Příběhy tornáda. Přeživší i dobrovolníci vyprávějí o tom, co následovalo po přechodu bouře jižní Moravou

Vít Pavka – zaměstnanec archeologického ústavu AV
Dneska už se tomu nedá moc říct dům. Ale budiž. Stavěli to moji prapředci, tři generace to budovaly. A necelých pět minut stačilo, aby se to totálně zdevastovalo. Tady je vidět, jak je člověk ve srovnání s přírodou malý.
Byl jsem tady. Ne že bych tu chtěl být, ale skončil jsem s prací někde ve vinici a vracel jsem se s tím, že zaparkuji traktor. A už se něco ukazovalo v ovzduší, věděli jsme, že předpověď není moc dobrá, ale že bude takovéto mít následky, důsledky, to asi nikdo nečekal. Tak jsem pouklízel, co se dalo. Naráz začalo něco poletovat v ovzduší, říkal jsem si, to nejsou vlaštovky, to nejsou ani vrány. Viděl jsem tašky a říkám si – no tak to už je sakra špatné. Kam se schovám? Pes byl o pět minut rychlejší než já. Mám maďarského ohaře, loveckého psa, a ten začal přede mnou někam utíkat. To mně dalo signál, že bych se mohl také schovat. Jako první mě napadlo, že část domu je podsklepená, tak se schovám, že tam by to mohlo být nejbezpečnější. Jenže co když mě to tam zavalí, kdo mě tam najde? A přesto jsem nenašel lepší úkryt, tak jsem se vydal do sklepa. Ušel jsem takových pět až deset metrů a už jsem nedošel, začal jsem couvat, protože všechno šlo proti mně. Okna, dveře, cihly, tašky, sklo, dřevo, to všechno lítalo v ovzduší, tak jsem to před sebou zavřel. A už buch, buch, buch, už to létalo do těch zavřených dveří a nevěděl jsem, kdy bude konec. A silný tlak na sluch. Tak říkám co, zacpu si uši. Sice si život nezachráním, ale sluch si třeba zachráním. No ale bylo to potom poměrně rychlé, krátké. Odhadoval jsem ten hlavní průběh na pět minut, někdo říká minutu. Vydržel jsem.
To zděšení, co bylo vidět po okolí… Zdevastované střechy, pokácené, poválené stromy. Do toho ještě doznívaly kroupy, déšť. Lidí zděšení vybíhali do ulic s brečem. Bylo to myslím daleko horší než válka. Já vím, že můj děda se vrátil z první války, takže to stavěl mezi válkami. S tím, že tady byla jedna bomba, která v zahradě udělala nějaký kráter, to bylo všechno. V dědině jeden dům vyhořel, jak ustupovala německá armáda. Takže to bylo zhola nic. Sice skončilo více lidských životů, ale statky a domy zůstaly.
Já jsem ani do domu nemohl jít. To bylo uzavřené dřevem, sklem, tam se nedalo projít. Mám pevná vrata a jedna půlka zůstala otevřená, druhou půlku jsem ani nenašel. Takže byl den otevřených dveří, nebo vrat. Vyběhl jsem do ulice a všechno na mně bylo mokré. Ještě jsem někde našel přilbu, protože ty kroupy jsou pomalu jak slepičí vejce, tak jsem si chránil hlavu. Nikdo z rodiny mně nebral telefon, tak jsem šel k nejbližšímu bratrovi zkontrolovat, kdo jsme nebo kdo jsme nepřežili a tak se tam ještě uchýlit do nějakého, řekněme, psychického bezpečí.
Demoliční výměr vám řekne vše. Rohová část obytného domu, kde jsem měl pokoj, se otevřel v nosné rožní stěně a je tam díra, kam by člověk strčil ruku. A je to štítová strana, vazba se úplně odlepila. Je to neopravitelné, na zboření. Já zatím jenom vyklízím věci, které bych si třeba chtěl zachovat. Jsou tam pro mě nějaké hodnotné, třeba historické nebo citové věci. Třeba některé z toho i použiju. Tři generace to budovaly a pět minut zkázy stačilo. Takže něco si z toho zachovám. Protože vím, že když dojde k demolici, tak se to shrne a někam odveze. Třídíme tady dřevo, třídíme plast, kovy, snažíme se to prostě ekologicky odstranit.
