Hledání absolutního dobra a zla. Vyznáte se v kulturních válkách, woke a cancel culture?

Praha 4. července 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Před lety jsem byl v britském muzeu svědkem protestu aktivistů proti jedné britské petrolejářské firmě. Tehdy nikdo nepoléval žádné obrazy, ani se tam nepřilepoval k podlaze. Půlka lidí by jim asi zatleskala, půlka by je odsoudila. Tak je to vždycky, při všech kontroverzních událostech ve světě. Prostě jsme rozhádaní. Proč?
Tady je asi dobré říct, že jsme vždycky rozhádaní. Společnost tvoří velké množství lidí s různými pohledy, zkušenostmi a možnostmi, tím pádem i s různými očekáváními a požadavky. Představa, že je společnost jednotná, je sice oblíbená a v médiích rezonuje, ať už alternativních nebo nealternativních, ale v reálu k tomu dochází jen velmi výjimečně. Ze svého života si pamatuju dva momenty, kdy bychom mohli tvrdit, že společnost byla sjednocená. Jedním z nich je úplný začátek covidové pandemie, kdy spoustu lidí mělo pocit, že se děje něco zcela zásadního, takže je zapotřebí, aby si všichni vyšli vstříc. Trvalo to poměrně krátce, ale možná si na to ještě lidé vzpomenou. Druhým momentem je rok 1989. Ale v obou případech jde o extrémně specifické situace, které za normálních okolností úplně nenastávají.

Zároveň je tam ale spíše krátkodobý dopad. Velmi brzy se ukáže, že společnost je rozdělená do různých segmentů, které velmi často stojí proti sobě. Když tedy mluvíme – a lidé se na to někdy ptali – o radikálních protestech, tak jenom ukazujeme na to, že se část společnosti domnívá, že některé věci řešíme špatně a volí radikální formy protestu. Říkají, že v moderní, velmi výrazně informační společnosti jsou lidé každý den zahlceni obrovským množstvím informací. Pokud tedy chceme, aby se k nim informace o problému, na který má protest ukázat, dostala, tak ten protest musí být radikální. Jinak se o něm mluvit nebude. Což je pravda. Na druhou stranu dneska už existují poměrně zajímavé výzkumy, které upozorňují na to, že to funguje pouze tehdy, pokud vedle radikálního protestu existuje umírněné vysvětlení, které je zároveň srozumitelné normálním lidem. Když se přilepíte k podlaze nebo polijete obraz polévkou, tak je to pro spoustu lidí nesrozumitelné a dopad vašeho protestu může být – což zase ukazují výzkumy – kontraproduktivní. Může se totiž stát, že se většina společnosti, pro kterou je způsob vašeho protestu nesrozumitelný, postaví proti vám. 

Hranice protestů

Je to pár týdnů, co propalestinští aktivisté vtrhli na základnu britského královského letectva, aby nastříkali červenou barvu do motorů letadel, která tam tankovala. Tím je poškodili. Prý jim vadí, že Británie stále pomáhá Izraeli, který útočí v Gaze. Je to pořád protest, když už jde za hranu zákona? Vniknutí do přísně střeženého areálu, poškození cizí věci…
Tenhle protest už je z mého pohledu za hranou radikálního přístupu. A informace, které máme, naznačují, že reakce státu bude velmi přísná. Tohle stát chápe jako velmi zásadní porušení určitých pravidel.

Jsou protesty součástí kulturních válek? To, co se stalo třeba na zahajovacím ceremoniálu na olympiádě v Paříži, to, jak tam byla prezentovaná jedna ze scén s transgender modelkou Drag Queen, která měla připomínat Da Vinciho poslední večeři, to byl protest nebo…?
Tam byla protestní spíš reakce. Protest jako takový je ale součástí politiky a mohli bychom najít různé varianty protestů i hluboko v minulosti. Kdybychom byli hodně extrémní, tak můžeme říct, že forma lidového povstání, klidně středověká, je formou protestu. Většinou se ale bavíme o protestech, které souvisí s demokracií, to znamená s momentem, kdy je zapotřebí mobilizovat voliče. Většina lidí má právo volit, takže dává smysl je mobilizovat. Protest je samozřejmě jednou z technik, kterou je možné použít. Předchází tak tomu, čemu říkáme kulturní války.

Případ ve Francii je něco jiného. Ten je mnohem víc součástí tematiky kulturních válek mimo jiné i proto, že to žádný protest nebyl. Byla to velmi specifická varianta uměleckého ztvárnění, která ale naopak už mobilizovanou část společnosti poměrně výrazně zasáhla. Ta na ni reagovala poměrně negativně, což pak vyvolalo zajímavé debaty o tom, jestli to měla, nebo neměla být poslední večeře. Argumentace tvůrců směřovala k tomu, že neměla, že klíčovou postavou je Dionýsos, který samozřejmě není součástí křesťanského pohledu.

Naopak návrat k antické tradici v tomhle smyslu by byl velmi srozumitelný. Z mého pohledu si umím představit, že by linie vysvětlení celé situace mohla klidně směřovat k tomu, že se tvůrci vrací k antické tradici nejenom v olympiádě – je celosvětová, má obrovský dopad, oči celého světa jsou upřené na Evropu, ze které to vzešlo. Že se domnívají, že otázka homosexuality je ve skutečnosti součástí antické tradice. Je dobré zmínit, že homosexualitu tak, jak ji známe, vnímala antika jinak. Ale má k ní vztah, který je výrazně odlišný od současnosti. Velmi často to překládáme tak, že antika homosexualitu akceptovala. Je to složitější, ale v tom nejjednodušším způsobu to tak můžeme říct. V tomto momentě by to tedy dávalo smysl – říct, v čem je problém? Pokud se vracíme k antice, proč bychom se nevraceli i k tomuhle, co bylo velice výraznou součástí antiky. Jsou to příběhy, které jsou spojené právě s otázkou homosexuality.

Ale to se nestalo. Linie se vedla spíše tak, že se omlouvají všem, kterých se to dotklo. Ale v debatě, která na to navázala, to zaniklo, protože hlavním momentem protestu bylo, že je to znevážení naší tradice a křesťanství. Je to znevážení skrze propagování LGBT, homosexualismu a tak dále. To jsou přesně věci, které jsou s tématem kulturních válek velice úzce spojené.

Takže tu jsou lidé, kteří chtějí hájit své dědictví, mají vztah k něčemu, co tu v nějaké podobě existovalo. A pak jsou tu lidé, kteří chtějí – třeba tím, jak se prezentují nebo co dělají ve veřejném prostoru – na něco upozornit. Chtějí být progresivní, což je slovo, které se v kulturních válkách objevuje…?
Tohle je způsob, jakým se to velmi často překládá, ale ve skutečnosti se už na tom, co jsme si teď stačili říct, ukazuje, že to je trochu složitější. Na jedné straně je naprosto legitimní a poměrně srozumitelné hájit dědictví, ať už si pod tím slovem představíme cokoliv. Problém je, že součástí antického dědictví je třeba i velmi specifický vztah k homosexualitě. Ten ale protestující hájit nechtějí. Nebo se to alespoň nezdá z toho protestu. Ve skutečnosti vidíme, že si lidé z historie vybírají některé aspekty, nebo je úplně nově formují a tvrdí, že takhle to v historii vypadalo. Oblíbená je například debata, že v padesátých letech byl svět v USA ještě normální. V době, kdy jste nesměl říct, že jste homosexuál nebo že vás doma zneužívají, kdy jste nesměl připustit, že máte problém s alkoholem, s prášky na spaní a tak dále. To je to, co není vidět.

Vidíme tedy pohyb společnosti po druhé světové válce, ten velký shift. Říká, abychom mluvili i o věcech, o kterých se doteď nemluvilo, které jsou naprosto jednoznačně součástí naší historie a jednoznačně ovlivňují naše životy. My se ale tváříme, že tu nejsou. Pojďme tedy trochu prolomit „maloměšťáckou morálku“ a pojďme se bavit o věcech, které jsou tu přítomné a důležité, pokud bychom mluvili jenom o tomhle konkrétním rozměru. Ale konzervativní nebo progresivní spor, kdybychom použili ten termín, v tomhle směru tak úplně nefunguje, pokud bychom se bavili o tom, co ta slova skutečně znamenají. Registruji, že celá řada lidí, kteří se pokládají za konzervativce, odmítají být vnímáni jako součást scény, která se někdy sama za konzervativní označuje. Velmi často říkají, že to s konzervativismem nemá nic společného.

Na straně druhé se progresivismus dneska stal nadávkou. Řadu lidí pak zaskočí, že je to záležitost, která má svoje kořeny v 19. století, například Tomáš Garrigue Masaryk se hlásil k tomu, že je progresivista. Ale to, co je skutečně podstatné a co přímo souvisí s otázkou kulturních válek, je právě využívání jazyka. Využívání pojmů, kterým dodáváme nějaký význam – pozitivní i negativní – a v tomhle směru je pak používáme dál jako určitou nálepku. Proces etiketizace je jedna z velmi významných součástí technik, které v rámci kulturních válek vidíme a která nám umožňuje velmi rychle shrnout nějaký problém a dát mu jasnou nálepku, lhostejno, jestli pozitivní, nebo negativní. Tohle je agenda woke, agenda progresivistů – a nemusíte to dál řešit, protože víte, že všichni vaši příznivci řeknou, že to je špatně. Nemusíte vysvětlovat, proč je to špatně. Prostě jste tomu dal nálepku a je to jasně dáno. Tohle je fašismus, tohle je komunismus… To funguje velmi podobně. O fašismu i komunismu jsme mluvili v první řadě naší série. Mluvili jsme o tom, co znamenají z pohledu ideologického, jak je vysvětlit. Dneska se obě slova používají poměrně dost nahodile, ale jsou jádrem toho, co kulturní války vůbec znamenají.

Takže tábory se ostřelují slovy zleva, zprava…
… Shora, zdola.

Hnutí woke

Co je to woke?
Woke je úplně prapůvodně součást černošského slangu a znamená to být bdělý proti rasové nespravedlnosti. Jeho kořeny sahají do třicátých let, pak se pojem znovu vrací po roce 2000. V posledním zhruba desetiletí se stal klíčovým pojmem jak na straně těch, kteří ho vnímají pozitivně, tak naopak i těch, kteří ho vnímají negativně. Úplně původní použití toho slova znamená, abyste si dávali pozor na rasismus. To je všechno. Což asi není věc, kterou bychom pokládali za negativní, přestože ten pojem dnes zahrnuje absolutně cokoliv, podle toho, jak se to hodí zrovna tomu, kdo ho používá. To je ale jádro toho, o čem bychom měli mluvit. Protože kořen kulturních válek je podstatně starší.

Úplně první, o čem se většinou mluví, je 19. století a ten takzvaný kulturkampf, který probíhá v německém prostoru. Většinou ale mluvíme o kulturních válkách primárně v kontextu USA, a to zejména v souvislosti s dílem amerického sociologa Jamese Huntera z roku 1991. Ten popsal určitou proměnu debaty v americké společnosti. Upozorňuje na to, že začátkem je liberalizace v šedesátých letech a otázka otevření možnosti potratů. To vede k tomu, že ultrakonzervativní náboženské skupiny v USA začínají velmi ostře vystupovat proti tomu, aby k liberalizaci došlo. Zjišťují ale, že na to americká společnost nereaguje. Argumentace, že to nechce Bůh, je pro spoustu Američanů nesrozumitelná. Naopak jim přijde srozumitelné, aby byly potraty liberalizovány. Některé z těchto skupin docházejí k tomu, že to tímhle způsobem nefunguje a musejí to dělat jinak.

Objevují tak moment, na který narážíme v poslední době poměrně často, a ne všichni jsou s tím spokojení. To, co formuje naše vnímání politiky, je otázka toho, čemu odborně říkáme narativ. Spousta lidí tohle slovo nesnáší, ale můžeme tomu říkat prostě příběh. Sice věříme tomu, že se rozhodujeme na základě racionálního zhodnocení faktů, ale ve skutečnosti se úplně nelišíme od našich předků, kteří seděli kolem ohně, vyprávěli si příběhy a na základě nich chápali svět. Takže ten, kdo umí vyprávět příběhy, kdo je může vyprávět a nastavuje hranice, normy a identitu, je ten, kdo má ve společnosti významný vliv.

Když se vrátím zpátky do šedesátých let, tak některé skupiny zjistily, že než argumentovat, proč jsou potraty špatně, je pro ně jednodušší říct, že jsou tu skupiny, které chtějí liberalizovat potraty. To na první pohled vypadá dobře, ale ve skutečnosti je to špatně, protože tyhle skupiny jsou komunisté a jejich cílem není liberalizace potratů, ale zničení amerického snu. Tohle převádí debatu, která má původně racionální charakter ve smyslu, že chceme liberalizovat potraty. Dává to smysl z lékařského pohledu, pojďme se tedy pobavit o tom, co dává smysl – liberalizovat potraty pro ženy, který zažily znásilnění, ano nebo ne. 

Dostává se to do dimenze válek o přesvědčení o světě…?
Jasně, ale z debaty, která je racionální. Představte si, že se nebavíme o potratech, ale o daních. Když vedete debatu o tom, jestli má, nebo nemá být zavedený určitý typ daně, tak můžete skončit na nějakém kompromisu, který dává smysl. Na konci debaty si s protistranou podáte ruce, i když spolu nesouhlasíte. Pokud ale řeknete, že druhá strana jsou komunisti nebo fašisti, že je to absolutní zlo a že jejich cílem je naprosté zničení naší společnosti, tak kompromis samozřejmě nemůžete uzavřít. Na jedné straně je to tedy záležitost, která vede k polarizaci, a ta vždycky směřuje k radikalizaci. Na straně druhé je to samozřejmě věc, která otevírá prostor pro dehumanizaci.

Jádrem kulturních válek je tedy jednak přenos původních ekonomických, pragmatických, politických debat na úroveň, která je ideologicko-identitární. Zároveň je to snaha o hledání manichejského přístupu, absolutní dobro versus absolutní zlo. Proto taky kulturní války tak dobře rezonují u skupin, které jsou populistické. Populismus totiž svoji politiku z principu staví – o tom jsme také mluvili v první řadě – na představě dichotomie hodného, ale utlačovaného lidu a zlých a zkorumpovaných elit. Manichejský přístup funguje úplně stejně. To je samozřejmě moment, který jsme v šedesátých letech neviděli a který dneska velice silně rezonuje i díky sociálním sítím. Ty větším dopadem odměňují přesně ty posty, které jsou kontroverzní, agresivní a útočné a mohou být třeba i dehumanizující. 

To mají algoritmy moc rády…
Přesně. Chce vás přitáhnout k té síti a držet vás v ní. Potřebuje vám tedy servírovat přesně ty věci, které vás naštvou. Vy na to pak reagujete, ale díky tomu jste na síti dlouhodobě.

Takže sociální sítě podporují kulturní války?
Tady bych byl velmi opatrný a odvolám se na kolegy, kteří se tím zabývají podstatně víc než já, ať už je to Marie Heřmanová nebo Josef Šlerka, kteří upozorňují na to, že bychom neměli podléhat dojmu, že nás radikalizují sítě. Říkají to obráceně – my radikalizujeme sítě a sítě nám to jenom vracejí.

Cancel culture

Mluvil jste o woke culture a o tom, že to je válka o jazyk. Když si vezmeme svobodu slova jako pojem, tak řada lidí říká, že právě woke culture ji ničí, protože pak jsou dovolené jenom progresivní názory. Že se to objevuje hlavně na univerzitách, že tam je potlačovaná svoboda slova, proto někteří lidé z univerzit odcházejí…?
Tohle je jedno z bitevních polí současných kulturních válek. Můžeme to vnímat několika různými způsoby. Na jedné straně jsme mluvili o levicovém antisemitismu v amerických kampusech. To je věc, které se v poslední době velmi legitimně věnuje intenzivní pozornost. Ukazuje to přesně ten rozměr. Na jedné straně máte debatu o tom, kdy už se bavíme o antisemitismu, na straně druhé se bavíme o tom, do jakého bodu je možné kritizovat třeba politiky jednotlivých států, aniž bychom byli za antisemity označeni, když kritizujete Izrael. To znamená hledat v tomhle směru hranici, co je ještě svoboda slova a co už ne, co je kritika státu Izrael a co už je antisemitismus je samozřejmě velice obtížné a je celkem jasné, že se skupiny na jedné i druhé straně budou snažit tyto hranice posouvat. A to jsme přesně u debaty o ideologickém rámování a o identitě.

Pokud řeknete, že každý propalestinský protest je automaticky podporou Hamásu a terorismu, tak to prostě není pravda. Pokud řeknete, že je Izrael původcem všeho zla na Blízkém východě, tak to taky není pravda. V momentě, kdy řeknete, že přístup Izraele a bombardování Gazy jsou problematické, tak pro některé lidi říkáte věc, která je očividná, a pro jiné lidi je to antisemitismus. Nastavit hranice je přesně jedno z jader uvnitř kulturních válek. A tohle je přesně věc, která se v univerzitách samozřejmě výrazně odráží.

Na straně druhé je fakt, který máme zdokumentovaný celou řadou výzkumů. Upozorňují na to, že se na univerzitách, specificky v angloamerickém prostředí, velmi výrazně vytváří prostředí, které je opět velmi výrazně disproporčně přikloněno k liberálnímu pohledu. Ať už mluvíme o studentech nebo přednášejících, byť tam jsou trochu rozdíly. V evropském kontinentálním kontextu tohle taky existuje, ale zdaleka ne tak výrazně jako v americkém nebo anglickém.

A to je důvod, proč ti, kteří mají jiný názor, jsou takzvaně cancelnutí?
Cancel culture obecně znamená, že jste odstraněn z veřejného prostoru, protože máte názor, který neodpovídá většině. Specificky třeba na východním pobřeží USA je celá řada prestižních vysokých škol, kde se obvykle udává, že je tam třeba dvacet demokratů na jednoho republikána. To je věc, která velmi výrazně vychyluje přístup k vyvážené debatě. Existuje celá řada názorů, proč tomu tak je. Pokud máte lidi, kteří jsou nastaveni spíš pravicově, tak je velmi často jejich cílem spíš to, že by chtěli být v budoucnu úspěšní podnikatelé. Vybíráte si tedy úplně jiný typ studia, máte jinou životní trajektorii. Vaše inteligence může být stejná, vaše přístupy můžou být podobné, ale ideologické nastavení, které máte, vás vede jinam.

Určité typy škol – sociální vědy – jsou v anglosaském prostředí výrazně víc obsazeny lidmi z liberálního prostředí. A přesto, že z průzkumů vychází, že většina liberálních přednášejících nemá problém s tím, aby do prostředí vstupovali konzervativci a že uvítají konzervativní kolegy, tak zároveň připouštějí, že může být pro konzervativce těžké v takovém prostředí fungovat. Zjistíte, že většina vašich kolegů vnímá věci jinak. Když se bavíme o cancel culture, tak velmi často zjistíte, že vůbec nejde o to, že byste někomu něco zakázal, ale že odejdou sami. Mají totiž pocit nesouladu se zbytkem prostředí a můžou narážet – což v USA v posledních letech vidíme – nejenom na nesoulad v prostředí, ale vysloveně na útoky ze strany studentů. Ti mohou některé výroky, kterých se z jakéhokoliv důvodu dopouštíte, vnímat jako přímé ohrožení jejich pohledu na svět.

Jak se tohle všechno odráží v politice? Už jste několikrát zmínil populismus. Je to vždycky jenom populismus, který reflektuje kulturní válku, anebo je to založené i v ideologickém nastavení stran, které to pak třeba projektují do svých kampaní?
Ne. Kulturní války samozřejmě reflektují všechny politické strany. Některé víc, některé méně, ale je to stejné, co jsme říkali v případě populismu. Populistické přístupy ve skutečnosti vidíme u všech politických stran. U některých ale tvoří jádro a u některých jsou okrajovou záležitostí. Vidíme, že některé přístupy, které odpovídají kulturním válkám, využívají i standardní politické strany. Proč? Stejně jako v případě populismu a nacionalismu, o kterém jsme taky mluvili, jsou to všechno věci, které mnohem jednodušším způsobem umožňují mobilizovat masu. Trigger words existují na všech stranách. 

To jsou slova, která spustí reakci…?
Ano, která spustí to, co chcete. Mobilizační faktor, vyvolávání morální paniky. To jsou zase velmi slavné výzkumy z šedesátých let, které ukazují na to, že morální panika je něco, co se dá ve společnosti vyvolat a co pak vede třeba ke zpřísnění zákonů. Výzkumy dokonce velmi hezky ukazovaly, že podoba reálných věcí, na které morální paniky reagovaly, byla mnohem slabší, než čemu lidé věřili nebo než to, jak to bylo překládáno v médiích. To je mimochodem jeden z momentů, na který narazíte, když začnete studovat právě otázky kolem woke a podobně, ale i celé současné politiky. Zjistíte, že všechny věci, o kterých se mluví, reálně existují. Když někdo přijde a řekne, že woke nebo cancel culture neexistují, není to pravda. Zároveň ale zjistíte, že její reálná podoba a dopady – a teď je úplně jedno, o kterých mluvíme – jsou ve skutečnosti slabší, než předpokládáme. Reálná záležitost je velmi omezená.

Myslím, že to signalizuje moment, o kterém dlouhodobě diskutujeme a který se nese celou naší sérií. Jestli má dělení na pravici a levici nebo ta témata obecně smysl, nebo ne. Ve skutečnosti nakonec zjistíte, že pořád smysl mají, ale nejsou vidět, protože se o nich trochu přestalo mluvit. Víc mluvíme o jiných tématech, jejichž dopad je ale ve skutečnosti podstatně slabší, než věříme. Takže tohle jsou věci, které patrně uvidíme i dál, protože prostě fungují a protože se jim evidentně nedokážeme a nechceme – což je možná horší – jako společnost vzepřít. Dokud se tedy bavíme o mobilizaci, tak tyhle momenty rezonují.