V polovině prosince vyrazil učitel hebrejštiny David Peres na dva týdny do Izraele v rámci dobrovolnického programu tamní armády. Ten funguje už od 80. let a ročně jím projde kolem čtyř tisíc lidí z celého světa. Vojákům pomáhají, s čím je potřeba, sami ale zbraň do rukou nedostanou. „Nakládali jsme palety. Připravovali jsme vojákům uniformy,“ popisuje pro iROZHLAS.cz Peres, který je také členem reformní židovské komunity Bejt Simcha.

Rozhovor Praha 6:00 14. ledna 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Krátce po říjnových útocích Hamásu jsem mluvila s českými seniorkami, které chtěly vyrazit na dobrovolnický program izraelské armády Sar-El, ale nebylo pro ně místo. Stejný nápad, jak pomoci Izraeli, mělo totiž mnoho lidí z celého světa. Vy jste s tím problém neměl?
Nejel jsem ve skupině, ale sám, takže to mohlo mít vliv. Přihlásil jsem se na konci listopadu a v polovině prosince jsem odletěl do Izraele. Je pravda, že program se po útoku Hamásu na Izrael zaplnil velmi rychle, mají prý i na několik měsíců dopředu stop stav, protože nemají dobrovolníky kde ubytovat.

Normálně dobrovolníci bydlí na základnách, ale ty jsou teď kromě vojáků plné rezervistů. Takže my jako dobrovolníci jsme většinou spali mimo základny. V Negevu (Negevská poušť na jihu Izraele – pozn. red.) jsme třeba byli ubytovaní u beduínů.

To by mě zajímalo, jak vypadá takové ubytování?
Byl to beduínský tábor, který za normálních okolností funguje jako turistické ubytování. Jsou tam velké barevné beduínské stany, na zemi koberce, spí se na matracích. Taky tam mají pár chatiček, kde jsou postele nebo palandy. Venku pak bylo ohniště a v ohradě velbloudi.

My jako dobrovolníci jsme dostali chatičky, kde jsme bydleli po šesti. Velké stany byly určené pro vojáky Izraelských obranných sil (IDF), kteří se vraceli na pár dní si oddechnout přímo z Pásma Gazy.

Nakládání a žehlení

Jak vypadá den dobrovolníka v izraelské armádě? Co všechno jste dělali?
Jak jsem říkal, okolnosti jsou mimořádné kvůli množství dobrovolníků, kteří aktuálně v Izraeli jsou, takže jsme přišli o běžnou rutinu, kdy se bydlí přímo na základně a ráno se chodí na vztyčení vlajky.

Spali jsme jinde, na základnu nás dovážel autobus. Tam nám rozdělili práci. Pracovali jsme celý den do tří nebo čtyř odpoledne, mezitím byla pauza na oběd.

Podmínky se liší podle toho, na které základně jste. První týden jsme byli právě uprostřed Negevské pouště, kde byla základna zbudovaná víceméně improvizovaně kvůli zvýšeným potřebám logistiky.

Druhý týden jsme byli na normální stabilní základně poblíž Ramat Gan (město poblíž Tel Avivu – pozn. red.) a tam jsme chodili do jídelny s ostatními vojáky a rezervisty.

A s čím jste tedy konkrétně pomáhali?
Nakládali jsme palety, které byly určené pro konkrétní bojové jednotky. Dávali jsme na ně jídlo – bedny s ovocem, s chalou (speciální chléb, který pečou Židé na šabatové a sváteční hostiny – pozn. red.), s běžným pečivem, s jídlem pro vegetariány nebo „bezlepkáře“. Pak taky hygienické potřeby nebo oblečení. Připravovali jsme vojákům uniformy, ty jsme žehlili. Prostě jsme tam připravili to, co daná jednotka momentálně potřebovala.

O víkendech mají dobrovolníci volno. Jak jste to využil?
Jel jsem do Tel Avivu, kde jsem navštívil místa spjatá s aktuální situací. Takže jsem byl na Kikar HaChatufim, což v překladu znamená náměstí unesených. Tam se scházejí rodiny a přátelé lidí, kteří zůstávají stále v Gaze.

Nebo jsem šel na náměstí Dizengoff, kde je spontánní pietní místo s fotkami unesených i těch, kteří byli 7. října zavražděni.

Máte výhodu, že mluvíte hebrejsky, takže při komunikaci odpadá jazyková bariéra. Měl jste možnost mluvit s někým mimo základnu?
Mluvil jsem právě s lidmi na „náměstí unesených“. Přispěl jsem jim – jejich dobrovolníci tam prodávají upomínkové předměty, ze kterých zaopatřují rodiny pozůstalých obětí nebo těch, kteří čekají na své blízké.

Samozřejmě na mé hebrejštině je znát přízvuk, takže se lidi hodně zajímali, odkud jsem. Pokaždé, když jsem zmínil Prahu a Česko, tak v Izraeli snad není jedinec, který by neřekl „děkuji“. Říkají také, že Česko je jedna z mála zemí, která je jim nakloněná, stojí za nimi a že si toho nesmírně váží.

Pokud vím, tak příbuzní unesených také protestují, aby vláda dělala víc pro jejich osvobození, je to tak?
Ta myšlenka není úplně protestní, ta přišla až později. Na začátku to bylo o tom, že se tam potkávali jako podpůrná skupina přátel, ale i cizích lidí a že opravdu pomáhalo přijít tam, pozdravit a říct: „My jsme tady s vámi. Nejste na to sami.“ Samozřejmě ty demonstrace se konají. Vládě poměrně dlouho trvalo, než rodiny kontaktovala, než jim něco vůbec sdělila. A nejsou to protesty proti vládě, ale spíš apelují na vládu, aby situaci řešila.

Požehnání a chybějící turisté

Měl jste možnost dostat se do kontaktu i s Palestinci?
Během mého pobytu ne, ale mám několik známých muslimů, kteří v Izraeli žijí, a ti se většinou identifikují jako izraelští Arabové.

Mluvili jsme s beduíny, které jsem zmiňoval, ale to nejsou Arabové. A i oni nám vyjadřovali vděk, že tam jako dobrovolníci jsme a že Izraeli pomáháme. Myslím si, že i nežidovská populace Izraele byla natolik zaskočená událostmi 7. října, že stojí za Izraelem jako snad nikdy předtím.

Četla jsem nedávno, že izraelská armáda by měla část rezervistů propustit, aby se ekonomika pozvedla. Je to na ulicích znát, že rezervisté zkrátka ve společnosti chybí? Jsou třeba zavřené obchody nebo kavárny?
Určitě. Byl jsem se projít s kamarádkou na menším městě a říkala: „Hele, tohle opravdu není normální stav.“ Bylo to v podvečer, byla už tma, ulice byly kompletně prázdné a ona říká: „Tady ten obchůdek bývá většinou otevřený. Tady se scházíme v hospůdce, ta je teď taky zavřená.“

Je to poznat i v centru Tel Avivu nebo v centru Jeruzaléma. Nejenom že chybí rezervisté, kteří byznysy vedou, ale chybí i většina zákazníků, to znamená turistů. A v zemědělství chybí zahraniční pracovníci, kteří po 7. říjnu ze strachu Izrael opustili.

Máte nějaký zážitek, který ve vás zůstal?
Já bych to shrnul tak, že jsem asi nikdy v životě tolikrát neslyšel slovo „děkuji“ a taky požehnání v nejrůznějších variantách, ať to bylo opravdu procítěné náboženské požehnání od cadiků u Západní zdi v centru Jeruzaléma, žehnali mně osobně, dobrovolníkům z celého světa.

I od samotných vojáků IDF. Byli překvapení, že tam za současné situace dobrovolníci jezdí. Říkali, že kdyby byli v zahraničí a nemuseli do armády nebo do Izraele jezdit, tak by si to asi rozmysleli.

Takže opravdu moc si toho váží, že tam dobrovolníci jezdí. V prvním momentě mě to překvapilo, ale pak mi došlo, že to je asi ta nejlepší odměna, kterou si člověk může odvézt. Kromě pocitu, že opravdu něco fyzicky vykonal, něco s reálným dopadem ať už na zdraví, anebo životy vojáků nebo alespoň nějaké přilepšení pro ně, co se týká těch balíčků, které jsme pro ně připravovali.

Kateřina Gruntová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít