Hudba Please The Trees má na tuzemské poměry nadstandardní kvality, jako jedni z prvních domácích interpretů se dostali v letošním roce na line-up zásadního amerického festivalu nezávislého filmu, hudby a nových technologií SXSW. Inlakesh prý znamená "ty jsi mé druhé já" a zdravili se prý tak staří Toltéci nebo Mayové. Pozdrav překvapivě najdete v titulu druhého alba Please The Trees, které se dostalo do exkluzivní společnosti autorů Desky týdne.

9:56 28. dubna 2010 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Letmé setkání na Babím létě v Bohnicích, jeden šťastně zatoulaný demáč a ostrá zkouška přímo před chicagskými Dianogah. To jsou tři zásadní okamžiky předcházející existenci na tuzemské scéně výjimečného hudebního tvaru jménem Please The Trees. Ambientním noisovým hudebním plochám Some Other Place chyběl vokalista a Václav Havelka zase dlouho hledal skupinu, která by dokázala zahrát s patřičnou intenzitou a napětím písně, které nastřádal do šuplíku mimo tvorbu sólového projektu selFbrush. Víc vám o hudební dráze Please The Trees prozradí profil Pavla Zelinky.

„Jako by se Please The Trees vzdalovali Callahanově zádumčivosti, Wilcovským finesám a Oldhamově citové rozháranosti a stávala se z nich více předvídatelná indierocková kapela, která pomalu ale jistě míří do oblasti středního proudu. Komu tedy Please The Trees vzkazují "ty jsi mé druhé já"? Podle desky Inlakesh to s nadsázkou vypadá, že hlavně ženám kolem pětatřiceti. Nic proti tomu, ale musím přiznat, že jsem čekal o něco více odvahy,“ říká první rezencent novinky Inlakesh, moderátor pořadu Vizionáři Petr Wagner.

POSLECHNĚTE SI TAKÉ: Rozhovor s Please The Trees z Odpolední session

"Ve výsledku je pro mě Inlakesh deskou ne provinční, ale rozhodně mnohem víc lokální, než album předešlé. Z kapely, která je na stejné úrovni jako Iron & Wine nebo Bonnie ‘Prince‘ Billy se pro mě stali zase partou kluků, co si v kunratickém lese hrají na kovboje a indiány. A i když mají nejostřejší ostruhy a nejdelší péra na čelenkách, pořád jsou to jedni z nás. Češi jako polena. A takovými pro mě asi zůstanou dokud je zase neuvidím na pódiu, protože tam jiní než výjimeční a světoví být neumějí." Poslechněte si celou recenzi od Tadeáše Haagera

Radio Wave Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít