Časová osa: více než stoletá historie sociálních demokratů a komunistů je plná konfliktů, zrad i ignorování
Začínali sice v jedné straně, od odštěpení komunistů v roce 1921 jsou ale dějiny obou politických proudů převážně konfliktní horskou dráhou. „Komunisté jsou bolavé místo pro sociální demokraty, a naopak,“ popisuje komentátor Petr Nováček. Jde o příběh zrad, násilného spojení či izolace, v posledních letech ale i opatrného sbližování, které by mohlo být letos završeno kandidaturou sociálnědemokratického vedení na kandidátce komunistického hnutí Stačilo!
-
Československá sociální demokracie vzniká v roce 1878 jako první organizovaná dělnická strana v českých zemích. V prvních dvou letech po vzniku samostatného Československa je nejsilnější politickou stranou.
-
Radikální levé křídlo sociální demokracie inspirované ruskou bolševickou revolucí se odštěpuje a zakládá Komunistickou stranu Československa (KSČ). Od té doby působí jako konkurenční levicové síly. „Od období první republiky byly ostře proti sobě. Sociální demokracie byla evolucionistická strana a komunisté radikální sekce komunistické internacionály poslouchající Moskvu,“ popsal ve Vinohradské 12 Petr Nováček.
-
Sociální demokracie je během období první republiky součástí tzv. pětky. Šlo o neformální uskupení šéfů pěti nejvlivnějších systémových stran: agrárníků, sociálních demokratů, lidovců, národních socialistů a národních demokratů.
-
KSČ se orientuje na Sovětský svaz a internacionalismus. Na V. sjezdu v roce 1929 se dál radikalizuje, bolševizuje a podřizuje moskevskému vedení. Do čela strany se dostává mladá generace vedená Klementem Gottwaldem. -
Po Mnichovu a během nacistické okupace jsou obě strany zakázány. V odboji částečně spolupracují, KSČ je ale plně loajální vůči SSSR, zatímco sociální demokraté jsou rozpolceni mezi Londýn a Moskvu.
-
Po druhé světové válce jsou obnoveny pouze čtyři strany: sociální demokraté, komunisté, národní socialisté a lidovci. Tvoří tzv. Národní frontu a strany od středu doprava jsou zakázány. Volby v roce 1946 vyhrává KSČ, zatímco ČSSD je ze čtyř českých stran nejslabší.
-
Po převzetí veškeré moci ve státě je ČSSD násilně sloučena s KSČ. Část straníků kolaboruje, část je perzekvována a část odchází do emigrace. V Londýně funguje exilová ČSSD. „Po tzv. Vítězném únoru vmanévrovalo zrádcovské fierlingerovské vedení sociální demokracie stranu do náruče komunistům. 27. června 1948 se konal podivný slučovací sjezd, který odporoval stanovám sociální demokracie,“ popisuje komentátor Českého rozhlasu Nováček.
-
Komunistická strana je vládnoucí státostranou, které byly podřízeny ostatní strany Národní fronty. Ani během uvolnění poměrů během pražského jara, kdy byla na čas zrušena cenzura, se reálně neuvažovalo o změně ústavního zakotvení vedoucí úlohy KSČ a politickém pluralismu. -
Po sametové revoluci je ČSSD ihned obnovena jako zástupce demokratické antikomunistické levice v novém státě. Zatímco v prvních volbách v roce 1990 se se ziskem 4,1 procenta hlasů do České národní rady nedostala, o dva roky později již 6,5 procenta znamenalo třetí místo, 16 mandátů a opozici vůči středopravicové vládě ODS, KDU-ČSL a ODA.
-
V prvních porevolučních volbách do České národní rady končí KSČ se ziskem 13 procent na druhém místě za Občanským fórem. Na podzim vzniká Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM) jakožto nástupkyně KSČ, byť se od jejího předlistopadového působení formálně distancuje, a jejím předsedou se stává Jiří Svoboda. Ve volbách 1992 kandiduje společně s Demokratickou levicí jako Levý blok a se ziskem 14 procent hlasů jde o druhý nejsilnější subjekt po ODS. Svobodova snaha o další umírnění KSČM ale není úspěšná.
-
Na sjezdu v roce 1993 byl do čela ČSSD zvolen Miloš Zeman, který pomohl ze sociální demokracie udělat hlavní levicovou sílu v Česku. Ve sněmovních volbách v roce 1996 v autobusu Zemák vyjela 26,4 procenta a stala se největší opoziční silou proti menšinové vládní koalici ODS, KDU-ČSL a ODA, jejíž vznik tolerovala.
-
Zeman i další lídři ČSSD v 90. letech opakovaně označují KSČM za stalinistickou, nedemokratickou či neschopnou transformace. Opírají se přitom o tzv. bohumínské usnesení, které ČSSD přijala na sjezdu v Bohumíně v roce 1995. V něm se strana zavazuje, že nebude spolupracovat s extremistickými stranami, a to včetně jmenovitě KSČM. „V české společnosti v 90. letech bylo jiné klima a spolupráce s komunistickou stranou se v sociální demokracii považovala za chucpe. Proto přijali bohumínské usnesení,“ připomíná komentátor Nováček. -
Na sjezdu v Prostějově je do čela KSČM zvolen Miroslav Grebeníček, který stranu konzervuje a odklání se od spolupráce s menšími levicovými subjekty. Volební výsledky KSČM ve volbách 1996 a 1998 zůstaly lehce nad 10 procenty. -
V předčasných sněmovních volbách 1998 plní Miloš Zeman slib a přivádí ČSSD se ziskem 32 procent hlasů hlavními dveřmi do Strakovy akademie. Po dlouhých vyjednáváních dochází k tzv. opoziční smlouvě mezi ČSSD a ODS. Ve volbách 2002 ČSSD opět vítězí, Zeman však již post předsedy a volebního lídra předal Vladimíru Špidlovi, který nechce složit většinovou koalici s KSČM (společně mají 111 křesel z 200) a preferuje středolevicové spojenectví s KDU-ČSL a Unií svobody jen se 101 hlasy. Špidlu v roce 2004 střídá Stanislav Gross a toho v roce 2005 Jiří Paroubek. -
Slábnoucí Unie svobody a čím dál více na ODS orientovaní lidovci jsou pro Paroubka nespolehliví partneři, proto část zákonů prosazuje s komunisty. „Zákony, které jsou potřeba ve prospěch této země a lidu této země, budeme schvalovat i třeba s komunisty. A kdyby tady spadli Marťani, tak je budu schvalovat s Marťany,“ zní již legendární Paroubkův výrok. Vylučoval sice přímou vládní spolupráci, komunistickou toleranci menšinové vlády ČSSD ale připouštěl. Pravice reagovala varováním před „KSČSSD“. -
Ve sněmovních volbách 2002 získali komunisté svůj dosud nejlepší polistopadový výsledek, kdy i proto, že po opoziční smlouvě klesla volební účast, zaznamenali zisk 18,5 procenta hlasů a 41 mandátů. O dva roky později v eurovolbách pak skončili dokonce druzí s 20 procenty. Nadále však zůstávali v „karanténě“. Výjimkou byl post místopředsedy Sněmovny pro Vojtěcha Filipa, kterého se KSČM dočkala poprvé právě v roce 2002.
-
Po Paroubkově rezignaci, která přišla v reakci na neuspokojivý výsledek ve sněmovních volbách 2010, opět opoziční ČSSD převzal Bohuslav Sobotka. Zatímco spolupráci s KSČM na celostátní úrovni odmítal (vládu složil s ANO a KDU-ČSL), na krajské úrovni jeho sociální demokraté složili koalici s KSČM v devíti krajích a na Vysočině komunisté tolerovali menšinovou vládu ČSSD. -
ČSSD se nedařilo prodávat politiku Sobotkovy vlády, proto nakonec značnou část jejích voličů odčerpalo Babišovo ANO, které vyhrálo volby 2017 s téměř 30 procenty, zatímco ČSSD získala jen přes sedm procent hlasů. V červnu 2018 se ČSSD dohodla na menšinové vládě s ANO, pro kterou Babiš domluvil toleranci od KSČM. Část členů ČSSD to kritizovala jako zradu bohumínského usnesení.
-
Zamotaná situace po sněmovních volbách 2017, kdy sice ANO jasně vyhrálo, nepodařilo se mu však vytvořit většinovou koalici, vedla k tomu, že měla KSČM poprvé od roku 1989 šanci podílet se na celostátní moci. Toleranční pakt podepsali komunisté pouze s ANO, se sociálními demokraty nikoliv. KSČM se zavázala, že nebude hlasovat proti vládě, nevyvolá hlasování o nedůvěře a výměnou získá programové ústupky či personální nominace do některých státních podniků. -
Od vypadnutí ze Sněmovny ve volbách 2021 již sociální demokraté nezaznamenali žádný výraznější úspěch. Vedení strany po Janu Hamáčkovi převzal Michal Šmarda. ČSSD ale postupně poztrácela všechny senátory až na jednoho, v komunálních volbách ztratila polovinu zastupitelů, další debakl utrpěla při eurovolbách (získala pouhých 1,8 procenta), a neuspěla ani s přejmenování na SOCDEM.
-
Po zisku pouhých 3,6 procenta ztratila v roce 2021 parlamentní zastoupení i KSČM, na což reagoval rezignací předseda Filip, jehož nahradila europoslankyně Kateřina Konečná. Ta se rozhodla pro rebranding. V loňských eurovolbách kandidovala s menšími stranami ČSNS a SD-SN jako koalice Stačilo! a se ziskem 9,6 procenta skončili na čtvrtém místě. Značka Stačilo! se osvědčila i v krajských volbách, po nich vzniklo stejnojmenné hnutí, na jehož kandidátkách jdou komunisté i do letošních podzimních sněmovních voleb. -
Na říjnovém sněmu SOCDEM se o vedení strany utkali exministři Jana Maláčová a Jiří Dienstbier, uspěla první jmenovaná a slíbila účast na širší levicové kandidátce. Jednání s hnutím Stačilo! však skončila v únoru 2025. „Bohužel čas ukázal, že hlas KSČM je ve Stačilo! marginální a rozhodující slovo mají lidé prosazující antisystémová témata,“ řekla tehdy Maláčová. Poté vedla neúspěšná jednání s Přísahou nebo ANO, na začátku června oznámila, že jde SOCDEM do voleb sama, aby ale jen o pár týdnů později oznamovala, že se vrací ke Stačilo! a chce vyjednat místa na kandidátkách tohoto hnutí pro sebe, 1. místopředsedu Lubomíra Zaorálka a další jednotlivce. To vedlo k odchodům významných straníků. „Je to strašidelný obrat, který je zcela v rozporu s historií sociální demokracie,“ komentuje Petr Nováček.
Související témata: volby v Česku, volby 2025, sněmovní volby 2025, SOCDEM, KSČM, Stačilo!
