Dvanáct měsíců, po kterých si leckdo s pojmem strategická komunikace státu, zkráceně stratkom, zřejmě spojí armádního plukovníka Otakara Foltýna. Toho loni v květnu do funkce koordinátora jmenovala vláda. V rozhovoru pro Radiožurnál a iROZHLAS.cz Foltýn bilancuje uplynulý rok, hodnotí svoji práci a reaguje na kritiku politiků.

Rozhovor Praha 11:10 13. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Původně jste měl být ve funkci půl roku, protáhlo se to, zanedlouho to bude rok. Proč šest měsíců nestačilo?
Ten půl rok jsem na začátku řekl já, že je to minimální čas, za který se dá dosáhnout aspoň vytvoření nějaké organizační struktury a nastartovat to.

‚Stratkomu‘ pod Foltýnem je rok. Kritiku sklízí hlavně od politiků, hokej jako hodnota se nelíbí ani odbornici

Číst článek

Státní správa vyžaduje spoustu byrokracie a administrativy, kterou teda upřímně nenávidím, ale respektuji to, že věci nějakou dobu trvají. 

Vy jste tedy šel do toho, že těch prvních šest měsíců bude čistě nastavovacích...
Samozřejmě. Jsem ve státní správě přes dvacet let a nějakou institucionální zkušenost mám. Stavět něco od nuly trvá nějakou dobu, potřebujete nejen administrativu, ale musíte najít i lidi. Ne každý na tu kariérně sebevražednou misi chce jít.

Rozhodně to nepřetlačíte penězi, které jsou tabulkové. Takže lidi nemůžete zaplatit, můžete je jen motivovat. To všechno dohromady znamená, že to prostě trvá dlouho.

Vytyčené cíle

A v tom druhém půlroce jste si tedy vytyčil jaké cíle?
Ten další půlrok byl provozní. Samotné fungování odboru je na řediteli, tedy Oldřichu Bružovi, který je můj kolega a kamarád z vojenského prostředí. Nevytváříme vojenskou strukturu, ale holt když jsem říkal, že to chtělo lidi akceptující sebevražednost mise, tak lidé z tohoto prostředí se najdou o něco snadněji. 

Než se dostaneme k samotné bilanci, nabízí se otázka, co tedy plánujete v dalším půl roce?
Možná budete zklamaní. Blíží se totiž volby a pochopitelně nechceme být obviňováni z toho, že se vměšujeme do politické soutěže. To neděláme a nebylo by to profesionální. Ale vzhledem k tomu, že jsme z toho napadáni, tak rozhodně nebudeme další půl rok aktivní.

Budeme se soustředit na to, abychom strukturu zachovali pro jakoukoliv další vládu. Strategická komunikace je důležitá vždycky, v každém momentě historie. Pevně doufám, že ať už u budoucí vlády bude kdokoliv, tak pochopí, že to, co je vybudované, je potřeba v mírovém životě a tuplem je potřeba v krizích, které ne vždy dokážeme odhadnout. Na kolik to bude akceptovat či využívat budoucí vláda, to nevím. Já u toho rozhodně nebudu.

Chápu to ale správně, že v příštích měsících svoji práci utlumíte, ale v té funkci dál budete a počkáte na to, jaká bude vláda a jak se k vaší pozici postaví?
Práci rozhodně neutlumíme. Pokud se podíváte na dosavadní informační výstupy, strategická komunikace byla vidět výrazně více než za poslední tři roky, a to existovala. Oddělení strategické komunikace na Úřadu vlády bylo, jen jste o ní nevěděli. Neříkám, že budeme neviditelní, říkám, že budeme násobně opatrnější v tom, aby nás někdo nenařkl z podpory stávající politické reprezentace. 

Dobře, ale vy jste řekl, že neutlumíte aktivitu během voleb, ale zároveň to, že je to v tomto období, řekněme, tenký led?
No v normálně fungující společnosti by to tenký led nebyl. Pokud se podíváte, jak se změnila strategická komunikace Velké Británie nebo Finska během voleb, což jsou ty učebnicové příklady, tak vidíte, že nijak. Je tam úplně jedno, kdo vyhraje volby, komunikace státu je v zásadě konzistentní, hodnotová, dlouhodobá a smysluplná pořád.

U nás se z toho, bohužel i kvůli napadání ze strany rusofilních informačních kanálů, dělá politikum, což je brutálně kontraproduktivní. Kdo se snaží strategickou komunikaci napadat nebo nálepkovat, napadá samotný stát. Není to o tom, že to aktuálně dělá Bruža, Foltýn nebo někdo jiný. Je to čistě o tom, jestli stát tuto funkcionalitu potřebuje, a to potřebuje. 

Abych to shrnula, zmínil jste Velkou Británii, Finsko, jako ty dobré příklady. Rozdíl mezi nimi a námi jsou ve strategické komunikaci státu jednak v tom, že je tam delší tradice, ale taky v tom, že u nás je daleko silnější ruský vliv?
Ano.

Ruský vliv

Pojďme konečně k tomu konkrétně vašemu uplynulému roku, jedním z cílů, které jste si na začátku vytyčil, byl boj s dezinformacemi. Není to příliš vágní?
Není, protože zrovna tento cíl jsem si sám nevymezil.

Tak vám byl vymezen?
Ani to. Já jsem na začátku řekl, že pojem dezinformace ani nechci používat, protože si do něj každý dává svůj obsah. A vzhledem k tomu, že jsme se zejména zahraničnímu informačnímu vlivu z Ruska začali bránit s velkým zpožděním, tak mezitím dokázali slovu dezinformace dát úplně jiný význam.

Dobře, tak co tím úkolem tedy podle vás bylo?

Ten primární úkol byl definovat a komunikovat základní hodnoty, na kterých stojí český stát. Což může znít široce, ale není to tak složité. Máme je v preambuli Ústavy – svoboda, spravedlnost, důstojnost, základní úroveň empatie. To jsou věci, které lidi intuitivně vědí, že máme, ale občas je těžké je vysvětlit. 

1:15

Zatím pokračuji, říká Foltýn. Koordinátorem strategické komunikace zůstává i v příštím roce

Číst článek

Pokud mám být dál konkrétní, tak dalším úkolem bylo upozornění na ruský vliv. Svobodu projevu mají bez výjimky všichni čeští občané. Svobodu projevu nemají ruské tajné služby, rozhodně ne na českém území. Nemají ji internetoví boti naprogramovaní v nějaké trollí farmě v Petrohradu, svobodu projevu nemají algoritmy, které zviditelňují nenávistné projevy a podobně.

Není náhoda, že velmi často se například proruské weby snaží tyto kategorie smíchat. Zneužívají toho. Není jednoduché to vysvětlit, už teď o tom chvilku mluvím a v zásadě neumím říct jednoduchou a líbivou větu, která by se vám hodila do titulku. Teď to udeřilo jako kovadlina. Je to totiž složité nejen na vysvětlení, ale i na akceptaci. Lidi si neradi uvědomují, že mimo svobody mají i povinnosti. 

Hodnoty, to je velmi široké vymezení vaší práce a rozumím, že se to tím pádem i špatně měří, jak se vám to daří. Ale zkusme to, jak byste sám sebe zhodnotil ve funkci koordinátora strategické komunikace státu? Dařilo se vám ten cíl plnit?
V mezích možností tvrdím, že ano. Kdyby tomu tak nebylo, nemáte potřebu dělat tento rozhovor. Za předchozí dva roky, než jsem nastoupil na strategickou komunikaci, jste vy, ani vaši kolegové tu potřebu neměli, protože jste ani nevěděli, že někdo něco takového dělá. Takže, řekněme ti rozumnější pochopili, že potřeba autentické, hodnotové a poctivé komunikace tu byla cítit.

Já se nepasuji do pozice špičkového experta na strategickou komunikaci. V armádním prostředí jsem expert na nekonvenční konflikty, na to, čemu se říká hybridní hrozby. Rozhodně si nemyslím, že je malý výsledek už jen ten fakt, že se o tom bavíme. Třicet let se do toho nekoplo. Jestli jsme v tom uspěli, nepoznáte letos nebo příští rok, poznáte to – nedejbože – v nějaké krizi. 

Sám jste teď řekl, že jste do té funkce šel s jinou expertizou, nepovažoval jste to za nevýhodu? 
V těch základech to není raketová věda. Odhlížím tedy třeba od toho, že proto, abyste se dokázali vyznat v algoritmizaci sociálních sítích, musíte být sakra velkým odborníkem na IT a programátor a já nejsem ani jedno z toho. To ale nepotřebujete k tomu vést strategickou komunikaci, na to máte odborníky.

Ale na té základní úrovni je to jednoduché. Stát musí být schopen a ochoten říct: „Toto je v tento okamžik problém, budeme ho řešit takto a očekáváme, že se stane tohle“. Je to natolik jednoduché, že vám sice pomůže odbornost, ale na prvním místě potřebujete upřímnost a dobrou vůli. 

