Vize z krize Michala Mynáře: Jak žít? Stačí se zaměřit na to, co se svým životem dělat můžeme

Covid je tu s námi už rok. A už rok vcelku dramaticky ovlivňuje naše životy, zpochybňuje a boří dosavadní jistoty a nutí nás zásadně měnit náš životní styl.

Za ten rok se změnilo mnohé. Když na jaře přišla první vlna pandemie a první lockdown, byla to pro většinu z nás zcela nová situace, na kterou nás nic z našich dosavadních životů nijak nepřipravilo.

Podcast hledající cesty, jak současnou situaci kolem pandemie koronaviru změnit ve výzvu. Přinese inspirativní vize 21 českých osobností pro následující rok 2021. Ve svých krátkých esejích nabídnou zajímavé cesty, kterými se Česká republika může po odeznění pandemie ubírat. Mezi tématy jsou budoucnost školství, péče o seniory, život ve městech, cestování, klima a mnoho dalších.

Učili jsme se za pochodu. Přemýšleli, jak si pomoct sami i jak si pomoct navzájem. Za pochodu jsme vymýšleli řešení, jak zvládnout pracovat za ztížených podmínek, jak doma vzdělávat děti, jak si udržet kontakt s rodinou a přáteli, či jak pomáhat komunitě. A vše jsme dělali s vidinou toho, že celá krize nebude trvat déle než pár dalších týdnů či měsíců.

Jen málokdo přemýšlel o tom, jestli mechanismy, kterými aktuální problémy řešíme, jsou udržitelné a můžou fungovat ne týdny nebo měsíce, ale možná roky. Nadšeným entuziasmem a trochou vůle se dá překlenou téměř každá krátkodobá krize. Ale v okamžiku, když zjistíte, že taková krize bude trvat podstatně déle, než jste na začátku očekávali, přichází vystřízlivění a rozčarování.

V podstatě se dá říct, že jsme se celé jaro věnovali tomu, abychom si vytvořili funkční provizorium, abychom na podzim zjistili, že toto provizorium, které nám dobře pomohlo překonat první vlnu problémů, není něco, v čem bychom byli schopni žít delší dobu.

Když řešíte krátkodobou krizi, nad spoustou věcí můžete mávnout rukou. Ale to můžete dělat týdny, ne roky. A tak se teď dostáváme do situace, kdy na nás dopadají nikoliv důsledky pandemie samotné, ale důsledky tohoto našeho dosavadního příliš krátkozrakého a příliš optimistického přístupu. Z domnělého běhu na krátkou ztrať se totiž vyklubal spíš maraton.

Zkrátka – aktuálně se ukazuje, že hledat jen způsoby, jak pandemii covidu přečkat, nestačí. Potřebujeme najít způsoby, jak se v ní načas zabydlet – to je výzva, kterou před nás klade druhá zima s covidem.

Co už si v současné fázi krize nadále nemůžeme dovolit?

No především už si nemůžeme dovolit nadále odkládat náš život na dobu po covidu. Upínat se teď k nějakému horizontu – například ke konci roku nebo k očkování – je krátkozraké a nejisté. Klidně se může stát, že nás dozvuky této pandemie budou ovlivňovat ještě roky.

Jak přestat přežívat a znovu začít naplno žít – byť ve ztížených podmínkách? Vlastně je to jednoduché. Stačí se přestat zabývat tím, co aktuálně nemůžeme a zaměřit se na to, co přes všechny překážky a omezení se svým životem dělat můžeme. Potřebujeme si zachovat co nejpestřejší a nejplnější život, někdy navzdory všem protivenstvím.

Proto si aktuálně také už nemůžeme dovolit být pohodlní a vyhýbat se obtížím. I v klidných časech platí, že když člověk dbá spíš o své pohodlí než o svůj zájem, hrozí, že se později dostane do bezvýchodné situace. A v čase krize je toto nebezpečí ještě výraznější.

Pokud se budeme rozhodovat podle toho, co je jednoduché, a ne podle toho, co je třeba, a nebudeme na tom pracovat i navzdory překážkám, brzy zjistíme že nám něco podstatného v životě chybí.

Příkladem může být omezení volného pohybu, jehož nepřímým důsledkem je omezení pohybu obecně. Lidé jsou v důsledku aktuální situace víc doma a méně chodí nebo sportují. Mohlo by se zdát, že tato skutečnost má dopad především na naši fyzickou kondici, ale fyzická kondice a pohyb mají přímou souvislost s naší psychickou pohodou.

Pohyb vám nejen že pomůže vyčistit si hlavu, ale pobyt venku také zabrání tomu, abyste si vytvořili vlastní matrixovou bublinu plnou úzkosti tvořenou existenciálními obavami v kombinaci se zprávami (a fámami) ze sociálních sítí a zpravodajství.

Taková pěkná zimní procházka vám může pomoci si uvědomit, že covid nemusí vyplňovat celý náš mentální horizont. A že je fajn, když vás pro změnu chvíli trápí tak banální věci jako jsou třeba mokré boty či zeboucí prsty.

Pokud se tedy chcete udržet dobrou fyzickou i psychickou kondici, choďte na procházky. Alespoň obden. I když se vám nechce a nic vás nenutí.

A stejným způsobem zkuste přemýšlet i o dalších věcech, které je teď jednodušší nedělat, ale zároveň víte, že vykašlat se na ně, vám neprospěje.

Poslední věc, kterou bych chtěl zmínit a kterou už si nemůžeme nadále dovolit, je izolace což můžu ilustrovat na příkladu ze své terapeutické praxe.

První lockdown – ten z jara roku 2020 – nesli docela špatně hlavně extroverti. Byli zvyklí neustále být mezi lidmi a najednou nemohli ze dne na den pomalu ani vyjít ze svého bytu. Pro ně to byl tehdy šok.

Během podzimního lockdownu si ale na jeho dopady víc stěžují introverti. Většina mých extrovertních klientů si totiž už na jaře našla způsob, jak zůstat v kontaktu se svými blízkými, takže se přes prvotní šok a obavy nikdy nedostali do hluboké izolace.

Naproti tomu mí introvertní klienti si na začátku libovali, že jim lockdown a celkově zpomalení vlastně vyhovuje, ale teď – po měsících ve (zpočátku dobrovolné) izolaci – už se také cítí osamělí a za současné situace, která moc nenahrává navazování nových kontaktů, těžko nacházejí cestu z této izolace ven.

Jednou zpřetrhané vazby se těžko navazují. A proto udržujeme své kontakty a pečujeme o svou síť vztahů, i když je to těžké a i když to nejde způsoby, kterými jsme byli zvyklí. Vyplatí se to.