Christiansen si po smrti dědečka dojel na mistrovství světa pro dvě medaile. ‚Nesmíte se vzdávat,‘ vzkazuje
Biatlonové mistrovství světa na Vysočině přináší různé příběhy. Veselé i smutné. A dokonce i takové, které mají od obojího trochu. Přesně tohle splňují události kolem Nora Vetleho Christiansena, bronzového ve sprintu i stíhacím závodě.
Když norský reprezentant mířil na stupně vítězů, ještě fanouškům zamával a usmál se. Když pak ale vedle vítězného krajana Johannese Böa poslouchal hymnu, rozplakal se, až ho parťák začal utěšovat.
Důvod vysvětlil Christiansen v upřímném rozhovoru pro Radiožurnál Sport: „Zažíval jsem smíšené pocity radosti a smutku. V pátek mi totiž zavolal táta, že mi umřel děda. Tenhle konec týdne pro mě byl jak na horské dráze emocí.“
Dědeček byl velký fanoušek Vetleho Sjaastada Christiansena a toužil ho vidět bojovat o medaile z mistrovství světa. Jenže v úvodní smíšené štafetě dostali přednost bratři Johannes a Tarjei Böovi.
„Ve středu byl připravený u televize, měl zapnutý biatlon a přece jen už byl trochu starý, takže zapomněl, že můžou závodit jen dva norští muži, a divil se, že mě nevidí. Doktoři mu řekli, že musí počkat do soboty. Jenže on zemřel v pátek. O den dřív.“
A tak už jen z nebe sledoval, jak vnuk získal své první individuální medaile kariéry z mistrovství světa. Bronzy ze sprintu i stíhacího závodu. Přitom na konci minulého roku Christiansenovi norští trenéři řekli, že s ním nepočítají pro první novoroční závody v Oberhofu, přestože byl v hodnocení Světového poháru sedmý.
„Jo, určitě cítím satisfakci. Zažil jsem snad nejhorší Vánoce života, ale pak po Oberhofu jsem chyběl na stupních vítězů jen jednou. A teď na mistrovství světa, kde se to počítá nejvíc, dvě medaile ze dvou závodů. Ve sportu se prostě nikdy nesmíte vzdávat,“ vzkazuje Vetle Christiansen, veselý a zároveň smutný hrdina biatlonového mistrovství světa.
