Přetížené smysly, příchylnost k rituálům. Vysoká citlivost se plete s autismem, má ji skoro třetina lidí
Především kvůli lepší a včasnější diagnostice přibývá v populaci dětí i dospělých s potvrzenou poruchou autistického spektra. Ještě mnohem víc se jich ale vejde do kolonky vysoce citlivých jedinců, která se s autismem v některých projevech překrývá.
Počet diagnóz poruch autistického spektra se podle dat Českého statistického úřadu za posledních osm let téměř zdvojnásobil. Nárůst vykazují i další země: Velká Británie přibližně trojnásobný počet diagnóz dětského autismu za osm let. V USA bylo v roce 2000 diagnostikované jedno dítě ze 150, dnes už každé šestatřicáté.
Autismus je vývojová porucha způsobená abnormálním vývojem centrální nervové soustavy. „Jsou porušené tři základní oblasti. Komunikace, hra a sociální interakce. Podle toho, jak hluboce jsou tyhle oblasti porušené, mluvíme o tom, jestli je to těžká symptomatika nebo lehká. Pak se ještě mluví o různých poruchách, jako je třeba dětský autismus, atypický autismus nebo Aspergerův syndrom,“ uvádí Hana Zobačová ze střediska včasné intervence organizace Nautis.
Od narození
Autismus a poruchy autistického spektra
V Mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN10) je autismus zařazen do skupiny Pervazivních duševních poruch F84. Rozlišuje dva typy autismu, dětský a atypický, plus dalších šest poruch s podobnými symptomy, všechny hromadně pojmenované jako poruchy autistického spektra. Z této skupiny je nejčastější diagnózou dětský a atypický autismus a Aspergerův syndrom.
Podle vědců z Kalifornské univerzity v Los Angeles vzniká autismus během vývoje plodu. Většina případů autismu je spojena s dědičnými genetickými mutacemi, které se vyskytují v rodinách. Například podle studie z roku 2017 výzkumníci odhadují, že genetické faktory se na přenosu autismu podílejí z třiaosmdesáti procent. Genetika se tedy na vzniku poruchy autistického spektra (PAS) podílí nejvíce. PAS může být způsobena i faktory ze životního prostředí, vždy však při fetálním vývoji plodu. Neexistují žádné důkazy, že by porucha autistického spektra vznikla později během života.
Pravděpodobnost výskytu PAS ovlivňuje podle Zobačové i vyšší věk rodičů (35–40 let a více). To potvrzuje například i metaanalýza z roku 2016, která popisuje zvýšení rizika autismu s vyšším věkem matky o jednačtyřicet procent a u otce pětapadesát procent.
„Mimo jiné má na výskyt PAS i vliv schopnost doktorů zachránit mnohem více dětí, které jsou nedonošené, nebo se rodí dokonce na hranici životaschopnosti. Teď vůbec neposuzuji ani neodsuzuji, od kterého týdne vývoje má být narozené dítě zachraňováno. Ale spousta dětí s různými postiženími se rekrutují i z předčasně narozených dětí, to je holý fakt,“ dodává Zobačová.
Otevřenější společnost
Dalším z důvodů zvyšování počtu diagnóz poruch autistického spektra je větší osvěta. „Souvisí to s otevřeností a demokratičností dané společnosti. Dřív to bylo budování za lepší zítřek a všichni jsme byli stejní, nikdo nebyl jiný a ti, co byli divní, tak byli mimo. Když se potom ústavy otevřely a děti se nechávaly doma, tak to šlo pomaličku. To není tak, že v roce 1989 se něco stane, takže 1991 už tady máme autismus. Muselo to jít krok po kroku a museli jsme si na to chviličku počkat, než jsme k tomu jako společnost dorostli,“ vysvětluje Zobačová.
„Mluví se o tom, že je to civilizační choroba. Že dětí s poruchou autistického spektra opravdu přibývá. Ale nárůst není jenom díky tomu, že těch dětí se teď rodí víc. Je to i tím, že už jich zachytíme mnohem víc na samém začátku,“ sdílí Zobačová.
