Domácí porody jako šedá zóna. Ústavní soud vyjasňuje mantinely namísto politiků, říká právnička

Praha 11. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Domácí porody jsou legální, ale neznamená to, že se tím snímá trestní odpovědnost, pokud při nich dojde k tragédii. Zhruba tak se dá popsat nález Ústavního soudu k domácím porodům. Říkám to dobře?
Myslím, že to je trochu komplikovanější, respektive kdybychom to takhle formulovali, tak je to mnohem přísnější, než co ve skutečnosti Ústavní soud řekl. Než se dostaneme k tomu konkrétnímu příkladu, tak bych shrnula obecnou tezi. Ústavní soud naopak řekl, že žádná žena rodička nemůže být potrestána za to, že se rozhodne pro domácí porod, který je statisticky – i z logiky věci – rizikovější než porod v nemocnici. Může se něco stát a rodička tam nemá odborníky, kteří by jí s tím pomohli. Může být ale potrestána ve smyslu toho, že bude mít trestní odpovědnost v případě, že jí soudy prokážou, že tam byla konkrétní rizika a ona si jich byla vědoma. Typicky by to byla třeba prvorodička, která měla mít komplikovaný porod, a odborníci jí říkali, že by bylo dobré, aby rodila v nemocnici.

Nikdo tedy nekriminalizuje domácí porody, ale v momentě, kdy se něco přihodí, má soud právo zjišťovat, zda tam byla něčí trestní odpovědnost…?
Přesně tak.

Proč se na to ptám – advokátka Adéla Hořejší s tím úplně nesouhlasí…?
Ano. Zastupovala obě stěžovatelky – jak prvorodičku, tak dulu, která byla přítomná u porodu. Obě byly trestně odpovědné a obě za trestný čin usmrcení z nedbalosti dostaly trest odnětí svobody v délce šesti měsíců, ale podmíněně. Trest jim byl odložen na 12 měsíců. Šlo tam o to, že plod při porodu zemřel udušením, podle soudu proto, že porod nebyl proveden dostatečně profesionálně a tak, aby nedošlo ke zvýšenému ohrožení dítěte.

Ústavní stížnost

Dostáváme se ke konkrétnímu případu, proč to Ústavní soud vůbec řešil. K soudu přišla stížnost od prvorodičky a od duly, které byly shledány vinnými, že způsobily smrt plodu při domácím porodu. Advokátka Adéla Hořejší ale serveru Seznam Zprávy řekla, že by ke smrti došlo tak či tak.

Jak zní celý příběh?
Šlo o prvorodičku, které bylo v té době 36 let. Podle soudu věděla, že existují rizika a plod může být při vaginálním porodu ohrožen na zdraví a životě. Lékaři jí doporučovali, aby šla na císařský řez, protože šlo o porod koncem pánevním. Zároveň tam byly alternativy – nemocnice v Písku jí nabízela, že by zkusila provést porod bez císařského řezu. Nicméně ona se nakonec rozhodla pro domácí porod. Domácí porod byl tedy plánovaný. Soud to dokazoval z toho, že existovaly záznamy v jejím deníku. A argumentace prvorodičky, respektive její advokátky Adély Hořejší, byla, že nelze někoho trestat za trestný čin, který není uveden v trestním zákoníku, to znamená trestný čin usmrcení porodem, že má právo rozhodnout se o místě porodu, což spadá do jejího základního práva na soukromý a rodinný život, a zároveň zpochybňovala zavinění té ženy. Podle ní nemá žádnou právní povinnost rodit v nemocnici.

Dula, která byla při porodu přítomna, podle soudu překročila povinnosti, které může mít v rámci toho, co znamená být dulou, to znamená nějakou psychickou, emocionální podporou. Argumentace Adély Hořejší spočívala v tom, že neexistuje žádný zákonný rámec pro výkon její profese, takže pak nelze dovozovat, že překročila svoje povinnosti. Zároveň podle ní nelze dostatečně jasně prokázat příčinnou souvislost mezi jejím jednáním a tím, že došlo ke smrti dítěte. To byla rovina, která se řešila u obecných soudů, než se to dostalo k Ústavnímu soudu. Ten poprvé posuzoval jednak odpovědnost rodičky za to, že zemřelo dítě a jednak to, jestli je dítě při porodu právně chráněno. Česká právní úprava je totiž velmi liberální v tom, že máme beztrestné umělé přerušení těhotenství, když se pro to žena rozhodne, a třeba v situacích bezprostředního ohrožení života těhotné ženy se zásadně dává přednost životu ženy než životu nenarozeného dítěte.

