Mlčení před policií? Vatikánská smlouva probudila otázky kolem zpovědního tajemství

Praha 12. března 2025 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jak vnímáte dokument, který Česko chce uzavřít se Svatým stolcem a jemuž se v mediálním prostředí přezdívá česko-vatikánská smlouva?
Je to smlouva mezi Českou republikou a Apoštolským neboli Svatým stolcem o některých právních otázkách, není to smlouva se státem vatikánského města. To jsou dva různé subjekty mezinárodního práva, takže nemám rád, když se tomu říká vatikánská smlouva, protože to opravdu není smlouva s tím malým státečkem, ale s celosvětovým ústředím římskokatolické církve.

Je to tedy mezi Českou republikou a Svatým stolcem, což je právní subjekt mezinárodního práva.
Já tomu říkám Apoštolský stolec, ale je to synonymum. Jde tedy o mezinárodní smlouvu, která má určité důsledky do právního řádu České republiky podle článku 10 Ústavy. V zásadě je to rekapitulace stávajících pravidel upravujících postavení římskokatolické církve v České republice. Tu a tam něco zpřesňuje, některé věci rozvíjí. Vzhledem k tomu, že Česká republika je nekonfesní stát kooperačního typu...

Co to znamená?  
Mimo jiné v souvislosti s touto smlouvou to znamená, že všechna práva, která smlouva přiznává katolickým věřícím a římskokatolické církvi, budou moci uplatňovat stejně i věřící jiných vyznání a všechna náboženská společenství v České republice. To je dáno tím, že Česká republika se neváže na žádné vyznání. Z toho dovozujeme, že je parita náboženských společenství a všechno, co bude přiznáno ve smlouvě římskokatolické církvi, bude stejně platit pro všechny ostatní církve. Drobná potíž je v tom, že k jednáním o smlouvě nebyla přizvána jiná náboženská společenství ani ministerstvem zahraničních věcí, ani římskokatolickou stranou. 

Nenarušuje to tedy rovnoprávnost církví a není ta smlouva nevýhodná pro ostatní církve?
Striktně vzato z čistě právního pohledu není, protože tento dokument nemůže zakotvovat žádné povinnosti jiným náboženským společenstvím. Nicméně při uplatňování práv ze smlouvy zůstane minimálně drobná pachuť, protože se dovoláváme něčeho, k čemu jsme například my, evangelíci, přizvaní nebyli. To je drobná nevýhoda této smlouvy.

Podle České biskupské konference je to ale záruka práv vyplývajících ze svobody náboženského vyznání, tak není to dobrý důvod pro to, aby taková garance v Česku byla? A znamená to, že jsme takovou garanci neměli?
Podobně se na to dívá Ekumenická rada církví, která v tom rovněž vidí záruku náboženské svobody...

Žiju totiž v domnění, že náboženská svoboda tady je.
Nesporně je a je zakotvená v ústavním pořádku České republiky, v Listině základních práv a svobod v článcích 15 a 16. Nicméně je tam zakotvená v hodně obecné rovině, takže některé věci vyžadují určité rozvinutí v zákonech. Nic nebrání tomu, aby všechno, co v tom konkordátu je, bylo zakotveno ve vnitrostátních právních předpisech, v zákonech. Potíž je v tom, že zákonodárce to dosud neučinil. Už od 90. let narážíme na některé problémy, například v souvislosti s působením náboženských společenství ve veřejných institucích, to souvisí s právem lidí přijímat duchovní péči ve věznicích, v armádě, v nemocnicích, v zařízeních sociálních služeb. To všechno stojí na třístranných dohodách, které uzavírá Česká biskupská konference a Ekumenická rada církví se státem, například s gesčním ministerstvem nebo s vězeňskou službou, nicméně tyto dohody nemají jasný právní základ. To ta smlouva může napravit, protože v článku 13 se vysloveně o těchto dohodách píše, bude to tedy první zmínka o nich v právním řádu České republiky.

To znamená, že to je spíš zajištění práv věřících, jak tvrdí například advokát Jakub Kříž, který byl součástí expertní skupiny, jež vyjednávala smlouvu se Svatým stolcem, než že by to bylo nějaké upevňování vztahů mezi Českem a Vatikánem?
Myslím, že se to úplně nevylučuje. Nevím, jestli je to úplně upevňování, spíš potvrzení vztahů, které už tady jsou. Pravda je, že značená část smlouvy se týká práv lidí, práv věřících, a často se tam ani napíše o jejich vyznání. Z tohoto pohledu tedy ano, nicméně pořád tam zůstává kaňka, o které jsme se bavili, totiž že jiné církve nebyly přizvány k vyjednávání.

Spousta zemí takovou smlouvu se Svatým stolcem už má, řada států ji nemá...
Vím, že skandinávské země, státy Beneluxu nebo Spojené království ji nemají. Není to civilizační nutnost mít v našem okruhu smlouvu s Apoštolským stolcem. Taky si nemyslím, že její případné přijetí by bylo návratem do středověku, jak jsem četl někde ve stenoprotokolech z Poslanecké sněmovny, takže je to asi někde uprostřed.

Zpovědní tajemství a krytí zločinů

Když jsme se bavili o tom, že se tu vymezuje právní podloží pro určité skupiny lidí, které jsou aktivní v církvích, tak nemůže smlouva jejich pravomoci rozšiřovat nad rámec toho, co určuje český právní základ? Petr Fiala, premiér České republiky z ODS, tvrdil, že ne.

Ale jsou tu hlasy, které tvrdí, že toto riziko existuje.

Totéž co premiér, říkali i představitelé ministerstva zahraničních věcí, podle jejichž tvrzení bylo zadání ke sjednání smlouvy takové, že nemá dojít k rozšíření práv katolické církve nad rámec zákonných ustanovení. Nicméně tady máme i některé praktické problémy, které se netýkají znění daných předpisů, ať už smluv, nebo různých zákonů, ale jejich vymáhání způsobem, jakým jsou v praxi uplatňovány. Právě v tom je spatřován problém.

To se týká například zpovědního tajemství?
Přesně tak.

Na to totiž naráží skupina senátorů kolem Václava Lásky ze SEN 21. Obrátili se kvůli tomu i na Ústavní soud mimo jiné s otázkou, zda nedochází k výraznému rozšíření zpovědního tajemství, kdy o nositeli zpovědního tajemství bude rozhodovat toliko církev.
Drobná právní vsuvka: podle zákona o církvích a Listiny základních práv a svobod je to tak, že církve a náboženské společnosti ustavují své duchovní nezávisle na státních orgánech. To je takzvaná autonomie náboženských společenství. V praxi to znamená, že nikdo jiný, než církve samotné podle Listiny základních práv a svobod nemůže určovat, kdo je duchovní. To tak je od roku 1991, zákon o církvích platí v tomto znění od roku 2002. Každá církev musí uvést v takzvaném základním dokumentu, který je k dispozici v rejstříku vedeném ministerstvem kultury, kdo se v dané církvi považuje za duchovní.

A tedy kdo může potom vykonávat zpověď?
Přesně tak, protože podle zákona o církvích je to zase tak, že církve si mohou požádat o přiznání oprávnění k výkonu zvláštních práv. Jedním z takzvaných zvláštních práv je i právo zachovávat povinnost mlčenlivosti duchovními v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědního tajemství. Z toho vyplývá, že to právo mohou nárokovat duchovní. To je taková smyčka, církve určují, kdo je duchovní, a na základě toho ze zákona o církvích vyplývá, že církve, které mají přiznáno oprávnění k výkonu tohoto zvláštního práva, pak mohou pro své duchovní nárokovat ochranu mlčenlivosti.

Abych to vysvětlil laicky, tak obava je taková, že v článku 4 smlouvy se Svatým stolcem se píše, že Česká republika uznává zpovědní tajemství a že pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem. Otázka je, zda se tou smlouvou nerozšiřuje počet lidí, kteří budou moct vykonávat zpověď, a tím pádem budou moct při případném vyslechnutí nějakého trestného činu ty lidi krýt. Taková je obava.
Rozumím této obavě, nicméně, jak říkám, je to tak, že už podle současných právních předpisů si církve stanovují, kdo je duchovní...

Když se to týká i pastoračních pracovníků, není to rozšíření? 
V případě katolické církve ne, protože už nyní podle základního dokumentu římskokatolické církve jsou pastorační pracovníci duchovními, takže v tomto smyslu jim už dnes svědčí zpovědní nebo obdobné tajemství.

Kdo jsou pastorační pracovníci?
To je v různých církvích různé. Například v Českobratrské církvi evangelické jsou pastorační pracovníci ti, kteří pod dozorem, respektive spíše ve spolupráci s farářem v církevním sboru nebo v různých nemocnicích a sociálních službách pomáhají, vykonávají pomocnou pastorační činnost. V případě římskokatolické církve, pokud vím, jsou pastoračními pracovnicemi například ženy kaplanky, protože v katolické církvi nemohou být vysvěceny za kněží, takže se to řeší tak, že jsou pastoračními pracovnicemi.

Neshledáváte nějakou obavu v tom, že bude i právně vymezené, že Česko uznává zpovědní tajemství? Nemůže tam být slepé místo, kam české bezpečnostní složky a orgány činné v trestním řízení nedosáhnou?
Podle článku 10 Ústavy, který jsem zmiňoval, platí, že vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu a stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. 

Mezinárodní smlouva má tedy přednost před zákonem? 
Má aplikační přednost před zákonem, ale musí stanovit něco jiného než zákon. V článku 4 smlouvy s Apoštolským stolcem je napsáno, že Česká republika uznává zpovědní tajemství, což podle mě nejde nad rámec zákona. To, že pastorační pracovníci mají právo obdobné zpovědnímu tajemství za podmínek stanovených zákonem, podle mě také nejde nad rámec legislativy. Ale problém, který opakovaně popisoval například advokát Daniel Bartoň, tkví také v uplatňování současných předpisů.

To je člověk, který často hájí oběti sexuálního násilí v církvích.
Na kulatém stolu, kterého jsem se zúčastnil v Poslanecké sněmovně v lednu tohoto roku, ve mně kromě jiného rezonovalo Bartoňovo tvrzení, že někteří představitelé některých církví odmítají poskytnout součinnost orgánům činným v trestním řízení tak, že jim odmítají vydat spisy z vnitrocírkevních šetření a odvolávají se přitom na právo obdobné zpovědnímu tajemství. Za sebe, a myslím, že i za naši Českobratrskou církev evangelickou, říkám, že tato praxe je podle mého názoru zcela nepřijatelná a představuje zneužití ochrany mlčenlivosti, kterou zákon nabízí. Sám jsem toto ustanovení zákona vždy četl tak, že mlčenlivost lze uplatnit v souvislosti se zpovědí nebo s důvěrným rozhovorem, který je obdobný zpovědi.

Nemusí to tedy nutně být zpověď ve zpovědnici? Tím pádem si ale potom duchovní může sám určit, co je a co není zpovědní tajemství...
Souvisí to také s tím, že v různých církvích nemusí zpovídat nutně všichni duchovní. Jenom někteří mají oprávnění ke zpovědi, takže bych to asi zjednodušil tak, že se to týká důvěrného rozhovoru. Tak jsem si to přinejmenším vždy myslel. Nicméně teď se dozvídám, že někteří představitelé některých církví odmítají s odkazem na toto zákonné ustanovení vydat například papíry, dokumenty. Mám za to, že na papíry toto tajemství opravdu vztáhnout nelze. Někdy prý argumentují tím, že spisy nemají, protože jediný stejnopis odeslali například do Říma. Ale pak se ptám, proč to dozorující státní zástupci trpí, proč nezasáhnou, proč nejdou do střetu? Vždyť nemusí přijmout argument, že církev může mlčenlivost vztáhnout na cokoliv, to podle mě jde nad znění zákona. Vždyť si ty papíry také mohou z toho Říma úředně vyžádat. V tomto vnímám věc, která veřejně ještě není vyslovena nahlas.

Na druhou stranu Česká biskupská konference říká, že zpovědní tajemství nedává příležitost k institucionálnímu krytí zločinu.

V tom případě se ptám, kde je pravda, jestli na straně advokáta, který spolupracuje s oběťmi trestných činů, nebo na straně České biskupské konference. Byl bych rád, aby to vyřešily soudy, které jsou k tomu příslušné. Ale pokud vím, tak neexistuje žádný judikát, rozsudek vyšších soudů, který by upravoval meze zpovědního nebo jemu obdobného tajemství. Tady je velká příležitost pro zákonodárce, pro vládu České republiky, která má výsostné právo stanovit, jaké jsou meze obdobného tajemství. V tom smlouva s Apoštolským stolcem nic nezmění, to právo vláda bude mít nadále.

Postavení obětí trestných činů

Mluvil jste o tom, že jste byl na kulatém stolu ve Sněmovně, to bylo v lednu. Proběhla tam i diskuze, kde vystoupily přímo oběti, které byly zneužity katolickými duchovními. Jejich svědectví byla mnohdy dost otřesná.
Hluboce zarmucující, ano.