Dosah státu na sítích

Já jako vnější pozorovatelka, nebo jako občanka, chápu, že ne všechny kroky strategické komunikace mám konkrétně vidět. Ale když se zamyslím nad tím, co vidět je, tak je to třeba oficiální instagramový účet. Na něm jsou řekněme graficky nesourodé informace, třeba z historie, nebo přesdílené informace například Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost nebo různých resortů. To je jediná přímá komunikace, která na mě míří. A to má malý dosah, třeba tři tisíce sledujících. Jde jen o doplňkovou činnost, nebo toto má mířit na občany?
Jakékoliv účty na sociálních sítích jsou čistě sekundární, doplňková aktivita. Se stávajícími lidmi, prostředky a časem nemůžete očekávat, že vyrobíme něco virálního nebo něco s dopadem, jako má třeba Kovy. To je naivní představa.

Je naprosto běžné, že šikovní influenceři mají mnohonásobně větší dopad, než samotný stát. Znovu – tuhle otázku nikdo z vás novinářů nepoložil před dvěma lety. Nikdo se na to neptal, ani jste nevěděli, že ty účty existují. To byste řekla, že mají ty účty desítky sledujících. Takže kdybych teď chtěl frajeřit, řeknu, že máme stonásobně víc. Ale upřímně oba víme, že je obojí zásadně jedno. 

Na ruskou propagandu neplatí korektnost, ale otevřenost. Nenechme se kontaminovat, říká Foltýn

Číst článek

Není důležité, kolik máme sledujících, je to kanál, na který se můžete vy novináři podívat, pokud chcete, na to, jak uvažuje státní správa, co by se mělo dělat. Ale to, jestli to někdo dělá, nebo ne, uvidíte na vyjádřeních představitelů státní správy. K tomu je musíte naučit, že takové kanály existují. K tomu například slouží ty slavné komunikační karty, na které se za chvíli zeptáte.

Ano, zeptám.
Jinými slovy – za normální situace bych já jako koordinátor stratkomu neměl být vidět. Učebnicově je to úředník, který koordinuje, a nikoliv, že to dělá sám.

To vy ale asi ze své podstaty nejste. Tedy ten, který by nebyl vidět…  
To nejsem typově. A i kdybych byl, znamenalo by to, že nebudu mít žádný efekt. Je taky potřeba si uvědomit, že jsem na začátku pracoval s jednou na půl úvazku vypůjčenou asistentkou a sám se sebou. Takže prvních několik měsíců jsem to mohl urvat sám, nebo vůbec. Ale nechci se vymlouvat, věděl jsem, do čeho jdu a jaké budu mít možnosti. 

Je problém, že se novináři dívají na stratkom skrze moji osobnost. Čekají nějaký průlom fronty. Že nastoupil ten buldozer, kterým vám to prohrnu, a budou vidět okamžitě výsledky. A to je i možné, protože v některých virálně kolujících výrocích se to stalo. To ale nemá být základ strategické komunikace.

Pokud ale něco děláte se zpožděním třiceti let, můžete to dělat způsobem, který pro vás bude pohodový. Tak nějak si to očochtáte a přežijete svoje období. Pro vaši kariéru by to bylo lepší, ale nebudete mít výsledky. Nebo trochu zariskujete, jste vidět a pak to strašlivě schytáte. I to je způsob a dovolím si tvrdit, že efektivní.

Když si na rozdíl od politiků nemůžu zaplatit multiplikaci na sociálních sítích, tak to holt musím urvat autenticitou. S tou vám potom pomůžou i různí fašounci nebo komunisti, kteří se vám přihlásí k čemukoliv, čím se cítí dotčení a multiplikují mi to sami.

Vy jste na sebe tedy vzal roli někoho, kdo do společnosti dostane to, že strategická komunikace existuje, tak to mám číst?
Přesně tak.

Komunikační karty

No a teď k těm komunikačním kartám. Ty politikům stále posíláte? Je to součást vaší běžné agendy? A jak se teď zpětně díváte i na tu kritiku, která se před několika měsíci snesla, i z řad politiků?
Nechci komentovat kritiku nebo chválu z řad politiků. To je čistě jejich věc. Politik říká věci kvůli tomu, že chce uspět ve volbách.

Čekal jste ale tak ostrou kritiku?
Mně je to jedno. Politici si prostě vedou svůj boj, který má za cíl uspět ve volbách a dostat se k moci. Ať už je to negativní, nebo pozitivní. Mně na názoru politiků nezáleží. Záleží mi na názoru lidí, kteří aktuálně reprezentují stát. A abych já měl dobré svědomí z toho, jak sloužím České republice. Jinými slovy, sloužím České republice a ne konkrétním lidem, kteří jsou aktuálně u moci.

8:17

Až se Rusové zkonsolidují, odezva bude zuřivá, ví Ukrajinci. Neopakují ale jejich chyby, chválí Foltýn

Číst článek

Dá se to ale úplně vyloučit? Přeci jen, politik reprezentuje stát, vy mu nabízíte komunikační kartu a zároveň říkáte – je mi jedno, co si o tom politik myslí. Dá se o tom takto vůbec přemýšlet?
Já o tom tak přemýšlet musím. Znovu – mým korektivem je právní řád České republiky a moje svědomí. To, co si o tom myslí někdo jiný, nechť podléhá jeho korektivu, pokud ho má. Ale já se přece nemůžu omezovat tím, že někdo pro účel politického boje zkreslí nebo lže o tom, co dělám jako státní úředník. To ať si řeší politici mezi sebou. A asi bych mohl vysvětlit, k čemu ty karty mají sloužit.

Vysvětlete.
Komunikační karty jsou servis, který slouží k tomu, aby se řeklo: „Myslíme si, na základě dat a stávající situace, že toto je věc, která by se v tento okamžik měla komunikovat, protože…“ Velmi často je to napadáno tím, že karta obsahuje i nějaká doporučení a pokud je někdo hnidopišský, tak tvrdí – přece mi nikdo nebude říkat, co mám říkat. Ale to nikdo neříká.

Základ je v tom, že v obrovském množství informací, které se valí, je něco v zájmu státu komunikovat. Na kartičce jsou uvedena základní fakta. Úplně stejně si můžete otevřít wikipedii a dospěla byste k obdobným výsledkům. Je to servis.

To, co se dostalo na veřejnost, byly třeba komunikační karty, které se týkaly historických událostí. To je typově to, co posíláte, nebo se to týká i dalších oblastí?
Týká se to samozřejmě i jiných věcí. Občas jsou to témata z geopolitiky nebo bezpečnosti. Ta historická témata byla na začátku častá čistě proto, že i proruské weby útočí na strategickou komunikaci a my jsme byli opatrní. Historická témata jsou méně sporná. Kdokoliv, kdo má v hlavě mozek a alespoň nějakou morálku, tak podle mě není schopen napadnout oběť Jana Palacha.

Zrovna toto téma je hluboce hodnotové a příběh je to jednoznačný. Historická témata na začátku nebyla výjimečná i proto, že bylo potřeba začít s něčím, co je obtížněji napadnutelné, než je třeba téma z geopolitiky. Konkrétně třeba ruská agrese. Ta už je u části politiků součástí toho, jak získávat politické body. To je smutné.

Když historické události, a já osobně nechci zpochybňovat fakta, ale když je smrsknete do malého formátu, do pár vět, kde zvýrazníte některé části, tak přeci nemůžete říct, že to je apolitické, ne?
A historie není apolitická?

Historie není apolitická.
To mi musíte dát nějaký příklad.

Ano, historie jsou i fakta - ten den se stalo to a to. Ale jak se příběh vypráví a jak se interpretuje a z jakého úhlu, to už přeci politika je, ne?
Tak samozřejmě můžete interpretovat vítězství pracujícího lidu v únoru 1948 z různých pohledů, ale fakta jsou jasná – byl to komunistický puč, šlus, hotovo. Můžete se na to dívat, jak chcete, ale něco s prominutím neočúráte. A ano, můžeme se bavit o tom, nakolik k tomu přispělo selhání demokratických politiků, jakože přispělo a jaká byla negativní role prezidenta Beneše.

Ale samotný fakt, že to bylo neústavní uchopení moci Komunistickou stranou, a dalších 40 let ji neústavně držela, to je fakt. Obdobně jako Jan Palach, když zůstanu u té původní karty, protestoval proti cenzuře a prosovětské propagandě, to je fakt. Ten cíl je přeci ta hodnota. Ve výsledku jakékoliv téma můžete nazvat politickým.

