Zahrada u školy v pražských Bohnicích učí děti správně mluvit
Mezi čtyřmi stěnami ve školní třídě děti žížalu nepotkají. Může se jim ale připlést do cesty na barevné cestě nebo u domečku se zrcadlem a ústy. Právě tam se malí školáci učí správně mluvit. Dobře navržená školní zahrada je prostorem pro hru, kreativní výuku, nabízí ale i kontakt dětí s přírodou, který má vliv na jejich rozvoj. Třeba jako ta u Církevní školy Don Bosco v Praze-Bohnicích, kterou učitelé využívají k výuce výslovnosti.
Ve třídě je 12 dětí. Všichni si postupně do kapes dávají dvě barevné pastelky a obyčejnou tužku a jdou objevovat tajemství zahrady.
Po pestrobarevné cestě se rozeběhnou skoro všichni, aby splnili nový úkol. Za úkol mají namalovat mapu zahrady jako zapomenutého ostrova. A bohnické sídliště se v tu chvíli otřásá ozvěnou dětských hlasů.
Netradiční školní zahradu v pražských Bohnicích si prohlédla reportérka Klára Bílá
Učitelka Marjánka ukazuje foukadla, zvukovody a celý logopedický domek. Logopedicky zaměřené prvky pocházejí z atelieru Strašné dítě. Vymyslela je a realizovala skupina pod vedením Lenky Klodové.
Venkovní prostor je pro děti velmi důležitý a zahrada je kolikrát jedinou možností, jak přírodu školákům přiblížit, myslí si maminka předškolačky Štěpánka Šoupalová.
„Ty děti poznávají život. Když to dotáhnu do extrému, tak zrození, katarze, zánik a třeba i smrt, ať se jedná o kytičku nebo třeba zvířátko,“ říká.
Přitom městské prostředí poskytuje málo příležitostí pro volnou hru dětí. V zahraničí je to trochu jinak než u nás.
„To je právě výhoda našich škol, že většinou zahradu mají, ale vlastně ji nevyužívají. V zahraničí většinou s tímto problémem bojují, že ani není ten prostor, kam s nimi vyběhnout,“ vysvětluje Petra Hrubošová z nadace Proměny, která zahradám pomáhá změnit podobu.
A přitom zahrada je místem pro hru a třeba pohyb na ní má vliv na zdraví dítěte i odolnost. A žížala na cestě je pak už jen bonus.
