Sto metrů nad Pankrácem:
‚Jak přišlo 11. září, bylo vymalováno,‘
říká k nenaplněným plánům Aulický

Dnes slouží jako výšková administrativní budova s vyhlídkovou restaurací v nejvyšších patrech, původně ale měla být sídlem Československého rozhlasu. Václav Aulický na nové podobě druhé nejvyšší budovy Česka začal pracovat v roce 1999 společně s Johnem Eislerem a Alešem Pappem pod vedením amerického architekta Richarda Meiera. iROZHLAS se o necelých 20 let později s českým architektem vydal na střechu City Tower, podívat se na spletitý příběh budovy samotné i celé Pankrácké pláně, na které stojí, z výšky přes 100 metrů.

Václav Aulický

Jako architekt se proslavil hlavně návrhem nejvyšší stavby v Praze - Žižkovské televizní věže. Mezi další významné realizace patří soubor budov Transgas na Vinohradech, který má být zanedlouho srovnán se zemí, nebo budova City Tower, původně zamýšlená pro rozhlas. Od roku 2005 působí na Fakultě architektury ČVUT jako vedoucí ateliéru.

„Prostor kolem obchodního centra Arkády a dalších budov je přezdívaný pentagon, protože jde o pět ulic, které tvoří pětiúhelník. Architekt Meier chtěl postavit kolmo k rozhlasu druhý dům, tomu se přezdívalo dvojče. Tvrdil, že není potřeba postavit šest výškových budov, ale stačí udělat dvě, které budou dostatečně silné, aby celou strukturu držely pohromadě,“ vypráví Aulický příběh přestavby budovy, dnes nesoucí název City Tower, která stojí uprostřed Pankrácké pláně v Praze 4.

„Zpracoval se tedy model, studie, mělo to obrovskou podporu tehdejšího primátora Jana Kasla, takže to bylo všechno bezvadné. Pak ale přišlo 11. září v New Yorku a útok na dvojčata. Navíc to navrhl americký architekt, takže bylo vymalováno,“ uvádí pro iROZHLAS s tím, že se ještě společně s Meierem snažili návrh předělat, aby druhá budova byla nižší. Ani to ale nestačilo.

„Šlo to ruku v ruce s tím, že památkáři byli proti výškovým budovám. Už se mluvilo o tom, že tady budou lítat bomby, což se hodilo všem odpůrcům,“ dodává.

Hořkosladký příběh rozhlasu

Historie budovy bývalého rozhlasu ale sahá mnohem dál než do roku 2005, kdy byla radikální rekonstrukce zahájena. Stavba se začala poprvé probírat v roce 1963 v rámci architektonické soutěže na řešení Pankrácké pláně, což se mimo jiné týkalo i dnešního areálu České televize na Kavčích horách.

„Soutěž vyhrál architekt František Šmolík a Zdeněk Císař. Součástí bylo i řešení Československého rozhlasu jako nové budovy. Objekt byl z hlediska hmot navržen jako dvě vzájemně posunuté desky, nosná konstrukce byla ocelová. Akademický architekt Šmolík byl skvělý člověk a bezvadný architekt. Patřil do generace, které říkám ušlechtilá, narodil se za první republiky,“ vzpomíná Aulický na počátky celého projektu, se kterým v té době ještě neměl co do činění.

Když se v 80. letech začalo stavět, budova byla již navrhnuta i pro další účely - součástí měla být také koncertní síň pro filharmonii, kde se mělo koncertovat i nahrávat.

„Pak přišla tragédie. Architekt Šmolík a projektanti zcela logicky tenhle barák řešili jako výškovou budovu, tedy s betonovými jádry a ocelovým skeletem. Poté se ovšem prosadilo socialistické řízení hospodářství. Ocel se stala ve stavebnictví méně dostupnou a zelenou dostala prefabrikace. Řeklo se, že se to postaví z železobetonového skeletu. Problém ale je, že takový barák je strašlivě těžký, takže podlaží blíž u země jsou těmi vyššími patry enormně zatížená, protože to není monolit, je to montované,“ vysvětluje architekt.

Tím vznikly pro stavaře velké komplikace a statik, který na novém řešení pracoval, se ocitl pod obrovským tlakem. Rozestavěná budova z prefabrikátů se totiž měla demontovat kvůli nevyhovující únosnosti takto pojaté konstrukce. „Neznám detaily, ale vím, že se oběsil na stavbě a hlavním důvodem byl tohle. Byla z toho obrovská aféra, vznikly kvůli tomu expertní komise. Nakonec se zjistilo, že ten barák byl v principu navržen dobře, ale tak vysoce kvalitní beton se v té době nedal udělat,“ popisuje Aulický.

Dům se nakonec znovu předělal na ocel. „Ale protože na to nebylo už dost času, beton se takzvaně překlopil do oceli. Kdyby se to dělalo z gruntu, dělalo by se to samozřejmě jinak. Takhle se to dostavělo. To už jsem u toho figuroval i já, kdy už bylo po revoluci, když jsem vedl ateliér ve zprivatizovaném Spojprojektu,“ doplňuje vyprávění o spletité historii budovy.

Čistý trenýrky pro Meiera

Další zásadní zlom pro budovu přišel v roce 1993. „Barák byl prakticky hotový, byly tam hlasatelny, na stolech mikrofony. Ale pak došlo k dělení státu, všechno se zmenšilo a rozhlas řekl, že ten barák nepotřebuje, a rozhodl se, že zůstane na Vinohradech,“ vysvětluje Aulický.

Po tomto rozhodnutí o budovu projevilo zájem několik kupců, v roce 1999 ji nakonec koupil investor Milan Janků a jeho společnost ECM se záměrem vybudovat pankrácké centrum, čemuž se dnes říká Pankrác City, a přestavět budovu rozhlasu na administrativní budovu. „Můj ateliér soutěž na generálního projektanta tenkrát vyhrál s tím, že budeme akceptovat zahraničního architekta. Vybírali opravdu z té největší špičky a dohodli se s architektem Richardem Meierem, nositelem Pritzkerovy ceny z New Yorku,“ uvádí český architekt a záhy pokračuje:

„Když poprvé přijeli do Prahy, z letiště se chtěli kouknout přímo na místo. Tak jsem tam na ně čekal ještě s několika lidmi, zima byla jak v psírně. Přijel Meier a s ním z auta vystoupil architekt John Eisler, kterého jsem moc dobře znal už ze školy.“ Na otázku, co tam dělá, John odpověděl, že je od Meiera, který, když na něčem pracuje v zahraničí, hledá v ateliéru lidi, kteří k tomu mají blízko.

„Takže nakonec spolupráce s Meierem, pro kterého jsme se umyli, vzali si čisté trenýrky, protože to je velký americký architekt, že jo, vypadala tak, že jsem dělal s Johnem, mým kámošem, a také s mým zetěm Alešem Pappem, a byla to nádherná léta, na která moc rád vzpomínám,“ směje se.

Nelibost památkářů

Výsledkem této spolupráce byla přestavba budovy, která byla dokončena v roce 2008. Podle Aulického byl přitom první investorův záměr s budovou zcela jiný - zbourat: „To by samozřejmě všichni památkáři tleskali, ale kdyby tohle udělali, tak už by investorovi nikdo nedovolil nic takového postavit. Proto se to dělalo jako rekonstrukce a přestavba. Meier si to představoval tak, že budovu z kompozičních důvodů o tři patra zvedne, to ale samozřejmě neprošlo.“

Ještě před tím, než přestavbu začal řešit Meier, vyhráli urbanisticko-architektonickou soutěž v roce 1997, která měla být podkladem pro regulaci Pankrácké pláně, architekti Hrůša, Pelčák, Štípek, Chrz. Podle Aulického byl jejich návrh vítězný v tom, že navrhoval šest dalších výškových budov, zhruba stejně velkých jako je dnes bývalý rozhlas, do takového seskupení, aby Pankrácká pláň dostala siluetu. „Páč dneska jsou to, jak my často říkáme, vykotlané zuby - jeden dům a nic a další dům a zase nic,“ dodává architekt.

Památkáři a některé občanské iniciativy ale byli proti. Pankrácká pláň se tak stala místem, kde dlouhodobě probíhají střety mezi zájmy města, investorů a architektů a zájmy jejich odpůrců. Právě díky své složité minulosti i přítomnosti patří k nejkontroverznějším a nejvíce diskutovaným místům v Praze.

Jak už bylo zmíněno, září 2001 v New Yorku, strach z možného útoku i sílící hlasy odpůrců znamenaly tehdy konec diskuse kolem stavby dalších výškových budov na Pankráci.

Architektura jako symfonie

Společnost ECM v čele s generálním ředitelem Milanem Janků měla podle architekta pro Pankráckou pláň mnoho plánů. Než je ale stačila naplnit, zkrachovala, City Tower putovala k dalšímu majiteli a vize zástavby zvané Pankrác Center zůstala nenaplněna.

„Trochu mě to mrzí, protože to mělo být podle územního plánu původně polyfunkční centrum. To se svým způsobem částečně naplnilo tím obchodním centrem a hospodami, takže to není jen administrativní centrum. Navíc přibyla V Tower, jejímž autorem je architekt Radan Hubička. Je to blízko metru, je tam obchoďák, je tam bytový dům, ale myšlenka se nenaplnila zcela, což je škoda,“ říká Aulický a upozorňuje, jak důležité je v architektuře věci dotáhnout do konce.

Jako příklad uvádí berlínský Postdamer Platz, který byl v minulosti jen pásmo bažin za Braniborskou bránou. Když se na zástavbu v tomto místě vypsala soutěž, vyhrál ji architekt Renzo Piano.

„Zadal několik domů architektům, kteří byli oceněni druhou, třetí cenou, sám udělal dva baráky a za deset let bylo prostě hotovo. A někdo může říct, že se mu to nelíbí, ale je to hotové. Není to torzo, není to kousek. Je to podle uceleného konceptu, z jedné vody načisto. A to se u nás v Praze povedlo částečně zatím jen v případě ‚zlatého‘ Anděla,“ popisuje příklad z pražského prostředí a dodává:

„Někdo může říct, že se jim to nelíbí, ale je to hotovo, jako celistvé dílo, jako když někdo složí symfonii. Pankrác je ale pronásledovaný stále nějakými zvraty. Zkrátka se nepodařilo udělat to celé z jednoho pera, v jednom duchu.“

Chybějící celistvost Pankrácké pláně pak podle Aulického ničí dojem nejen z celé čtvrti, ale i ze samotných domů. „Třeba ‚véčko‘ Radana Hubičky je krásný dům, takový sexy, ale je to V. Je to dostavba tří svislých domů a najednou je tam V. A proč by tam nebylo, že ano, když by tam byla okurka, šišatý dům, makový dům a bylo by jich tam dalších osm jako v Londýně, tak by to bylo ono. Jestli tam ale zůstane tohle samo, budete mít pocit, že ho tam někdo zapomněl. A to je chyba té koncepce, u nás se to všechno rozmělní, vznikne nějaká soutěž, ta řekne, že to takhle prostě bude, a můžou si to všichni strčit za klobouk.“

Výhled jako z Vyšehradu

Když společně procházíme po střeše City Tower, Václav Aulický zmiňuje oblíbené výhledy z druhé nejvyšší budovy Česka. Mezi ně patří i ten na Hradčany, který je podobný jako z Vyšehradu.

„Pražský hrad je koncipovaný vlastně jako kostel, který se obrací k Vyšehradu, to byl tehdy - ve středověku - úmysl. Panorama Hradu a celých Hradčan je v takovém až ánfasu z Vyšehradu. A když jste na bývalým rozhlasu, jste ve stejném úhlu, ale ještě výš. Všichni jsme zvyklí na pohledy od Národního divadla, trochu z podhledu, popřípadě z Vyšehradu, tady jste ale opravdu nad tím,“ popisuje s tím, že se na střechu City Tower vydává alespoň jednou za semestr také se svými studenty.

„Nejvíc mě ale fascinuje pohled na jih, kdy je vidět, jak je Praha ponořená celá do zeleně. A třeba by mi někdo oponoval, ale když je člověk na City Tower a díváte se na Dívčí hrady a směrem na Cukrák a vidíte tam do toho kraje, jak je Praha zasazená v neuvěřitelně krásném přírodním rámci,“ uvádí.

Pod námi si pak všímáme dalších budov, za kterými Aulický stojí. Jednou z nich je takzvaná žehlička, tedy Polygon House, na kterém spolupracoval s Radimem Kousalem, Pappem a Lajksnerem. O kus dál pak stojí administrativní budova City Point - rovněž „z dílny“ Richarda Meiera, Trimaran s konferenčním centrem či nově dostavěný Element, který je zatím posledním projektem Aulického na Pankráci. Spoluautory posledních dvou zmíněných budov jsou rakouský architekt Martin Trӧthan a český architekt Jindřich Sova.

Při pohledu do dáli se nad obzorem na pomezí Žižkova a Vinohrad tyčí Žižkovský televizní vysílač a za řekou je vidět Anděl Media Centrum, sídlo nakladatelství MAFRA. „V každé pražské části je asi něco ode mě, i v Praze 6, kde bydlím, ale Automatická telefonní ústředna v Dejvicích byla letos zbouraná a obávám se, že to čeká i druhou takovou moji ústřednu na Bílé hoře,“ uzavírá se smíchem Aulický.

S architektem Václavem Aulickým se iROZHLAS vydal také na Žižkovský televizní vysílač. Na článek můžete přejít kliknutím ZDE. V dalším díle se podíváme na terasu těšnovské administrativní budovy Diamond Point.

Co si o Pankrácké pláni myslíte vy?

Dominika Píhová a Michaela Danelová