‚Ignorace pravdy a faktů‘

To ano. Já se na to ale ptám ale hlavně proto, a jsem si vědoma toho, že si tím nelámete hlavu jen vy, ale takřka celý svět – tedy že se společnost víc a víc skupinkuje, tvoří se ty tak zvané bubliny, ve kterých mají lidé svůj pohled na svět, který je tím umocněný a velmi těžko jakkoliv vyvratitelný. Zajímalo by mě tedy, jestli si tímto přístupem „takhle to je, takhle se s tím smiřte“, si tyto lidi jen neoddálíte…
Teď vyšla kniha o strategické komunikace od odbornice Denisy Hejlové, je velmi dobrá, ale ani v ní odpověď nenajdete. Samotný fakt, že algoritmizace sociálních sítí nám radikalizuje společnost a ta tekutá špatnost, jak by řekl Zygmunt Bauman, se vylévá do reálného světa. Právě nové technické možnosti vedly k tomu, že máme nový způsob komunikace, které říkáme strategická.

8:37

Foltýn: Brannou povinností budoucnosti je informační gramotnost. Nemusíte věřit politikům, ale institucím

Číst článek

Já jsem si vědom toho, že radikalizace nastává a nedělám si ambici, že by se lidi, kterým říkáme padlí na bojišti informační války a zombíci kousající své blízké, dali přesvědčit k tomu, aby se vrátili do svobody a demokracie. Bylo by to hezké, není na to čas, nemám na to peníze a aktuálně to prostě není možné. I když bych si to přál, protože jsou to naši spoluobčané. Co dělám, je, aby mezi ty pokousané zombíky, kteří se staví proti vlastnímu státu, nepřipojila většina populace.

A jestli mi poradíte lepší způsob, než jak to dělám, budu to implementovat. Dělám, co umím. A pokud po mně přijde někdo, kdo to bude dělat lépe, já budu jako občan jedině rád.

Mojí rolí je naštěstí klást otázky a ne dávat odpovědi. Pojďme zpět k tomu vašemu roku ve funkci. Na veřejnost vyvstaly vaše ostřejší výroky, pak jste je, společně i s těmi komunikačními kartami, řešil i na sněmovním mediálním výboru. Na něm jste mimo jiné řekl i to, že jste nikdy nebyl v takovém stresu jako teď, a to ani v Afghánistánu. To byla nadsázka, nebo se tak opravdu cítíte?
Nebyla to nadsázka. Já se tak opravdu cítím. Mě doslova děsí, že procesy, o kterých jsem si četl v historických knížkách z třicátých let minulého století, tedy ten skluz ke špatnosti a ignorace pravdy a faktů, že to vidíme v přímém přenosu. Někdy si říkám, co proti tomu tak dělali naši dědečkové a pradědečkové, kteří to viděli.

Odpověď je to, co děláme my – tedy buď nic, něco málo, nebo hodně. A bohužel těch lidí, kteří dělají hodně, je hrozně málo. Můj stres není daný tím, že se do mě obouvají fašouni a komunisti, to je mi srdečně jedno, tomu říkám badge of honor (odznak cti, pozn. red.). Víc mi vadí pasivita dobrých lidí. Lidí s dobrým srdcem, úmyslem a vůlí. Oni vidí to, co vidíme my, ale zůstávají pasivní. Samotný fakt, že ta pasivita je děsivější než aktivita fašounů a komunistů, je příčina toho, že jsem ve stresu.

A pasivita hlavně lidí, kterým se říká elity, ať už je to dobrý chirurg nebo truhlář, prostě lidi s důvěrou. To, že nevědí, co by měli udělat nebo jsou pohodlní, zakřiknutí, je věc, která mě regulérně děsí. A nahrává radikálním populistům.

Když mluvíte o lidech, kteří na vás útočí a označujete je za fašounky, komunisty, to není politické?
Zrovna v tomhle případě to politické samozřejmě je. Fašismus i komunismus jsou politické směry, ale to je pro mě natolik hodnotové téma, že dělám výjimku ze svého nadstranického přístupu.

Označuji špatnost špatností a měl by to tak dělat každý. Radikalismus reprezentovaný například politickými ideologiemi, jako je fašismus, komunismus nebo nacismus, jsou natolik odporné věci, že má každý morální povinnost je tak i nazývat. A je jedno, jestli to označíte za politiku, nebo ne. Já bych byl strašně rád, kdyby generálové Výmarské republiky včas Hitlerovy šmejdy nazývali Hitlerovými šmejdy. 

Dokázal byste označit takové v současné politické reprezentaci?
Samozřejmě, že dokázal.

A označil byste je?
Označuji je poměrně velmi často a ideálně je poznáte tak, že se k tomu často sami hlásí. Já si teď nemusím znovu nabíhat tím, že to udělám znovu. Bohatě se stačí podívat na ty, kteří se cítí dotčeni mými výroky. A to jsou oni.

Eva Soukeníková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít