Život horolezce je vždy na hraně. Do rodinných věcí by se rýpat nemělo, říká Radek Jaroš k úmrtí Kolouchové
Světem horolezců během uplynulých několika dní otřásla zpráva o tragickém úmrtí české horolezkyně Kláry Kolouchové, která nepřežila výstup na pákistánskou horu Nanga Parbat. O riziku spojeném s horolezectvím, srovnáním se se smrtí nebo kritice na sociálních sítích mluvil v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Radek Jaroš, specialista na expedice v malém počtu a nejúspěšnější český horolezec.
Jak vnímá horolezec riziko spojené s vaším sportem?
Stejně jako profesionální policista nebo hasič. Horolezec dělá vše nejlíp, jak jen může, a věří tomu, že se mu v akci nic nestane. Život horolezce je vždy na hraně a nechci to srovnávat s hasiči nebo policisty, kteří samozřejmě dělají důležitější věci.
Ve věku 46 let zemřela horolezkyně Klára Kolouchová. Pokoušela se zdolat pákistánskou horu Nanga Parbat
Číst článek
Jak jste se vy osobně dokázal srovnat s tragickou nehodou nebo podobně náročnou záležitostí?
Moji dva nejbližší spolulezci, Zdeněk Hrubý a Martin Minařík, v horách zahynuli. Zdeněk při výstupu na Gašerbrum I., Martinova poslední cesta byla na Annapurnu. Naštěstí nikdy nešlo o mé výpravy, ale vždy jde o velkou tragédii. Několikrát jsem zachránil jiné horolezce nebo jsem viděl smrt jiných horolezců.
Ale já vždy říkám, že je to jako tragédie na našich silnicích. Každý člověk určitě viděl na silnici smrtelnou nehodu. Člověk si povzdychne, řekne, že měli smůlu, ale jede dále. Jiné je to u rodinných příslušníků nebo přátel. Do té doby je to jen běh života, který nějakým způsobem probíhá.
Horolezci nejezdí do hor umírat
Je podobné nastavení na vytěsnění většiny tragických událostí pouze u vás, nebo je to u obvyklé u většiny horolezců?
Myslím, že je to zvykem u většiny. Horolezci do hor nejezdí umírat, ale prožívat dobrodružství a zážitky. Život horolezce je vždy na hraně, ale nikdo si nemyslí, že se jim něco stane. Bohužel každý musí počítat s tím, že existuje určité riziko.
Na sociálních sítích se kromě slov respektu a uctění památky Kláry Kolouchové vyskytují i hanlivé reakce, které narážejí na její rodinnou situaci. Například že měla kvůli dětem s horolezectvím skončit.
Do hodnocení rodinného života Kláry se pouštět nechci. Nehodlám se v tom rýpat více, protože její rodinnou situaci tak dobře neznám. Člověk se sotva vyzná ve svém životě, natož aby hodnotil, kritizoval nebo obhajoval životy jiných.
Radek Jaroš: Dříve byl Everest snem všech horolezců, nyní je snem manažerů. Kyslík horu snižuje
Číst článek
Můžu přiznat, že jsme si s Klárou tak blízcí nebyli, dokonce jsme měli i několik rozporů a z mé strany by kritika jejího osobního života nevypadala už vůbec dobře. Lidé by poté „dávali čočku“ mně, když bych řekl něco, proti čemu se nemůže bránit. To by si měli uvědomit všichni.
Moje definice horolezectví je úplně něco jiného než to, co provozovala Klára, takže to přidává k tomu, že nechci komentovat její rodinnou situaci. Horolezce si představuji jako takový kmen, který tím žije odmala a leze všude – po skalách, ledovcích, Tatrách nebo Španělsku a třeba se podívá i do hor. Ta čistě vysokohorská záležitost, kterou provozovala Klára, za mě není čiré horolezectví, ale určitě nechci být garant celého sportu.