Nemyslíte, že vatikánská smlouva může jejich postavení ještě zhoršit, jak se obává Daniel Bartoň?
Pokud bude nadále přetrvávat praxe, která podle mě už dnes nemá oporu v zákoně a podle mého soudu by neměla oporu ani podle smlouvy, byla-li by ratifikovaná a vyhlášená, pokud bude přetrvávat praxe, že představitelé některých církví budou odmítat spolupráci s orgány činnými v trestním řízení, tak to nepochybně může situaci udržet v současném stavu, pokud ne zhoršit. Myslím, že se musíme bavit nejenom o znění smlouvy, ale také o praxi, která podle různých svědectví zákonu odporuje nebo je to minimálně mimo zákon, co si stát může pohlídat, tak aby k porušování nedošlo. Péči o oběti trestných činů mají nejenom církve, ale i stát.

Ještě mi vysvětlete jednu věc. Když teď duchovní něco při zpovědi nebo při důvěrném rozhovoru, o kterém jste mluvil, vyslechne, tak to za žádných okolností nesmí nikdy předat dál, i kdyby to měl být plán na uskutečnění nějakého trestného činu?
Musíme opět rozlišovat mezi jednotlivými církvemi, každá to má trošku jinak. V některých církvích je zpovědní tajemství nebo obdobné tajemství absolutní, neporušitelné, v jiných nikoliv. Například v Českobratrské církvi evangelické rozhodně neporušitelné není a vím o několika případech, kdy se naši duchovní rozhodli v trestním řízení vypovídat o tom, co se dozvěděli v rámci důvěrného rozhovoru. Pokud jde o povinnost nahlásit nebo překazit trestný čin, tak platí, že podle trestního zákoníku duchovní nemá oznamovací povinnost, a tím pádem se nedopustí spáchání trestného činu neoznámení trestného činu, pokud státnímu zástupci nebo policii neoznámí již spáchaný trestný čin, o němž se dozvěděl v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. To mimochodem platí i pro advokáty a jejich zaměstnance, kteří se dozvědí o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. To se týká už dokonaných trestných činů.

Takže o tom, co se stalo, se mluvit nemusí? 
Je na duchovním, aby se rozhodl, jestli bude vypovídat, nebo nikoliv, jestli využije toto právo. Samozřejmě v určitých církvích může být vypovídání spojeno s nějakou vnitrocírkevní sankcí.

A činy, které se dějí nebo se dít mohou?
Pokud se duchovní dozví, že někdo páchá nebo připravuje trestný čin, tak tady žádné povinnosti zproštěn není a je povinen ho překazit. Může to udělat sám, nebo to může oznámit policii či státnímu zástupci.

Toto se řídí kanonickým právem?
Co máte na mysli?

Zpověď jako takovou, je to ukotvené v kanonickém právu? 
Pokud jde o liturgickou formu nebo různé právní souvislosti, to si každá církev upravuje samostatně.

V preambuli česko-vatikánské smlouvy se totiž mluví o kanonickém právu. Chápu správně, že v některých situacích kanonické právo může být nad tím světským, českým?
To ne. Podle článku 16 odstavec 2 Listiny základních práv a svobod církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti podle svých vlastních pravidel. To znamená, že si samy ta pravidla stanoví, samozřejmě se nesmí ocitnout mimo rámec stanovený právním řádem České republiky, ale pokud jde například o služební poměr duchovních, o jeho vznik, obsah, zánik, tak to si církve rozhodují samostatně a duchovní se nemůže dovolávat u světského, u státního soudu neplatnosti výpovědi například. To souvisí spíše s tímto, rozhodně to není tak, že by se kanonické právo mohlo ocitnout nad právním řádem České republiky. Církve se ale mohou řídit a také se řídí vlastními předpisy v rámci mezí, které jim právní řád České republiky vymezí.

Mluvili jsme o skupině senátorů kolem Václava Lásky, kteří se obrátili na Ústavní soud. Mimo jiné se taky ptají, jestli ta smlouva je lidskoprávní.
Uvidíme. Pojem lidskoprávní je něco, co bylo v Ústavě do roku 2001, do takzvané euronovely, kdy platil zvláštní režim pro lidskoprávní smlouvy. Nicméně v Ústavě to už 24 let není, takže je zvláštní na to nahlížet tímto způsobem. Uvidíme, co na to řekne Ústavní soud, ale článek 10 Ústavy, kde kdysi byla zmínka o lidskoprávní smlouvách, dnes neplatí. Platí to pro vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci Parlament dal souhlas a jimiž je Česká republika vázána. Pro takové smlouvy lze uplatňovat aplikační přednost.

Vy osobně si myslíte, že ta smlouva je lidskoprávní? 
Pokud jde o obsah, tak zřejmě je, protože na několika místech stanovuje nebo zpřesňuje náboženskou svobodu a podmínky pro její uplatňování například v zařízeních, kde je osobní svoboda člověka nějakým způsobem omezena, třeba v nemocnicích.

Bude ten sporný článek číslo 4, kde jsou pochybnosti o tom, zda nemůže ohrozit postavení obětí sexuálního násilí v církvi, tím nejpodstatnějším, o kterém bude rozhodovat Ústavní soud?
Nevím, jak je návrh přesně stanovený. Prolétl jsem ty otázky, je jich tam více, uvidíme. 

Jak dlouho to může soudu trvat? 
Předpokládal bych několik měsíců. Předseda Ústavního soudu Josef Baxa už se nechal slyšet, že o tom budou rozhodovat přednostně, takže bych předpokládal, že to může trvat několik měsíců. Je dobře, že se to dostane k Ústavnímu soudu právě kvůli různým pochybnostem, které smlouva vyvolává. Není kam spěchat. Pokud smlouva bude ratifikována o pár měsíců později, rozhodně se nic nestane.

K ratifikaci ještě chybí podpis prezidenta Petra Pavla. 
Přesně tak. Ale jak říkám, je rozhodně prostor pro zlepšení nebo minimálně přehodnocení či vyhodnocení praxe, na kterou upozorňuje Daniel Bartoň. To právě souvisí s možným zneužíváním práva obdobného zpovědního tajemství, které bývá někdy vztahováno i na papíry, což je podle mě nepřijatelné.

Rovná práva církví

Bavili jsme se o rovnoprávnosti církví v Česku. Říkal jste, že to je taková kaňka, že k vyjednávání o smlouvě se Svatým stolcem nebyly přizvány ostatní církve, aby o tom vyjednávaly, ale že si nutně nemyslíte, že by to postavení římskokatolické církve bylo teď privilegované...
To zapovídá přímo Listina základních práv a svobod, která stanovuje, že Česká republika se neváže na žádné náboženské vyznání. To znamená, že k té smlouvě nelze přistupovat tak, že by privilegovala římskokatolickou církev, protože takový výklad by odporoval ústavnímu pořádku. 

Jak to, že jsme tu smlouvu tedy neměli už dávno? Protože toto je bod, na který se určití političtí představitelé Česka opakovaně v minulosti odvolávali.
Jak jsem říkal, není to ani civilizační nutnost, ani návrat do středověku, je to výsledek politických úvah. Myslím, že rozhodnutí, jestli tu smlouvu mít, nebo ne, je čistě politické, neshledávám v tom žádnou nezbytnost. Pokud si vláda stanovila ve svém programovém prohlášení, že smlouvu připraví, zasadí se o její ratifikaci, a v obou komorách Parlamentu České republiky se pro ni našla většina, tak to beru jako výsledek politického rozhovoru. Jsem rád, že tady je možnost předběžného přezkumu ústavnosti této smlouvy a že ta možnost zřejmě bude využita. Beru to jako výsledek politického procesu.

Mohly by ostatní církve mít podobné smlouvy?
Nemyslím, že by o to usilovaly. Také by to znamenalo, že by ty smlouvy zřejmě musely být úplně stejné, což by církve stavělo do nepříjemné situace. Tak se to řešilo na Slovensku. Poté, co Slovenská republika uzavřela smlouvu s Apoštolským stolcem, byly ostatní církve vyzvány, aby podepsaly v podstatě stejnou, respektive až na terminologii úplně totožnou smlouvu se státem. Mně to nepřijde důstojné. Když už to vypadá tak, že smlouva bude ratifikována, uvidíme, jak se na to podívá Ústavní soud, tak platí, že všechna náboženská společenství se budou moci dovolávat stejných práv přímo z této smlouvy. Jenom některé církve zřejmě budou mít v ústech pachuť při uplatňování těchto práv, protože nebyly k vyjednávání obsahu té smlouvy přizvány ani připuštěny.

Co když smlouva nebude ratifikována? Zhorší to nějak postavení Apoštolského stolce v Česku?
Ne. Ta smlouva tady není už spoustu let. Pokud se Ústavní soud postaví proti její ratifikaci, tak myslím, že na faktické postavení náboženské svobody to nebude mít žádný vliv.

Kdy by smlouva mohla platit?
Podle závěrečného ustanovení té smlouvy dokument vstoupí v platnost prvního dne měsíce následujícího pod dni výměny ratifikačních listin. Takže poté, co bude ratifikována, se počká ještě několik dnů a poté vstoupí v účinnosti.

Stihne se to letos?
Uvidíme. 

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: ČT24, Facebook Úřadu vlády ČR, Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR a její videoarchiv, https://cbk.cirkev.cz/.