Novináři se stávají pěšáky v diplomatických hrách, znepokojuje šéfa Reportérů bez hranic

Praha 11. února 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Vybral jsem tři vaše citáty, které budeme rozebírat a analyzovat. První z nich zní: „Novináři neumírají, jsou zabíjeni.“ Znamená to, že váleční novináři na celém světě jsou záměrnými terči útoků v ozbrojených konfliktech?
Pozorujeme změnu. V posledních desítkách let se chování válčících stran k médiím proměnilo. V minulosti novináři představovali vedlejší ztráty. Nyní jsou záměrně unášeni, zabíjeni a stávají se terči útoků. Je to velmi znepokojivé, protože to z novináře dělá nejen svědka, ale také pěšáka ve válce nebo diplomatické hře. Být figurkou nějaké rozsáhlé partie není úloha novináře a s naší prací to nijak nesouvisí, takže máme z těchto změn velké obavy. Myslíme si, že odpovědnost ozbrojených sil a politiků je v tomto obrovská. Existují určité cesty, jak novináře ohrožovat a podněcovat lidi, aby se na ně zaměřili. To by se ale nemělo stávat.

Modrá vesta terčem?

Modrá novinářská vesta tedy už není dostatečnou ochranou?
Byli jsme svědky situací, kdy nám reportéři hlásili, že s nimi místní mají strach mluvit. Mám na mysli například Gazu. Lidé se bojí, že je zasáhne raketa, protože bude mířit na novináře. To je přesný opak toho, jak by to mělo být. Když se podíváte zpět do 60. nebo 70. let, tak být s novináři znamenalo být v bezpečí. Teď je to přesně naopak.

Když už mluvíme o Gaze, Reportéři bez hranic připomínají, že v loňském roce bylo zabito více než 50 novinářů, většina z nich na palestinských územích, která považujete za nejnebezpečnější místo pro práci novináře v dnešní době. Upozornili jste na to i Mezinárodní trestní soud. Máte nějaké důkazy o porušování Ženevských konvencí, které považují novináře ve válečném konfliktu za civilisty?
Je velmi důležité připomínat, že ačkoli to může vypadat, že novináři mají nějakou svou zvláštní kategorii, jsou to pořád civilisté. Žijí tak, což znamená, že by tak měli být i chráněni. Co se týká vyšetřování, která vedeme v případě novinářů zabitých v Gaze, postupujeme velmi obezřetně. Máme však spoustu důkazů, které prokazují, že někteří novináři byli zabiti v rámci masivního bombardování, ale někteří byli skutečně zabiti úmyslně. 

Na začátku tohoto konfliktu jsme například vedli vyšetřování případu Issama Abdalláha. Nebylo to přímo v Gaze, ale v Libanonu. Šlo o případ, kdy novinář pořizoval záběry z auta, které bylo označeno jako televizní. Ve vzduchu nad ním byla monitorovací letadla, takže nám nejde na rozum, jak by se mohlo jednat o omyl. Na to auto byly vypáleny dvě rakety, které Issama Abdalláha zabily. Chtěl jsem jen uvést příklad toho, jak pracujeme. Každý případ podrobně vyšetřujeme.

To jsou závažná obvinění. Izrael popírá, že by útočil na novináře. Jednali jste o tom s izraelskou vládou?
Způsob naší komunikace s Izraelskými obrannými silami (IDF) je jiný než dřív. V posledních letech docházelo ke změnám, ale pořád jsme byli s IDF v kontaktu. Je to hodně výřečná armáda, tím se od jiných liší. IDF jsou ale specifické tím, že mají mnoho mluvčích. Obvykle, když byl novinář napaden nebo zabit, se nám Izraelci omluvili nebo přislíbili vyšetřování. Nyní se situace úplně změnila. Když vzneseme nějaké obvinění, reakcí je očerňování novinářů, že jsou teroristé, že jsou součástí Hamásu nebo že měli v jedné ruce kameru a v druhé kalašnikov. A to není pravda, je to absurdní. Proto jsme touto změnou ze strany IDF velmi znepokojeni. Nebyli jsme na to zvyklí.

Opravdu ty zmíněné věci nejsou pravda? V říjnu loňského roku totiž IDF vydaly zprávu, v níž tvrdí, že získaly informace dokazující, že nejméně šest novinářů Al-Džazíry má vazby na Hamás a Islámský džihád. Al-Džazíra tato obvinění označuje za vykonstruovaná, nejedná se však o první takový případ. Zasahuje vaše organizace do takových sporů?
Zasahuje. Především si myslíme, že by každé obvinění vznesené proti novinářům mělo být prošetřeno, protože nechceme hájit novináře, kteří mají vazby na Hamás nebo jsou politicky a vojensky angažovaní. To by z naší strany nebylo zodpovědné, takže jsme v tom velmi opatrní a prověřujeme si to. Ale když jsme se podívali na takzvané důkazy IDF, byli jsme v šoku. Některé z jimi předložených dokumentů byly fotografie seznamů v jakémsi excelovském formátu. V nich měla být data náboru. To je naprosto směšné. Nemůžete dělat inženýra pro Hamás, když vám nebylo ani 12 let. Přesto to tyto dokumenty tvrdily. Neříkám, že jsou přímo falešné, ale poté, co jsme se na tyto takzvané důkazy podívali v souvislostech, nebereme tato obvinění vážně.

Izraelská organizace Honest Reporting také obvinila některé fotoreportéry, že o útocích ze 7. října 2023 věděli předem. Hlavní světová média jako CNN, AP nebo Reuters tato tvrzení odmítla. Podle listu Washington Post však údajně některá z těchto médií přerušila styky s jedním z reportérů, kteří čelili těmto obviněním. Zkoumala vaše organizace, do jaké míry jsou palestinští novináři nezávislí na Hamásu?
Především je třeba říci, že správa Hamásu v Gaze se k médiím chová velmi nepřátelsky. To je velmi důležité zmínit, protože je opravdu zřejmé, že to, co Hamás chce, není žurnalistika. Chce komunikaci a chce, aby sloužila jeho akcím, jeho verbování. Viděli jsme to během teroristických útoků. Byli tam někteří důstojníci Hamásu, kteří měli komunikaci na starost a útoky natáčeli. To je strašné. 

To je v podstatě propaganda. 
Ano, to je naprostá propaganda. Je zřejmé, že Hamás vede válku i skrze fotografie, které se dostávají do veřejného prostoru. Proto si v Reportérech bez hranic pečlivě vybíráme lidi, které podporujeme, zkoumáme jejich minulá prohlášení a profesionální kvality. Je zajímavé, že vidíme dva různé typy novinářů, které jsme podpořili. Zaprvé jsou to novináři, kteří jsou historicky spjati s mezinárodními médii, mnozí jimi také byly vyškoleni. Jde o reportéry agentur AP, AFP a novináře Al-Džazíry. Odvádějí skvělou práci a myslím, že byli v mnoha ohledech očerněni některými tvrzeními lidí z Honest Reporting a dalších organizací. Druhou skupinou jsou novináři, kteří se vypracovali sami a publikují většinou prostřednictvím sociálních sítích, ale také ve spojení se zavedenými médii. Rozhodli se, že jejich posláním je pravdivě a poctivě informovat o tom, co se děje.

To jsou dvě hlavní kategorie novinářů, které podporujeme. Odvedli skvělou práci. Když začala blokáda Pásma Gazy a žádní další novináři se tam nemohli dostat, tak o konfliktu informovali převážně palestinští novináři. A dělali novinařině čest, protože, jak už jsem řekl, jsou to pořád civilisté. Museli stát fronty na vodu, na jídlo, museli se starat o své rodiny, stěhovali se ze severních částí Gazy na jih. Až do vyčerpání přitom nadále pokračovali v reportování z místa a to s velmi omezeným přístupem na internet a skromným vybavením. Jsme jim nesmírně vděční za práci, kterou odvedli.

Platí stále, že izraelská vláda nechce, aby do Gazy vstoupili zahraniční novináři, a v oblasti působí pouze ti palestinští? Usilujete o to, aby Izrael přístup umožnil. Řešili jste to s Izraelci?
Určitě a je důležité, aby se to stalo rychle. Naprosto rozumíme, že prioritou je humanitární pomoc. Zaznamenali jsme ale snahy lidí, kteří se pokusili právně napadnout izraelské rozhodnutí uzavřít Pásmo Gazy pro novináře z venku. Neuspěli. Pokud však bude mezinárodním tlak na Izrael růst, myslíme si, že jednotky IDF nakonec budou nuceny pásmo otevřít. Je nejvyšší čas, abychom devastaci v Gaze viděli i pohledem mezinárodních novinářů, abychom mohli vyprávět příběh obyvatel z jiného úhlu a abychom porozuměli tomu, jak bude vypadat rekonstrukce této enklávy.

Novinařina v Rusku a Bělorusku

„Novináři se nedostávají do vězení. Režimy je tam zavírají.“ To jsou opět vaše slova. Loni na podzim jsem vedl rozhovor s Alsu Kurmaševovou, reportérkou Rádia Svobodná Evropa, která se vrátila po devíti měsících z ruského vězení. Nyní upozorňuje na případy dalších novinářů, kteří zůstávají v ruských věznicích. Vyvíjíte nějaký tlak na Rusko, aby tyto muže a ženy propustilo?

Je těžké na Rusko v něčem tlačit. Spíš bych řekl, že Rusko vyvíjí nátlak na zbytek světa. Ale vedeme za propuštění některých těchto novinářů kampaň. Myslíme si, že je opravdu důležité, aby to vládní představitelé, zejména v rámci Evropské unie, považovali za prioritu. Nechci, aby to vyznělo beznadějně. Někdy zasahujeme a pracujeme na případech, které vypadají dost zoufale. I případ Alsu byl velmi obtížný a taky ten Ivana Gerškoviče, dalšího amerického novináře.

Který byl propuštěn s Alsu. 
Ano. Z našich rozhovorů s Bílým domem a dalšími úřady v rámci americké vlády jsme sice věděli, že existuje možnost výměny vězňů, úžasné ovšem je, jak rozsáhlá nakonec byla. Myslím, že to byla jedna z největších výměn vězňů s Ruskou federací. Jsme za to velmi vděční jak prezidentu Joeu Bidenovi, tak vyjednavačům, kteří umožnili, aby se této výměny zúčastnili i ruští demokratičtí představitelé. Problém je v tom, že vyměňujeme novináře za zločince. To by se stávat nemělo. 

Máte nějaké informace o další velké výměně vězňů, která by se chystala v horizontu příštích týdnů, měsíců?
Kdybych nějaké měl, neprozradil bych je.

Když už ale mluvíme o loňské výměně, netýkala se běloruských novinářů. V Bělorusku je stále prezidentem Alexandr Lukašenko. Vaše organizace nedávno podala žalobu k Mezinárodnímu trestnímu soudu za zločiny proti lidskosti, zejména pokud jde o zacházení režimu s běloruskými novináři. Myslíte si, že tím můžete něco změnit?
Mezinárodní spravedlnost je běh na dlouhou trať. Trvá dlouho, než bude mít nějaký efekt. To, co děláme, ale přitahuje mezinárodní pozornost, která je směrem k Bělorusku velmi potřebná. Vezměte si válku na Ukrajině, kterou považujeme za jedno z bitevních polí žurnalistiky. Klíčovým příběhem na jeho pozadí je totiž exodus ruských nezávislých novinářů, ale i situace v Bělorusku. Musíme se zaměřit jak na případy novinářů, kteří jsou uvězněni, tak na působivou práci nezávislých novinářů v exilu. Ti dál pokračují v referování o tom, co se v Bělorusku děje. Bělorusko může být ve zpravodajství skutečným slepým místem. Proto se snažíme najít způsob, jak k němu opět přivést zájem. Podáním zmíněné žaloby se snažíme Lukašenka mimo jiné zahanbit. Nechceme normalizovat jeho postavení a jeho přítomnost na mezinárodní scéně. Používáme pojem zločiny proti lidskosti, což může znít velikášsky. Vycházíme ale právně z toho, že se bavíme o režimu, který v posledních desetiletích pronásledoval stovky novinářů. Jsme svědky systematických kroků proti novinářům. To vše se rovná zločinům proti lidskosti.

Je nyní možné přinášet zprávy z Běloruska nezávisle?
Musíme si v této souvislosti uvědomit, že došlo ke změnám ve fungování exilových médií. Už nežijeme v době studené války, kdy jste měli redakce zřízené na druhé straně Berlínské zdi, které vysílaly informace směrem k uzavřeným územím. Nyní se informace šíří velmi podivně, ale vlastně efektivně. Většina ruských nebo běloruských exilových médií tak má stále zdroje na svém domovském území. Tyto redakce jsou stále schopny shromažďovat informace, ale také je šířit zpět. Proto je velmi důležité udržet tyto zdroje v utajení a bezpečí.

Zároveň ale musíme dál pracovat na tom, jak se k lidem na východě informace dostávají. Reportéři bez hranic provozují satelitní balíček kanálů směrem k Ruské federaci a okupovaným územím Ukrajiny, jmenuje se Svoboda. Je důležité, aby ruské obyvatelstvo mělo přístup ke svobodným informacím. Vzniká také spousta počinů v rámci pozoruhodného prostředí nezávislé žurnalistiky. Tato novinařina je financovaná buď z mezinárodních zdrojů, nebo v rámci prostředků ruských exilových redakcí. Takže ano, svoboda a bezpečnost jsou důležité, ale také se musíme pokusit prolomit mlčení a vrátit žurnalistiku tam, kde by měla být. 

Nezvěstní, věznění, v nebezpečí

Zpět k Blízkému východu s vaším posledním citátem: „Novináři nemizí. Jsou unášeni.“ Podle vaší výroční zprávy je v současné době 55 novinářů drženo jako rukojmí, mnoho z nich v Sýrii, kde je unesli bojovníci takzvaného Islámského státu. Získali jste od změny syrského režimu nějaké nové informace o tom, kde by tito novináři mohli být?
Zatímco o některých novinářích, po kterých pátráme, máme informace, u naprosté většiny ostatních netušíme, co se s nimi stalo. To nám dělá starosti. Je to dramatická situace. V prvních hodinách po pádu Bašára Asada jsme pocítili příval naděje, ale s postupujícím časem začínáme být velmi pesimističtí. Existuje šance, že Asadův režim některé z těchto novinářů drží na území, které ještě kontroluje, nebo že byli posláni do Íránu. To všechno vyžaduje další vyšetřování. Pracujeme na tom a snažíme se pochopit, co se stalo bezprostředně před Asadovým pádem. Věřte mi, že v posledních hodinách byla velká snaha skrýt zločiny režimu a pokračovat v pronásledování novinářů. I v posledních hodinách se stále snažili novináře šikanovat a umlčovat.

Říkáte, že někteří z novinářů mohli být v posledních hodinách vlády Bašára Asada převezeni do Íránu. Takže jsou možná v íránské vazbě, nebo...?
Nevíme přesně, kde mohou být. Znepokojuje nás, že nemáme žádné oficiální informace a že u těchto lidí nebyli pracovníci Červeného kříže. Považujeme tyto novináře za rukojmí, protože se k nim žádná síla nehlásí jako k vězňům. Upřímně řečeno je to ta nejhorší možná situace. Velmi si vážím rodin syrských novinářů a mezinárodních novinářů, kteří zmizeli v Sýrii, protože neustále vedou kampaň za propuštění svých blízkých. Dokud jim nebudou předloženy důkazy o tom, co se stalo, budou v tom pokračovat. To chce hodně odvahy.

Sledujete příběh amerického novináře Austina Tice? Byl unesen poblíž Damašku, je to už asi 13 let. Od té doby je nezvěstný. Jeho matka se nedávno vrátila do Sýrie, aby ho našla. Máte nějaké aktuální informace o tom, zda je naživu? 
Debra Ticeová, matka Austina Tice, je přítelkyní organizace Reportéři bez hranic. Kampaň za Austina vedeme od samého počátku, od roku 2012. Myslím, že kolem tohoto případu je hodně emocí, protože Austin byl někdo, kdo opravdu ukázal, jak moc věří, že svobodná novinařina je jeho posláním. Mám k němu svým způsobem osobní vztah, protože jsme ve Spojených státech oba studovali na Georgetownské univerzitě… 

Takže se znáte? 
To si nemyslím. Mluvili jsme o tom Debrou a zřejmě jsme s Austinem nikdy nechodili na stejný předmět nebo tak něco. Ale v posledních letech byl jedním z nejviditelnějších případů, kterým jsme se věnovali. Povím vám k tomu jeden příběh, když dovolíte. Jedním z nejtěžších okamžiků za mé působení v Reportérech bez hranic bylo, když se objevilo video, na kterém se americký vězeň potuluje ulicemi malého města u Damašku. Mysleli jsme si, že by to mohl být Austin Tice. Musel jsem zavolat jeho matce, abych jí řekl: Debro, podívej se na to video a řekni mi, jestli je to Austin, nebo ne. Nebyl to on. Byl to srdcervoucí telefonát, mám husí kůži i teď, když to říkám. Bylo opravdu těžké slyšet: To není můj syn, přísahám. Hluboko uvnitř jsme s kolegy sdíleli stejný pocit. Doufali jsme, že je to zázrak. Doufali jsme, že je to on. Všechno tomu nasvědčovalo, ale nebylo tomu tak, takže pokračujeme dál.  

Stále máte naději? 
Naděje stále existuje. Bidenova administrativa na základě důkazů tvrdí, že Austin byl v rukách režimu Bašára Asada. Oni v něm viděli velký přínos. Je to americký občan a pro tyto lidi, jakkoli odporně to zní, mají životy rozdílnou cenu. Závisí to na státní příslušnosti. Austina drželi ve vězení na neznámém místě. Myslíme si, že mohl být jedním z vězňů, kteří byli v posledních hodinách přemístěni. Budeme po něm dál pátrat s prostředky, které máme na místě, a jak nejlépe to půjde. Považujeme to za velmi důležité. Máme seznam možných věznic a seznamy svědků, které jednoho po druhém vyslýcháme. Budeme pokračovat až do konce. 

Nejde jen o Austina Tice. Reportéři bez hranic ve své výroční zprávě zmínili příběh dvou novinářů Rádia Coton v Mali, kteří byli uneseni v roce 2023, a také novináře unesené v Jemenu skupinou Húsíů. Vzhledem ke všemu, o čem jsme dnes hovořili, máte pocit, že se situace novinářů ve světě zhoršuje?
Zhoršuje. Zmínil jste některé případy, na kterých pracujeme. V této souvislosti je důležité říct, že navzdory fantaskní představě o mezinárodních novinářích, kterou máme z filmů, za novinařinu nejčastěji platí místní, lokální reportéři. Odvádějí skvělou práci a pracují v prostředích, ve kterých není vždy snadné být novinářem. Proto máme obavy z útoků, které ohrožují bezpečnost novinářů.

Je ovšem důležité uvědomit si, že novináře můžeme ochránit. Pokud ale nezachráníme žurnalistiku jako takovou, jestli nebude moct růst a zůstat ústřední součástí veřejné debaty, když politici nebudou respektovat její roli, pokud bude znevýhodňována algoritmy a jestli bude technologický chaos podkopávat její schopnost oslovit své publikum, pak to všechno je zbytečné. Musíme se spojit ve prospěch novinářů. Musíme se ale také mobilizovat pro žurnalistiku jako profesi a její společenskou odpovědnost. Je to něco hodnotného, co nám umožňuje činit individuální a kolektivní rozhodnutí, ať už jde o vzdělání, zdraví nebo politiku. To vše má základ v informacích, které získáváme. A pokud vím, ten nejlepší soubor informací, který můžete získat, přináší profesionální žurnalistika.