Můj útěk z Ruska provázel pocit svobody, ale i viny, že doma nechávám maminku, popisuje novinářka
Když úřady novinářce a kritičce ruské agrese na Ukrajině Jekatěrině Barabašové oznámily, že ji obviňují z „šíření nepravdivých informací“ o ruské armádě, uložily jí nejprve domácí vězení. Poté ale vyšlo najevo, že přímo za mřížemi by mohla strávit až deset let. Rozhodla se tak s pomocí Reportérů bez hranic pro riskantní útěk, jenž nakonec místo 24 hodin trval přes dva týdny. „Šla jsem si pevně za svým cílem – svobodou,“ popisuje pro iROZHLAS.cz.
Po příjezdu do Paříže jste zmínila, že o své více než dvoutýdenní cestě pořád nemůžete do detailů mluvit, i když některé její části by za sdílení stály. To, hádám, stále platí?
Ano, bohužel.
„Schovávala jsem se na mnoha místech – v lesích, polích, vesnicích a tak dále. Bylo to trochu děsivé a rozhodně nebezpečné. Věděla jsem, že musím odejít rychle. Ten naléhavý pocit mě neopouštěl,“ popsala jste v rozhovoru pro The Kyiv Independent. Co kromě naléhavosti vám ještě procházelo hlavou?
Pocity se ve mně přebíjely dva. Zaprvé můj cíl – svoboda, za níž jsem si pevně šla. Toho jsem se držela a hodně mi to pomohlo v tom, abych tolik nemyslela na strach. Bylo to nebezpečné a děsivé, jak jsem říkala, ale mohlo být i hůř.
Jekatěrina Barabašová
- Je rusko-ukrajinská novinářka a filmová kritička známá odsouzením ruské agrese na Ukrajině. Narodila se v Charkově, ještě jako malé dítě se ale s rodiči přestěhovala do Moskvy.
- Na základě několika příspěvků na sociální síti Facebook z roku 2022 ji ruské úřady obvinily z „šíření nepravdivých informací“ o ruské armádě a označily za zahraniční agentku. Hrozilo jí až deset let za mřížemi.
- Soud jí následně uložil domácí vězení, z něhož se jí v polovině dubna podařilo s pomocí nevládní organizace Reportéři bez hranic (RSF) uprchnout a na začátku května požádala o politický azyl ve Francii.
- Podle šéfa RSF Thibauta Bruttina byl její útěk jednou z nejnebezpečnějších operací, v jaké se organizace od března 2022, kdy Rusko přijalo nové zákony, angažovala.
Zadruhé jsem ale měla i pocit viny vzhledem k tomu, že jsem doma nechala svou 96letou maminku. Hodně jsem nad tím přemýšlela a docházelo mi, že ji ani domov už nikdy neuvidím, respektive naději pořád samozřejmě mám, iluze však nikoli.
Podařilo se vám pak po příjezdu do Francie znovu obnovit kontakt s přáteli, s rodinou v Rusku?
Ano, o mém rozhodnutí ale vůbec nevěděli a celou tu dobu jsem si kvůli tomu dělala velké starosti. Celkově totiž cesta zabrala mnohem déle, než jsme zamýšleli. Podle původního plánu měla trvat 24 hodin, pak se ale určité věci pokazily, a nakonec jsem jí strávila dva a půl týdne.
Během toho prvního nikdo z rodiny v Moskvě nevěděl, kde jsem a co se se mnou stalo, jestli jsem naživu. Všechny telefony totiž byly monitorované. Pak ale organizátoři útěku našli způsob, jak jim dát vědět, a spojili se s někým, kdo mohl rodině říct, že jsem v pořádku.
Po dobu cesty jsem zůstávala v kontaktu pouze s těmi, kdo mi pomáhali a instruovali mě, kam se mám přesouvat a co dělat. V jednu chvíli jsem také musela vypnout všechny telefony a být zcela mimo spojení.
