Kněz a biolog Marek Orko Vácha: Vize pro občanskou společnost. Být realistou znamená věřit v zázraky

Co jsme se naučili? Věřím, že hodně. Věřím, že v roce 2021 budeme my Češi sebevědomější, odpovědnější společností a že se víc rozvine občanská společnost. Zkusím říct, proč si to myslím a použiji příklad mně blízký: příklad české katolické církve v době pandemie, kdy byl zrušen veškerý náboženský provoz, mše svaté, poutě, nejrůznější setkání a pobožnosti, kdy se provoz zastavil.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

V Praze mě lidé dřív občas potkávali na ulicích s otázkou „kde kážete?“ a dodávali „rádi bychom si Vás přišli poslechnout“, což knězi přiměřeně udělá dobře. Ale ten trochu divný pocit zůstával. Pocit, že v Praze lidé chodí do kostela na své oblíbené kazatele, tak, jako chodí jiné večery do divadla.

Pokud bude kázání přiměřeně hluboké, přiměřeně sarkastické k církevní i světské hierarchii a přiměřeně srozumitelné, věřící odchází spokojen a již se těší na příští neděli. Návštěvník kostela je v tomto modelu pasivní účastník události, podobně jako v divadle nebo jak když navštíví přednášku významného řečníka. Vyslechne, pokýve hlavou a zatleská. Pokud by v takové situaci byly mše svaté zrušeny, podobně jako abonenti budeme jen tiše čekat s permanentkou, až nám zase otevřou.

Pandemie nám připomenula, co zde vlastně už bylo stále, jen to bylo možná zasuto a nepřemýšleli jsme tak o tom. Že každý z nás lidí, jsme osobně odpovědni za svou cestu nahoru k nebi. Kázání, ano, může být inspirující, důležité, může nám poskytnout látku k vlastním úvahám, ale my všichni v lavicích včetně toho kazatele jdeme vpřed. Když nám zruší bohoslužby, je to ztráta, ale každý z nás jdeme dál, pokračujeme svou vlastní cestou. V lavicích nesedí ovečky, ale lidé, kteří kráčejí vpřed, kde každý má v sobě plamen.

Myslím, že tento obraz lze užít na celou českou společnost. Pandemie nás, v dobrém slova smyslu, naučila nespoléhat se na vládu a její opatření, na to, že všechny dobré věci přijmeme odkudsi shora. Nechci v tomto textu být kritický, chci jen konstatovat, že kroky vlády byly mnohými klasifikovány jako chaotické. Nutně jsme se tak museli naučit spoléhat sami na sebe. Od maminek, které na jaře začaly šít roušky po skauty, kteří se postarali o seniory a další skupiny převážně mladých, které suplovaly, co vláda nezvládla zařídit.

Přestali jsme být pasivními příjemci vládních rad, podobně jako v kostele, a začali jsme se spontánně a zdola organizovat pro vytvoření dobrých věcí. Když v 19. století Alexis de Tocqueville navštívil Ameriku, užasl, jak neuvěřitelně mnoho spolků, důležitých i zbytečných, výstředních i hodnotných, jsou schopni Američané založit. Spolky pro vybudování pohostinství, pro tisk a distribuci knih, spolky pro posílání misionářů k protinožcům, pro vybudování škol nebo tělocvičen nebo knihoven, spolky pro pomoc chudým nebo spolky pro výsadbu zeleně. Alexis de Tocqueville viděl společnost, která nečekala na konkrétní kroky vlády, nýbrž okamžitě pro provedení záměru, který lidem připadal důležitý, vznikla asociace a záměr byl zrealizován.

Moc rád bych viděl českou společnost roku 2021, jak podobně vyrostla. Teď, o Vánocích 2020, máme být při pohledu zpět na co hrdí. Na naše studenty medicíny, na skauty, na maminky, na sestřičky a lékaře, na novináře a na všechny, kteří se obětavě starali. Nehodnotím vládu ani prezidenta, hodnotím těch dolních deset milionů. Jako celek jsme obstáli, kde to šlo, snažili jsme se pomoci seniorům, knihkupcům, kadeřníkům i pohostinstvím. To není málo. Jsme laskavější, než si o sobě myslíme.

Ještě jedné věci si Alexis de Tocqueville na své cestě všiml. Církev zde, v USA, neměla žádnou politickou moc, bylo zde zrealizováno úplné odloučení církve od státu. Jednotliví církevní představení to vítali, neboť logicky argumentovali, že podstatou politiky je soutěž myšlenek a idejí, politika z definice rozděluje. Církve mají sjednocovat. A objevil se zvláštní jev, z historie dobře známý. Kde má církev moc, a je propojena s mocí politickou, tam nemá vliv. A naopak, tam, kde politickou moc nemá a není propojena s vládnoucími stranami, tam má vliv.

Věřím proto, že česká společnost roku 2022 bude o něco víc než v minulosti společnosti odpovědných, aktivních občanů, občanskou společností v nejlepším slova smyslu, že po zkušenosti, že pokud dobré myšlenky nepřichází shora, je třeba je vybudovat zdola, je skutečně vybudujeme. Chápu, že se to mnohým může zdát naivní. Jak ale řekl správně v padesátých letech Ben Guroin, být v Izraeli realistou znamená věřit v zázraky. Věřím, že to platí i pro naši zemi, a že být v Čechách realistou znamená rovněž věřit v zázraky.