál hodnotil pozitivně.
Co s tebou udělal fakt, že už jsi měl v kapse zlato z olympiády? Jsi víc vnitřně v pohodě?
Trochu mě to změnilo. Veškeré věci, co jsem dělal před olympiádou, tak když se něco nedařilo, říkal jsem si, aby to nemělo negativní vliv na výkon na olympiádě. Teďka, když mi nepřišla ta loď, říkal jsem si, že je to blbý, ale na druhou stranu to tak blbý není, protože jsem stejně olympijský vítěz.
Když ti nepřišla ta loď, tak nakolik to byl velký problém sehnat náhradní, aby seděla tvému somatotypu?
Problém s velikostí nebyl, protože jsou i závodníci, co mají o pár kilo víc. Dostal jsem loď, do které jsem se vešel, ale byl to úplně jiný typ. Je to jako když jedeš na běžkách a někdo by ti místo závodních dal třeba kombinované na klasiku a na bruslení. Ta loď má jiné vlastnosti a chování vůči záběru. K tomu je potřeba uzpůsobit styl pádlování. Ta půjčená loď mi nevyhovovala. Když jsme zkoumali, jestli tam nebude nějaká podobná, tak jsme šli za Kazachstáncema, půjčili si od nich asi devět let starou loď a podařilo se mi na ní vyhrát.
Forma tedy byla tedy pořád dobrá?
Forma byla neuvěřitelná. Kdybych měl tu svoji loď, tak to tam vypráskám ještě víc.
Pepo, vraťme se k olympiádě. Zaujalo mě, že v rozjížďkách a v semifinále jsi vypouštěl konce závodů, abys dojel na místě, které tě pak hodilo třeba do krajní dráhy. Byl sis jistý, že to byla správná cesta?
Jsou dva postupové klíče, jak se postupuje do semifinále, ale z předešlých dní jsem věděl, že pořadatelé používají jen jeden a riskl jsem to a šel na druhé místo z rozjíždky. Postoupil jsem do semifinále a mělo být papírově slabší, nicméně podle jmen ve výsledků bylo silnější i na čas.
V semifinále jsem schválně vypustil posledních 250 metrů, protože když jede člověk ten kilometr naplno, tak se z toho pak hrozně dlouho sbírá. Udělal jsem to kvůli dvěma faktorům, abych ušetřil energii, aby laktátový šok nebyl tak veliký a druhý, abych byl v krajní dráze a jel si svůj závod. To nakonec nevyšlo, protože Portugalec Pimenta jel vedle mě, ale paradoxně to možná pomohlo, že mě vytáhl a já mohl pak zrychlovat.
Páteční finiš
Svého hosta zpovídá bývalá běžkyně na lyžích, olympijská vítězka ze ZOH v Turíně 2006, šestinásobná olympijská medailistka a dvojnásobná mistryně světa Kateřina Neumannová. Poslouchejte každý pátek od 10.00 na Radiožurnálu Sport nebo na serveru iROZHLAS.
Hrála nějakou roli zkušenost z olympijských her v Riu, kde jsi získal stříbro a vezl dlouho pozdějšího vítěze takzvaně na vlně a on tě ve finiši porazil?
Olympiádu v Riu jsem vůbec neměl v hlavě, spíš tu v Tokiu, která se mi nepovedla. Byl jsem skeptický, že bych mohl mít dobrý výkon, nebo že bych vyhrál. Věděl jsem, že se musím soustředit jen na sebe a na závod, jak ho pojedu. Přemýšlet, jestli mi někdo jede na vlně, to jsem ani nemohl.
Kolikrát si během finálové jízdy kontroloval svoji pozici?
Já koukám, jak říkáme s trenérem čumím, po soupeřích hodně. V závodě jsem se koukl asi jen dvakrát. Jednou na pětistovce, když jel Portugalec přede mnou, pak jsem se podíval podruhé asi na osmistovce, když jsem viděl, že jsem vpředu. Když už jsem byl úplně v háji se silami, vůbec jsem nemohl, byl jsem tuhej jak dva dny staré vepřové, tak jsem koukal hodně. Pořád jsem kontroloval, aby mě kluci nepředjeli a snažil se ze sebe vymačkat, co nejvíc sil.
Od jakého metru sis hrabal do červených čísel?
Řekl bych, že tak posledních 200 metrů, což je strašně dlouhá vzdálenost. Hnali mě tam fanoušci a pocit toho, že bych mohl uspět. To mě hnalo dopředu a můj soutěžní duch, který v sobě mám odmala, ten tomu taky asi pomohl.
Které momenty pro tebe byly nejkrásnější? Bylo to, když jsi dojel na břeh a potkal se s nejbližšími?
