Oblast jihovýchodní Asie stojí dlouhodobě mezi vlivem Číny a Spojených států. USA se dlouho snažily omezovat vliv vlády komunistické strany v regionu, sponzorovaly programy propagující svobodu slova a médií, demokratizační projekty i lokální vojenské základny nebo obranné strategie, které země budou moct v případě rozšiřování čínského vlivu využít. V některých zemích působí američtí vojáci už desítky let.

Po návratu amerického prezidenta Donalda Trumpa do Bílého domu se ale vrátily obavy, nakolik mohou státy do budoucna s americkou pomocí počítat. Trumpova administrativa pozastavila podporu programů po celém světě, americký prezident navíc mluvil o tom, že by se rád sešel s čínským prezidentem Si Ťin-pchingem, se kterým podle jeho slov mají dobrý vztah. Dodal také, že se těší, jak bude vycházet s Čínou, píše časopis Foreign Policy.

Zároveň ale krátce po svém návratu do Bílého domu uvalil na čínské zboží 10procentní cla, později je zvedl na 20 procent. Peking odpověděl odvetnými až 15procentními cly na sójové boby a další suroviny, které USA ve velkém importují. „Pokud válka je to, co Spojené státy chtějí, ať už válka cel, obchodní válka nebo jakýkoliv jiný typ války, jsme připraveni bojovat až do konce,“ napsala začátkem března čínská ambasáda na sociální síti X.

Americká administrativa obnovuje také vztahy s Ruskem. I to má v regionu své zájmy.

Pro některé státy, jako je Indonésie, Singapur nebo Vietnam, to problém není, protože udržují dobré kontakty jak s Čínou, tak s Ruskem. Pak jsou tu ale země jako Japonsko, Filipíny, Jižní Korea a ostrov Tchaj-wan, které mají blíž k demokratické části světa a které dlouhodobě spoléhaly na americkou pomoc v případě útoku. Podporovaly také západní sankce proti Rusku.

Nyní se však obávají, že tato závislost může mít rovnou několik následků. Největší obavou Jižní Koreje je, že by Spojené státy mohly přestat usilovat o denuklearizaci Severní Koreje, protože ji podporuje Čína i Rusko, nebo by přestaly vyčítat Rusku, že k bojům na Ukrajině využívá severokorejské vojáky. Země je od 50. let minulého století stále ve válečném stavu s KLDR, která pokračuje v budování svého nukleárního arzenálu.

Ostrov Tchaj-wan se také obává svého souseda – Čínské lidové republiky, jejíž vláda chce ostrov ovládnout a nevyloučila, že k tomu použije vojenskou sílu. Peking budí obavy i u dalších zemí v regionu, za poslední rok a půl vzrostlo napětí mezi Čínou a Filipínami v Jihočínském moři, jehož území si Peking nárokuje, i přestože Organizace spojených národů rozhodla, že na ně nemá žádné právo.

Oběma zemím poskytovaly bezpečnostní záruky Spojené státy, nikdo ale neví, zda jsou stejně pevné, jako byly dříve. A to přesto, že vojenská pomoc Filipínám a Tchaj-wanu dostala výjimku ze škrtů americké finanční podpory.

„Je složité předvídat, co se stane,“ říká pro iROZHLAS.cz japonský profesor Nobušige Takamizawa, který pracoval v kabinetu generálního tajemníka pro národní bezpečnost a nyní přijel do Česka na pozvání čínského týmu Asociace pro mezinárodní otázky. Přestože Donald Trump v únoru jednal s japonským premiérem Šigerou Išibem, důležité podle Takamizawy je spíš to, co v hovorech nezaznělo.

„Vypadá to, že Trump podporuje koncept svobodného a otevřeného Tichého oceánu. Mezi ním a (bývalým prezidentem Joem) Bidenem a (dalším z bývalých prezidentů Barackem) Obamou vidím konzistenci,“ říká. „Co ale chybělo, byly zmínky o ekonomice a clech, přístupu k Tchaj-wanu a k (severokorejskému vůdci) Kim Čong-unovi,“ vyjmenovává. „To budí obavy, protože dohody by mohly úspěšně zabránit Trumpovi, aby se vydával špatným směrem.“

Lokální obranná spolupráce

Za špatný směr označuje japonský odborník menší zapojení Spojených států v regionu, jejichž přítomnost na vojenských základnách i přítomnost amerických lodí sloužila jako odstrašení před možným útokem Číny, Ruska i KLDR. Peking má už nyní dominantní postavení v oblasti a minulý týden oznámil, že zvedne výdaje na obranu na 7,2 procenta HDP, píše časopis Newsweek.

„Čína má navrch nejen ve velikosti armády, ale i v množství zbraní. Mají velký nukleární arzenál i běžné zbraně, dělají kyberútoky a mají přesné GPS,“ porovnává velikost armády druhé nejlidnatější země s jejímu sousedy.

Státy v jihovýchodní Asii proto postupně přehodnocují svou obrannou politiku. Podle Takamizawy se mluví také o lokální obranné spolupráci.

„Pořád je možné zastrašit Čínu, pokud budeme jednotní a zaměříme se na to, co jsme dříve přehlíželi, například na společný sběr zpravodajského materiálu nebo plánování, které by bylo efektivní a účinné,“ líčí, co v současné době regionu chybí.

Země také chtějí připravit konkrétní scénáře. „Musíme například zkoordinovat náš postup v případě útoku Severní Koreje. V případě války na Korejském poloostrově by mělo Japonsko podporovat síly OSN a USA. Pokud se ale ve stejnou dobu bude dít něco na Tchaj-wanu, který taky chceme podpořit, nevíme, jak postupovat. Musíme proto prozkoumat a nastavit mechanismy,“ míní.

Přestože Takamizawa věří, že i nadále mohou spojenci USA počítat s jejich vojenskou podporou, země musí být schopné ochránit se i samy. „V minulosti vztahy mezi zeměmi v regionu koordinovaly Spojené státy, ale tak by to v ideálním případě být nemělo. Musíme vybudovat systém, který může fungovat i bez USA a může být spojený i s externími hráči, jako je Evropská unie nebo NATO.“

Jana Václavíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít