Co dělá vězně vězněm? Experiment ukázal stereotypy, podle kterých ostatní odsuzujeme, říká filmař
Úkolem účastníků grilovačky bylo hádat, kdo z kuchařů nese minulost za mřížemi. Experiment Vězeň – můj soused přibližuje trestance společnosti. „Daří se nám přinášet větší míru porozumění a empatie pro lidi, kteří doteď neměli hlas,“ věří dokumentarista Jan Látal. „Lidi, kteří podporu nemají, prostě skončí zpátky za mřížemi,“ říká Jan Drtina z organizace Rubikon, který je i bývalým vězněm, pro Radiožurnál.
Jan Látal, dokumentarista a režisér, a Jan Drtina, jeden z objektů jeho zájmu. Jsou tady proto, aby nám řekli, co se dělo v Říčanech v květnu.
Látal: V Říčanech jsme udělali takový sociální experiment s místními obyvateli, kdy jsme je pozvali na malý festiválek, kde mohli ochutnat věci z grilu od tří grilmistrů. Jejich úkolem bylo poznat, kdo z nich má trestní minulost, nebo kdo z nich je ještě ve výkonu trestu. Mohli použít jedinou otázku, nesměli se jich ptát na trestní minulost. Podle jediné otázky potom hlasovali, dávali lístečky do bedny a měli poznat, jestli je opravdu nějakým způsobem rozpoznatelné, jestli člověk tzv. sedí, nebo ne.
Zavřít odsouzence, až zčerná, je krátkozraké. Mnohdy neměli volbu a štěstí jako my, kteří nemuseli vyrůstat na ulici, míní dokumentarista Jan Látal
Čeho jste tím chtěli docílit?
My jsme chtěli docílit toho, že lidé, kteří nějak tipují – a myslí si třeba, že někdo trestní minulost nemá – tak že když potom zjistí, že se mýlili, musí se podívat do své hlavy a říci, podle jakých stereotypů, které tam mají ukotvené, se rozhodovali. A třeba je i nějakým způsobem korigovat nebo opravit a zamyslet se nad tím, podle čeho my lidi soudíme a jestli to souzení je založené na realitě.
Jane Drtino, jaké to bylo být objektem takového experimentu?
Hodně zajímavé byly některé zvídavé otázky účastníků. Ptali se zejména, jaké jsem měl dětství a podobné věci. Bylo to hodně zajímavé.
A sešel se u vás patřičný počet hlasů, že odhadli, že jste ten, který má trestní minulost?
Paradoxem je, jestli můžu spoilovat, tak ostatní dva účastníci jsou ještě ve výkonu trestu a jediný já už to mám za sebou, poměrně dlouho. Ale u publika jsem vyhrál, že jsem ten nejpravděpodobnější člověk, který si prošel vězením.
Otázka je, jestli se dá říct, že jste vyhrál. Jaké jsou ty nejčastější stereotypy?
Látal: Objevovaly se tam věci typu tetování. Tady u Honzy, jestli můžu prozradit, on má vytetovaného Václava Havla na lýtku. A bylo léto, lidi si dokonce mysleli, že Havla tam má kvůli tomu, že mu dal amnestii, že na znak díků si ho potom vytetoval. Takže takové humorné věci. Jsou to takové ty stereotypy, že chybí zuby atd.
Ústavní soud se zastal matky vězněné za krádež, která chce pečovat o roční dceru
Číst článek
Když si vzpomenete na váš pobyt za mřížemi, byl tam někdo z chlapů, kdo nebyl tetovaný?
Drtina: Určitě jo. Hlavně v dnešní době už má tetování de facto každý druhý člověk, takže podle toho se úplně soudit nedá, myslím si.
Pomoc vězeňské služby
Jane Látale, vy natočíte takový sociální experiment, pak to sestříháte, dáte na YouTube a necháte to žít vlastním životem? Nebo s tím máte potom ještě nějakou práci, sbíráte ohlasy, analyzujete a debatujete s experty?
Děláme to spíš prvním způsobem, není to ale naše jediné video. My jsme už předtím natočili video z ženské věznice ve Světlé nad Sázavou.
Nakreslili jsme velký kruh na vězeňském dvoře, kde ženy vstupovaly dovnitř a ven a hlasovaly o 40 otázkách, které je nějakým způsobem tíží: ohledně mateřství a toho, jestli by se chtěly více vídat se svými dětmi, protože pro ženy je to velmi citlivá otázka.
Máme radost, že třeba toto video vidělo už skoro 600 tisíc lidí. Je vidět, že to téma táhne. Podle ohlasů, které pod videem máme – jsou třeba devět ku jedné pozitivní – vidíme, že se nám daří díky našim věcem, které děláme ohledně vězeňství, přinášet větší míru porozumění a empatie pro lidi, kteří doteď neměli hlas.
My je trošku schováváme, schováváme vězně za zdi a ostnaté dráty a snažíme se je jako společnost trošku vyzmizíkovat z našich životů. Myslím si ale, že přichází doba – a tady bych chtěl moc poděkovat Vězeňské službě ČR, která je velmi otevřená a nápomocná v těchto experimentech a hlasování – kdy toto téma jde na povrch a společnost si to nějakým způsobem uvědomuje.
„Musíme bourat stereotypy, aby lidé, kteří se vrátí z vězení, získali druhou šanci a abychom je my pokud možno co nejlépe přijali“
K tomu patří i stereotypy, které se musí bourat, aby až se ti lidé vrátí, aby získali druhou šanci a abychom je my pokud možno co nejlépe přijali; o čemž asi může říct Honza, jaké s tím má zkušenosti.
Drtina: V prvních chvílích je to pro člověka, který vyjde z vězení, podle mě náročné. Aspoň já jsem si připadal tak, že je to vidět, jako kdybych nad sebou nosil značku a podle toho lidi poznali, co jsem zač, jakou mám minulost. Ale záleží na tom, v jakém je člověk prostředí.
Já jsem měl to štěstí, že jsem měl podporující rodinu, kde ani nikdo z mých známých, těch bývalých normálních, nikdo mě neodsuzoval. Nemusel jsem osobně řešit, kde složím hlavu, protože díky rodině jsem měl zázemí. Měl jsem i to štěstí, že jsem si našel poměrně rychle práci.
Ale bohužel je spousta těch lidí, které třeba v lednu vykopnou za brány, když jim skončí trest. Mají pětikilo, které dostanou, a nemají kam jít. Leckdy tím, že mají záznam v rejstříku, je víceméně skoro nikdo nezaměstná. Taky můžou spát třeba jen na ubytovnách, a to si asi všichni umíme představit, že není ideální prostředí. Bohužel se velmi často stává, že právě takoví lidé, kteří podporu nemají, skončí zpátky za mřížemi.
Jak dokumentarista Jan Látal pracuje s muži, aby mu ukázali zdroje svých obav? A jak přiměl ke konsenzu diskuzi účastníků rozdělených názorem na válku na Ukrajině? Poslechněte si celý rozhovor s hosty Jana Pokorného.
