V Americe se trénuje stylem, aby člověk napálil první dvoustovku a pak to vydržel, říká čtvrtkařka Malíková
V poslední době se stále víc na atletických oválech daří českým běžkyním na 400 metrů. Jednou z nich je i Barbora Malíková, která bude na blížícím se mistrovství Evropy startovat ve štafetových závodech. V pořadu Páteční finiš prozradila, jaký obor studovala na univerzitě v zámoří a jakým způsobem se tam trénuje. „Do závodu nastupují tak, že dvě stě metrů napálí a pak se uvidí,“ říká odchovankyně Opavy.
Barčo, je pár dní po Zlaté tretře, závodu, který je hodně sledovaný. Tak jaká byla ta letošní tretra pro tebe?
Byla chladná, ale myslím, že byla úspěšná pro celou českou čtvrtku, protože jsme běžely úžasné časy. Pro mě to byl první start sezony a zaběhla jsem 51,45, což není vůbec špatný season opener. Doufám, že příště lépe.
Závod byl výborně obsazený a byla tam hodně silná česká sestava. Závod vešel v povědomí úžasným výkonem Lurdes Manuel Glorie. Co tomu říkáš? Znáte se dobře, tak čekalo se to?
Věděla jsem, že Lu bude schopná běžet hodně dobrý čas. Myslela jsem, že bude schopná zaběhnout olympijský limit. S počasím, jaké se v Ostravě vyvrbilo, tak se nevědělo, jestli to bude na tretře a nebo na mistrovství Evropy.
Jaké je pro vás čtvrtkaře ideální počasí?
Když je horko, tak je to super. Když je ale zima, tak cítím svaly, že nejsou úplně ready a musím se víc rozcvičovat. Spíš tepleji.
Běžela jsi hodně zatejpovaná. Bylo to preventivně, nebo tě něco trápilo?
Je to hlavně preventivní, protože minulý rok jsem si natrhla přední stehno a v zimě trochi bojovala se zadním stehenním svalem. Když chodím rychlost v tréninku, je to v pohodě, ale spíš mentálně mi to pomáhá, že to bude ok.
Ty pocházíš z tohoto regionu. Považuješ ostravský stadion za své domácí prostředí?
Domácí bych asi úplně neřekla, ale je to něco typického. Na tretru chodím asi od roku 2012 a každý rok byl úplně jiný, závodila jsem tam v národním programu. V roce 2017 jsem měla myslím běžet osmistovku a nevyšlo to.
Vy jste silné české kvarteto. Jste víc soupeřkami, nebo i parťačkami? S Ladou Vondrovou se potkáváš už od dorosteneckých kategorií.
Myslím, že jsme i kamarádky. S Lou jsme domluvené, že půjdeme i na kafe v Římě a s Ladou jsme se rozcvičovaly na tretře společně. V závodě jsme rivalky, chceme být každá první, ale pak jsme spolu v pohodě.
Dá se říct, že dobré výsledky některé z vás pomáhají i dalším?
Myslím, že ano. Když se podíváme na tabulky z roku 2020, tak se pomalu zlepšujeme. Vidíme, že se to dá a posouváme se dohromady. Snad to pomůže i štafetě.
Báro, ta letošní sezona začínala na Bahamách ve štafetách. Jaké máš z Baham zážitky?
Z Baham jsem viděla maximálně pláž, protože jsme u ní bydleli a pak stadion. Nevyvedlo se to úplně podle představ. Chybělo strašně málo a i štěstíčko, protože nás rozběh byl ten nerychlejší. Kdybychom byly v prvním i ve druhém, tak bychom s tím časem postoupily, ale na to se nehraje. Víme, že na to máme a snad se to povede na Evropě.
Co musíte udělat, abyste se jako ženská čtvrtkařská štafeta dostaly na olympiádu?
Bude důležité běžet v plné sestavě, dostat se do finále 4 x 400 metrů na mistrovství Evropy a ve finále běžet naplno. Zaběhnout dobrý čas, který by nás dostal na olympiádu.
Co ty pro mistrovství Evropy chystáš? Na jaké tratě?
Individuální čtvrtku ne, protože tam běží Lu, běží Terka Petržílková i Lada Vondrová. Já jsem se tam nevešla, protože holky běžely super čas minulý rok. Můj čas na Tretře se nepočítá, protože to bylo dva dny po kvalfikačním období. Pravděpodobně poběžím mixovou štafetu a určitě tu ženskou.
Je tedy mistrovství Evropy poslední šancí na olympiádu?
Po Evropě budeme vědět víc, jak na tom jsme. Možná, kdyby se nějaké federace rozhodnout běžet dohromady na nějakém mítinku, tak by mohly. Pro nás to bude poslední šance, jak si seběhneme 4 x 400.
Myslíš, že budete v lepší formě než na Bahamách?
Pevně věřím v to, že všechny holky budeme mít lepší formu. Už jsme se rozzávodily a snad tam bude trochu tepleji. Na Bahamách jsme běžely až v devět večer a nebylo ideální být 15 minut vysvlečené před startem.
Jak to vy, atleti, máte nastavené, abyste se zlepšovali k tomu hlavnímu závodu sezony?
Každý to dělá jinak. Pro mě je důležité neběhat tolik, dát si pauzu, když je potřeba. Pracovat pomalu na rychlosti, která mi chybí. Nehnat se za cílem urputně, protože pak by se mohla stát zranění.
Barčo, ty studuješ v Americe už tři roky na vysoké škole a tam i trénuješ. Co přesně studuješ?
Industriální design, což je taková menší architektura.
Když jsi odcházela z Čech, tak jsi už věděla, co chceš studovat?
Věděla jsem, že chci něco okolo architektury, ale ne stavařinu, ta mě nebavila. Je to hodně technické a není tam prostor na design. Měla jsem štěstí, že asistent trenéra to studoval také na Virginia tech a je tam trenérem. Já se tam mohla kouknout a padlo mi to do oka a zamilovala jsem se do toho.
Jaký je život za oceánem v porovnání s tím, jak jsi žila před Amerikou?
Doma jsem byla na střední, bydlela u rodičů, jedzila na tréninky do Opavy a do školy a pak zase zpět domů. V Americe bydlíme se spoluatletkami a musíme se o sebe starat. Kdybych šla do Prahy na univerzitu, tak by to taky bylo jiné. Byla to velká změna, ale vůbec toho nelituji.
Jaké byly ty začátky?
Irča Gilerová, která mi s tím pomáhala se dostat do Ameriky, tak říkala, že prvni čtvrt roku to bude strašné. Měla pravdu, protože jsem přijela z olympiády z Tokia, byla doma asi pět dní a pak letěla do Ameriky. Byla jsem unavená, nechtěla jsem s nikým komunikovat ani česky a tam jsem se musela se všema bavit anglicky. Bylo to dost únavné, protože moje angličtina ještě nebyla perfektní a musela jsem přemýšlet nad tím, co říkám. Když chtěly večer holky někam jít, tak se mi nechtělo. Postupně se to zlepšovalo a za měsíc už jsem ani nepřemýšlela nad tím, jak složit větu dohromady. Našla jsem si partu lidí a bylo to v pohodě.
Ptát se na podmínky je asi zbytečné, ale jaký posun v tom vidíš?
Kdybych byla v Česku, tak bych věděla, do čeho jdu. Byla bych v Praze, studovala architekturu a těžko bych to kloubila s atletikou. V Americe mi to dalo nový pohled na svět, nové příležitosti. Poznala jsem také nové lidi, kteří to také vidí jinak a dali mi kontakty dál. Našla jsem obor, který mě baví a s atletikou se to dá skloubit, protože trenéři komunikují s profesory a jsou tam asistenti, co dávají vše dohromady, aby sportovec mohl dělat obor i sport na sto procent. Celá škola podporuje sportovce v tom, aby mohl dělat to, co ho baví.
Z Čech jsi přešla k jiným trenérům a do jiných podmínek. Jak si toto sedlo?
Šla jsem do middle distance group, což jsou střední tratě, osmistovka a patáctistovka. V Česku mě všichni přemlouvali, ať běhám osmistovku, že v tom budu dobrá. Šla jsem k trenérovi, byl vstřícný a hodně jsme se bavili, jak to dát dohromady. Když jde člověk do Ameriky, tak ne každý trenér je stejný. Já narazila na super člověka a bylo to fajn, ale po dvou letech spolupráce se to tam měnilo.
Když jsi odcházela do Ameriky, byla jsi ještě juniorkou. Jak se tvé rozhodnutí rodilo v tvé hlavě a kdy ses rozhodla definitivně?
Nechtěla jsem o Americe ani slyšet, bála jsem se angličtiny a říkala si, že půjdu do Prahy a bude to jednoduché. Potkala jsem Irču Gilarovou a řekla mi, že se na ty univerzity jen podíváme a kdyby se mi to nelíbilo, můžu do Prahy. Za dva týdny jsem se jí ozvala, že to můžeme zkusit. Nechci dělat jen sport, potřebuji i něco dalšího, takže jsem ráda, že to mohu kombinovat a dostala jsem se k takové příležitosti.
Jak se ti žilo v roli atletického supertalentu? Nebyl odchod do Ameriky taky únik před tlakem v českém prostředí?
Určitě mi to pomohlo se trochu vzdálit od atletické politky, která je v Česku a soustředit se sama na sebe a na věci, co mě baví a v čem se chci zdokonalovat. To hlavní ale bylo, že to byla dobrá příležitost a že to nezažije každý. Dalo mi to do života mnohem víc než studium a atletiku.
Připravujeme celý přepis rozhovoru.
