Síť, laser a hra o čas. Protivzdušná obrana se stále vyvíjí, vše ochránit ale nelze, říká šéf jejího rozvoje
Ve slovníku Evropanů za poslední dva měsíce přibyly výrazy jako Patriot, Stinger nebo „uzavření nebe nad Ukrajinou“, což požadovala řada demonstrantů. Všechny souvisejí s protivzdušnou obranou. Kdo hlídá české nebe, jak funguje ochranný deštník NATO a co se dá ulovit do sítě? Server iROZHLAS.cz vyzpovídal plukovníka generálního štábu Jaroslava Daverného, který má na starost rozvoj české pozemní protivzdušné obrany.
Zeptám se na začátek úplně jednoduše: když teď nějaký cizí stát vystřelí raketu na území NATO, na Česko třeba, doletí sem?
Doletí.
Jak to? Viděla jsem video na youtubovém kanále NATO, kde byla modelová situace: na území některého z členských států letí nepřátelská raketa, zachytí ji radar a systémy protivzdušné obrany ji sestřelí – hotovo. Takhle ten takzvaný ochranný deštník nad Evropou nefunguje?
Vystihla jste to docela přesně, takto nějak to skutečně funguje, je tam ale jeden rozdíl. Jinak se protivzdušná obrana provádí v mírovém stavu a jinak, když je stav ohrožení státu nebo válečný stav. Dejme tomu, že v míru vletí do našeho vzdušného prostoru například cizí letadlo, potenciální nepřátelský vzdušný cíl. My ho hned nesestřelíme, na to jsou přísná pravidla. Vystartují k němu naše stíhačky a zjistí, co se děje.
Rakety se sestřelují jinak a systémy, které jsou k tomu určené, nejsou v míru rozmístěné tam, kde by byly v době války. A navíc jakékoliv působení silou může způsobit takzvané nechtěné ztráty. Úplně jednoduše: když po něčem vystřelíme, zbytky mohou někam spadnout a způsobit škodu. Na to také musíme myslet.
Ing. Jaroslav Daverný
Absolvent vojenského gymnázia v Moravské Třebové, následně vystudoval fakultu protivzdušné obrany na Vysoké vojenské technické škole ve slovenském Liptovském Mikuláši. Je plukovníkem Generálního štábu Armády České republiky a v současnosti vede oddělení pozemní protivzdušné obrany, Sekci rozvoje sil na ministerstvu obrany.
Stíhačky jsou tedy v pohotovosti 24/7, 365 dní v roce?
Ano, jsou v trvalé pohotovosti, která je součástí pohotovosti NATO. Je to centrálně řízené: NATO má dvě střediska řízení integrovaného systému protivzdušné a protiraketové obrany (známé pod zkratkou NATINAMDS – pozn. red.), řekněme severní a jižní, v Německu a ve Španělsku. Pak má ještě téměř každý stát své vlastní řízení, které spadá pod tato střediska NATO.
Pravomoci nad vzdušným prostorem jsou úzce vymezené a specifikované. Když to řeknu laicky, ta pravidla jsou velká tlustá knížka, kterou mají ti, kteří musí rozhodovat a řídí vzdušný prostor, dobře nastudovanou, aby neudělali někde chybu. V míru je to opravdu hodně složité. Pro nás vojáky je to ve válečném stavu jednodušší.
To jsou letadla, ale co pozemní protivzdušná obrana, ta je také v neustálé pohotovosti?
Takto se to nedá úplně říct. V Česku máme všechny systémy protivzdušné obrany soustředěné ve Strakonicích a stupeň pohotovosti se určuje podle situace. Takže někdy se může stát, a stalo se to několikrát, že vojáci ze Strakonic odjedou a postaví se k objektu, který mají bránit, a tam vydrží nonstop, dokud je potřeba.
Uváděla se různá data, dokdy bude ochranný deštník hotový. Zaznamenala jsem nejdříve rok 2020, pak 2022. Je tedy už kompletní?
Rozvoj těchto systémů se nikdy nezastaví, nedá se proto říct nějaké konkrétní datum a hotovo. Všechny součásti protivzdušné obrany – radary, řízení, palebné systémy – se pořád vyvíjejí. Když se někde ve světě objeví nějaká technologie, která by mohla systémům, které státy NATO používají, uniknout, tak se samozřejmě hned hledá protiopatření a modernizuje se. Ale ochrana stoprocentní nikdy nebude, to nejde.
Protivzdušná obrana
Protivzdušná obrana je součástí Vzdušných sil Armády České republiky. Některá opatření a prostředky protivzdušné obrany se obecně využívají napříč celým spektrem ozbrojených sil: pozemních, vzdušných, speciálních, námořních nebo i kosmických. Protivzdušná obrana se provádí pomocí letadel nebo pozemních systémů, které likvidují vzdušné cíle (letadla, různé typy raket a bezpilotních prostředků).
Takže je to jako když hacker objeví nějakou „díru“ a oborníci na kyberbezpečnost ji musí zazáplatovat, vydávat aktualizace?
Je to hodně podobné. Všichni sledují vývoj, kde se co dokáže nového vymyslet a postavit, pořád se hledají způsoby, jak detekovat rakety, jak mít co nejvíce času na rozmyšlení.
Rozmýšlení v případě útoku pak probíhá třeba v rámci minut?
Jak bych to řekl… Za dvě minuty raketa uletí tisíc kilometrů. Detekční schopnost je zásadní: když to detektory nezachytí, nestihnu ani vstát ze židle, než sem doletí.
Ptám se na to také proto, že na konci března přiletěl dron odněkud z východní Evropy až do Chorvatska. Nesl leteckou pumu. Proletěl přes území Maďarska, Rumunska a Chorvatska, tedy členských států NATO. Jak se to mohlo stát?
Je mírový stav. Systémy protivzdušné obrany, které by tam stály v případě vyšší pohotovosti nebo stavu ohrožení, tam teď nejsou, anebo jich je málo.
Obrana proti dronům
Jaké jsou trendy ve vašem oboru? Je to třeba obrana právě proti dronům?
Je to tak. Rozvoj v oblasti nejen dronů, ale celkově bezpilotních letounů, je obrovský. Jsme součástí pracovních skupin v rámci NATO a Evropské obranné agentury, které se snaží definovat nejlepší řešení.
Dron totiž může být veliký od jednoho centimetru po velikost letadla. S obranou proti těm velkým není problém, radar ho vidí, dá se sestřelit jako letadlo. Ale ty malé, a malé jsou pro nás od nuly až do sto padesáti kilogramů, jsou obtížnější: detekují se špatně, střílí se po nich také špatně.
Vždycky musí být poměr mezi efektivitou a nechtěnými ztrátami. Když si představíme modelovou situaci, dostaneme za úkol chránit nějaké místo ve městě, v Praze například, kulka, kterou vystřelíme, může letět tři kilometry… Nebo se dá použít laser. Jenomže takový laser projde i pevnou překážkou, a kdyby zasáhl pilota v letadle o dvacet kilometrů dál, vypálí mu oko… Takže i tyto aspekty musíme řešit.
Co se s tím dá dělat?
V rámci elektronického boje se jim ruší signál, odhánějí se nebo se fyzicky chytají…
… chytají?
Ano, chytají se do sítí. Prostě se vyšle jiný dron, který v sobě má vystřelovací síť. Musí se zvažovat i to, aby likvidace dronu nestála víc, než ten dron může zničit. Na dron za tisícovku nebudeme střílet raketou za několik milionů.
V Rumunsku se zřítil průzkumný dron ruské výroby. Patřit by mohl Rusku, nebo Ukrajině
Číst článek
Jak zásadní roli má protivzdušná obrana v konfliktu? Platí, že ten, kdo ovládne nebe, má převahu?
Obvykle ano. Ve všech konfliktech, které v posledních letech ve světe byly, se jako první řešilo, kdo ovládne vzdušný prostor, ať už letadly, nebo pozemními protivzdušnými systémy. Kdo to dokáže, může podporovat svoje pozemní jednotky.
A co potom bezletová zóna? Lze mít převahu i bez jejího vyhlášení, nebo je to zásadní překážka?
Ano, lze, zásadní překážka to není. Bezletová zóna se obvykle vytváří na základě dohody dvou válčících stran a ochoty nějaké třetí strany ji kontrolovat, je jedno, zda jde o OSN, nebo nějaký třetí stát. Každopádně ta třetí strana musí mít dostatečnou sílu: kontrolovat hranici třeba o délce pět set kilometrů není úplně snadné a navíc je to velmi drahé.
Není to ale samospásné: i když se někde bezletová zóna vyhlásí, válčící strany mají tendenci ji porušovat. Mají výhodu, že to dané území znají, ta třetí kontrolní strana nikoliv. I v míru jsou místa, kde se nesmí létat a kontroluje se to, jde třeba o jaderné elektrárny.
Modernizace
Česká pozemní protivzdušná obrana prochází modernizací. Ministerstvo obrany loni podepsalo smlouvu na nákup protiletadlového raketového kompletu SPYDER, který nahradí stávající sovětské systémy KUB, které armáda užívá již od 70. let minulého století. SPYDER ale patří do kategorie systémů středního dosahu. Protiletadlový raketový komplet dalekého dosahu Česko nemá. Nebude chybět?
To, co dokážeme pokrýt, jsme výměnou KUBů za SPYDERy navýšili více než desetinásobně, nicméně celou Českou republiku pokrýt nemůžeme. Existuje seznam objektů, které bychom v případě ohrožení bránili, tak je obrana důležitých vojenských i nevojenských objektů nastavena v zákoně. Ty objekty jsou rozdělené do různých kategorií. Bohužel nemůžeme být u všeho, seznam je obrovsky dlouhý, je to pak politické rozhodnutí, co se bude bránit.
Velitel mise NATO na Slovensku: Jde hlavně o odstrašení, ale musíme být připraveni i k obraně
Číst článek
Když jsme vhodný protiletadlový komplet vybírali, tak – aby se to vůbec dalo nějak posoudit – jsme vybrali dvacet hlavních kritérií a dalších 540 menších kritérií. Samozřejmě když se na to někdo podívá na Wikipedii, tak zjistí, že něco doletí 50 kilometrů, něco jiného 80, řekne si pak: to je jasné, lepší je to, co dál doletí.
Jenže takto jednoduše se to nedá hodnotit. Navíc výkonnost každého systému je dána také lidmi, kteří ho obsluhují. Pokud jsou vycvičení, znalí, znají taktické finty nebo vychytávky, tak se systém dá používat různými způsoby, což nejsou veřejné informace a každý si drží svoje know-how v tajnosti.
Kolik lidí je potřeba k obsluze jednoho kompletu SPYDER?
Aby to odvezli, zapnuli a vystřelili: dvacet lidí.
Tolik? To jsem nečekala…
Ano, a abychom někde mohli být nonstop, tak jich potřebujeme ještě víc, aby se mohli ve směnách střídat.
Máte lidí, personálu, dostatek?
Nemáme. Jednak je celkově nízká nezaměstnanost, druhým faktorem je obecně dnešní společnost. Vojenské povolání je o odpovědnosti: člověk zodpovídá sám za sebe a současně za kolegy. Je to těžké, ale dá se to naučit. Ale rozhodnutí vůbec do armády vstoupit musí být pro dnešní mladé lidi obtížné.
Když už se někdo rozhodne „narukovat“ a rozmýšlí se, kterým směrem se vydat, proč by si měl vybrat zrovna protivzdušnou obranu?
Je v tom adrenalin. Ne ve smyslu že někde bojujete muž proti muži, ale odpovědnost je obrovská, protože rozhodují vteřiny. Takže třeba týden se nic neděje, ale pak přijde rozhodujících deset vteřin, kdy je potřeba zareagovat správně.