Rozhovor roku: Novinařina není zločin, říká oceněná Alsu Kurmaševová

Matěj Skalický si s Kristýnou Vašíčkovou připomínají nejsilnější rozhovor Vinohradské 12 roku 2024

Přehrát

00:00 / 00:00

PŘEPIS ROZHOVORU

24. 12. 2024 | Praha

Jsou tu Vánoce. A tým Vinohradské 12 si řekl, že by si mohl právě dnes připomenout nejsilnější rozhovor letošního roku. Matěj Skalický ho točil s Alsu Kurmaševovou, novinářkou Rádia Svobodná Evropa, která po dlouhých měsících v ruském vězení může Vánoce opět strávit se svou rodinou.

Kredity:
Sound design: Damiana Smetanová
Rešerše: Tereza Zajíčková
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný

Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.

Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.

Použité fotky:

Alsu Kurmaševová | Foto: Zuzana Jarolímková | Zdroj: iROZHLAS.cz

Alsu Kurmaševová | Foto: Alexander Nemenov | Zdroj: AFP / Profimedia

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Hezký Štědrý den, Kristýno!
I tobě Matěji! Doufám, že sis přál něco hezkého pod stromeček!

Ponožky! A taky spoustu zajímavých témat do dalšího roku pro Vinohradskou 12, protože to je takové koření všedního dne. Vždycky se těším na reakce lidí, jak se jim epizoda líbila, nebo nelíbila, jestli je tam něco zaujalo. Hádej, kolik jsme měli letos dílů.
Pět dílů týdně, 12 měsíců - přes 240?

Přes 260. Dohromady už se blížíme číslu 800, protože to taky brzo budou už tři roky, co Vinohradskou 12 natáčíme. A to už je dost!
Jaký díl ti byl letos nejbližší nebo který příběh byl podle tebe nejlepší, nejzajímavější?

Nejsilnější příběh

Byla to Alsu Kurmaševová, a proto myslím, že by bylo fajn si některé pasáže z tohoto dílu připomenout teď o Vánocích, protože shledání s její rodinou byl pro Alsu i jejího manžela a dcery ten největší letošní dárek a zázrak a moc jim to přeju.
Byl to hodně těžký rozhovor…

A krásný zároveň.
Pro všechny, kteří to povídání neslyšeli, bychom měli říct, že Alsu Kurmaševová je rusko-americká novinářka Svobodné Evropy.

Která žije v Česku.
A strávila měsíce v ruském vězení. 

Byla tam přes 9 měsíců. 
Jela do Ruska za svou nemocnou maminkou, a když se měla vracet, tak jí sebrali doklady, pas, ona uvízla v Rusku a pár měsíců na to, na podzim loňského roku, ji zadrželi.

„To bylo 18. října, poslala mi audio záznam, audio zprávu, velmi krátkou, říkala: „Odvádí mě“. To bylo vše.“

Pavel Butorin, manžel Alsu Kurmaševové (Český rozhlas Plus, Vinohrdská 12, 13. 5. 2024)

Stihla tenkrát jen poslat hlasovou zprávu manželovi - to mi říkal on, Pavel Butorin, kterého jsme ve Vinohradské 12 letos mimochodem taky měliA pak už zažívala peklo ruského vězení, opakovaně jí prodlužovali vazbu, objevila se tu a tam na některých záběrech od soudu, zpoza prosklené bariéry. Na začátku srpna došlo k velké výměně vězňů mezi Spojenými státy a Ruskem a mezi propuštěnými a vyměněnými vězni byla i Alsu. To byl tak těžký a zároveň krásný rozhovor.
Kdy jsi se vůbec o osudu Alsu dozvěděl?

O tom, že ten příběh je strašně krutý, napínavý a důležitý, mi poprvé řekla Lenka Pištěková, kolegyně z rádia. Propojila mě s lidmi z Rádia Svobodná Evropa, když jsme tenkrát chtěli domluvit rozhovor s manželem Alsu Pavlem Butorinem, který se v úsilí o její propuštění hodně angažoval. O samotný rozhovor s Alsu po jejím propuštění jsme žádali už od srpna.
Ty jsi jim hned volal.

Byl jsem v té době na studijním pobytu v Německu a už tehdy z Berlína jsem si volal s Lukášem Baginem ze Svobodné Evropy. Blahopřál jsem k úžasné zprávě, že se Alsu vrací domů, a zároveň vyslovil tu naši prosbu nebo nabídku, že kdyby se Alsu rozhodla se svěřit se svým příběhem, kdyby si chtěla popovídat o tom, co všechno zažila, že tu jsme pro ni a ve Vinohradské 12 moc rádi její příběh odvyprávíme. A pak jsme čekali, průběžně jsme si psali, jak to vypadá, jestli tam je nějaký posun. Zároveň naše kolegyně z rádia Veronika Hlaváčová z domácí redakce chtěla s Alsu točit seriál pro Radiožurnál, takže jsme si říkali, že bychom natáčení mohli nějak spojit. Nakonec to vyšlo, Alsu souhlasila a v listopadu jsme se konečně potkali.

Matěj Skalický: „Jenom se pozdravíme na začátku a už si povídáme. (...) Pozdravíme se - dobrý den - a já už se pak normálně ptám.“

Alsu Kurmaševová: „Ještě jak se k vám obrátím - pan Skalický, nebo Matěj?“

MS: „Je to na vás, klidně Matěj!“

AK: „A na mě Alsu.“

MS: „Tak jo, tak fajn!“

AK: „Dobře.“

MS: „Tak můžem… Dobrý den, díky že jste příšla, Alsu, rád vás vidím.“

AK: „Děkuju moc, Matěji, za pozvání.“

MS: „Jak se cítíte?“

AK: „Cítím se v bezpečí, to je pro mě nejdůležitější. Jsem na svobodě a to cítím přesně tak, jak říkám. Jsem svobodná v tom, že se ráno probudím, kdy chci nebo kdy potřebuji. Jsem svobodná v tom jít ven kdykoliv a s kýmkoliv a vrátit se. Sama otevřít a zavřít dveře...“

(Z rozhovoru Matěje Skalického a Alsu Kurmaševové při natáčení podcastu Vinohradská 12, 11. 11. 2024)

Musím přiznat, že už v této části jsem byla naměkko, měla jsem husí kůži, slzy v očích.

Říkala jsi mi, že už začátek rozhovoru byl hrozně emotivní a dojemný - byl, protože to je neuvěřitelný pocit. Pak jsem se o tom bavil jen tak mezi řečí i s Michaelem Romancovem, politickým geografem z FSV UK, který tu byl kvůli jiné epizodě, a přišlo mi, že jsme se tak mezi řádky shodli na tom, nebo to možná říkal on, jak je pro nás a naše v uvozovkách běžné osudy strašně neuvěřitelné a nepochopitelné, když pak vidíte naživo člověka, o kterém víte, že zažil, co zažil. Sedí před vámi, vypadá spokojeně, snad relativně zdravě, odhodlaně, neskutečně silně, ale co musí mít za šrámy fyzické i na duši, co všechno musela Alsu zažít...
Všechno ti to říkala, jak zima v Rusku byla příšerně krutá, že byla na samotce...

„Nejhorší byl první měsíc, nejdelší vyšetřování. Vůbec jsem nechápala, co se děje. A každý den, když se ty kovové dveře otevřely, jsem si byla jistá, že tam bude někdo, kdo řekne: „Alsu Kurmaševa, byla to chyba.““

Alsu Kurmaševová, novinářka Rádia Svobodná Evropa (ČRo, Vinohradská 12, 11. 11. 2024)

Už to muselo být šílené. Alsu mi říkala, že nejdřív neměla přístup ani do knihovny, cvičila jógu, meditovala, modlila se. Nedovedu si ani představit, jak člověk tráví čas v takové situaci, jak často musí myslet na své blízké, se kterými navíc, jak mi říkala, nemohla mluvit.

„Bylo to hodně náročné a nespravedlivé. Ostatní ženy měly návštěvy, dovolili jim aspoň jednou nebo dvakrát týdně telefonáty. Mně vyšetřovatelé nedovolili nic. Ironické je, že mě drželi ve vazbě kvůli tomu, že jsem Američanka a novinářka, ale chovali se ke mně jako k ruské občance a ještě hůř. Komunikace s dětmi byla minimální. Občas jsem dostala kratší dopisy přes právníky, které poslaly z Prahy. Manžel mi psal krátce a nic konkrétního. Žádné detaily například o rozhovorech s vámi nebo s ostatními médii a už vůbec o práci na tom, aby mě osvobodil. Vůbec jsem to nevěděla. Občas jsem dostala takové věty, nad kterými jsem pak ležela a dlouho přemýšlela. Psal, že má naději. Věděla jsem, že se něco stalo nebo se s někým setkal, že mu dali naději.“

Alsu Kurmaševová, novinářka Rádia Svobodná Evropa (ČRo, Vinohradská 12, 11. 11. 2024)

Mně přišel úžasný moment, kdy říkala, že jí psali i lidé z Česka, babičky, které dokonce psaly v ruštině, i když to 40 let nedělaly a už si ani nemyslely, že ten jazyk budou používat. A jak dostala jednou pohled od paní, která byla na koncertu filharmonie a popsala, co všechno za skladby slyšela, a Alsu sama si to pak přehrávala v hlavě a byla úplně v jiném světě. To prý dělala často, že unikala do jiných světů, aby to v Rusku lépe zvládala.

Muselo to pro ni být o to složitější, že ji uvěznili na základě vyfabulovaných tvrzení její vlastní země. Vymysleli si na ni, že se nezaregistrovala jako zahraniční agent a měla šířit nějaké lži o ruské armádě, za což pak dostala asi 6 a půl roku vězení. Svobodná Evropa to tehdy odsoudila jako výsměch, vyjadřoval se k tomu i český ministr zahraničí Jan Lipavský, tehdy ještě za Piráty, protože i česká diplomacie spolu s tou americkou se o případ Alsu zajímala. Vybavuju si tweet Lipavského, ve kterém použil i hashtag #Free Alsu...
Který jsme sdíleli také, že? 

Několikrát jsme ho sdíleli, sám jsem ho použil několikrát na sociálních sítích, když přicházely nějaké nové zprávy o tom, jak se Alsu daří. Je to samozřejmě drobná symbolika, ale co víc, než dát vědět o jejím příběhu, připomínat ho, točit o něm můžeme jako novináři dělat.
Ještě k Lipavskému  už letos v červenci psal o výsměchu a o tom, že česká diplomacie bude dál usilovat o propuštění Alsu.

Mezitím neúnavně na všechny strany apeloval Pavel Butorin, dával rozhovory, mluvil s lidmi ve Spojených státech, byl na večeři korespondentů Bílého domu, tam o Alsu taky mluvil…
Snaha dostat ji domů byla vážně velká.

Zároveň prezident Joe Biden tehdy prohlásil, že novináři by přeci neměli být trestáni za svou práci, za to, co dělají. Všechno se dalo do pohybu a Alsu sama už prý někdy na jaře letošního roku, kdy její muž byl v USA, začala cítit, že by mohla být naděje, že se z Ruska dostane domů.
To ti taky vyprávěla a to je možná nejsilnější část vašeho rozhovoru, co myslíš?

Nevím, je tam tolik silných pasáží!
Těžko vybrat, ale tohle jsem si zapamatovala – vyšetřovatelé se k ní začali chovat líp. Říkala, že ji jinak ponižovali, zastrašovali, žila tam v otřesných podmínkách, neměla teplou vodu, záchod, byla nemocná, někdy byla na samotce…

Někdy s dalšími deseti vězeňkyněmi na jedné cele…
Taky vystřídala víc vězení, že?

Máš pravdu. Když ji slyšíš vzpomínat na to, jak po celé té době přišel den D, tak jsi beze slov.