Větší otevřenost a informovanost společnosti pomáhá i k diagnostikování u čím dál tím menších dětí. „Dnes už stačí, když někdo vyřkne podezření. Nemusí to být ani odborník, ale například učitelka nebo sám rodič si všimne, že něco není v pořádku,“ uvádí Zobačová. Dodává, že je dnes pro ranou péči běžné pracovat s méně než dvouletými dětmi.
Diagnóza po čtyřicítce
Od roku 2016 navíc u nás každé dítě podstoupí na osmnáctiměsíční prohlídce u pediatra povinný screeningový dotazník, který má odhalit první možné symptomy. „Doktorka projde s rodiči nějaké základní otázky. Například jestli dítě ukazuje, jestli se na ni dívá, jestli opakuje, jestli dělá třeba paci, paci, pacičky a tak dále. Podle toho, kolik bodů vyjde, se určuje, co dál,“ sdílí Zobačová.
Přestože se diagnózy týkají čím dál tím mladších dětí, data stále ukazují největší nárůst diagnóz u skupiny pětiletých až devítiletých dětí. Poměr mezi skupinami 0–4 a 5–9 se dokonce mírně navýšil. Důvodem podle Zobačové může být to, že se diagnózy u malých dětí občas neuzavírají, aby nedošlo k chybnému diagnostikování a až další vývoj dítěte pomůže k lepšímu určení.
Podle Zobačové se do navýšení diagnóz promítá i to, že dnes existují lepší diagnostické metody, a to pro děti i dospělé. „Do nárůstu diagnóz spadají i data dospělých lidí, co dřív diagnostikovaní nebyli. Oni sami svou jinakost jako problém tolik nepociťovali, ale až na základě reakcí okolí, třeba svého partnera, podstoupí diagnostiku,“ říká Zobačová.
„Vysoce funkční Aspergerův syndrom mi byl diagnostikován v sedmačtyřiceti letech,“ vypráví vydavatelka knih o autismu Dagmar Holá. „Jako dospělí se většinou na diagnostiku dostanete, až když se zhroutíte, úplně vyhoříte, máte psychosomatické bolesti, deprese. A tam se dozvíte, že máte PAS. Mně se ulevilo a začala jsem si více všímat toho, co potřebuji, co mě přetěžuje, a říkat si o podporu.“
Nejvíce diagnóz dětského autismu u dospělých se eviduje u věkové skupiny 20–29 let. Největší nárůst od roku 2010 do roku 2023 však data zaznamenala v kategorii 40–49 let, a to až dvanáctkrát více případů. V celkovém počtu diagnóz však stále drtivě převládají diagnózy dětí, a to o více než osmapůlkrát.
Čtyři autisti na jednu autistku
V dostupných statistikách je možné sledovat i rozdíly v počtech diagnóz mezi pohlavími. Projevují se jak v českých, tak i v zahraničních datech. Na jednu ženu s PAS připadají téměř čtyři muži se stejnou diagnózou.
Podle studií vykazují dívky s poruchou autistického spektra jiné a méně závažné sociální a komunikační odlišnosti než chlapci. Rodiče či zdravotníci mohou tedy tyto poruchy považovat za příčinu stydlivosti nebo úzkosti než poruchy autistického spektra.
„Dívky různé odchylky lépe schovávají, takzvaně maskují, takže se k diagnostice dostanou třeba až v dospělosti. Nebo se k ní třeba taky nedostanou nikdy,“ vysvětluje Zobačová.
Rozdíl však podle ní není způsobený jen tím, že dívky své projevy dokážou lépe maskovat, chlapců s PAS se celkově rodí více.
Zmíněné maskování je strategie, kterou někteří lidé s autismem vědomě či nevědomě používají, aby lépe splynuli s okolím a byli lépe přijímáni ve společnosti. Maskování jim sice může pomoci prosadit se ve škole, práci a jiných kolektivech, ale může mít negativní dopad na jejich duševní zdraví či zkomplikovat cestu k diagnóze.
„K maskování patří například i to, že přestanete dělat to, co vás uklidňuje, takzvaný stimming,“ říká Holá. Stimming je běžnou součástí života lidí s poruchou autistického spektra. Často jde o repetitivní pohyby jako kývání trupem nebo mnutí prstů, ale také to může být chůze po špičkách nebo opakování slov, zkrátka cokoliv, co uklidňuje a ulevuje nejen od smyslového přetížení. „Bohužel vás okolí donutí přestat prožívat i ten radostný, takže si nedovolíte třeba hopsat, když máte z něčeho radost, protože to se přeci nesluší a otravuje to.“
‚Vysokofunkční‘ autismus
Pojem vysokofunkční autismus (angl. high-functioning autism) není oficiální lékařský název ani diagnóza a od jeho používání se postupně upouští. Nejčastěji je toto dělení kritizováno samotnými autisty. Nelze totiž lidi rozdělit jen na základě dovedností, které se u každého liší. Pojmem vysokofunkční jsou však stále označování lidé s lehkou formou poruch autistického spektra, kteří dokážou žít samostatně.
„I když funguji dobře, mám zaměstnání, partnera, přátele, stejně často přichází chvíle, kdy se můj autismus objeví. Například mám speciální smyslové potřeby, toužím po struktuře a organizaci,“ napsala pro web Autismport Libuše s diagnózou PAS.
Právě „vysokofunkční“ poruchy autistického spektra mohou být zaměňovány s jinými diagnózami či takzvanou vysokou citlivostí. Tedy osobnostním rysem, který se vyznačuje zvýšenou citlivostí v určitých oblastech života, například v myšlení, emocích či smyslových vjemech. „Do jisté míry mohou být projevy PAS a vysoké citlivosti velice podobné. Například ve smyslové citlivosti, tedy v citlivosti na zvuky, pachy, doteky a tak dále,“ vysvětluje psychoterapeut a spoluzakladatel Institutu pro vysokou citlivost Ondřej Fafejta.
Podle instagramového příspěvku terapeutky Aleny Wehle, která se tématu vysoké citlivosti věnuje nejen na sociálních sítích, může mít vysoce citlivý člověk, stejně jako jedinec s PAS, dále například problém se zapojením do konverzace, s porozuměním nadsázky či sarkasmu nebo pro něj mohou být jakékoliv změny velmi vyčerpávající. Mohou také mít své rituály či specifické zájmy.
„U poruch autistického spektra a vysoké citlivosti je společné smyslové přetížení, ke kterému může dojít. Avšak u citlivých dětí dochází k přetížení, jen když jsou přehlcené. Kdežto děti s poruchou autistického spektra to takhle mají pořád,“ uvádí Jitka Háková, spoluzakladatelka Institutu pro vysokou citlivost.
Projevy vysoké citlivosti se podle ní u dětí a dospělých nijak zásadně neliší. „Největším rozdílem je to, že dospělí mají větší autonomii v tom, co dělají. Děti si třeba ani neuvědomí, že jsou přetažené,“ dodává.
Třetina citlivých
Vysokou citlivost si mohou lidé změřit i sami pomocí dotazníku Highly Sensitive Person Scale. Autory jsou manželé Elaine a Arthur Aronovi, kteří jsou spojování i se samotným vznikem termínu vysoká citlivost.
Problémem však podle Fafejty je, že dotazník dostatečně nerozlišuje projevy PAS a vysoké citlivosti. „Je to vědecky používaný test, používaný ve výzkumech, avšak osobně si myslím, že nepokrývá celé spektrum projevů vysoké citlivosti,“ dodává.
Mezi vysoce citlivé podle studií patří patnáct až třicet procent populace. Nepanují tu však žádné rozdíly podle pohlaví, poměr mezi vysoce citlivými ženami a muži je vyrovnaný. „Předpokládá se, že je stejně vysoce citlivých mužů i žen, protože temperament se neliší podle pohlaví. Existuje však hypotéza, že ženy si to častěji přiznají, častěji to řeší,“ uvádí Fafejta. Podle studie z roku 2022 ženy dosahují vyššího skóre ve všech dotazovaných oblastech testu a jsou tedy citlivější.
„Vysoká citlivost je poměrně nový pojem a moc lidí ho nezná. Avšak teoreticky se to stát může, že se lidé schovávají ve škatulce ‚vysoká citlivost‘ před diagnózou PAS. Nejsem však odborník na autismus. Také si myslím, že to může být i obráceně. Lidé dostanou diagnózu například Aspergerova syndromu, a přitom mohou být jen vysoce citliví,“ sdílí Háková.
Podkategorie vysoké citlivosti
Highly Sensitive Person (HSP), tedy vysoce citlivý člověk, je pojem zavedený psycholožkou Elain Aronovou. Jedinec s citlivým nervovým systémem zpracovává podněty ve svém okolí více do hloubky, zároveň je snadněji přetížen v případě nadměrné stimulace. Vysoká citlivost se dále rozlišuje na tři podkategorie, přičemž člověk může patřit do všech nebo jen do některých z nich:
Ease of Excitation (EOE) se vztahuje ke snadnějšímu přetížení vnějšími požadavky, jako je multitasking nebo časová omezení, a vnitřními požadavky, například hladem nebo únavou.
Low Sensory Threshold (LST) se pojí s nízkým prahem smyslového vnímání. Vysoce citliví jedinci jsou snadno zahlceni nepříjemnými podněty, včetně jasných světel, silných pachů, hrubých látek, hlasitých zvuků či příliš mnoho dění najednou.
Osoby s Aesthetic Sensitivity (AES) neboli estetickou citlivostí mají hluboké povědomí a zájem o přírodu a oceňují krásu. Tento podtyp je hluboce dojat uměním a hudbou a často potřebuje ve svém životě jedno nebo obojí, aby se cítil klidně a v pohodě. Naopak je také ovlivňuje prostředí, které není esteticky příjemné.
Společná škatulka: neurodivergence
Jedním z možných znaků, jak se dá rozlišit mezi PAS a vysokou citlivostí, mohou být emoce, emoční inteligence a chování s nimi spojené. „Určitě v emocích nějaké rozdíly jsou, protože děti s poruchou autistického spektra jsou trošku jako sloni v porcelánu, emoce jsou pro ně velká neznámá,“ vysvětluje Zobačová.
„Často se říká, že emoce nemají, což ale není pravda. Oni je mají, a mnohdy ty barometry v sobě mají mnohem lepší, než máme my bez PAS. Třeba lépe vycítí špatnou atmosféru v místnosti nebo že se něco děje mezi rodiči. Ale nedokážou to pochopit, nedokážou se tomu adekvátně přizpůsobit.“
Někdy jsou však rozdíly nerozlišitelné natolik, že se člověk pohybuje na hranici více diagnóz. „Spousta lidí je v takové šedé zóně. Že se nedá říct, jestli mají PAS anebo něco jiného. Třeba u autismu se to na začátku u dětí často ani neví, jestli je to autismus nebo například vývojová dysfázie,“ vysvětluje Zobačová. Vývojová dysfázie je porucha vývoje řeči, která se projevuje například obtížnostmi ve stavbě věty, nesrozumitelnou mluvou jedince či potížemi se sluchovým zpracováním.
„V naší společnosti jsou lidé, kteří fungují trošku jiným způsobem, než je takový typický člověk, takový ten nejvíce adaptovaný,“ říká Fafejta. Tito jinak fungující jedinci se stále častěji označují jako „neurodivergentní“. Jednotná škatulka přitom neznamená, že jsou všichni stejní. „Neurodivergence se může projevovat mnoha způsoby, od různých diagnóz až po osobnostní rysy, například vysokou inteligencí. Je to takové spektrum a někdy se to těžko od sebe odlišuje.“
Myšlenku neurodivergence vítá i Dagmar Holá. „Jednoduše řečeno jsou dva neurotypy. Jeden je většinový neurotypický a druhý menšinový neuroatypický (neurodivergentní). Do něj patří lidé, kterým mozek vyhodnocuje podněty jinak. Může to být autismus, ADHD (porucha pozornosti – pozn. red.), různé dys- poruchy, Tourettův syndrom, PTSD (posttraumatická stresová porucha – pozn. red.) a další.“ A lidé s vysokou citlivostí? „Domnívám se, že tam patří také,“ míní Holá.
Pokud neurodivergentní jedinec potřebuje lékařskou podporu či dosáhnout na péči hrazenou pojišťovnou, je podle Fafejty lepší, když diagnózu podstoupí. „Pokud člověk pomoc nepotřebuje a zvládá věci jinak, tak se podle mě bez diagnózy obejde a může třeba spíše hledat dary, které mu neurodivergence přináší,“ uzavírá.
