Nacisté věznili tříletou dívku, její rodiče popravili. Výjimečný příběh zdokumentovali žáci z osmé třídy

Třicetiletí rodiče Vyhnisovi navštěvovali Sokol, kde se dali dohromady s protinacistickými odbojáři. Gestapo je v roce 1942 pozatýkalo a zavraždilo. Zůstala po nich tříletá holčička Alenka. Dnes třiaosmdesátiletou Alenu Staňkovou navštívila pětičlenná skupina žáků z osmé třídy Základní školy Špitálská z Prahy 9.

Příběhy 20. století Praha Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Alena Staňková s maminkou v roce 1942. A Alena Staňková nyní

Alena Staňková s maminkou v roce 1942. A Alena Staňková nyní | Foto: Post Bellum | Zdroj: Koláž iROZHLAS

Žáci se zapojili do projektu Příběhy našich sousedů. Měli za úkol zdokumentovat osud některého ze starších spoluobčanů ze svého nedalekého okolí. Objevili unikátní příběh tzv. svatobořického dítěte.

Přehrát

00:00 / 00:00

Nacisté věznili tříletou dívku, její rodiče popravili. Příběh zdokumentovali žáci z 8. třídy

Alena Staňková, roz. Vyhnisová, se narodila roku 1939 v Plzni. Dědeček i oba rodiče se zapojili do protinacistického odboje a všechny v průběhu prvních tří let války pozatýkalo gestapo.

Tříleté děvčátko zůstalo samo, gestapem bylo uvězněno nejdříve ve zvláštním zařízení na pražské Jenerálce, později ve svatobořickém táboře pro děti.

Děda – Oldřich Vyhnis, ruský legionář, vyučený sklář a elektrikář, důstojník ve výslužbě, pomáhal odbojovému hnutí Obrana národa, které se mimo jiné soustředilo na převádění uprchlíků přes hranice.

Gestapo jejího dědečka zatklo v listopadu 1940 a do konce války byl vězněn v různých věznicích a lágrech. Sice s podlomeným zdravím, přesto se dožil osvobození. Rodiče Aleny takové štěstí neměli.

Mandolinista odbojář

Tatínek Vladimír Vyhnis, učitel na obecní škole v Kaznějově, Kamýku, Drachkově u Benešova, kam se s ním rodina odstěhovala, prý skvěle zpíval, hrál na mandolínu, psal básně a údajně si dopisoval s Vladislavem Vančurou.

Docházel do Sokola, kde se potkával s dalšími učiteli, a ti ho přivedli i do protinacistického odboje. Maminka Anna, rozená Kristová, vystudovala obchodní akademii a věnovala se výchově Alenky.

Alena Staňková s rodiči v roce 1942 | Zdroj: Post Bellum

Pro rodiče, kterým bylo jednatřicet let, si přišlo gestapo v létě 1942. Pomáhali odboji, nepřímo parašutistům, kteří provedli atentát na Heydricha, údajně se podíleli na ukrývání a útěku před gestapem odbojáře Břetislava Lyčky, lékaře, který ošetřoval Gabčíka a Kubiše.

Tatínka gestapáci zatkli na nádraží v Bystřici u Benešova a za čtrnáct dní v srpnu 1942 i maminku Annu. Gestapo jí povolilo, aby dala malou Alenku do rodiny Vyhnisových, tedy k otcovým příbuzným. Záhy však putovala do zvláštního dětského domova pro děti odbojářů na Jenerálce, za dva roky do tábora ve Svatobořicích.

Maminka s tatínkem byli po gestapáckých výsleších transportováni do Terezína a poté do koncentračního tábora Mauthausen, kde je nacisté v říjnu 1942 zákeřně popravili střelou z pistole zezadu do hlavy.

Svatobořické děti v roce 1944 | Zdroj: Post Bellum

Jak ji svědila hlava

Alena Staňková přišla na Jenerálku jako tříletá holčička. Vybavují se jí jen mlhavé obrazy: „Jak jsem na posteli a mám jenom nějakou košilku na sobě a hlavu ostřihanou do hola, plnou boláků, protože tam někdo přines vši, no a já jsem si rozškrábala hlavu tolik, že mě prostě museli ostříhat do hola a zbavit mě těch vší a těch strupů,“ vypráví žákům.

Alena Staňková předává květiny prezidentu Benešovi, Kralovice 1946 | Zdroj: Post Bellum

Pamatuje si, že neměly papíry ani tužky, a přesto se naučila číst a psát. Vděčí za to o něco starší spoluvězeňkyni, která se o ni starala. Jmenovala se Naďa a potkaly se v táboře ve Svatobořicích.

„Vybavuje se mi, jak sedím u stolu a nechci žádný chleba s marmeládou a Naďa mě nutí, abych jedla, měla strach, že bych zhubla,“ vzpomíná paní Alena.

I přes poměrně přísný režim v táboře se našli lidé, kteří vězněné děti navštěvovali a pomáhali jim. Alenka sedávala na klíně jedné paní, která do tábora nosívala obrázkové knihy a společně si knihy prohlížely. Tak se naučila číst.

Po válce se nechtěla vrátit zpět ke svým příbuzným – tetám Vyhnisovým, už si je nepamatovala, a hlavně nechtěla opustit svojí nejlepší kamarádku Naďu. Ta ji ale nakonec přemluvila a Alenka se přestěhovala ke své tetě a dědečkovi, vypráví ve své zdařilé rozhlasové reportáži žáci osmé třídy ze Základní školy Špitálská na Praze 9.

Vstup do KSČ

Alena později vystudovala ekonomii na vysoké škole, během studia vstoupila do KSČ, po škole se vdala, s manželem, také členem KSČ, vychovali dceru a syna. Žili v Praze. Alena pracovala ve Zbožíznaleckém ústavu obchodu v Revoluční ulici.

Oba byli z komunistické strany v roce 1969 vyloučeni a vyhozeni ze zaměstnání, protože nesouhlasili se sovětskou invazí v srpnu 1968, odmítali ji nazývat „bratrskou pomocí“.

Příběhy našich sousedů

Jde o vzdělávací projekt organizace Post Bellum, Paměti národa. Žákům projekt přibližuje totalitní režimy 20. století jinak než učebnice. Skupiny žáků v doprovodu svého učitele a odborníka z Post Bellum zdokumentují příběh nějakého zajímavého starého člověka. Z natočeného vyprávění tvoří rozhlasovou, televizní či psanou reportáž, někteří kreslí komiks, jiní secvičují divadelní představení. Do Příběhů našich sousedů se již zapojilo takřka deset tisíc žáků. Chcete-li projekt podpořit, můžete zde.

Setkání žáků s paní Staňkovou | Zdroj: Post Bellum

Mikuláš Kroupa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme