Žvanírna? ‚Durch‘ se už nejedná, ale máloco se dá ve Sněmovně plánovat, tvrdí reportérka

Praha 29. ledna 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Už toho bylo dost, jako by si řekly některé političky napříč stranami ve Sněmovně a rozhodly se znovu nekandidovat. Mluvila jsi s nimi, tak co je štve nejvíc?
Štve je neefektivita jednání, jejich délka, neschopnost plánovat si další práci, protože poslankyně, které oznámily, že končí, a jsou to například Marie Jílková z KDU-ČSL nebo místopředsedkyně TOP 09 Martina Ochodnická, říkají, že práce poslance není jenom sezení na plénu v lavici, ale že si potřebují domlouvat schůzky se zástupci různých ministerstev, chtějí pořádat kulaté stoly. To se ale kvůli často nepředvídatelné Sněmovně nedá, případně musí domluvené schůzky rušit. Druhým bodem je, že se to nedá skloubit s rodinou. Obě jmenované dámy mají děti.

Nestíhají být s nimi, nestíhají jezdit domů, protože například nejsou z Prahy.
Přesně tak. Martina Ochodnická má tři děti, jedno teprve půjde do první třídy. Říkala, že už jim to nechce dělat a chce trávit ten čas s nimi. Marie Jílková jednou říkala, že se jí děti ptaly, kdy přijede domů, a ona jim řekla, že neví, možná ve čtvrtek, možná v pátek, a čas už vůbec neodhaduje.

Je tedy těžké skloubit rodinný život s tím sněmovním, navíc Sněmovna jako taková je nepředvídatelná, jak jsi říkala.
Sněmovna funguje jako živý organismus a málo co se tam dá plánovat. Řadoví poslanci často ani nevědí, jak bude jednání vypadat. Vědí to spíš předsedové klubů, kteří mají nějaký scénář, vědí, že například bude vystupovat šéf ANO Andrej Babiš nebo šéf SPD Tomio Okamura, ale už nevědí, jak dlouho. Je to tedy neustále ad hoc plánování, což je těžko uchopitelné. Poslanci vědí, že bude schůze, která by normálně měla končit v 19 hodin, ale neví se, jestli to bude přesně v 19:00, ve 21:00 hodin, anebo o půlnoci.

Přes celou noc taky?
První dva roky tohoto mandátu byly i takové, že se jednalo přes celou noc. To se změnilo možná i díky iniciativě dvou poslankyň, o kterých jsem mluvila, a přes celou noc se už nejedná.

Ptám se na to, protože ke dvěma jmenovaným poslankyním se přidala například Klára Kocmanová, bývalá místopředsedkyně Pirátů, která kromě nepředvídatelnosti vytýká sněmovní práci i práci v noci, mluví o tom, že se tam moc žvaní, je to neefektivní, a dokonce říká, že poslankyně pracují v prostředí, které vyloženě škodí a ubližuje těm, kdo chtějí mít kromě dobrých pracovních výkonů také funkční vztahy. Má pravdu? 
Nevím, jestli to můžu hodnotit, když nejsem poslanec, ale z toho, co říkají poslankyně, které se rozhodly, že už nebudou kandidovat, to tak asi je. Je to těžké. Říkám, že už se nejedná přes noc, ale to znamená, že se nejedná po půlnoci. Do půlnoc nebo například do jedné se stále jedná. Když má člověk sedět přes dvanáct hodin v jednacím sále ve Sněmovně, ta lavice není nic pohodlného. Poslanci tam mají různě nandané polštářky a rehabilitační podložky pod zadek, protože se na tom opravdu tak dlouho sedět nedá.

Navíc říkáš, že to není jediná práce poslanců.
K tomu ještě potřebují mít výbory, přičemž schůze někdy bývají ve výborové týdny, protože Sněmovna je naplánovaná. Jsou plenární týdny a tam poslanec počítá s tím, že bude plénum, že by neměl mít od úterý do pátku žádný plán, ale schůze už byly i ve variabilní týdny, byly už i v ty výborové, takže pak se věci musí přesouvat a to je problém.

Klára Kocmanová se k tomu vyjadřovala i na síti X, psala mimo jiné, že tento styl sněmovní práce a mnoho večerních schůzí odrazuje mladé lidi a že se to odráží i na jejím zdraví. 

Zatím se bavíme o poslankyních, o političkách, ale nejsou to jenom ženy, kterým se to nelíbí, že? 
Jsou tam i muži. Hovořila jsem například s Viktorem Vojtkem z hnutí STAN, který říkal, že už taky nechce kandidovat znovu. K rozhodnutí, že Sněmovna asi nebude místo pro něj, prý dospěl už na začátku svého mandátu. Řekl mi, že má pocit zmaru z jednání Sněmovny, že za to, kolik to stojí času a energie, výsledek zdaleka neodpovídá odevzdanému času. To samé říká i Josef Bernard, který je ve Sněmovně taky za hnutí STAN a je dokonce předseda rozpočtového výboru. Ani on už znovu nechce kandidovat z podobných důvodů. Strašně moc času, velká investice a málo za to.

Naráží tím na to, že se, jak říkala Klára Kocmanová, moc mluví? Poslední dobou jsou pověstné úterky ve Sněmovně, kdy se jenom načítá program schůze a nic jiného se neudělá.
Stává se, že se už nic jiného neudělá, často se přeci jenom na konci něco udělá, ovšem je to nevyvážené. Debata o programu minulý týden v úterý trvala čtyři hodiny a samotné jednání bylo do 21:00, takže zabralo jenom tři hodiny. Budí to pak dojem, že je to narychlo, že si to poslanci odbydou, aby zaznělo i od nás novinářů, že na plénu dvě hodiny mluvil ten a ten. Když se to odbyde, tak pak najednou práce už jde v uvozovkách od ruky.

To je ale vychytralé.
Myslím, že to mají velice dobře vymyšlené, protože i projevy ve Sněmovně se podle mě trošku změnily. Andrej Babiš sám říká, že nemluví k poslancům, ale k občanům. Poslanci za pultíkem ani nekoukají na kolegy v sále a dívají se rovnou do kamery, která je na pultík namířená. Pak si to jenom vystřihnou...

A dají si to na sociální sítě, takže toho využívají jako svůj marketingový nástroj.
Přesně tak.

Zákon o jednacím řádu

Proč to neupravuje jednací řád? Proč se nepřizpůsobí tomu, aby se udělalo víc práce a aby byla v souladu s osobním životem?
Politici se na tom zatím nedohodli. Nevím, jestli se bojí. Každá opoziční strana ukáže nějakou cestu a každá strana by asi měla počítat s tím, že někdy může být v opozici, takže se jí to možná bude hodit. Těžko říct, poslanci se zatím nedohodli. Bylo několik snah o změnu, teď se bavíme o iniciativě skupiny poslankyň, která dala na stůl změnu jednacího řádu. Je důležité říct, že jde o klasický zákon, takže změna se musí schválit ve třech kolech ve Sněmovně, pak v senátu a musí to podepsat prezident, což je podle mě ten problém. Musí na tom být shoda i s opozicí, jinak to vládní poslanci velice těžko prosadí.

Počet hlasů na to mají.
Ano, ale stojí to čas a je otázka, nakolik je obhajitelné před voliči, že poslanci se zabývají za peníze daňových poplatníků úpravou svého jednacího řádu, a ne zákony, které slíbili lidem.

Možná by to bylo obhajitelné z titulu toho, že hodina jednání ve Sněmovně stojí miliony korun. Myslím, že to tak nějak v minulosti říkala Markéta Pekarová Adamová, šéfka TOP 09, ale nechci si vymýšlet.
Jeden jednací den a prý spočítali na čtyři miliony, takže z tohoto úhlu pohledu ano, ale z nějakého důvodu je to tam 30 let dost podobné. Ale abych byla spravedlivá, tak musím říct, že nemám srovnání s minulým volebním obdobím, jsem teď ve Sněmovně čtvrtým rokem.

Ale například Marie Jílková už vystupovala opakovaně s tím, že by bylo na místě udělat nějaké změny. Říkala jsi, že se to v minulosti nepovedlo, protože na tom nebyla shoda opozice a vlády.
Ani v rámci koalice, mám dojem. Řekla bych, že není ani teď v rámci té iniciativy skupiny poslankyň. Měly k tomu tiskovou konferenci ve Sněmovně a samy přiznaly, že o tom na klubech teprve jednají. Jak jsem zmiňovala, je to běžný zákon, takže k němu musí dát své stanovisko vláda. Ale s vládou nejsou předdomluvené, kdy a jestli to projedná. Je to těžké.

Co navrhují?
Navrhují zkrácení řečnické doby. Jak jsme zmiňovali debatu o programu, tak tam poslanci můžou vystupovat neomezeně. Poslankyně chtějí, aby poslanci s takzvaným přednostním právem, což jsou šéfové klubů, stran, ale i ministři, mohli vystupovat maximálně 30 minut a řadoví poslanci maximálně 5 minut. To je opravdu jenom debata o programu, že si řeknou: Na něčem jsme se domluvili na grémiu, ale ještě chceme přidat tento bod a to proto, že... Na to, by podle poslankyň měly stačit tyto časy. Dále chtějí omezit řečnění, když už se otevře diskuse u nějakého zákonu, aby vystoupení poslanců byla časově omezená, ale aby se omezila i frekvence vystupování, tedy aby poslanci mohli vystoupit například maximálně dvakrát.

To je plán. Lucie Potůčková ze STAN tomu říká Postřižiny, doba zkracování. Neomezí se tím ale právě prostor pro řečnění, který je základem demokracie?
To je to, o čem se tu bavíme. Zatím na tom není shoda, ale je to otázka.

Souhlasí s tím někdo z opozice? V Pro a proti na Českém rozhlasu Plus o tom mluvila Taťana Malá z ANO.Tvrdí, že právě obstrukce, tím myslela přemíru řečnění, aby se neprojednalo to, co někdo projednat chce, jsou legitimní, když opozice chce upozornit na to, že se jí něco nelíbí.
To ale tvrdí i koalice, na tom se shodují. Otázka je, aby to nepřesáhlo nějakou mez. To je to, co jsem ukazovala na příkladu z minulého týdne, kdy se o programu jedná další dobu, než pak o samotných zákonech. Alena Schillerová, šéfka klubu hnutí ANO, nám říkala, že je otevřená jednání o změně jednacího řádu s tím, že by to muselo být od příštího volebního období. V tom se shoduje s koalicí, aby podmínky byly pro všechny od začátku stejné. Ale jestli se o něčem reálně jedná, těžko říct. SPD je spíše skeptické, tvrdí podobně jako Malá, že to je víc o komunikaci, že se koalice a opozice musí na jednání více domlouvat. Koalici vyčítají, že nevede Sněmovnu správně. Předsedkyně Sněmovny Markéta Pekarová Adamová už několikrát čelila pokusu o odvolání od opozičních poslanců, protože si dlouhodobě stěžují na to, jak to vede. Někdy je to tam jako u soudu. Něco se stane a je několik právních výkladů na to, jestli to bylo správně, nebo ne. A místopředsedkyně Sněmovny říká, že to má podložené názory legislativy, opozice zase řekne, že má svou verzi taky potvrzenou názory svých legislativců, a jsou ve střetu. Musel by je pak rozsoudit soud, což se v tomto případě neděje, protože první slovo má předsedající schůze. Ten to nějak udělá a pak se může ex post rozebírat, jestli to bylo správně, ale on má poslední slovo.

Jak zlepšit jednací řád?

V minulosti se to týkalo například pevných časů hlasování, ne? Když už byly obstrukce dlouhé, tak si vláda řekla, že stanoví hlasování například na 16:00 a tečka, dál už se to nebude ve Sněmovně probírat. Opozici to vadilo.  
Vadí jí to stále, protože se to pořád děje. To je vlastně jediný způsob, jak koalice může prosadit sporné zákony. Totiž specialita českého jednacího řádu je, že se o třetích čteních smí jednat jenom středy a pátky od 9:00 do 14:00. Prostor pro to, aby to někdo vyobstruoval, je poměrně malý ve srovnání s celým jednacím dnem od 9:00 až, dejme tomu, do 21:00.

A figurují v návrhu změn i pevné časy hlasování?
Není to tam. Zmíněná skupina poslankyň ve své iniciativě říká, že chce na začátek udělat jenom to nejjednodušší, což je omezení řečnické doby.

Je otázka, kde je hranice mezi tím, že se hodně řeční, aby se něco vyřečnilo, a kdy už se obstruuje. Mluvil jsem o tom, že méně řečnění může znamenat, že se bude omezovat demokracie. Na druhou stranu Jílková s Ochodnickou mluví o znehodnocování demokracie ve chvíli, kdy se příliš mluví a nic se nevyřeší. Mají to tak podle tebe i jinde?
Těžko říct, moje zkušenost je zatím spjatá jenom s českým parlamentem. Samotní poslanci říkají, že jsme v tom trošku skanzen, že omezení řečnické doby je anomálie a ostatní parlamenty, například v Německu, mají čas podle velikosti klubů. 

Tam to mají na minuty, viď? 17 minut pro CDU, teď si vymýšlím… 
Přesně tak. Ale otázka je, jestli by to pomohlo v našem případě, protože hnutí ANO má u nás největší klub.

Takže by poslanci z ANO mohli nejvíc mluvit.
Reálně by mohli řečnit nejvíc.

Ptám se i z toho důvodu, jestli to jinde nefunguje lépe a jestli by se Česko nemělo v novelizaci jednacího řádu inspirovat v sousedních zemích, protože tam se možná taky řeční dlouho, ale dolní komora parlamentu se nezasekne na dny.
Iniciativa skupiny poslankyň upozorňuje na případ Estonska. Když předseda shledá, že rozprava byla vyčerpávající, může ji uzavřít. To se podle mě trochu děje i u nás, když koalice řekne, že když už se o zákonu ve třetím čtení jednalo tři dny, tak to stačí a dá se pevné hlasování. Vidím v tou určitou paralelu. Ve Velké Británii může předseda omezit čas projevu, když chce vystoupit moc poslanců. To by podle mě asi taky bylo efektivní, i když ne ke každému zákonu se chtějí vyjádřit všichni. Některé zákony jsou líbivější z hlediska sebepropagace, jak jsme o tom mluvili.

Dobře se to prodává. 
Každý k tomu chce vystoupit, ale často jsou tam i nějaké dost specifické zákony, ke kterým vystupuje jen pár poslanců, a v takových případech se obstrukce tak často nedějí. Takže toto by byly způsoby, ale zatím se iniciativa snaží jít nejjednodušší cestou a jenom omezit řečnění.

A už na tom nejzákladnějším není shoda ani v koalici. Sama jsi říkala, že to ještě není ani pořádně projednané ve čtyřkoalici. Co říkají spolustraníci dotyčných dam a pánů, že by chtěli měnit jednací řád? Není to poprvé, co se o tom bavíme ve Vinohradské 12, ta debata tady je mnoho let, ale vždycky vyšumí.
Před dvěma lety to začalo být ve Sněmovně víc slyšet. Byla to právě iniciativa poslankyň Ochodnické, Jílkové i Potůčkové, které tehdy upozorňovaly na to, že je absolutně nedůstojné být tam do noci a běhat pak v podpatkách na hlasování. Ve Sněmovně jsou navíc taková překotná hlasování, to je taky obstrukční mechanismus. Funguje to tak, že když se o daném bodu jedná, tak kdykoliv může vystoupit nějaký poslanec a říct, že přerušuje diskuzi o tomto bodu a že se k tomu vrátí například až za půl roku. Jenže v sále většinou nesedí všichni poslanci. Většina samozřejmě musí být ve Sněmovně, ale nejsou přímo v sále. Takže někdo, kdo tam hlídá, vystoupí a dá protinávrh. Když dám jako příklad tuto Sněmovnu, tak toto udělá někdo z koalice, dává nějaký protinávrh, čímž se snaží nahnat čas, aby poslanci stihli doběhnout z kanceláří. A to je právě to, co poslankyně označují, že je nedůstojné. Už před dvěma lety se snažily to změnit. Točila jsem tehdy s předsedou největšího koaličního klubu, Markem Bendou z ODS, a ten mi říkal, že poslanci nejsou květinky a že to musí za peníze, které za to dostávají, vydržet. Ale to bylo před dvěma lety. Mezitím už i u něj pohár trochu začal přetékat a začátkem roku, když jsme s ním točili, říkal, že to, co se ve Sněmovně děje například ohledně pořadu, není normální a sám pracuje na změně jednacího řádu. Ale nechce o tom mluvit s novináři, protože aby to prý bylo úspěšné, tak o tom nemůžou být pracovní skupiny. Ty, jak říká, doposud byly, ale k ničemu hmatatelnému nedošly. Benda věří, že to ještě do konce tohoto volebního období prosadí. Ale je to takové tajemné, konkrétní být nechtěl, těžko říct.

Takže nejsou ani žádné další možné spolupráce mezi zmíněnými poslanci a poslankyněmi, mezi Markem Bendou?
Nevidím tam takovou spolupráci. I samotné poslankyně říkaly, že jejich tisková konference možná vzbudila rozruch a že to není úplně vyladěné napříč stranami.

Jsi optimistická, že se ledy pohnou, anebo myslíš, že to už dál nikdo nebude řešit a sejdeme se tu za dva roky a budeme si povídat o tom samém? Už tedy o iniciativě někoho jiného, protože ti dotyční a dotyčné už nebudou znovu kandidovat.
Jsem spíš pesimista. Přijde mi, že teď tam je spousta jiných zákonů, které koalice chce udělat, a už na to nevidím prostor s ohledem na to, že to je normální zákon a potřebuje všechna tři čtení. Ale třeba se mýlím.

A třeba ne.
Když jsme se bavili o předsedovi Bendovi, tak ten s oblibou říká, že když jedná parlament, tak si člověk nemůže být vůbec ničím jistý. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: ČT, archiv Daniely Vítů, psp.cz, tn.cz, film Postřižiny, režie Jiří Menzel, Československo 1980, FCB Tomio Okamura.