Alsu Kurmaševová: Byla jsem v Lefortovu v Moskvě. Přivezli mě tam v pondělí. Každý člověk, který je v Rusku přemístěn z jedné vazby do druhé, má právo na sprchu a na telefonát s právníkem, nebo s rodinou. To jsem si vyžádala, ale řekli mi, že to všechno bude v pátek. Takže jsem se ptala, co se bude dít v pátek. Někdo z vězeňské služby mi řekl, že neví, co se bude dít, ale určitě něco dobrého, takže v pátek budu mít možnost zavolat. Stalo se to ve čtvrtek 1. srpna, takže jsem se těšila na pátek. Nechala jsem si posledních sto stránek své knížky, že přečtu ve čtvrtek. To byla právě součást mého života ve vazbě. Vždycky jsem musela mít nějaký plán, který můžu ovlivnit, to pro mě bylo hodně důležité.

Matěj Skalický: Je důležité mít se na co těšit.
AK: Přesně tak. Takže jsem se těšila, až přečtu knihu, co jsem měla s sebou. Dala jsem si čaj, který mi přinesli, černý sladký čaj, kaši, nic jiného jsem neměla, a sedla si ke čtení. To bylo kolem osmé ráno. Pak najednou přišla vazební služba, několik lidí. Donesli mi můj kufr, osobní věci a dali mi patnáct nebo dvacet minut, abych se převlékla. Podepsala jsem, že jsem převzala věci, a řekli mi, že půjdu ven. Na otázku, kam jdu, mi nikdo neodpověděl. Zase zavřeli dveře a říkali, abych byla za těch dvacet minut připravená. 

Strašně pomalu to utíkalo. Nejsou tam hodiny, takže nikdo neví, jestli to bylo dvacet minut, nebo dvě hodiny. V cele jsem skoro všechno nechala, protože jsem opravdu doufala, že to je ta chvíle, že už z vazby nic nepotřebuju. Vzala jsem si s sebou jenom své diáře, pohledy, dopisy, co jsem vzala z vazby z Kazaně, léky a to bylo všechno. Odešla jsem s úplně malou taškou a nastoupila do autobusu, ve kterém už byli ostatní osvobození lidé.

MS: Taky z Lefortova?
AK: Ano, všichni byli v Lefortovu. Všichni byli přivezeni z různých vazeb v Rusku. Někdo letadlem, někdo taky vlakem jako já. Já jsem byla poslední. Když jsem nastoupila, všechny jsem pozdravila. Byli to lidé, o kterých jsem četla tolik let, které jsem viděla na Instagramu a jinde, v Rádiu Svobodná Evropa jsme o všech hodně psali. Oni mě taky pozdravili, protože jsme se znali navzájem.

MS: Teď už vám asi taky bylo jasné, k čemu se schyluje.
AK: Teď už to bylo jasné, jen jsem byla v šoku, že jsem nemohla ani promluvit. Evan Gershkovich seděl za mnou, pozdravila jsem ho jen očima a ještě dlouho jsme nemohli mluvit. Ještě do toho letadla jsme nemluvili, protože byl každý v šoku. Takže to byl ten den D. V Moskvě hodně pršelo a samozřejmě jsem měla hodně emocí. V hlavě mi běhaly různé myšlenky na celý můj život. I teď, tolik měsíců potom se nemůžu uklidnit, když s vámi mluvím… Že tu zemi opustím ne tak, jak jsem si to představovala. Přes dvacet let jsem tam jezdila za rodinou, za maminkou, kvůli své kultuře, tatarštině, jazyku. Je to moje země, kde jsem vyrůstala. Ale ona mě najednou nechce.

MS: Na druhou stranu to ale byl šťastný moment…?
AK: Byla tam ta další myšlenka, která byla samozřejmě silnější – měla jsem radost, že se vracím k dětem, ke své rodině, do svého života, který vždycky byl ten reálný a skutečný. Takže tohle mi běhalo hlavou až do letadla. V Ankaře jsme se potom setkali s lidmi z americké ambasády a pak už jsme letěli do Ameriky.

(ČRo, Vinohradská 12, 11. 11. 2024)

Konec dobrý, všechno dobré?

Asi ano, nebo aspoň v to doufám. Alsu se vrátila do Prahy, žije tu s rodinou. V listopadu letěla do Spojených států, protože tam dostala cenu od Výboru na ochranu novinářů. Přebírala ji v USA a měla k tomu i velmi silný projev:

„Bylo to přesně před rokem, 21. listopadu 2023, když jsem na vězeňském dvorku uplácala ze sněhu malý maják. (...) Světlo jsem vytvořila ze žlutého obalu od bonbonu, který jsem našla v kapse. Padal sníh, ale snažila jsem se nezvedat oči k obloze. Nesnesla jsem pohled na ostnaný drát, který mě dělil od šedého nebe. Byly to nejtemnější dny mého života. Hluboko v srdci a mysli jsem ale věděla, že jsem svobodná. Věděla jsem, že jsem nic špatného neudělala. (...) Když o tom teď přemýšlím, říkám si, že to byl symbol svobody. My, novináři, umíme světlem pravdy nasvítit nejtemnější kouty světa. Je to obrovská odpovědnost a můj příběh ukazuje, že za pravdu se někdy platí i takováto cena. Já ale nepřestanu dělat svou práci a věřím, že ani nikdo z vás, kdo jste tu dnes večer. Žurnalistika není zločin. Děkuji vám.“

Alsu Kurmaševová, novinářka Rádia Svobodná Evropa ( Committee to Protect Journalists, YouTube, 22. 11. 2024)

Nechala si k té příležitosti ušít nádherné šaty.

Takové vínové, dlouhé, krásné, elegantní s motivy, které vycházejí z jejích tradic a kultury. Kdybys ji slyšela, jak o tom vyprávěla, říkala, že se na to těší a že je to snad poprvé, co si nechává takhle na míru šít šaty k nějaké příležitosti. Pak tam v nich stála za pultíkem a mluvila o své práci, o vězení, o svobodě, vracela se ke svým temným dnům, asi nejtemnějším v životě, jak říkala, a k momentu, kdy na dvoře vězení stavěla malý maják z napadaného sněhu. V Rusku byla krutá zima.
Řekla, že novinařina není zločin. Alsu sice nejela do Ruska pracovat jako novinářka Svobodné Evropy, ale novinářkou je a vždy bude. A Rusku vadí novináři a novinářky, kteří říkají pravdu.

Novinařina není zločin, ve svobodné demokratické společnosti není. Rusko takovou společností bohužel není.
Proto vězní novináře a novinářky.

A proto na to Alsu dál upozorňuje. Je velmi aktivní na sociálních sítích, kde opakovaně podporuje své další uvězněné kolegy a kolegyně, a ani my bychom na to neměli zapomínat. To, že došlo v srpnu k výměně vězňů a na svobodu se dostala Alsu, Evan Gershkovich a další, jsou samozřejmě skvělé zprávy, ale v ruských vězeních zůstávají další, včetně lidí ze Svobodné Evropy. A to je něco, na co musíme myslet. 
Určitě se tomu budeme věnovat i v dalších epizodách Vinohradské 12.

Musíme, jen tak o tom tématu můžeme dát vědět, ostatně to jsme dělali právě pro Alsu a jsme za to strašně rádi. A Alsu má pro své kolegy taky vzkaz: „Neztrácejte naději, budete svobodní.“
Jsem ráda, že jsme ten příběh dnes, na Štědrý den, mohli znovu připomenout, protože Alsu loni s rodinou na Vánoce nebyla.

A letos je a moc jí přejeme za celou Vinohradskou 12, ať je prožije v klidu, lásce a spokojenosti. Posíláme ohromnou sílu všem uvězněným novinářům a novinářkám nejenom v Rusku, vlastně po celém světě. Hezké Vánoce i vám všem.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: X - Pavel Butorin, YouTube - CBS News NEBO AFP News Agency, Committee to Protect Journalists

Matěj Skalický

Související témata: Vinohradská 12, podcast, Alsu Kurmaševová, Rusko, vězení, Rádio Svobodná Evropa, Ruský vpád na Ukrajinu