Farmaceutka v Gaze: Před příměřím jsem si připadala jako ve středu fronty. Střelba byla slyšet každý den
„Připadala jsem si jako v katastrofickém filmu, ale bohužel to byla realita,“ popisuje farmaceutka Zuzana Slováková své dojmy z Gazy, kam přijela s Lékaři bez hranic na přelomu roku. V následujících týdnech slyšela bombardování každý den, tou nejtěžší ale byla poslední noc před příměřím. S klidem zbraní se situace lepší a zvyšují se i dodávky pomoci, řada věcí ale stále chybí. „V podstatě tu chybí všechno,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.
Na přelomu roku jste dorazila do válkou zničeného Pásma Gazy. Jaké byly vaše první dojmy, když jste přijela a viděla jste zkázu, jakou způsobila izraelská operace zahájená po teroristických útocích palestinského hnutí Hamás z předloňského 7. října?
Přišla jsem přes přechod na jihu Gazy, přes Kerem Šalom, a viděla jsem úplně vybombardované město srovnané se zemí. Bylo to město duchů, kde zbyly jen sutiny. Připadala jsem si jako v katastrofickém filmu, ale bohužel to byla realita. Byl to hrozný pocit.
Kdo je Zuzana Slováková?
Je farmaceutka a spolupracovnice organizace Lékaři bez hranic, se kterou vyjela na šest misí. Aktuálně působí na dvouměsíční misi v Pásmu Gazy, předtím byla na misi na slovenské hranici s Ukrajinou, v Nigérii nebo v Sieře Leone.
Pokračovali jsme dál a procházeli přes Chán Júnis, kde nějaké budovy zůstaly. Tam máme i nemocnici, je tam ruch, jezdí tam auta a v přilehlé humanitární zóně je to přeplněné stany. Na každém metru se tlačí lidi ve stanech, protože nemají kde jinde bydlet.
Tam tedy působíte?
Jsem farmaceutka pro dvě nemocnice. Jednu máme v Chán Júnisu, to je Násirova nemocnice, a druhá mobilní klinika je v Dajr Baláhu, která je postavená jen ze stanů. Obě tato města leží na jihu Gazy.
Cítila jste se tam bezpečně vzhledem k tomu, že během prvních týdnů vaší mise byla válka ještě v plném proudu?
Každý den, každou noc jsme slyšeli bombardování a střelbu. Člověk si to v hlavě snaží nastavit tak, že jsme v humanitární zóně, jsme označení logem Lékařů bez hranic a vědí o nás obě dvě strany. Snaží se proto věřit tomu, že se mu nic nestane a je v bezpečí, samozřejmě ale nějaké obavy jsou. Nejtěžší byla poslední noc před vyhlášením příměří, to bylo bombardování opravdu dost blízko.
26:12
Izrael se z Gazy nestáhne, dokud tam nepovládne někdo jiný než Hamás, je přesvědčený Žantovský
Číst článek
V neděli 19. ledna tedy v Gaze zavládlo dlouho očekávané příměří mezi Hamásem a Izraelem. Jak jste oznámení příměří spolu s kolegy prožívali?
Od té doby, co jsem sem přišla, se mělo příměří vyhlásit několikrát, takže jsme to do poslední chvíle brali s rezervou a nikdo tomu až tak nevěřil. Klid zbraní měl nastat hned ráno v osm hodin, potom se to posunulo až na poledne. A jak jsme to prožívali? Náš tým byl bohužel zrovna rozdělený. Část týmu zůstala den předtím v kanceláři a nemohla se přesunout, protože boje byly dost blízko nás. Polovina tedy zůstala spát v našem domě a druhá polovina v kanceláři, takže jsme se potkali až na druhý den odpoledne.
Stále tu panuje napětí, ale lidé už mají alespoň možnost vracet se na sever. Většina z nich tam domy už nemá, jdou se tedy víceméně podívat, jestli tam něco zůstalo, sejít se s rodinou, kterou dlouho neviděli, anebo pochovat své blízké. Velké množství lidí ale stále zůstává tady na jihu, kde bydlí jen ve stanech, protože nic jiného nemají.
Jak se situace na místě po příměří proměnila? Pozorujete navýšení humanitární pomoci, která do Gazy přichází?