Ruské vězení je podle vás horší než smrt. O jiné možnosti než útěku jste tedy od chvíle, kdy vám hrozilo, vůbec nepřemýšlela?
Vůbec jsem si nedokázala představit, že v něm skončím. A ano, ruské vězení skutečně je horší než smrt. V cele jsem před soudem strávila jen 24 hodin a už jen to… Tehdy mi také bylo řečeno, že ona cela je ve velmi dobrém stavu a že se tam prý budu cítit jako královna.
Policisté vám tohle řekli?
Ano. Viděla jsem tedy tamní podmínky a říkala si, jak asi budou vypadat ty ve vězení… Tam se to nese ve stylu neustálého mučení, podmínky jsou hrozné.
Jak moc jste dopředu přemýšlela nad tím, co by se stalo, kdyby vás na hranici chytili?
Že se to může stát, mi docházelo. V tom případě bych skončila ve vězení, hrozilo mi až deset let.
,Štěstí‘ domácího vězení
Abychom si to tedy shrnuly, řekli vám, že čelíte obvinění z šíření nepravdivých informací, pak vás na 24 hodin zavřeli do vazby, pustili do domácího vězení a následně jste se dozvěděla, že můžete až na deset let skončit za mřížemi?
25. února u nás ráno zazvonili policisté a přišli mi oznámit, že jsem podezřelá. Prohledali dům, kde jsem s maminkou bydlela. Vzali mi úplně nový a velmi drahý notebook a telefon, které jsem pak už nikdy neviděla – za to jsou pro mě zloději. Poté mě k sobě odvezli na výslech, ještě jsem ale musela velmi dlouho čekat na advokáta.
Položili mi několik otázek a řekli, že jsem obviněná na základě několika příspěvků na facebooku z roku 2022 a půjdu do vazby. Obvinění se zakládalo na „šíření nepravdivých informací“ o ruské armádě, tedy že jsem napsala, že to bylo Rusko, kdo napadl Ukrajinu, a že ruská armáda tam není kvůli míru. Zabíjí lidi. Tím jsem se tedy „provinila“.
Následně se konal soud, jenž mi uložil domácí vězení. Nečekala jsem to, většinu lidí obviněných ze stejného důvodu totiž posílají zase za mříže, než proběhne další stání. Já ale v podstatě měla to štěstí, že jsem mohla jít domů, protože podle mého advokáta prý vzali v úvahu, že se starám o 96letou matku a že už také nejsem nejmladší.
Prostě jsem pak tedy byla doma. Vlastně to bylo až pěkné období, protože jsem si povídala s maminkou, vyšívala jsem… V podstatě taková idylka. Pak mi ale advokát řekl, že ve velké míře riskuji vězení.
‚Vy bando darebáků.‘ Ruská novinářka, která kritizovala Kreml, uprchla do Francie
Číst článek
Předtím, než k vám v únoru přišli, vás nikdy nenapadlo, že vám na dveře jednoho dne policie s tímto zaklepe?
Tušila jsem, že by se to stát mohlo, ale pořád jsem si říkala, že vedle známých jmen jsem pro ně přeci jen taková „malá ryba“ a ne někdo tak výrazný. Začali mě ale sledovat už před třemi lety, tudíž jsem moc nechápala, proč s obviněním přišli až – a zrovna – teď. Možná na mě jen přišla řada, nebo si někdo řekl, že je případů až moc a teď si vybereme Jekatěrinu… Nevím.
Nyní jste tedy v Paříži, v Moskvě jste pracovala pro ruskojazyčnou sekci Radio France Internationale. Čemu se nyní plánujete věnovat? Psát například pro určitá ruská opoziční média, dále se zaměřovat na dění v Rusku…?
S Radio France Internationale bych snad měla mít smlouvu, zatím ale ještě čekám. Jinak píši pro nějaká ruskojazyčná média, jedno je registrované zde ve Francii, druhé v Litvě.
