Hrdinka Alsu: Zima v Rusku byla brutální. Teď už se cítím v bezpečí, jsem svobodná

Praha 11. listopadu 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak se cítíte?
Cítím se v bezpečí, to je pro mě nejdůležitější. Jsem na svobodě a to cítím přesně tak, jak říkám. Jsem svobodná v tom, že se ráno probudím, kdy chci nebo kdy potřebuji. Jsem svobodná v tom jít ven kdykoliv a s kýmkoliv a vrátit se. Sama otevřít a zavřít dveře. To je opravdu hodně důležité, to všechno má smysl. Člověk na to běžně nemyslí, ale pro mě je to hodně důležité.

Takže nikdo vás ráno nebudí, můžete jít, kam chcete, nikdo vás nesleduje. Jste v tom úplně svobodná…?
Ano. Je to přesně tak, jak jste řekl. Můžu si koupit knihu, jakou chci, můžu číst, co chci, můžu vidět lidi, které chci vidět. A když s někým zrovna nechci mluvit nebo ho vidět, vždycky si můžu vypnout telefon. A mít telefon, to je taky svoboda, stejně jako mít možnost ho vypnout.

Jaký byl návrat domů? Jaké bylo první setkání s vašimi nejbližšími, s vaší rodinou?
Ten okamžik jsem si vždycky představovala. Několikrát jsem o tom i snila, že půjdu ven z letadla, předám mému manželovi bílý kufr, dostanu se z toho čistě bílého oblečení a odejdeme spolu. Vezme mě za ruku, odejdeme a už se neobrátíme zpět. Jdeme k autu a tam na mě budou čekat děti. Což bylo hodně podobné.

Poprvé, když se mi to zdálo, to bylo v zimě. Minulá zima v Rusku byla krutá, brutální, bylo 30 stupňů pod nulou. Několik dní nám v cele nefungovalo topení. Myslela jsem si, že jsem měla halucinaci, protože v zimě to slovní spojení „možná výměna“ vůbec nezaznívalo. Neuměla jsem si představit, jak se dostanu na svobodu, ta budoucnost pro mě byla docela smutná. Takže zima pro mě byla těžká, ale to, co se mi několikrát zdálo, mě drželo a dávalo mi naděje. Byl to šťastný okamžik.

Když se to stalo, bylo to tak, jak jste si to vysnila?
Bylo to krásné. Bylo to tak, jak jsem si to představovala a ještě víc. Neměla jsem ani malé tušení, co všechno se dělo kolem, ve svobodném světě, aby mě osvobodili. Už je to tři měsíce, co jsem na svobodě a ani teď nevím všechny detaily. Proto je pro mě velmi důležité se sejít se všemi lidmi, kteří pracovali na mém osvobození, a dozvědět se ještě víc detailů, jak to probíhalo. Je to velmi zajímavé.

Den D

Kdy jste se poprvé dozvěděla o tom, že k výměně možná dojde?
Na jaře, koncem března. Komunikace s vyšetřovateli se změnila. Naznačili, že možná proběhne výměna. Věděla jsem, že jsou přede mnou významní Američané jako Evan Gershkovich, Paul Whelan… Věděla jsem, že jsou už dlouho ve vazbě a asi budou mít přednost, takže naděje na výměnu byla velmi malá. Ale čekala jsem to, vyšetřovatelé mi to naznačili. Říkali, že budu muset předtím proběhnout soud.

Oni se k vám začali chovat trochu jinak?
Trochu líp. Vyšetřování už bylo u konce, neměli na mě žádné otázky. Ale byla jsem ve vazbě a čekala jsem. Nikdo mi nemohl říct, co přesně a kdy se to stane.

Jak vypadal ten den D?
Byla jsem v Lefortovu v Moskvě. Přivezli mě tam v pondělí. Každý člověk, který je v Rusku přemístěn z jedné vazby do druhé, má právo na sprchu a na telefonát buď s právníkem, nebo s rodinou. To jsem si vyžádala, ale řekli mi, že to všechno bude v pátek. Takže jsem se ptala, co se bude dít v pátek. Někdo z vězeňské služby mi řekl, že neví, co se bude dít, ale určitě něco dobrého, takže v pátek budu mít možnost zavolat. Stalo se to ve čtvrtek, 1. srpna, takže jsem se těšila na pátek. Nechala jsem si posledních sto stránek své knížky, že přečtu ve čtvrtek. To byla právě součást mého života ve vazbě. Vždycky jsem musela mít nějaký plán, který můžu ovlivnit, to pro mě bylo hodně důležité.

Je důležité mít se na co těšit.
Přesně tak. Takže jsem se těšila, až přečtu tu knihu, co jsem měla s sebou. Dala jsem si čaj, který mi přinesli, černý sladký čaj, nic jiného jsem neměla, kaši a sedla si ke čtení. To bylo kolem osmé ráno. Pak najednou přišla vazební služba, několik lidí. Donesli mi můj kufr, moje osobní věci a dali mi patnáct nebo dvacet minut, abych si převlékla. Podepsala jsem, že jsem převzala věci a řekli mi, že půjdu ven. Na otázku, kam jdu, mi nikdo neodpověděl. Zase zavřeli dveře a říkali, abych byla za těch dvacet minut připravená. 

Strašně pomalu to utíkalo. Nejsou tam hodiny, takže nikdo neví, jestli to bylo dvacet minut, nebo dvě hodiny. V cele jsem skoro všechno nechala, protože jsem opravdu doufala, že to je ta chvíle, že už z vazby nic nepotřebuju. Vzala jsem si s sebou jenom své diáře, pohledy, dopisy, co jsem vzala z vazby z Kazaně, léky a to bylo všechno. Odešla jsem s úplně malou taškou a nastoupila do autobusu, ve kterém už byli ostatní osvobození lidé.

Taky z Lefortova?
Ano, všichni byli v Lefortovu. Všichni byli přivezeni z různých vazeb v Rusku. Někdo letadlem, někdo taky vlakem jako já. Já jsem byla poslední. Když jsem nastoupila, všechny jsem pozdravila. Byli to lidé, o kterých jsem četla tolik let, které jsem viděla na Instagramu a jinde. V Rádiu Svobodná Evropa jsme o všech hodně psali. Oni mě taky pozdravili, protože jsme se znali navzájem.

Teď už vám asi taky bylo jasné, k čemu se schyluje?
Teď už to bylo jasné, jen jsem byla v šoku, že jsem nemohla ani promluvit. Evan Gershkovich seděl za mnou, pozdravila jsem ho jen očima a ještě dlouho jsme nemohli mluvit. Ještě do toho letadla jsme nemluvili, protože byl každý v šoku. Takže to byl ten den D. V Moskvě hodně pršelo a samozřejmě jsem měla hodně emocí. V hlavě mi běhaly různé myšlenky na celý můj život. I teď, tolik měsíců potom se nemůžu uklidnit, když s vámi mluvím… Že tu zemi opustím ne tak, jak jsem to představovala. Přes dvacet let jsem tam jezdila za rodinou, za maminkou, kvůli své kultuře, tatarštině, jazyku. Je to moje země, kde jsem vyrůstala. Ale ona mě nechce.

Na druhou stranu to ale byl šťastný moment…?
Byla tam ta další myšlenka, která byla samozřejmě silnější – měla jsem radost, že se vracím k dětem, ke své rodině, do svého života, který vždycky byl ten reálný a skutečný. Takže tohle mi běhalo hlavou, až do letadla. V Ankaře jsme se potom setkali s lidmi z americké ambasády, a pak už jsme letěli do Ameriky.

Čas nesvobody

Mluvila jste o Kazani a o věznici Lefortovo v Moskvě. Kde to bylo horší?
Špatné to bylo všude. Nezáleží na podmínkách. Třeba jídlo je v Lefortovo lepší než v Kazani. A třeba sprchy jsou podle mě taky lepší tam. Od Evana vím, že knihovna je lepší v Moskvě. Ale o to vůbec nejde. Jakákoliv vazba v Rusku připravuje lidi o lidskou důstojnost. Ten pocit psychického násilí… Fyzické násilí jsem nezažila, ale psychické násilí je obrovské.

Ponižovali vás?
Ponižovali, ohrožovali. Ohrožovali mé děti, rodinu. Nevím, jak je to v Česku, ale v Rusku jsou ženy ve vazbě řízeny strachem. Nemají třeba takovou podporu na svobodě, jako mají muži. Skoro každý muž ve vazbě v Kazani – pokud jsme tu minimální komunikaci měli – má manželku, přítelkyni nebo aspoň maminku, která ho podporuje, čeká na něj. Ženy tohle nemají. Ženy, které skončily ve vazbě, nemají nikoho, kdo by se na ni těšil, protože většina z nich mají děti v dětském domově, nebo mají s rodinou problémy, s maminkou, s tatínkem. Viděla jsem tolik osudů a ne každá žena podezřelá z nějakého zločinu musí být obviněna. Samozřejmě tam jsou případy, ve kterých by ženy nemusely skončit ve vazbě, ale to rozhodne soud. Já do toho vůbec nevidím, moc jsme o tom s ženami nemluvily. Tam se každá žena soustředí na to konkrétně, co má teď a dnes. Když jsem se vrátila, přečetla jsem dopisy Václava Havla. Hodně mi to rezonovalo a moc se mi líbilo, jak popsal osud každého člověka ve vazbě. Každý vypije svůj kýbl hořkosti, to je ono. Každý má svůj kýbl, takže nechce ještě kýbl toho dalšího. Takže jsme mluvily jen o dětech, o cestování, o jídle a to je v podstatě všechno.

Našla jste si k někomu cestu? Může ve vězení vzniknout přátelství?
Nejvíc času jsem strávila s jednou ženou. Je mladá, taky má dvě děti. Neměla by být ve vazbě. Je podezřelá z finančních podvodů. Byla to její chyba, ale rozhodně to není až tak velký zločin, že by měla být ve vazbě. Čekají na ni děti. Strávila jsem s ní několik měsíců v malé cele a řešily jsme hodně těžkých problémů. Například nám nefungovalo topení, neměly jsme záchod, neměly jsme teplou vodu, tak jsme to musely řešit a to zabere opravdu hodně času. 

Nemohly jsme mluvit o politice, protože věřila, že všechno, co se teď děje v Rusku, je správně a takhle to má být. To, že jsem bydlela tolik let v Praze, mě ohrožovalo tím, že se mě lidé báli na některé věci ptát, protože propaganda, že Česko a celý Západ jsou proti Rusku, to je narativ, který je v televizi hodně slyšet. To ty lidi ovlivní. Takže ona nemohla pochopit, že třeba v Praze jsou lidé, kteří nejsou proti ničemu, ale jsou pro mezinárodní vztahy. Chtějí, aby se Rusko otevřelo, když se teď zavírá. Takže ona je jedna z těch, kteří si myslí, že to je správně, že celý svět je proti Rusku a je lepší se teď uzavřít před špatným vlivem ze Západu.

Říkala jste otevřeně, kdo jste? Věděly to ostatní spoluvězeňkyně?
Věděly, že jsem novinářka a že bydlím v Praze. Některé nevěděly – a to jsem ani nemusela říkat – o mém americkém občanství. O tom jsem se taky rozhodla nemluvit, právě kvůli tomu, že ten anti-americký segment tam byl velký. Nevěděla jsem, jak to ovlivní jejich přístup, což pro mě bylo důležitější. Jinak o mě většina žen neměla zájem. Byla jsem jediná politická vězeňkyně, takže se mnou neměly o čem mluvit. Podezřelé z prodeje drog si vždycky našly kamarádky v jiných podezřelých z prodeje drog, měly společná témata. Podezřelé z vraždy vůbec nemluvily, to je úplně jiná skupina lidí.

A to jste byly všechny ve stejném uzlu toho vězení?
Občas jsme se setkávaly, když jsme měly společnou sprchu, nebo když nás spolu odváželi na vyšetřování. Jinak jsem prvních šest měsíců strávila v malé cele, v izolaci. Poslední tři měsíce jsem strávila se ženami, které byly podezřelé a některé už i obviněné z finančních podvodů.

To znamená, že jste si zažila jak samotku, tak to, že jste byla s jednou ženou v cele, tak že jste byla s vícero ženami v cele? Že vás tam bylo pět šest?
Bylo nás deset.

Deset na jedné cele?
A to byla nejmenší cela, protože v ostatních celách jich bylo dvanáct. V Moskvě je v celách až třicet žen, to mi řekli ostatní. V Lefortovu jsem ale byla sama.

Když jsem mluvil s vaším manželem Pavlem Butorinem, mluvili jsme hodně o vás. Ptal jsem se ho na to, zda je s vámi v kontaktu. Tehdy říkal – je to pár měsíců zpátky – že to je hodně složité. Že může jenom psát a ještě jen přes právníky a že přímý kontakt nemáte. Nedovolovali vám ani kontakt s dětmi. Jak náročné to bylo?
Bylo to hodně náročné a nespravedlivé. Ostatní ženy měly návštěvy, dovolili jim aspoň jednou nebo dvakrát týdně telefonáty. Mně vyšetřovatelé nedovolili nic. Ironické je, že mě drželi ve vazbě kvůli tomu, že jsem Američanka a novinářka, ale chovali se ke mně jako k ruské občance a ještě hůř. Komunikace s dětmi byla minimální. Občas jsem dostala kratší dopisy přes právníky, které poslaly z Prahy. Manžel mi psal krátce a nic konkrétního. Žádné detaily, třeba o rozhovorech s vámi nebo s ostatními médii, a už vůbec o práci na tom, aby mě osvobodil. Vůbec jsem to nevěděla. Občas jsem dostala takové věty, nad kterými jsem pak ležela a dlouho přemýšlela. Psal, že má naději. Věděla jsem, že se něco stalo nebo se s někým setkal, že mu dali naděje. Moje fantazie pracovala hodně, ale nemohla jsem si ani představit, co to může znamenat.

To tak dělal asi i proto, že jste patrně nebyla jediná, kdo ten dopis četl, že? Všechno procházelo cenzurou.
Ano, procházelo to cenzurou. Dostávala jsem dopisy od lidí různě ve světě.

I z Česka? 
Ano. Z Česka jsem dostala desítky pohledu a dopisů. Jedna paní mi v ruštině napsala, že si nemyslela, že ještě někdy bude psát v ruštině, že ji už čtyřicet let nepoužívala a ani nechtěla. Můj případ byl ale natolik silný, že se rozhodla ho napsat v ruštině. A já jsem moc vděčná za to. Ruština není vinnou za to, co se stalo s námi, s lidmi, se státy. Jsem jí moc vděčná. 

Lidé bohužel nepsali svoje plná jména, takže nemůžu přesně říct, kdo to byl. Dostávala jsem ale pohledy z Prahy, z Berouna, z Moravy… V Praze je krásná organizace Babičky bez hranic. Myslím, že dělají věci, které mají smysl. Dostala jsem od nich několik pohledů. Jedna paní byla na koncertě České filharmonie a poslala mi pohled odtamtud. Napsala celý ten program, co slyšela. Mám hudební vzdělání a v České filharmonii jsem byla mnohokrát, hrála jsem na cello i s orchestrem. Takže ta jedna věta v pohledu…

… To byl celý koncert. 
Byl to celý koncert, který jsem přes ten pohled slyšela. To bylo tak krásné. Všichni z cely se na mě dívali a říkali, že Alsu zase někam ulítla a nechce s námi mluvit. A opravdu, vždycky jsem si zorganizovala takové okamžiky, kde jsem nebyla tam, ale byla jsem na České filharmonii, v Praze, na Šumavě. Kamarádky mi odtamtud poslaly krásný pohled, protože vědí, že ji miluju. Takže jsem moc a moc vděčná každému, kdo se tomu věnoval. Po návratu jsem taky poslala desítky dopisů lidem, kteří jsou stále v ruských vazbách.

Podpora

Vysvětlil vám někdy někdo, proč vás na podzim roku 2023 zadrželi?
Z ruské strany ne.

Nikdo nikdy neřekl, proč jste tam?
Ptala jsem si několikrát, ale nikdo mi nic neřekl. Na tu otázku odpovíme asi jenom my tady, ve svobodném světě.

Navíc jste nejela do Ruska pracovat. Nejela jste tam jako novinářka.
Do Ruska jsem nikdy nejela pracovně. Moje práce byla vždy v Praze. Nikdo mi na tu otázku neodpověděl. Tím, že jsem byla pět měsíců doma u maminky a čekala…

Za kterou jste právě jela do Ruska.
Jela jsem za nemocnou maminkou, pak mě zadrželi na letišti. A tím, že jsem neregistrovala svůj americký pas a čekala jsem na vyšetřování, které mělo být jednoduché, pět měsíců… Teď už víme, že chtěli jen čas, aby vyprodukovali další…

Aby na vás něco našli.
Aby našli další falešné důkazy proti mně.

Takže vám nejdřív sebrali doklady a pár měsíců na to vás prostě zadrželi?
To, co se stalo, bylo těžké a ošklivé, ale taky nám to přesně ukázalo současné hodnoty Ruska. Hodnoty vlády v Rusku jsou úplně jiné, než naše hodnoty tady ve svobodném světě, v Evropě a v USA. Svět by to měl vědět a chovat se vůči Rusku a ostatním zemím, kde je svoboda tisku ohrožována, tak, jak se mají chovat.

Omlouvám se, že se k tomu momentu vracím a nechci tím otevírat už třeba uzavřenější rány, ale vzpomínala jste na to někdy ve vazbě? Promítala jste si znovu moment, kdy k tomu došlo? Vůbec si totiž nedovedu představit, co se v tu chvíli člověku honí hlavou.
Pokud to myslíte z hlediska toho, co jsem mohla udělat jinak, tak ne. Všechno to bylo logické. Těch pět měsíců doma, kde jsem čekala na první trestný čin, jsem cítila obrovský strach a nejistotu. Věděla jsem, že to možná neskončí dobře. Měla jsem různé myšlenky, že mi ještě dlouho nedovolí odjet, ale vůbec jsem nečekala, že to bude vazba.

Tak jsem to myslel. Přijde mi, že jste nic jiného udělat nemohla, ale spíš jestli vás napadlo, že to skončí tak, jak to skončí. Teprve na jaře jste pocítila naději, že výměna může proběhnout. O čem jste do této chvíle přemýšlela?
Nejhorší byl první měsíc, nejdelší vyšetřování. Vůbec jsem nechápala, co se děje. A každý den, kdy se ty kovové dveře otevřely, jsem byla přesvědčená, že tam bude někdo, kdo řekne, že to byla chyba. Možná jsem byla naivní, ale 1. prosince jsem byla u prvního soudu, kde mi prodloužili vazbu do února. A toho dne mi právník v soudní síni řekl, že organizace Memorial – největší organizace pro lidská práva – mě designovala jako politickou vězeňkyni. Věděla jsem, co to znamená, že to je obrovská designace a že to je hodně důležité. A i přesto, že jsem pochopila, že ve vazbě ještě nějakou dobu budu, tak jsem věděla, že designace otevře nějaké dveře. Momentálně ne fyzické, ale nějaké dveře, které třeba pomůžou mým právníkům, manželovi nebo lidem ze Svobodné Evropy, aby mě osvobodili. 

Když jsem se vrátila do vazby, hned mě dali do jiné cely s horšími podmínkami. Ani nevím, jestli to bylo v důsledku designace, nebo ne, ale to bylo jedno. Najednou jsem cítila, že si mám zorganizovat svůj život ve vazbě. A právě v té době jsem začala dělat ještě intenzivnější jógu, meditace, modlitby, začala jsem hodně číst, ale číst nejenom proto, abych nějak trávila čas, ale číst smysluplné věci. Vzhledem k tomu, že jsem byla v izolaci, tak jsem neměla přístup do knihovny, takže jsem za to začala bojovat. Dala jsem si menší cíle, že ano, teď zatím svobodu neuvidím, ale zorganizuju si svůj život tady.

Hodně jsem začala dostávat dopisy od té designace Memorialem, za což jsem opravdu moc vděčná. Zima byla velmi krutá, jak jsem říkala. Byla jsem několikrát nemocná, chyběly nám léky. Naštěstí jsem měla česnek a citron, pečlivě zabalený maminkou v balíčku. Trvalo to dlouho, ale dostala jsem se z toho, z té virózy. Vždycky jsem myslela, že všechno má svůj začátek a konec. U nás v tatarštině říkáme, ať je dobrý pro všechny, i pro mě a že mi Bůh prostě ukáže správnou cestu. Hodně mi pomáhala i myšlenka, že Bůh nedává víc, než člověk může vydržet. Takže jsem říkala, že to vydržím, protože se mám na koho a na co těšit.

Další soud byl 1. února a tam jsem viděla paní z české ambasády. To pro mě bylo taky hodně důležité, že české ministerstvo zahraničí poslalo někoho jako svědka k soudu, aby mě ta paní viděla, že jsem v pořádku a že můžu mluvit. Samozřejmě jsme nemohli promluvit ani slovo, ale dorozumívaly jsme se očima. To byl opravdu dialog. Byl krátký, ale krásný. Přes ni jsem viděla, že se o mě Česko stará.

Jenom zdůrazněme – vazbu vám vždycky prodlužovali po několika měsících a několikrát se to opakovalo, proto to trvalo tak dlouho.
Ano, prodlužovali mi ji několikrát, vždy po dvou měsících. Při každém soudu byli novináři, a i když byli ze státních médií, věděla jsem, že tam moje fotka nebo moje krátké repliky budou. Moje děti a můj manžel tak uslyší můj hlas. To byla jediná možnost kontaktu se světem.

Říkala jste, že vám maminka posílala citron a česnek. Psaly jste si někdy?
Psaly jsme si dopisy normální poštou. Trvalo to tři čtyři dny.

A teď jste s maminkou v kontaktu?
Ano, samozřejmě. 

Jak se jí daří? 
Je velmi šťastná, že jsem na svobodě. Samozřejmě jí fyzicky moc chybím a budu chybět, ale máme s maminkou velmi vzácný vztah. Celý život jsme se navzájem podporovaly a budeme se podporovat i dál. Nezáleží, jestli jsme teď fyzicky spolu, nebo ne. Vždycky budeme spolu.

Je to hodně osobní otázka, ale znamená to, že teď nemáte ani myšlenky na to, že byste se mohly vidět osobně?
Teď tam nechci. Nikdo mi vstup do Ruska nezakázal, vrátili mi ruský pas. Obzvlášť mi řekli, že ten zákaz nemám. Ale teď bych tam nechtěla.

Poslání

Dokázala jste se od té doby, co jste se dostala na svobodu, posunout? Že už cítíte, že tu zkušenost nějak zpracováváte?
Ano, už jsem se hodně posunula. Teď přemýšlím, co budu dělat dál a jak bych tu svoji zkušenost použila. Momentálně pracuji na tom, abych podpořila rodiny ostatních novinářů Rádia Svobodná Evropa, kteří jsou ve vazbě. Teď máme čtyři lidi. Ihar Losik a Andrej Kuznichek jsou ve vazbě v Bělorusku. S Iharem nemáme kontakt už čtyři roky. Vůbec nevíme, jestli je zdravý, jakou pomoc potřebuje, a to je složitější. Pak je to Vladyslav Yesypenko na Krymu. Svoji rodinu a svoji malou dceru neviděl už tři měsíce roky. Potom je to jeden kolega, který je od května ve vazbě v Ázerbájdžánu. Narodila se mu malá holčička, tu asi taky neviděl. Přesně vím, čím si rodiny procházejí, že se každé ráno probudí a jediná myšlenka v hlavě je, co ještě můžu udělat pro svého manžela. Takže zkušenost, kterou mám, se snažím využít tak, abych jim pomohla.

Mluvíte spolu? Voláte si nebo se setkáváte? 
Ještě jsme si nevolali, ale jsem pozvána na různé mezinárodní akce, kde o nich mluvím, aby o nich svět věděl. Hodně mi pomohla podpora v médiích, v Americe i tady v Česku. Tomu, že česká a americká vláda viděly můj případ a začaly něco dělat. Hodně mi záleží na různých organizacích pro svobodu médií, taky státních organizacích, které musí mezi sebou promluvit. Novináři nesmí být ve vazbě. Obzvlášť ti, kteří byli zavřeni za to, že dělají svoji práci. Svoboda tisku je základem jistoty ve společnosti. V různých zemích, v Evropě a docela i v USA, teď vidíme nejistotu a to znamená, že k tomu už došlo, protože se něco stalo se svobodou tisku. Takže pro novináře a pro společnost musí existovat programy vzdělávání, aby tu svobodu tisku nebrali jako samozřejmost a aby k tomu vlády přistupovaly tak, že za to mají bojovat a podpořit to. Teď se tedy chci spíš zaměřit na práci s mladými novináři.

Takže jako novinářka budete dál za tyto věci bojovat? 
Práci, kterou budu dělat, bude v rámci novinářství. Chci se ale víc zaměřit na edukační programy a na vzdělání mladých novinářů.

Musíte mi říct, určitě jste nad tím už přemýšlela – zahojí se to někdy? Dá se zavřít dveře za tím, co se stalo a jít dál?
Myslím, že ne a ani na to nechci zapomenout. Spíš chci vybudovat svůj život a svoji práci na základě toho, co se se mnou stalo, vybudovat ten silný fundament. Určitě nás to posílilo, mě jako novinářku i celou naši rodinu, posílilo to ale i Svobodnou Evropu. To slyším od kolegů, není to jen moje myšlenka. Spíš chceme použít to, co se stalo se mnou a pracovat s tím.

Často je lepší o těch věcech mluvit. Nejenom terapeuticky, ale i pro ostatní, kteří to slyší, a můžete jim pomoct.
Zaměřím se na ty pozitivní stránky, že jsem svobodná, relativně zdravá, sedím před vámi, otevřeně o tom mluvíme a jak jsem řekla, jsem otevřená o tom mluvit s kýmkoliv. Není to tajemství a myslím, že to je naše síla. Naše síla tady ve svobodném světě je právě mluvit, nezavírat dveře, nepálit mosty, ale budovat a mluvit. Je to důležité a je to síla. Je to jistota, na kterou se těším.

Moc rád jsem vás viděl a moc děkuju, že jste sem přišla.
Děkuju moc a chci poděkovat všem, kdo mě teď poslouchá. Pokud byste mi chtěli napsat, najdete mě na LinkedIn a na síti X. Komunikace je důležitá. Opravdu jsem moc vděčná za všechno, co jste pro mě tady v Česku udělali pro mě a pro moji rodinu. Děkuji moc.