Navrátilová k vyznamenání: Nikdy jsem nechtěla udělat ostudu. Tohle potvrzuje, že jsem ji neudělala
Nejvyšší české státní vyznamenání, Řád bílého lva, udělil prezident Petr Pavel při úterním slavnostním ceremoniálu pěti osobnostem. Obdrželi ho in memoriam dva vojáci a dlouholetá předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová. Osobně si řád převzali herec a spisovatel Zdeněk Svěrák a tenisová legenda Martina Navrátilová, která je v neposlední řadě devítinásobnou vítězkou wimbledonské dvouhry.
Jak se vám vstávalo po slavnostním večeru na Pražském hradě?
Pomalu, ale s radostí. Zrovna tady sedím s tou medailí. Pořád tomu nevěřím, večer to bylo něco neuvěřitelného.
Kocháte se? Jak byste ji popsala, když říkáte, že s ní zrovna sedíte? Máte ji asi v ruce?
No, je samozřejmě krásná, hlavně těžká, ale opravdu krásná. Když jsem včera odcházela z té síně, tak tam byla ta vlajka, na které stojí: „Pravda vítězí“. Tak jsem si říkala, že to musím vyfotit. Až po návratu domů jsem tu medaili otočila a na zadní straně stojí to stejné heslo – „Pravda vítězí“. To, co cítím, se úplně nedá popsat, ale opravdu to je v té duši hodně hluboko.
Co pro vás znamená toto vysoké vyznamenání, které jste převzala z rukou prezidenta Petra Pavla? Je to Řád bílého lva občanské skupiny za zvlášť vynikající zásluhy o stát v oblasti sportu a za významné proslavení vlasti v zahraničí.
Vždycky jsem se snažila chovat tak, abych byla dobrým vzorem pro malé děti po celém světě. Ale vždycky jsem se také snažila správně reprezentovat i svou vlast. Nechtěla jsem nikdy udělat ostudu svým rodičům, nechtěla jsem nikdy udělat ostudu naší zemi. Takže tohle pro mě znamená, že jsem tu ostudu neudělala.
Když jste v osmnácti letech žádala v Americe o azyl, asi vás ani v nejbujnějším snu nenapadlo, že se někdy něco takového stane?
To určitě ne, protože samozřejmě, když jsem odešla, tak se tady o mně vůbec nepsalo. Ještě jsem nebyla Američanka, trvalo, než jsem se stala občankou Ameriky. Až později jsem dostala zpátky i české občanství. A co vám mám povídat? Včera jsem tam seděla v tom Vladislavském sále, a když začala hrát hymna, tak po prvním tónu jsem se rozplakala.
Musela jsem si zkontrolovat, jestli nemám nějak rozmazané oči. Bála jsem se, abych nevypadala jako mýval. Ženy vedle mě musely uklidnit, že je to v pořádku, a ještě mi jedna z nich půjčila kapesníček. Bylo to dojemné, jenom jsem se musela držet, abych se z toho nezhroutila.
Jak na vás působil úvodní proslov prezidenta Petra Pavla? Dokázala jste ho vnímat?
Pouze mi gratuloval. My všichni, kteří jsme to vyznamenání dostali, jsme měli sraz s panem prezidentem už dříve. Mluvil s námi jen krátce, ale pak mě ještě vzal tou levou rukou a ještě mi ji extra stiskl, to prostě... Pro to není dostatek slov, abych své pocity správně vyjádřila i v češtině. Správná slova se mi ale těžce hledají i v angličtině.
A zdržíte se v Česku i v dalších dnech, případně jak je strávíte?
Dělám tedy jógu se svou nejlepší kamarádkou. Chodíme spolu do lesa. Zároveň se půjdeme podívat na hřbitov, na maminku s tatínkem.
A jaké aktivity vás momentálně zaměstnávají ve Spojených státech?
Teď jsme adoptovali s manželkou dva malé kluky – jednomu jsou čtyři a druhému tři roky. Takže teď jsme zaměstnány docela dobře.
Takže maminky na plný úvazek.
Ano.
Vy se do značné míry právě zasazujete za rovná práva žen sportovkyň ve vztahu k transgenderové komunitě, jsou tedy z vašeho pohledu nějak ohrožena ta práva?
Vy víte, že když se něco stane, vždycky to nejdřív odnesou ženy. Muži pořád kralují a někdy se ještě snaží dostávat do míst, kam opravdu mají patřit pouze ženy. Já jsem se vždy žen zastávala. Vždycky jsem chránila ty, kteří jsou minoritou nebo nižší vrstvou.
Takže to se nezmění. Pravda vítězí a spravedlnost je pro mě nejdůležitější věc. O to budu vždycky bojovat. Vždycky jsem se zastávala lidí, kteří se nemůžou sami bránit. A o něco podobného teď jde i ve sportu – bránit ten ženský prostor.