Pokud se někdo vůbec chce v Rusku věnovat žurnalistice, musí podle vás odejít do exilu. „Chcete-li zůstat v Rusku jako novinář, pak jím nejste,“ uvedla jste. Dá se ale podle vás takové dění opravdu se vším všudy pokrýt, pokud přímo v zemi nemůžete být?
Myslím, že díky – zaplaťpánbůh – internetu, kde informace získáváme, to jde. Když jste ale v exilu už mnoho let, přijde pak chvíle, kdy přestanete život ve své vlasti vnímat. Neznáte některé detaily, pocity, nechodíte po městě, nemluvíte s lidmi.
Putin a internet
V ruských věznicích je momentálně 38 novinářů. Co všechno ti, kteří za mřížemi nejsou a zároveň nepodporují režim Vladimira Putina, musí své práci obětovat?
Pokud nejste v opozici, musíte pracovat s vědomím přísné cenzury a pod velkým tlakem. Nemalá část novinářů, včetně mě, si neumí představit jakýkoli smysl naší profese za takovýchto podmínek, ostatní se tomu ale podvolí. Od médií pak slyšíte, jak je Putin skvělý, že na Ukrajině jsou nacisté, že Ukrajina napadla Rusko a tak dále. Jinak do vězení vás mohou poslat v zásadě za cokoli.
Putin novináře, přirozeně ty prokremelské, potřebuje. Zároveň však samozřejmě nemůže těm exilovým zabránit, aby zprávy do Ruska předávali. Je ale podle vás natolik odtržený od reality a propagandou ujištěný, že mu na tom vůbec nesejde?
Je mu to jedno. Má to v hlavě pomatené. Někdy se mi zdá, že on a jeho poradci žijí na úplně jiné planetě, ve své vlastní bublině. Když totiž slyším, o čem mluví, nemá to nic společného s reálným životem a reálnými situacemi.
Navíc, Putin nepoužívá internet. Jednou jsem viděla jeho fotku, jak s velmi, velmi vážnou tváří sedí u stolu s počítačem, a všimla si, že na monitoru září ještě taková ta opravdu hodně stará verze systému Windows, jež se už nepoužívá. Vypadalo to komicky. Nemyslím si tedy, že by moc věděl, jak s ním zacházet.
Hrdinka Alsu: Zima v Rusku byla brutální. Teď už se cítím v bezpečí, jsem svobodná
Číst článek
Vy jste se mimochodem narodila na Ukrajině, nyní tam žije váš syn s rodinou. Jak jste v Rusku vnímala sílu tamní propagandy, respektive třeba situace, kdy vás někdo přesvědčoval, že „speciální vojenská operace“ je nutná, nebo že Putin k ní byl donucen a podobně?
Zvykla jsem si na takové věci neodpovídat. Dotyční lidé vůbec nerozumí tomu, čemu vlastně věří. Propaganda je pro ně jako náboženství, jako by jí byli omámení. Mně to přijde opravdu směšné, protože přeci existuje internet, a jestli chcete něco analyzovat, musíte si různé zdroje porovnat. To ale nedělají, jen se dívají na televizi a sledují ruská média.
Většinu Rusů to, co se děje, nechává zcela chladnými. Snaží se vydělat si na živobytí, což není lehké, protože řada lidí nemá práci, a pak ani ty finance. Je to mnohem horší než v Evropě, na Ukrajině. Pro ně je daleká válka „tam někde“ zcela mimo zájem.
Když už na to ale přijde, hodně lidí ji podporuje. Situace se sice liší od vesnic k velkoměstům jako Petrohrad, Moskva, Jekatěrinburg, tam má ale mezi lidmi bohužel také velkou podporu.
Přemýšlíte přeci jen nad tím, že byste se do Ruska ještě mohla někdy vrátit?
Naději samozřejmě mám. Kdyby mi teď někdo řekl, že všechno skončilo a mohu jet zpátky, udělala bych to. Mám tam svou matku, domov, přátele… Možné to teď ale samozřejmě není, pro ruské úřady jsem kriminálnice. Přešla bych hranice a hned bych šla na deset let do vězení.