Mluvila jsi o plodu, teď o dítěti. Je to z pohledu práva to samé?
Právě že není. V listině základních práv a svobod máme článek 6, který mluví o tom, že každý má právo na život a lidský život je hoden ochrany již před narozením. A právě slovo narození je velmi důležitý pojem. Vidíme to třeba i v některých debatách o reprodukčních právech v zahraničí, třeba v USA, ale nejen tam. Narození je podle českého právního řádu okamžik, kdy celý živý plod fyzicky opustí tělo matky, což se v tomto případě nestalo. Ústavní soud řekl, že nenarozené dítě nemělo v tomto případě základní právo na to, aby mu byl pod tou ústavní garancí chráněn život a zdraví. Nicméně řekl, že to neznamená, že jeho život nepožívá žádné ochrany a vytvořil takovou škálu ochrany. Soud říkal, že když je to těhotná žena a plod je uvnitř ní, tak má zásadně přednost právo ženy na svobodnou volbu porodu. Ale ve chvíli, kdy je dítě v té fázi vypuzování, jak to soud nazval, tak jisté ochrany už požívá. A ve chvíli, kdy je dítě porozeno, tak dokonce máme i trestný čin vraždy dítěte při porodu. Tam už vidíme, že se ochrana čím dál tím víc zvyšuje vůči tomu dítěti či plodu.

Trestný čin usmrcení porodem, jak o tom mluví advokátka Hořejší, že něco takového neexistuje, tak to skutečně v trestním zákoníku není?
Neexistuje takhle napsaný. V tuhle chvíli proti sobě stojí dva zájmy, dvě práva. Jednak je to právo, o kterém mluví Adéla Hořejší – svoboda matky rozhodovat o místě porodu, ale zároveň základní právo na soukromý a rodinný život. Na druhé straně je právo dítěte na ochranu života. V tuhle chvíli se porovnává, co v ten daný okamžik má za jakých podmínek přednost. Takže se nedá říct, že za to nelze nikoho přímo právně odsoudit.

Soudy tedy rozhodly o tom, že matka je vinna z toho důvodu, že i přes rizika, na která byla upomínána, se rozhodla rodit doma a skončilo to tragicky. A dula byla vinna, protože překročila své pravomoci, které ale zase podle advokátky Hořejší nejsou úplně definované. Podle soudu je ale překročila tím, že třeba i manipulovala s dítětem nebo se stavila do role porodní asistentky…?
Je důležité říct, že podle Ústavního soudu obecné soudy, které případ posuzovaly, prokázaly, že si prvorodička byla vědoma vážných rizik, které mohou vést ke smrti dítěte. Pokud se na to díváme z hlediska toho, jaký je ideální věk ženy pro porod, tak jde o prvorodičku v poměrně vysokém věku. Zároveň to byl porod koncem pánevním, to znamená, že dítě bylo přetočené. Musela vědět, že to může způsobit vážné komplikace. Zároveň pak ženy nejednaly dostatečně proaktivně – neodjely do porodnice ve chvíli, kdy to vypadalo, že to je komplikované. Záchranka se povolala poměrně pozdě. Rodička nebyla trestně odpovědná za to, že prováděla domácí porod, nebo že odmítala císařský řez. K tomu má podle Ústavního soudu naprosté právo. Byla trestně odpovědná za to, že se nakumulovala rizika, o kterých věděla. Upřednostnila svoji svobodu volby o tom, jak bude rodit, nad tím, že věděla, že může nastat něco, co bude vážně ohrožovat život dítěte.

U duly to je trochu komplikovanější. Adéla Hořejší má pravdu, že to je neregulovaná profese. Není upravena v zákoně, není zde žádná odborná zkouška. Existuje etický kodex, který mluví o tom, že jde o emocionální, psychickou a fyzickou oporu rodičky. Ústavní soud ale dovodil, že existuje limit činnosti, i když není v zákoně upravena – nesmí vykonávat zdravotní péči a hrát si na zdravotníka, což se podle Ústavního soudu i obecných soudů v tomto případě stalo. Byla si vědoma rizik, které mohly vést k možnému úmrtí dítěte, akceptovala přítomnost u domácího porodu bez přítomnosti jakéhokoliv zdravotníka – což by neměla, měla by tam být minimálně porodní asistentka – a byla si vědoma i všech rizik na straně rodičky. Právě tahle kumulace příčin, které pak vedly k tomu, že musela v určitý moment vystoupit z role nezdravotníka a pomáhat vytahovat dusící se dítě z těla matky, to je něco, co právě Ústavní soud vnímá jako překročení limitu toho, co mohla dělat.

Takže to v tu chvíli neměla dělat?
Ústavní soud mluví mimo jiné o tom, že měla třeba zavolat záchrannou službu hned ve chvíli, kdy se situace začala komplikovat a nechat se navádět odbornou pomocí. Podle mě je ale tohle nejslabší místo nálezu Ústavního soudu i toho, jak postupovaly obecné soudy. Je to ale způsobené tím, že to je, jak už jsem říkala, neregulovaná profese. Do určité míry zákonodárci, v tomto kontextu politici, nechtěli tuhle problematiku dlouhodobě upravovat a Ústavní soud je nucen dávat názory na něco, co je v takové šedé zóně. To, že jsou domácí porody legální a že za to nikdo není potrestaný, respektive není nikde napsáno, že za to může být potrestaný, neznamená, že tam právní odpovědnost všech zúčastněných – nejen rodičky – není. Ústavní soud plní roli vyjasňovače toho, co politici nechtějí vyjasňovat, což je komplikované a může to tvořit poměrně složité koncepce.

Vidím tam jednu důležitou věc – v tomto nálezu Ústavní soud vymezil roli duly. To dává aspoň nějakou jistotu, kde jsou mantinely, ve kterých se může při domácím porodu pohybovat. Zářijový nález se týkal porodních asistentek, protože do té doby nebylo jasné, jestli porodní asistentky můžou být u porodu. Třeba ministerstvo zdravotnictví dlouhodobě tvrdilo, že ne a že ženy sice můžou rodit doma – oni to nazývají vlastní sociální prostředí rodičky – ale měly by tam být samy, protože všechny ostatní právní předpisy komukoliv zakazují u toho být a jakkoliv k tomu asistovat. K tomu Ústavní soud řekl, že to nedává smysl a že porodní asistentky tam můžou být. Podle něj jsou naopak vítané, protože mají zdravotní odbornost, akorát se to nepočítá za zdravotní službu, respektive zdravotní péči. Takže ve chvíli, kdy se něco pokazí, tak případná rizika nese nejen rodička, ale i další osoby, které budou při domácím porodu asistovat. 

Zákonná úprava

Čím víc nálezů je, tím víc Ústavní soud vyjasňuje. Možná v tuto chvíli supluje právě roli politiků, protože domácích porodů přibývá, jsou oblíbené a my tu prostě nemáme zákonnou úpravu…?
Je to tak. Myslím, že to Ústavní soud v několika svých rozhodnutích sám říká. Právě třeba u porodních asistentek mluví o tom, že se musel stát katalyzátorem demokratické diskuse v situacích, kdy je dlouhodobě dysfunkční. Do určité míry se staví na stranu zvlášť zranitelných skupin, jejíž zájmy zůstávají často přehlíženy. A to je právě to, co se podle mě Ústavní soud snaží naznačit zákonodárcům, aby přistoupili k něčemu, co je v některých západních zemích běžné, a to že je přímá legislativní úprava toho, jak mají probíhat domácí porody včetně toho, jak blízko nemocnice musí rodička být a podobně. Do určité míry se tedy snaží vyjasnit velmi nejasný terén. To tvrdí i sám zpravodaj obou nálezů, o kterých jsem mluvila, Jan Wintr při komentování rozhodování Ústavního soudu. Říkal, že by bylo dobré, aby politici reagovali.

Ústavní soud tu podle něj není od toho, aby jim dával návod nebo aby cokoliv aktivně upravoval a normoval.

Do určité míry je jasné, že některé podmínky toho, jak dneska lze vést domácí porody se pohybují v šedé zóně a není jasné, co účastníci můžou očekávat.

Zároveň ale z neoficiálních odhadů víme, že to, že se ženy rozhodnou pro domácí porod, je stále častější. Samozřejmě se asi nejedná o většinový přístup, ale není to něco, co se pohybuje v jednotkách žen ročně.

Díky zářijovému i nynějšímu nálezu jsou již nastaveny právní mantinely od Ústavního soudu. Pokud se tedy k obecným soudům dostane další podobný případ, mají se aspoň trochu podle čeho orientovat? 
Ano. Oba nálezy jsou pro mě symbolem liberálnějšího přístupu Ústavního soudu. Samozřejmě si myslím, že by s tím stěžovatelky – právě v těchto případech, kdy Ústavní soud nevyhověl – a třeba i Adéla Hořejší asi úplně naplno nesouhlasily, protože jim nedal za pravdu a neotočil osud těchto žen tak, aby nebyly trestně odpovědné. Zároveň si ale myslím, že ve chvíli, kdy žijeme ve světě, kdy se zpochybňují reprodukční práva… Vidíme to v USA i v Evropě, kde ústavní soudy často bývají tím, kdo potvrdí zpátečnickou úpravu, co se týče ženských a reprodukčních práv. Takže to, jak rozhodl český Ústavní soud, do určité míry říká, že domácí porody jsou naprosto legální a stále běžnější způsob porodu. Nelze tedy ženy nutit k císařským řezům. Zároveň potvrzuje přednost svobody matky v reprodukčních otázkách, až na výjimečné excesy, kdy je ale potřeba dokázat, co jsou konkrétní rizika, o kterých rodička věděla, a přesto se rozhodla pro domácí porod.

Další odvolání

Vrátím se k tomu konkrétnímu příkladu, který Ústavní soud řešil. Pokud to chápu správně, tak poukázal na překročení červené linie duly a na rizikovost porodu, respektive neadekvátní řešení komplikací, kdy nebyla včas zavolána záchranka a tak dále. Vysvětli mi ale, co by se stalo v nemocnici? 
Změnila by se minimálně jedna věc – ve chvíli, kdy by rodila v nemocnici a klidně tam měla i dulu, tak v tu chvíli by podle českého práva rizika a odpovědnost za negativní výsledek, v tomto případě smrt dítěte, převzali zdravotníci. To je ten zásadní rozdíl a to právě Ústavní soud mimo jiné také vyjasnil. Ve chvíli, kdy jde o domácí porod, tak budou veškerá rizika na straně rodičky a dalších osob, které jí při domácím porodu pomáhaly.

Co můžou stěžovatelky dělat, pokud s nálezem nebudou souhlasit? Můžou s tím vůbec ještě něco dělat?
Adéla Hořejší už avizovala, že se obrátí na Evropský soud pro lidská práva, který už v minulosti v jednom případě týkajícím se právní úpravy porodu v ČR rozhodoval. Nejsem velký odborník na to, jak se momentálně vyvíjí stav na Evropském soudě pro lidská práva, ale český Ústavní soud z tohoto rozhodnutí vycházel a myslím si, že prostor pro zvrácení verdiktu bude poměrně malý. Ale třeba to Adéla Hořejší napíše tak dobře, že Evropský soud pro lidská práva přesvědčí. Ústavní soud donutila říct poměrně liberální a z mého pohledu i odvážné věci v době, kdy tohle úplně nemusel říct a mohl ústavní stížnosti jen zamítnout. Takže si myslím, že ta stížnost byla napsána tak, že donutila Ústavní soud vyjasnit tento nejasný terén. Takže uvidíme, třeba to zopakuje i u Evropského soudu pro lidská práva.

Poučením z nejnovějšího nálezu by tedy mělo být to, aby politici byli – a možná jsou – Ústavním soudem tak trochu natlačeni k tomu, aby přijali legislativní rámec, kterým domácí porody v Česku ukotví?
Natlačeni nejsou. Ústavní soud ani nemá možnost donutit politiky, aby cokoliv přijali. Nerozhodoval o tom přímo, jak vypadá třeba část té právní úpravy týkající se domácích porodů. Takže tam ani není tahle přímá linka vůči politikům. Záleží na tom, jestli politici budou chtít tohle dlouhodobé volání Ústavního soudu vzít v potaz. Co vím a jak sleduju českou politickou scénu a jak jsem ji dřív sledovala z pozice novinářky, tak si myslím, že se to spíš nestane.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: CNN Prima News, Česká televize, pořad Dělníci života na platformě stream.cz.