Ano, i do našich projektů přichází víc dodávek, které byly blokované na hranicích, nebyl jim umožněn přechod anebo jsme je radši neposílali kvůli obavám, aby nebyly vykradené. Import se momentálně zlepšil, ale stále máme některé materiály zablokované. Nemohli jsme dovážet například skalpely, protože Izrael zakázal všechny ostré předměty. Nemohli jsme dovézt ani některý další chirurgický materiál nebo třeba fixátory na zlomeniny. To nám stále někde visí a doufám, že se to v nejbližší době zlepší.
Kromě toho se začaly více dovážet potraviny, které začínají být na trhu dostupnější, a to i cenově, protože před příměřím byly ceny strašně vysoké. Je tu také nedostatek benzinu a mnoho dalšího.
Chybí v podstatě všechno
Jaké jsou teď urgentní potřeby lidí v Gaze?
Určitě je to pitná voda. Pitná voda tu není k dispozici a zajišťují ji pouze cisterny od různých humanitárních organizací. I to je jedna z našich aktivit. Poskytujeme pitnou vodu pro obyvatele, kdy přivezeme cisternu s pitnou vodou mezi stany a lidé si tam chodí načepovat vodu do kanystrů.
Určitě je to také nedostatek lékařské péče. Zůstalo tu stát jen pár nemocnic, takže nával pacientů je opravdu velký. Školy nefungují, děti měly jen provizorní online vyučování a pro ty nejmenší se vytvořily malé třídy ve stanech. S jídlem už je to lepší a na trhu se objevují potraviny i nějaké ovoce. A co se týče ubytování, lidé nemají materiál na to, aby si postavili nové domy nebo si opravili poškozené domy, které ještě stojí. V podstatě tu chybí všechno.
Jaká je tedy situace v nemocnicích, které v Gaze zbyly? Po 7. říjnu začal Izrael blokovat dodávky paliva do Pásma Gazy kvůli obavám, že by pohonné hmoty mohl Hamás použít pro své bojové operace. Palivo je ale zároveň potřebné pro generátory, které jsou nezbytné k provozu nemocnic. Sama jste také říkala, že jedna z vašich nemocnic je postavená pouze ze stanů. Můžete tedy popsat, jak probíhá péče o pacienty v těchto improvizovaných podmínkách?
Měli jsme velký problém s nedostatkem benzinu těsně před uzavřením příměří, protože dodávka OSN byla po cestě vykradená. Museli jsme proto šetřit elektřinou, jak to šlo. Všude jsme pozhasínali, nepouštěli jsme žádné elektrické spotřebiče a všechen benzin jsme se snažili šetřit pro chod nemocnice. Pracovali jsme v co nejúspornějším režimu, jak se jen dalo.
V Chán Júnisu tedy máme jednu nemocnici, kde budova ještě stojí. Máme ale nedostatek léků. Teď čekáme na dovoz od tří kamionů, které by měly dorazit tento týden. Už nám opravdu dochází základní léky a izraelské autority, které rovněž mají na starosti koordinaci humanitární pomoci, nám blokují dovoz některých materiálů. To jsou například ostré předměty, nemůžeme tedy dovézt zmiňované skalpely, také kovové předměty, nemůžeme tedy dovézt ani externí fixátory na zlomeniny a už nemáme žádné skladem. Takže i když chodí dodávek víc než před uzavřením příměří, stále jsou některé tyto věci blokované.
23:54
Plán Trumpa přesídlit Palestince není proveditelný. Ví to i zdejší politici, říká velvyslankyně v Izraeli
Číst článek
Do jaké míry se daří dostávat humanitární pomoc k těm nejpotřebnějším?
Tady na jihu je to lepší, na severu horší. Přístup na sever se otevřel teprve včera (v pondělí – pozn. redakce), a to jen jedním směrem pro automobily. Lidé i humanitární organizace tam proto mohou přijet, ale nemohou se vrátit nazpět. Zpátky se mohou vrátit jen pěšky, takže je to pořád velmi komplikované.
Na severu máme také jednu kliniku, kterou řídí místní obyvatelé, protože jsme se tam nemohli dostat. Ti, kteří tam zůstali a nemohli nebo se nechtěli evakuovat, řídí tuto kliniku a my jsme byli schopní jim tam dovézt zásoby jen zhruba jednou za měsíc, když izraelské autority umožnily konvoji WHO (Světová zdravotnická organizace – pozn. redakce) přesun. Požádali jsme je tedy, aby zabezpečili i dovoz naší dodávky, ale my jako Lékaři bez hranic jsme se tam nedostali.
Teď, když se to otevřelo, doufáme, že to bude lepší. Příští týden by se měla otevřít cesta pro automobily oboustranně, ale uvidíme, jestli to tak opravdu bude. Snad to bude lepší, ale dopravit cokoliv na sever je opravdu těžké.
Jak za této chaotické situace probíhá koordinace Lékařů bez hranic s úřady v Gaze a izraelskou stranou?
Myslím, že s místním ministerstvem zdravotnictví je komunikace celkem dobrá. Po uzavření příměří začínají zpátky implementovat všechny svoje dřívější procesy, od kterých během války upustili, aby se byrokracie co nejvíc omezila a ulehčila se práce neziskovým organizacím. Co se týče Izraele, dovážíme i některé léky a materiály, které nakupujeme přímo v Izraeli. Ale jak už jsem zmiňovala, mají seznam věcí, které sem zatím nemůžeme dovézt.
Na severu nezbylo nic
Co je tedy náplní vaší práce v rámci mise? Říkala jste, že jste farmaceutka pro dvě nemocnice v Gaze. Dostanete se i k pacientům?
K pacientům momentálně moc ne. Mám na starost koordinovat zásobování těchto nemocnic, dělám také analýzu skladových zásob a hledám alternativy a náhrady za léky nebo materiál, který nám chybí. Spolupracujeme i s ostatními neziskovými organizacemi, které tu působí. Děláme analýzu předepisování antibiotik, aby nedocházelo k jejich nadužívání a předešlo se tak rezistenci na antibiotika. To je zhruba náplní mé práce.
S jakými obtížemi se u vás pacienti nejčastěji léčí?
V nemocnici, kde pracujeme, máme na starost jen jednu její část, protože tam působí i další neziskové organizace. Tam se specializujeme na chirurgii, traumatologii a popáleniny. Ve druhé nemocnici, která je vybudovaná pod stany, máme pohotovost a je také zaměřená na pediatrické pacienty.
Dostanete se tedy k místním lidem? Vnímáte jejich příběhy, které zažívají?
Jsem v kontaktu především s místními kolegy, se kterými pracuji. Od nich se dozvídám, jak žijí, jaké jsou jejich plány, naděje nebo zklamání.
Jsou to příběhy, které vás osobně nějak zasáhnou?
Když jsme se den po příměří potkali v práci, sedli jsme si s kolegy, které mám ve skladě, a začali diskutovat o tom, co teď bude. Všichni lidé žili v nějakém provizoriu a říkali si: „Je válka, dobře, žijeme pod stany, ale až to skončí, vrátíme se domů.“ Zjistili ale, že jejich domy na severu jsou vybombardované, že se nemají kam vrátit.
Někteří z nich úplně ztratili naději a řekli si, že už ani nemají chuť stavět si nový dům, že budou žít pod stanem tady na jihu, kde mají aspoň práci. Někteří ještě mají naději, chtějí se vrátit na sever a najít si tam ubytování. Chtějí se vrátit zpátky tam, kde mají rodinu, a mají touhu žít jako předtím, jenže na severu to vypadá opravdu strašně. Tam není nic. Jsou tam jen zbytky domů. Kolegové mi vyprávěli, že nejhorší je, když se jich děti ptají: „Proč? Proč se to stalo?“
Jako ve středu fronty
Příměří v Gaze má trvat 42 dní, což odpovídá zhruba konci vaší mise, jestli se nepletu. Máte obavy z dalšího vývoje?
To je těžké předpovědět. Když jedna ze stran nedodrží podmínky příměří, jsme zpátky ve válce. Na tom to visí a padá. Takže těžko říct, jestli to půjde, jak má. I samotné příměří mělo přijít v osm ráno a ještě do osmi se krutě bombardovalo a střílelo všude kolem, takže je to tu nepředvídatelné. Zatím je ale relativní klid. Doufejme, že to tak vydrží.
Povede příměří ke konci války v Gaze? Proces ohrožují extremisté, Trumpův postoj je nejistý
Číst článek
Terčem útoků se v minulosti stala také zdravotnická zařízení a personál Lékařů bez hranic. Devět spolupracovníků Lékařů bez hranic bylo během této války zabito. Připouštíte si i tato nebezpečí a rizika spojená s vaší misí v Gaze?
