Rvačka o chleba, dům bez pitné vody. Ve válečných zónách se projevuje nedostatek potravin

Už tři měsíce žijí desetitisíce obyvatel válečných zón na Ukrajině na pokraji života a smrti. V ostřelovaných městech a vesnicích se začíná projevovat nedostatek základních potravin, léků a pitné vody. Kvůli neustálému ostřelování je složité humanitární pomoc doručit těm, kdo ji nejvíc potřebují

Kyjev/Doněck Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Lidé se o chleba občas i perou

Lidé se o chleba občas i perou | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

Přijeli jsme k prvnímu domu. Lidé okamžitě vyběhli, protože je venku situace klidnější.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si reportáž zvláštního zpravodaje na Ukrajině Martina Dorazína

Teď se lidé trochu pohádali o to, čí jsou kanystry s vodou. Předáváme jim české paštiky, konzervy a nějaké sušenky. A samozřejmě peceny chleba.

Tento mladší muž mi říká, že dnes je to tu klidné. Nemluví jen o bombardování, ale také o chlebu. „Včera se tady lidé přímo poprali. Vytrhávali si bochníky z rukou. Dnes je to klidnější, chleba je víc,“ říká muž.

Na ohni před domem vaří brambory. Je tady spousta spadaných větví. Rakety a kazetové bomby přerazily stromy, leží tu na zemi. Místní s nimi rozdělávají oheň, topí s nimi a rozdělávají oheň, připravují jídlo.

Místní vítají každou humanitární pomoc | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

‚Nikdo na mě nečeká‘

Kolem je plno psů, kteří se snaží nějak uživit či přiživit. Lidé se je také snaží nakrmit. Jeden ze psů měl pořezané nohy, běhají tu po střepech ze skla, jak se jim zachce.

„V noci to bylo velmi silné,“ říká Olga. „Bouchalo to hned za domy.“

Sama z města odjet nechce. „Nevím, proč bych měla odjíždět. Tady mám svůj byt, nebo to, co z něj zbylo. Nikdo na mě nikde nečeká. Radši než žít v krytech, to už radši zůstanu tady,“ říká demonstrativně Olga.

Lidé vaří na ohni před polozničeným domem | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

Paní Zoja má 80 let. Bydlí nebo bydlela spíš na pátém podlaží. Okna tam nejsou, utěsnila si to fólií. Odnáší domů svůj první kbelík brambor. Jelikož je už pomalejší a ti mladší jsou rychlejší, když přijede humanitární pomoc. Vyběhnou, odnesou, a na ni už nezbyde.

Zoja si doslova vyprosila kanystr pitné vody, chléb a ten kbelík brambor. Z cihel si vytvořila na zápraží ohniště. Sbírá větve a klacky dřeva. Rozdělává oheň a vaří.

Problém je s masem a konzervami, o ty je tady největší boj. Paní Zoja neviděla ještě ani jednu – všichni ostatní jsou rychlejší.

Zuja stihla poprvé dojít pro brambory | Foto: Martin Dorazín | Zdroj: Český rozhlas

Mají tu svůj příruční kryt. Ten hlavní je z druhé strany domu. Paní Zoja také= nechce nikam odjet. Nemá ani peníze. Důchod sem teď nikam nechodí – nefungují tu žádné banky ani bankomaty.

Největší problém je voda. Trochu si naberou z potrubí, to je ale pouze voda užitková, kterou musí ještě převařit. Pitné vody je zde obrovský nedostatek.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme