Příprava juniorů na MS ve sjezdu na divoké vodě se vyplatila
Celkem 15 medailí, z toho 6 stříbrných a 9 bronzových, vybojovala česká výprava na mistrovství světa juniorů ve sjezdu na divoké vodě, které se konalo v Opavě. Cesta ke sbírce druhého největšího počtu získaných kovů ze všech států začala ovšem už v polovině loňského srpna.
To se česká reprezentace začala připravovat na vrchol letošní sezóny. Laika možná překvapí, že 90 % času celého tréninku se odehrálo na klidné vodě, a to i přesto, že v Opavě se konalo mistrovství světa na vodě divoké. Podle Roberta Knebla, který pomáhal s přípravou kajakářů, na tom ovšem není nic divného.
„Klidná voda je v naší kvalifikaci od stojatého rybníku kačáku až po líně tekoucí řeku jako například Vltava pod Vyšším Brodem. Musím říct, že i převážná část mistrovské trati je vodáky označována také za klidnou. Je to prostě líně proudící řeka,“ specifikoval podmínky Knebl.
Trénink sjezdařů je totiž jiný, než u slalomářů, kde dominuje technická složka, nebo u rychlostní kanoistiky, kde se nejvíc trénuje zase technika záběru. Tady je základem síla, neboť v případě dlouhého sjezdu bývá závodník na trati třeba i čtvrt hodiny. Což není v případě divoké vody žádná legrace.
„Jelikož je dominantní fyzická stránka věci, tak se nejlépe trénuje na klidné vodě, kde se závodník nemusí soustředit na nic jiného, než na to makat, co to jde,“ vysvětluje Robert Knebl.
I proto v první objemové fázi najezdili naši junioři 60-120 kilometrů týdně a k tomu 3x-4x týdně chodili do posilovny. Ve sjezdařské hantýrce se tomu říká rubání kilometrů. A čeští junioři se připravovali i v zimě, kdy některé řeky u nás zamrzají.
Musíme za teplem
„Čím méně se jezdí na vodě, tím se musí více jezdit na běžkách. To trvá tak do konce ledna, začátku února, kdy všechny reprezentace odjíždí na dlouhodobý pobyt do Španělska, kde většinou zůstáváme tak pět týdnů,“
Po návratu ze španělského soustředění je v u nás sice ještě zima, ale na vodě už se jezdit dá. Čím víc se blíží vrchol sezóny, tím důležitější je specializovat se na vodu, na které se šampionát uskuteční.
„Každá řeka se chová úplně jinak. Laik to vůbec nepozná, ani spousta mladých závodníků, ale záleží na šířce, hloubce řeky, množství kamenů a profilu dna. Třeba ve Slovinsku ho tvoří v nejhezčích řekách vápenec a vytváří kapsy, které dělají řeku úplně jinou. Často se v sezóně tedy jezdí na soustředění na podobné řeky, jako je vrchol sezony,“ říká Knebl.
Což bylo v případě mistrovství světa, které se pořádalo v Opavě vůbec tou nejjednodušší věcí.