Snažím se si to nepřipouštět. Když se člověk najednou začne bát, asi by měl být radši doma. Takže doufám, že jsme v bezpečí. Jako humanitární organizace máme označenou nemocnici i náš dům Lékařů bez hranic, GPS souřadnice mají obě strany a neměly by na nás útočit, i když stoprocentně není nic zaručené.
Toto je už vaše šestá mise, na kterou jste s Lékaři bez hranic vyjela. Naposledy jste byla misi na slovenské hranici s Ukrajinou v roce 2022, předtím také v Sieře Leone nebo Nigérii. Kterou z nich považujete z vlastního pohledu za tu nejintenzivnější nebo psychicky nejnáročnější?
Asi tuhle poslední, ale i ta v Nigérii byla náročná. Tam jsme řešili epidemii spalniček, také tam byl velký pracovní nával a nebylo to tam bezpečné, protože na severovýchodě Nigérie působí Boko Haram (teroristická organizace, jejímž cílem je vytvořit z Nigérie čistě muslimský stát založený na striktním výkladu práva šaría – pozn. redakce). Bombardování a střelba tam ale nebyla v takové blízkosti jako tady, takže v Gaze to bylo hlavně před uzavřením příměří intenzivnější. Každou noc se tu bombardovalo. Člověk měl pocit, že je ve středu fronty. Takže mise v Nigérii a teď v Gaze pro mě byly nejintenzivnější co se týče pracovní vytíženosti i bezpečnostního rizika.
Vidět děti, které trpí
Na svých misích se setkáváte s řadou lidských příběhů. Zůstal vám nějaký v paměti?
Vždy bylo velmi milé, když mě oslovili pacienti nebo rodiče pacientů. Například v Nigérii, kde jsme měli také pediatrickou nemocnici, za mnou přišla maminka, která mě viděla ve vestě s logem Lékařů bez hranic, a lámanou angličtinou mi děkovala, že její dítě bylo velmi nemocné a teď je zdravé a mohou jít domů. To člověka vždy nabudí. Místní komunita většinou Lékaře bez hranic přijímá velmi pozitivně, protože působíme na místech, kam velká část organizací nejezdí. Mnohokrát tam jsme jediní.
Češka, která bojovala s mpox v Kongu: Někteří pacienti skutečně trpí. Úmrtí jsou hlavně mezi dětmi
Číst článek
Lidské příběhy jsou samozřejmě i ty smutné. V Nigérii jsem byla zrovna v nemocnici, když moje kolegyně resuscitovaly dítě a po více než půl hodině resuscitace už nemělo význam pokračovat, dítě bylo mrtvé. Člověk se potká s různými osudy, na které já jako farmaceut nejsem úplně připravená, protože v nemocnici normálně nepracuji. Takže pro mě není jednoduché vyrovnávat se s tím, když vidím trpět a umírat děti. Ale pořád je drtivá většina těch, kteří odcházejí z nemocnice vyléčení a spokojení.
Zmiňovala jste pravidla, která na misích máte. Co vlastně děláte ve volném čase, pokud na misi nepracujete? Máte možnost se vzdálit někam dál?
Záleží kde. V Gaze nemůžeme chodit pěšky, takže se přesouváme jen autem mezi kanceláří, skladem, nemocnicí a naším domem, nemáme tedy možnost se někam projít. Když jsme v domě, ještě večer pracujeme, a když je volná chvilka, maximálně si něco přečteme nebo se podíváme na film. Nemáme tady ani pořádný sporák, aby si člověk mohl něco sám uvařit. Na ostatních misích záleží na bezpečnostní situaci. Pokud je tam bezpečno, je možné se i někde projít.
Co vás na této práci láká a nutí se na mise s Lékaři bez hranic vracet?
Od dětství jsem měla sen pracovat pro Červený kříž, to jsem ještě nevěděla, že existují Lékaři bez hranic. Pak mě tento sen opustil, protože jsem si myslela, že to je jen pro lékaře. Ale když jsem zjistila, že Lékaři bez hranic berou i farmaceuty, přihlásila jsem se. Bylo to splnění dětského snu.
Na této práci mám ráda, že to kombinuje všechno možné, že člověk může vycestovat i do částí světa, kam by se normálně nedostal, dozvídá se víc o kultuře nebo politické situaci. V některých projektech jsem se dostala i ke klinické farmacii a tady v Gaze mám na starost i management lidí, svých spolupracovníků. Hlavně je to ale práce, která mi dává smysl. Vidím, že pomáháme tím, kteří to nejvíce potřebují.
