Padělkům může naletět i galerie. Znalecké posudky často nemají valnou cenu, upozorňuje kurátor

Letos v létě začalo druhé kolo soudního projednávání údajného padělání obrazů s možnou škodou v řádech desítek milionů korun. Obžalobě čelí podnikatel Jaroslav Fröhlich, jeho žena Eva a kolega Martin Trokan (trojice vinu odmítá, pozn. ed.). Už v roce 2019 dostali tresty od šesti do osmi let, ale odvolací soud verdikt zrušil. Vy jste historik umění. Jaké obrazy měli údajně padělat?
Mělo jít hlavně o českou modernu s přesahem do 40. let, možná i pár mladších děl, ale v podstatě šlo o nejfrekventovanější jména jako Jan Zrzavý, Emil Filla, Josef Čapek. Myslím, že bylo dokázáno, že tam byly padělky. Problém byl, že ne všechno, co policie a její znalci považovali za padělky, podle všeho byly. Národní galerie ve dvou případech prohlásila, že jsou to originály, mělo jít o díla Františka Foltýna a Emila Filly. Tím se to rozpadlo, ale už ten původní rozsudek z roku 2019 byl unikátní v tom, že státní zástupce sám navrhoval zproštění obžaloby, ale soudkyně udělila vysoké tresty. Celá ta situace je o tom, že trestně postižitelné není to, že prodáváte padělek, ale to, že vy víte, že něco je padělek a vy to prodáváte. Trestně postižitelný je tedy ten podvod. V momentě, kdy to nepoznáte, nemůžete být za to postižen. Všichni ve hře si tedy dají velmi záležet na tom, aby zdůrazňovali, že s tím uměním sice obchodují, ale ve skutečnosti vůbec ničemu nerozumí a prostě nemohli poznat, že toto není Filla, nebo Zrzavý, a že jednali v dobré víře.

Uvedu jen ty trestní sazby – do tří let je ta běžná, pokud způsobíte závažnější škodu, což tady se bavíme o těch desítkách milionů korun, je to tři až deset let. Proto ty možná zdánlivě poměrně vysoké tresty, které už v roce 2019 dotyční dostali, a potom odvolací soud verdikt zrušil. Lidé figurující v této kauze si nicméně měli podle obžaloby padělání objednávat. Jak už jste říkal, není trestné, když o tom nevíte. Tady o tom asi měli podle obžaloby vědět…?
Tam snad mělo jít o nějaké odposlechy, ale přiznám se, že tu kauzu do detailů neznám. V zásadě to je ale řetězec. Nejdřív potřebujete získat to dílo, potom k němu potřebujete získat nějaký certifikát, znalecký posudek, doložit nějakou vymyšlenou historii, protože ty obrazy se nekupují jenom tak, jak vypadají. Všechny zúčastněné zajímá nějaká historie. Takže tohle všechno asi obstarávali a teď jde jenom o to dokázat, že celou dobu věděli, že se snaží o podvod.

Smysl znaleckých posudků

Vezměme tuto kauzu jako odrazový můstek k tomu, abychom se bavili o padělání obrazů obecně. Zmínil jste certifikáty. Jak se to vůbec dělá, že se shání nějaké falešné znalecké posudky? I to měli obžalovaní dělat.
To je ta stejná situace. Znalec se může mýlit a je postižitelný v okamžiku, když se mýlí vědomě. Pokud je jenom nekompetentní, tak je těžké ho trestně postihovat.

Jak se tohle dokazuje?
To je právě problém. V české legislativě o znalcích, co se týče trhu s uměním, jsou dva typy znalců. Jedni, co se vyjadřují k pravosti, čili řekněme historici umění, a druzí, ekonomičtí, kteří se vyjadřují k ceně. Ale je to vymezeno dosti obecně. Čili to, že je někdo odborník na výtvarné umění, neznamená, že rozumí všemu, od starých mistrů až po poválečné, současné umění, ale z hlediska té legislativy v podstatě ano. Znalecké posudky tedy mnohdy nemají valnou cenu. Je to něco, co je vyžadováno v určitých situacích – když bude nějaké právní jednání, soud potřebuje mít od někoho potvrzeno, že ten předmět je tím, čím má být a někdo to vydá. Ale z hlediska trhu s uměním ti sběratelé soudní znalce příliš nepotřebují. Spíš chtějí slyšet, co si o tom obraze myslí kurátor, který tomu autorovi dělal výstavu. Čili když budete mít obraz od Toyen, chcete slyšet, co o něm říká Karel Srp nebo Anna Pravdová, která dělala minulou výstavu. Lidé, kteří se v tom prostředí neorientují, naletí třeba tomu, že má obraz posudek od soudního znalce. Když ho ale pak člověk čte, nespokojí se jenom s tím, že je to nějaký posudek, tak je v něm mnohdy napsáno jen to, že je to dílo Emila Filly, protože Emil Filla je podepsán v pravém dolním rohu a Emil Filla byl ten a ten, žil tehdy a tehdy, jeho obrazy najdeme v těch a těch galeriích. Ale argumentace týkající se toho díla fyzicky, jeho kvality, jeho materiálu a podobně tam většinou nejsou.

Tím mě docela překvapujete. Říkal jsem si, že právě znalecké posudky mají být garancí toho, že víme, zda to dílo je nebo není pravé? Padělání obrazů tu bylo už dávno, není to nic nového a dělávalo se to desítky, možná stovky let...
Určitě. Myslím, že jde říct, že padělání umění je stejně staré jako umění samo. Ostatně v západní tradici umění ztrácí funkci být jenom liturgickým předmětem, nějakou reprezentační funkci, v renesanci. Giorgio Vasari ve své knize Životy nejvýznačnějších malířů, sochařů a architektů píše o Michelangelovi. Ten zahájil svou kariéru tím, že v Římě vytvořil antikizující sochu, kterou nechal někde zahrabat, aby byla objevena. Pak vystoupil a říkal ‚Vidíte, tady to, co všichni oslavujete jako krásné antické dílo je moje práce, čili jsem naprosto srovnatelný jako velcí antičtí sochaři.‘ Začal tedy kariéru jako padělatel.

Renesance milovala antiku, ne?
Přesně tak.

Byl Michelangelo tím největším padělatelem, kterého znáte, nebo se objevila jiná jména?
To určitě ne. Ty případy se objevují vždycky čas od času, nějaké velké jméno. Před pár lety byla v Americe kauza s padělky abstraktních expresionistů Marka Rothka a Jacksona Pollocka, která položila jednu prestižní newyorskou galerii. Teď řadu let pomalu probublává francouzským soudním systémem kauza padělků starých mistrů. Ta je z mého pohledu fascinující v tom, že padělky většinou nestojí na kvalitě toho díla, ale na podvodu, na tom, že vytvoříte takovou situaci, kdy někoho přesvědčíte, aby se zřekl svých kritických otázek a jednal rychle. Je trochu jedno, jak to dílo vypadá. Vy ho zmanipulujete. Je samozřejmě lehčí provádět tuto manipulaci s věcmi, které jsou méně komplexní, kde je těch věcí, kterých se můžete chytit a o kterých pochybovat, méně. Pokud budete prodávat mramorovou krychli, je otázka, co jsou ty záchytné prvky, abyste určil, jestli je to krychle z baroka, z 19. století nebo ze současnosti. Když máte obraz starých mistrů, tak momentů, kde může falzifikátor udělat chybu a kde si znalec všimne, že je něco špatně, je strašně moc. Kauza, která běží teď ve Francii, je zajímavá v tom, že tam jde právě o padělky starých mistrů z 16. a 17. století, a jsou to díla, která měla ta největší možná potvrzení kvality. Na jeden portrét udávaný jako dílo Franse Halse pařížský Louvre dočasně uvalil zákaz vývozu, protože stát chtěl získat čas, aby zvážil, jestli to dílo nekoupí. Nakonec ho nekoupil, ale ty další obrazy byly vystaveny v Národní galerii v Londýně, prošly aukčními síněmi Sotheby's, Christie's a až následně při pokročilejších stupních chemicko-technologických rozborů se ukázalo, že jsou to novodobé padělky. Čili vytvořit takto kvalitní padělky, to je fascinující.

Shrnu to tedy do krátké věty – nechci se úplně opakovat, ale přijde mi to fascinující – galerie mnohdy vystavují padělky?
Může se to stát.

Zmínil jste, že jednu galerii to i položilo…?
Ano, ale to byla komerční galerie, která s tím obchodovala. V ten moment se na ni poškození sesypali s takovými žalobami o náhrady škod, že zbankrotovala, nebo i ztratila kredit, takže na tomhle skončila. Veřejné instituce, muzea a galerie, se tomu samozřejmě snaží maximálně vyhýbat, ale stane se to i jim. Ostatně pražská Národní galerie před dvěma lety měla velkou výstavu Falza? Falza!, kde vystavovala různé typy padělků a jsou i díla, u kterých se odborníci neshodnou. Část bude přesvědčená, že toto je padělek a jiná bude říkat, že je to pravé dílo. Je takový spor o sochu Madony na lvu, která podle části historiků umění, odborníků na středověké umění, je naprosto unikátní socha z poloviny 14. století, podle jiné části je to novodobý padělek někdy z 19. století. To použité dřevo je staré, na tom se shodneme, nicméně je to pak o tom kolik výjimek jste ochoten akceptovat.

Jde pak ve výsledku o pravděpodobnost?
Trochu ano. Zatímco ostatní sochy, které mají patřit do tohoto souboru, jsou z nějakého dřeva, mají nějaké charakteristiky, tak tato je z jiného dřeva, má trochu jinou ikonografii a tak dále. Všechno je možné, ale jde o to, kolik těch výjimek chcete akceptovat.

Jak se padělek vytváří?

Vraťme se k obrazům. Aniž bychom chtěli dávat jakýkoliv návod, to podtrhuji, jak se takový padělek vytváří? Musíte být zručný malíř, ne? Abyste dokázal někoho napodobit je dílo samo sobě.
Záleží, koho budete napodobovat. Když to bude umělec, jehož dílem je mramorová kostka, tak to ani tak těžké být nemusí. V tom novějším umění trochu klesá technologická náročnost. Staří mistři si museli pigmenty sami vyrábět a jenom příprava barev byla náročná, to na padělatele zase klade extra nároky. Proti tomu, když si kupujete barvu v tubě, už to máte usnadněné. Pak musíte trefit styl, ale toho je asi zručný student umění nebo absolvent akademie v řadě případů schopen. Spíš si musíte dát pozor na takové věci, jako je správný typ plátna, nejlépe staré hřebíčky, aby se pod ně nedostala barva – to ukazuje, že byl obraz napnut na rám až poté, co byl namalován, to by se původně nestalo, a spoustu dalších věcí.

Teď už to trošku vypadá, že ten návod dáváme, já to tedy obrátím – jak se odhalují padělky? Tím pádem teď dokazujete, že jsou metody, jak je odhalit.
U velkých výstav je často součástí nějakého zpracování autora i chemicko-technologický analýzy známých obrazů. Tak se zjistí, jak pracoval s podmalbou, jaké používal barvy. Sami restaurátoři ale bohužel mají občas pocit, že nejpečlivějšími čtenáři těchto jejich katalogových textů jsou padělatelé, protože to samozřejmě funguje i opačně. Čím více je ale těch informací známo, tím více jde vymyslet, jak to odhalit. Pokud by to například bylo tak, že jenom restaurátoři v Národní galerii vědí, že měl dotyčný autor vždycky třeba malý puntík na zadní straně, vlevo dole, a nikdo jiný by si toho nevšiml, tak by bylo jednoduché zkontrolovat, jestli je to autentické dílo autora, ale tak to není. Padělatelé sledují to prostředí, čtou odbornou literaturu, zápisky, deníky jednotlivých umělců, co je k dispozici a snaží se trefit do nějaké mezery, kde my předpokládáme, že by něco mohlo třeba existovat. Oni ji vyplní.

Dočetl jsem se, že se při odhalování padělků používá i rentgen…?
Všechny možné neinvazivní metody – infračervená reflektografie, cokoliv, co umožní podívat se pod povrch malby.

To, že se tam třeba najde autorská podkresba, je argumentem pro to, že je to právě naopak jednoznačným argumentem, že je něco padělek. Když tam najdete nesouvisející kompozici, naprosto neodpovídající stylu toho umělce, vidíte, že bylo jenom použito staré plátno. Čili jak chemické rozbory barev, tak technologie, to, jak ten umělec barvy vrstvil, to, jestli je prach pod lakem, protože když má obraz určité stáří, někde měl viset tak i nějakým způsobem vystárne. Zase na to ale jde vymýšlet výjimku. Ten obraz byl přerestaurován, proto vypadá divně. A je pak na vás, jestli to akceptujete nebo ne.

Český trh

Náš rozhovor jsme začali soudním procesem s Fröhlichovými. V roce 2018 jste psal, že za tu dobu, co píšete o trhu s uměním a věnujete se mu, což bylo v té době už 15 let, jste se setkal s jedním jediným padělkem. Doba pokročila, je to 20 let, co se věnujete trhu s uměním. Narostlo to číslo? Už jste těch padělků viděl víc?
Padělků jsem určitě viděl víc, ale myslel jsem to tak, že když jsem psal o aukcích, tak jsem se za těch 15 let setkal s jediným případem, kdy spor o to, že je něco padělek, opravdu došel až k soudu, byl otevřeně řešen a závěr byl, že bylo opravdu obchodováno s padělkem. Ve většin případů je to tak, že se vrátí peníze i dílo a všichni se tváří, že se věc nikdy nestala.

Problém trhu s uměním je, že si tu expertízu musí získat každý sám za sebe. Buď si najde nějakého odborníka, kterému důvěřuje a na něj to deleguje, anebo si tu odbornost musí získat sám. Neexistují tedy žádné struktury, které by mu to usnadňovaly, že by cokoliv garantovaly. Znalci nic negarantují, aukční síně se sice snaží, ale i ony se mohou zmýlit. V tom je tedy ten kupec ponechán sám za sebe. A když někdo sběratelství opravdu propadne, že je to víc než že chce mít hezký obraz na zdi, tak je tam vždycky motiv toho, že objeví něco, co ostatní přehlédli. A to tomu samozřejmě strašně nahrává. Chuť věřit v to, že někdo nerozpoznal, že je to nějaký velký mistr, nebo že je to významné ztracené dílo, je velká. Je to taky o tom, jak hluboko chcete jít. Když máte obraz nebo kresbu v řádu milionů, tak není problém dát 30, 50 tisíc za zpracování komplexní expertízy. Když je to obraz v řádu desítek tisíc, notabene v jednotkách, tak to risknete. Často to i kupci risknou, že si řeknou, že se jim třeba poštěstí a tady na internetu to náhodou bude to, co by to mohlo být. Anebo zkrátka odepíšou tu částku.

Není to možná taky důvod pro to, že – a teď budu citovat odhad, který se objevil v art reportu J&T Banky – je na českém trhu 30 až 50 procent padělků? Je to odhad…
Nemám tyhle odhady rád, protože nejde vymyslet metodiku, jak to analyzovat, nebo se vůbec shodnout na tom, kde trh s uměním začíná a kde končí. Jestli tam patří starožitnosti, jak se díváme na prodej umění na Aukru nebo eBay a tak dále. Vůbec to metodické vymezení, o čem mluvíme, je problematické. Určitě bude problém to, že český trh s uměním funguje zhruba třicet let. Zatímco ve Francii, že by se objevil Picasso, o kterém nikdo nikdy neslyšel, protože ho nějaká rodina měla doma a nikdy si ho nikdo nevšiml, nechtěl ho na žádnou výstavu a tak dále… To úplně pravděpodobné není. U nás se to s věcmi z meziválečného období, kde jsou ceny nejvyšší, pořád děje. Minulý týden jsme byli osloveni, ať se jdeme podívat na nějakou sbírku, která se sem vrátila z Ameriky. Byl tam krásný obraz od Františka Tichého, který podle všeho není nikde podchycen. Čili tím, že bylo české sběratelské prostředí rozmetáno, se stále děje to, že se objevují pravá díla, o kterých nikdo neví a to nahrává tomu, že jde umisťovat i ty padělky.

V podcastu byly využity zvuky z Českého rozhlasu, České televize, televize Nova a archivu Martina Srba.