„Patnáct kilometrů od ruských hranic je pás, který se táhne stovky kilometrů, tam není nic. Dál jsou hlavně staří lidé, kteří nechtějí opustit své domovy a zvířata,“ říká Darja Radčenko. Válečná zpravodajka a finanční ředitelka nezávislého regionálního média Kordon.Media ze Sumské oblasti s webem iROZHLAS.cz hovořila na summitu Unlock v Praze, mimo jiné o důležitosti příběhů v regionu, kde lidé nemají hlas.

Rozhovor Praha/Sumy 7:00 23. května 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Je sumský region něčím specifický? Čím se Sumská oblast liší od zbytku Ukrajiny?
Určitě geograficky, máme nejdelší hranici s Ruskem. A za druhé, nejsme tak slavní, nejsme tak důležití jako Charkov nebo Doněck.

Dokonce i na začátku války… Rusové přišli do Sumské oblasti, ale ne pro nás, ale aby se dostali do Charkova. Ten chtěli obklíčit, s mnoha továrnami a podniky je to strategické místo. Nás ve skutečnosti jako teritorium nepotřebovali.

Projevuje se to i uvnitř Ukrajiny. Lidé mají „informační“ problém, protože o nás nikdo nemluví, na národní úrovni nejsme tak důležití. Proto se snažíme být hlasem regionu, třeba pro naše lidi v malých vesnicích, kteří by jinak nevěděli, co se děje.

Nejsme jediné místní médium, ale máme nejvíce kvalifikovaných reportérů. Sedm našich novinářů má akreditace od vlády a armády a dostanou se na místa, kam jiní nemůžou, máme exkluzivní informace, které pak můžeme předat národním médiím, když třeba natáčíme o evakuacích z těch nejmenších vesnic.

Šedá zóna u Ruska

Viděl jsem na vašem youtubovém kanále reportáž s mobilní jednotkou protivzdušné obrany, která v noci sestřeluje přilétající ruské drony. Natáčet s nimi vám třeba umožňují akreditace?
To také. Minimálně potřebujete povolení, abyste se do těchhle oblastí dostali, je to šedá zóna a jako běžný občan tam nemůžete. Je kolem toho složitý bezpečnostní protokol, důstojník logistiky musí neustále vědět, kde se pohybujete.

Asi 2,2 miliardy korun. Finsko dá Ukrajině munici zaplacenou ze zmražených ruských aktiv

Číst článek

Jak to v Sumské oblasti vypadá teď? Natáčíte o evakuacích z menších vesnic, ale předpokládám, že život je jiný ve městě Sumy?
Evakuací jsme měli několik vln. Velká byla loni ve druhé polovině roku kvůli kurské operaci (proniknutí ukrajinské armády do ruské Kurské oblasti - pozn. redakce). Po té se situace v regionu hodně zhoršila, bylo skoro nemožné tam žít.

Teď si můžete představit, že od ruské hranice je patnáct kilometrů hluboké pásmo směrem do Ukrajiny, kde je šedá zóna, nic tam není, nikdo tam nežije. A táhne se stovky kilometrů podél hranice. Je to ohromná plocha území.

Všechny vesnice jsou prázdné?
Všechny. Teď je tedy nepříjemné žít i v Sumách, zrovna před pár týdny Rusové shodili bomby do centra města.

No a v těch patnácti kilometrech od hranic není nic, ale být třeba i dvacet, dvacet pět kilometrů od ruských hranic je skoro nemožné. Jsou tam staří lidé, kteří nechtějí opustit své domovy a zvířata. Ve městě je situace o něco lepší, ale zrovna minulý týden jsme přesídlili půlku našeho týmu do Černihivu.

Jedna naše spolupracovnice je těhotná, někteří mají příbuzné a děti. I naše provozní ředitelka říkala: „Už nemůžu. Jdu spát a pořád přemýšlím, jestli se ráno probudím“. Takže si pronajali dům a pracují na dálku přes internet.

Ukrajinská armáda hlásí, že zasáhla ruskou raketovou brigádu, jež podnikla útok na Sumy

Číst článek

Takže ano, můžete tam žít, ale kvalita života… Pořád na něco čekáte, bojíte se.

Vy v Sumách žijete?
Jo, žiju. Já, moji rodiče. Jsou ohromně vtipní, žijí asi dvacet pět kilometrů od Sum severně směrem k ruským hranicím. Situace je tam špatná, ale říkají, že mají svůj dům, své květiny. A ani já jim nedokážu vysvětlit, že by se možná mohli přesunout aspoň do Kyjeva. Ale mě možná nechtějí poslouchat, protože se taky občas vydám někam, kde není bezpečno.

‚Lidi platí za informace‘

Zajímá mě, jak médium typu Kordon přežívá finančně. Máte dvojí typ obsahu, na telegramu a webu fungujete trochu jako zpravodajská agentura s rychlými a krátkými zprávami a třeba na YouTube máte delší reportáže z místa. Jste financovaní hlavně z podpory čtenářů?
Vznikli jsme v roce 2023 v průběhu války a byli jsme jako start-up. Neměli jsme webovou stránku, snažili jsme se jen získat registraci jako ukrajinské médium, nechtěli jsme fungovat jako klasický newsroom, ale jen na sociálních sítích.

I teď jsou popravdě asi 90 procent našeho rozpočtu granty z jiných zemí. Víme, že to je do budoucna problém.

Na velké poradě v prosinci loňského roku jsme se dohodli, že se musíme proměnit na mediální byznys, nebýt jen médium, které o peníze žádá. Prodáváme třeba svoje fotky a videa fotobankám. Taky se nám podařilo vybudovat komunitu diváků.

Na telegramu máte poměrně hodně sledujících, nějakých 25 tisíc?
Ano! Dřív jsme si říkali, že nebudeme prosit lidi, aby za náš obsah platili. Ale před pár měsíci jsme si řekli, že když jsou lidé připravení platit za informace, tak proč ne? Zkusili jsme to a během nějakých dvou týdnů nám 200 sledujících platilo kolem tří až pěti eur měsíčně, když to převedu z hřiven.

Elektrošoky, bití, recitace Putina. Poručík Butkevyč padl do léčky, která ho mohla stát život

Číst článek

Situace byla velmi těžká kvůli seškrtání americké podpory (vládou prezidenta Donalda Trumpa - pozn. redakce). Rozhodli jsme se, že nebudeme propouštět ani snižovat mzdy a najdeme jinou cestu. Nechtěli jsme sahat do našeho nouzového fondu, který máme připravený na tři scénáře, od optimistického, což je skoro teď, po ten nejhorší, což je úplná okupace Sum, kdy bychom museli přesídlit všechny naše kanceláře.

Někde uprostřed je scénář přesídlení našeho operačního týmu, snad kromě válečných zpravodajů, ale to jsou šílení lidé (směje se).

Vy jste ale taky byla jedním z těch šílených, že?
Byla, jsem. Ale když děláte víc věcí naráz, ztrácí na kvalitě, byla bych špatná válečná zpravodajka a špatná manažerka. Občas můžu někam vyjet, ale ne každý den. Být teď válečnou zpravodajkou neznamená vždycky jet k bojové linii, ale často ano. A někdy dokonce i ještě hlouběji. Jedna ze zakladatelek Kordon.Media Olesja Boroviková byla v Sudži (v ruském městě nedaleko za hranicemi - pozn. redakce) v průběhu kurské operace.

Jaké to pro vás je cestovat z válkou zmítané země, když třeba přijedete do Prahy a nad hlavou nelétají Šáhedy (ruské bojové drony íránské výroby)?
Ale tady toho létá spoustu! Třeba dnes jsem slyšela několik helikoptér, krásný, povědomý zvuk.

Samozřejmě to cítím. Ale na druhou stranu, rozdíl cítím i mezi Sumskou oblastí a Lvovem na západě Ukrajiny. Je to stejná země, stejná válka, ale jiná část. Dokonce i v Kyjevě je to jiné. Mám kamaráda z Řecka, který se rozhodl jet na Ukrajinu teď za války a byl hrozně překvapený, když viděl v centru nějaké lidi venku pít kávu.

Myslel si, že válka je úplně všude. Říkala jsem mu, že ano, že válka je všude, ale není jen o území, ale o identitě. Cítíte ji v Kyjevě, ale je tam asi určitá škála a Sumy jsou na té škále výš.

‚Manuál, jak zůstat člověkem‘

Kordon se svým obsahem snaží zaměřovat na jednotlivé příběhy lidí a obětí války. Je nějaký příběh, který byste ráda sdílela a možná dala lidskou tvář tomu, co se děje v Sumské oblasti?
Nemám konkrétní příběh. Ale jsem už trošku unavená z čísel. Jsme ve čtvrtém roce války a pořád mluvíme o číslech. Tady umřelo šest lidí, tamhle pět. Ale že nějaká babička Marija se svou kozou a štěnětem pláče, snaží se počítat své peníze a ptá se nás: „Zlato, co mám dělat? Kam mám jít?“

Nevím, možná je v nás něco špatně, ale když tam jste, necítíte to. Myslím přímo mezi lidmi, v první linii, mluvíte s tou babičkou. Když ale pak naše reportáže vidím na YouTube, když to sestříhá editor, neudržím se a pláču jako dítě. Nedokážu se na naše věci dívat.

4:08

Utekl z Ruska, aby bojoval za Ukrajinu. ‚Kdo proti Putinovi nic nedělá, je spolupachatel,‘ říká voják

Číst článek

Když jsem teď letěla do Prahy, měla jsem původně připravenou řeč o tom, jak se nám daří růst jako regionálnímu médiu, měla jsem tabulky a grafy. Ale v letadle jsem všechno změnila. Nechtěla jsem mluvit o číslech, ale ukázat náš příběh.

Je to takový manuál, jak být stále člověkem. Ne stále sčítat. Musíme to dělat tak, aby si to lidé pamatovali, ne jen počítali.

Takže to je váš produkt? Návod, jak stále zůstat člověkem?
Ano.

Když mluvíme o příbězích, zajímá mě závěrem ten váš. Jak jste se dostala ke Kordon.Media?
V Sumách jsem se narodila. Ke Kordonu jsem se dostala s válkou. Já, moji rodiče, babička a mé štěně jsme byli okupovaní, naše vesnice. Rusové oblast začátkem války drželi asi dva měsíce.

S Aljonou, zakladatelkou Kordonu, jsme ale byli v kontaktu, znaly jsme se ze školy. A ona mi napsala a požádala o pomoc, pracovala tehdy na úřadu gubernátora oblasti. Vytvořila telegramovou skupinu a přidala tam různé novináře a odborníky. První dny a týdny jsme na mobilu psali nejnovější zprávy lidem na telegramu.

Později mě dokonce zapsala na nějakou konferenci tady v Praze, abych Kordon zastupovala. Prostě mě hodila do vody, ať plavu. Říkala, že jsem dřív byla zvyklá psát, třeba veřejné zakázky, měla jsem vlastní podnikání v zábavním průmyslu, tak že prý mi to půjde.

A já říkala, že to přeci vůbec není to samé! Nakonec to ale byla ohromná souhra. A nebylo to o penězích, bylo to o tom, dělat něco pro lidi ve válce. Protože jsem seděla na zadku, nedělala nic a nevěděla, jak můžu své zemi a regionu pomoct. A povedlo se mi to díky tomu, že jsem se nechala zatáhnout do tohohle projektu.

Vojtěch Dvořáček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít