Stavebníci by měli rozšířit kapacity hlediště o zhruba 50 míst a opravit zázemí. Po dobu rekonstrukce se soubor přestěhuje do prostor bývalého multiplexu Galaxie.
Činoherní klub zakládal Jaroslav Vostrý s režisérem Ladislavem Smočkem. Vostrý se stal jeho prvním uměleckým šéfem. Za normalizace ale musel Činoherní klub opustit. Vrátit se mohl až po roce 1989.
„V Semaforu jsem hodně zaměstnaná, nemám alternaci a neustále připravujeme nové a nové premiéry, a tak jdeme od premiéry k derniéře a od derniéry k premiéře,“ popisuje herečka Jitka Molavcová.
Hra postavená na textech jednoho z nejvýznamnějších současných českých básníků Ivana Wernische zaujala divadelní kritiky mimo jiné i svou hravostí a hudbou.
Hra bratří Mrštíků, inspirovaná skutečným příběhem z moravské dědiny, popisuje nešťastnou lásku, nerovnosti ve vztazích i tlak společnosti, kterému nelze uniknout.
„Častokrát se říkalo, že divadlo vymizí, ale ne, divadlo nevymizí. Budou různé zajímavé kombinace v divadle i s roboty,“ vypráví pro Radiožurnál herečka Anna Polívková.
„Máme skvělé ohlasy. Je vidět, že projekt tohoto typu, tedy dát mladým lidem profesionální zázemí a přístup, tu chyběl," říká kurátor programu ARCHA+ Štěpán Kubišta pro Český rozhlas.
Kromě filmových písní se do divadelní podoby dostala jedna, která se do filmu nevešla – Čechy krásné, Čechy vaše. „Navíc je tam třeba Chválím tě, Země má nebo Ať smolařům je hej,“ uvedl Svěrák.
V Kabaretu Pepe střídá vážné, hloubavé polohy s rozšafnými řachandami. Málem účinkovala v Semaforu. „Nikdy to nedopadlo a asi to tak mělo být,“ říká v pořadu Host Lucie Výborné Petra Bílková.
Soubor Kašpar režírovaný Jakubem Špalkem inscenaci zkoušel experimentálně, mimo jiné při venkovním představení na šumavském hradě Kašperk, řekla za divadlo Lenka Bočková.
Divadlo nejdříve fungovalo jako kočovný spolek, což se nezměnilo ani po nalezení zázemí v bývalém klášteře. „To si zachováváme, protože se nám to hrozně líbí,“ objasňuje principálka Všianská.
„Divadla typu Národního jsou opravdu takové obří tankery, které plují jedním směrem. Když otočíte kormidlo, tak to trvá hrozně dlouho, než se někam posunou,“ říká Martin Glaser.
„Divadlo je bytostnou součástí naší civilizace. Vymysleli jsme si ho, protože je to pro nás důležitý způsob, jak si nastavujeme zrcadlo. Kultura je veřejná služba,“ řekl předloni Českému rozhlasu.
Vedle fotografií Petra Bruknera představí svou práci i dvorní fotograf Divadla Járy Cimrmana Petr Hecht. Výstavu s podtitulem Lidé, portréty, divadlo zahájí pondělní vernisáž.
Dovedl by Jára Cimrman vyřešit změnu klimatu? Soubor ochotníků, kteří na toto téma hrají divadlo pro děti nebo pro vězně, věří, že cimrmanovská poetika minimálně pomůže problém pochopit a vstřebat.
Hraje se na jevišti Nové scény. Lidé sedí v kruhu na vyvýšených schodech a pozorují, co se děje uprostřed. Mladí muži například stojí u ohně, ohřívají si ruce a vzpomínají, jak to tehdy bylo.
S novou redakcí do nového roku vstoupily Divadelní noviny. Loni v září do vedení přišla publicistka Jana Machalická. Někteří členové redakce se ohradili s tím, že nezveřejnila svou koncepci.
„Jak je něco moc strojeného, není to moc pro mě. Jinak všechno hraju rád. Záleží také na tom, jak se vyspím, jakou mám náladu, ale snažím se hrát vždycky naplno,“ popisuje herec Jan Hraběta.
„Je tam divadelní technologie, která je za hranicí životnosti. A už se nesmí dokonce z havarijních důvodů používat. Byla od Křižíka z roku 1927,“ řekl před časem ředitel divadla Tomáš Töpfer.
Tománek plánuje divadlo transformovat na výukové a umělecké pracoviště DAMU. Jeho koncepce uvádí, že důvody pro zrušení jsou nízká míra ekonomické soběstačnosti, nízká návštěvnost či vysoké náklady.
Zahrála si například ve snímcích Věry Chytilové Hra o jablko a Kalamita nebo komediálních trilogiích Byl jednou jeden polda a Babovřesky. Jedním z posledních filmů byla komedie Chata na prodej.
„Loutka dokáže proměnit atmosféru celého nemocničního pokoje,“ vyzdvihuje režisérka Míková. „Od dětí se skrz loutku dozvíme i to, co lékař nebo rehabilitační pracovník ne.“
„Vždycky říkal, že důležité je přiznat i své chyby,“ vzpomíná v pořadu Host Jana Pokorného Vizváry, umělecký šéf souboru Národního divadla Laterna magika, na svého „otce“ a mima staré školy.
Měl rád život, skvěle hrál na klavír a nebýt jeho, neměli bychom písničky jako Tmavomodrý svět, Život je jen náhoda a spoustu dalších, které také připomíná nová inscenace Divadla ABC.