Vypíchl bych dva. Jeden, když jsem dojel do cíle a čekal jsem, že mě ti dva Maďaři předjedou a oni mě nepředjeli. Takový údiv, protože jsem s nimi celou dobu počítal a nevěřil, že bych je mohl předjet. Druhý byl, když jsem přijel k molu a byl tam můj nejbližší tým - Anežka, trenér Pavel Davídek a ségra. Vběhli na molo, tam samozřejmě nemohli a oni byli strašně šťastní. Když člověk vidí, jak blízcí lidé, které máte rád, jsou šťastní a je to jeden z jejich nejkrásnějších okamžiků, který jsem způsobil já, tak je to strašně dojemné a člověk to nutí jít dál.
Hodně se psalo o olympijské vesnici, skvělou práci odvádí Martin Doktor, ale mnozí sportovci vyhledávají klid mimo vesničku. Jak vnímáš tento rozpor?
Vždycky jsem měl rád spoustu lidí kolem sebe. Upřednostňoval jsem být v olympijské vesnici, ale na závodech, když dojíždíte pendlem 60 minut autobusem na závodiště a pak zase zpátky, tak když to máte absolvovat dvakrát denně, je to strašně času. Ve vesnici jdete 15 minut na jídlo, pak zpátky, když to vynásobíte třikrát, přidáte čas v autobuse, tak je to strašná porce času a ztráta koncentrace.
Bydleli jsme asi 15 minut od závodiště, což nám umožnilo obrovský luxus oproti soupeřům. Vnímám to pozitivně, protože by člověk měl na olympiádě mít co nejlepší podmínky a my jsme s týmem vyhodnotili, že takové podmínky budeme mít v baráčku vedle závodiště, než ve vesnici. Je pravda, že celá mise Českého olympijského výboru nám pomohla i skrz matrace. Dopravili nám tam matrace, na kterých už s Anežkou spíme rok a jsme na ni zvyklí. Spánek je stěžejní a potřeba je pak stejný a za to patří velký díky Olympijskému výboru.
Na olympiádě musíš trochu upozadit atmosféru a soustředit se někde v domečku se svým týmem, ano?
To byl u mě ten vnitřní rozkol. Chtěl jsem být ve vesnici a prožívat atmosféru, ale musel jsem to upozadit, abych mohl podat nejlepší výkon.
Snoubenci Dostál s Paloudovou mají medaili. Na mistrovství světa ve smíšeném deblkajaku dojeli třetí
Číst článek
Vy jste si i sami vařili. Kdo tě zná, tak je vidět posun, co jsi udělal se svojí postavou. Shodil jsi okolo osmi kilogramů, což není málo. Jak to je u tebe s vařením a hubnutí?
Na olympiádě už jsme ukázali spoustu dobrých výsledků, ale ten nejlepší chyběl. To zlato. Když jsme si s trenérem Pavlem Davídkem sedli, tak jsme si řekli, že zkusíme udělat všechno proto, abychom to vyhráli a neměli žádnou výčitku, že jsme něco podcenili. Změna jídelníčku, spolupráce s odborníky, to byla jedna z věcí, do kterých jsme skočili.
Bylo to velké trápení?
Vůbec ne. Spíš šlo o to, že dneska, jak jsou dostupné informace na sociálních sítích, tak si každý myslí, jak správně jíst. I ze starší generace, než jsem já, tak mi každý říkal, seš tlustej, žereš tohle, tohle nesmíš, jez támhleto...poslouchal jsem je, ale nešlo to. Trápilo mě to, chtěl jsem být lehčí a rychlejší na vodě. Trenér řekl, že půjdeme k profesorovi Liboru Vítkovi, aby to vzal po doktorské stránce. Zjistil jsem, že spousta informací od trenérů, bafuňářů jsou mylné. Začali jsme jít touhle cestou odborného dohledu, ale potřebovali jsme, aby nám to jídlo někdo uvařil, protože na soustředění na to není čas.
Anežky sestra, Kája Paloudová, má vystudovaného bakaláře na nutriční terapii jezdila s námi na soustředění a vařila nám. Byla nutriční terapeutka - kuchařka. Všechno, co bylo v tabulkách, že máme sníst, tak uvařila jídlo. Já začal jíst víc, věci, co jsem myslel, že nesmím jíst, tak jsem upravil čas, kdy je jím a byl jsme mnohem spokojenější. Všichni se ptali, jestli nemám méně sil, ale ukázalo se, že mi odcházely jen tuky a ne svaly. Takže takhle se to dokázalo.
Jak těžké pro tebe bylo udělat rozhodnutí změnit trenéra? Byl jsi s Karlem Leštinou a měli jste spolu spoustu úspěchů.
Rozhodnutí to bylo velmi těžké, ale po deseti letech jsem cítil, že potřebuji změnu. Karel mě vytrénoval na mistra světa, měli jsme čtyři olympijské medaile. Jeho úspěchy jsou neuvěřitelné, Karel je kabrňák největšího kalibru. Věděl jsem ale, že ze toho tréninku bych tu olympiádu nevyhrál, protože už jsem se nezlepšoval a potřeboval jsem změnit trénink. Zkusili jsme nějaké změny, ale nesetkalo se to s úspěchem, tak jsem začal trénovat pod svým parťákem, který šel z pozice sparingpartnera do pozice trenéra.
Jak složité je takovou změnu udělat po lidské stránce?
Těžké to je, protože člověk má spoustu zážitků spolu. Vrcholový sport ale není jen o tom, kdo má jaké zásluhy, ale když se někdo potřebuje vyvíjet a vidí, že to někdy nejde, tak je potřeba změnu udělat.
Co stojí za zásadními rozhodnutími?
Většinu času jsem byl přetrénovaný a byla tam nízká hrana, kdy člověk spadne do nemoci. Byl jsem hodně nemocný, trénink mě nezlepšoval. S Pavlem jsme přišli na to, že je lepší trénovat nižší intenzity, i když toho může být víc. Hlídat si to, že jeden trénink nás nespasí od olympijského zlata. Lepší jeden trénink vynechat, než pak na deset dní ulehnout.
Jaká byla ta nejzásadnější hmatatelná změna?
Byly to ne veliké úpravy, ale spíš snížení intenzity. Kdybych to přirovnal k běhu, tak jsme neběhali 10 čtyřstovek naplno, ale 20 čtyřstovek na 80 procent.
Co pro tebe byl indikátor, že jsi na správné cestě?
Časy, které jsme jezdili na tréninku. Trenéra jsem občas podezíral a musel jsem si na hodinkách nastavovat průjezdy na 250 metrech. Nechtělo se mi věřit těm časům, které mi hlásil z kola ze břehu.
Pepo, z tebe vyřazuje, že jsi šťastný a spokojený. Jak moc podle tebe fungující vztah v osobním životě napomáhá výkonnosti sportovce?
Ze mě ta spokojenost vyřazuje, ale to je proto, že jsem vyhrál olympiádu. Před tím jsem byl trochu na zabití. To, že s námi byla Anežka na olympiádě, že tam soutěžila, bydlela ve stejném baráčku, tak mě hrozně uklidňovala. Ona je velmi empatický člověk a dokázala ve mě nabudit vnitřní pohodu, že jsem do závodu šel vyklidněný ale zároveň namotivovaný.
Je to hustý, co? ptal se dojatý kajakář Dostál. Ziskem zlaté olympijské medaile se mu splnil sen
Číst článek
Myslíš, že nějakým způsobem pomáháš i ty jí?
Nevím, jestli v jejím závodě jsem jí pomohl, ale co se týče tréninku, tak ano. I pár tréninků jsme odjeli dohromady. Když před šesti lety přestoupila na rychlostní kanoistiku, tak jsem jí dost pomáhal, jak by se mělo správě pádlovat. Jestli jí to pomohlo, tak jsem samozřejmě rád.
Vy jste spolu usedli do jedné lodi na mistrovství světa v Uzbekistánu. Jak velký pocitový rozdíl to pro tebe je mít holku v kajaku?
Je to super. Jel jsem vpředu a udával taktiku a tempo, frekvenci pádlování. Anežka se trefovala do mě a když jsem cítil, že nejede, jak bych chtěl, tak jsem jí to řekl a ona je takové sluníčko, zlatíčko, že mě poslechne. Když jsme jeli v Samarkandu, tak jsme byli třetí, což byl úžasný výsledek. Neměli jsme moc času sjíždět debla, protože cíl byl olympijské hry, ale pak jsme pár tréninků udělali. Mě se hrozně připomněl okamžik, kdy jsem na deblu jezdil s Radkem Šloufem, se kterým jsme byli třetí v Tokiu. Občas jsem si říkal, že je ta Anežka tak šikovná, že občas nevím, jestli je za mnou Anežka a nebo Radek.
Pepo, máš za sebou úžasnou sezonu. Jak složité bude hledat motivaci do další sezony?
Určitě to nasazení, které bylo na olympiádu poslední rok, tak nedokážu dělat každý rok. Budu si muset trochu odpočinout. Ve spolupráci s mentálním koučem mě spíš než vrchol sezony baví, jak jezdím rychle v sezoně. Cesta na vrchol pro mě v posledních letech začala být zajímavější, než samotná soutěž. Pádlování mě zase začalo dost bavit, když jdu třeba s mladými na tréninky a občas jim ujedu a oni občas mě. Na závody snad motivaci zase někde najdu.
Takže to vidíš i na další olympijský cyklus?
Ano, příprava bude probíhat tak, že následující roky budou volnější a příprava vyvrcholí těsně před Los Angeles v roce 2028.