Nedávno mi zemřeli rodiče, tak jsem i rád, že se toho nedožili.
Člověk se vždycky uchyluje k tomu nejbližšímu, k rodině. Sousedi jsou staří lidi, je to tam nějak zavalilo. A to bylo to druhé, kde jsem vlastně poskytoval pomoc – u sousedů. Byli tam hned mladí lidi, kteří věděli, jak poskytnout první pomoc. Vzít ručníky, u tržných ran podvázat krvácení, podat nějakou deku a pití. Nejhorší je, že člověk se neměl kam dovolat. Rychlá záchranka, nic nefungovalo. Sítě byly přetížené, takže se čekalo, a navíc se sem nedalo ze žádné strany dostat autem. Sanitky neměly přístup. Všechny cesty byly zablokované, stromy poválené, takže první dojeli hasiči, zpřístupňovali příjezdové cesty. Asi čekání nejdelší byl ten autobus, který letěl 60 metrů přes drážní val a zastavil se o vinný sklep. Kdyby tam ten sklep nebyl, zřejmě by ten ještě pokračoval ve své strastiplné cestě dál. Nicméně v tom autobusu byli lidi a v tom sklepě byli také. Ti čekali dvě hodiny na pomoc, která přiletěla z Vídně – byla to helikoptéra.
Mám takový azyl ve sklípku, který jsem si zbudoval asi před 15 lety v součinnosti s vinohradem.
To šlo mimo linii toho tornáda, takže tam vlastně poškozené nic nebylo. Ale tady ta zahrada za domem, kde jsem to měl svůj velký koníček – papriky, rajčata, meruňky, stromy a veškeré věci na přilepšení domácí kuchyně – bohužel přišlo vniveč. Největší obavy mám ze změny krajiny, zbyla poušť tam, kde jsme byli zvyklí na zeleň, na stromy. A o to jsme přišli. Nevím, kolik desetiletí to bude trvat, než se to vrátí zpátky.
Tři noci nad tím přemýšlím. Každé ráno mám jiný závěr. Ještě je to pro mě poměrně dost brzy. Nechávám si radit. Nicméně rozhodnutí vždy bude na mně, to vím. Mohu se rozhodnout i špatně, to také vím. Už mně tady toho života moc nezbývá, možná 20, možná 30 roků, třeba ani ne. Takže řešit to nějak určitě budu. Nicméně provoz tady na křižovatce je pro mě dost nepříjemný. Ale jsem zase v centru dědiny, no, jestli je to ještě furt dědina, v centru obce. Je tady naproti prakticky nepoškozený kulturní dům. Trošku jsem se zapojoval do kulturních pořadatelských aktivit. A tak bych si mohl postavit něco menšího lehkého někde jinde v přírodě. To je zas mimo dění obce. Ještě nad tím opravdu ještě přemýšlím. Vím jedno – nechci jít do města, nechci jít do paneláku.
V obci na 99 % zůstanu. Ale bude to už jiná obec. Věřím, že to bude i jiný život. Rozumný člověk musí k tomu životu a k okolnostem snad přistupovat trošku jinak. Ale čas ještě ukáže.
========================================================

Alena – důchodkyně, 80 let, Lužice
To je můj rodný dům od narození. Bydlím tady 80 roků. Takže když dojdu na zahradu nebo za barák, já se ještě nemůžu soustředit pořádně, když přijdu do dvora a za dům a teď se podívám, jak to tady vlastně bylo, počkej, jak to bylo. Teď si honem představuju, jak to bylo. Protože už to není. Tam je velká zahrada, velké pole, stromy tam byly. A když se z kuchyně podívám směrem tam – to, co stálo, leží. A navíc tady vedle jsou Moravské naftové doly. Ty hliníkové střechy a to všecko, to všecko nalítalo na zahrady, na dvory.
Víte, při této příležitosti je dobrý černý humor. Už jsem důchodkyně a bydlím tady sama. Mám ráda práci na zahradě, mě to baví, takže já si v ten čtvrtek dopoledne – na jedné polovině mám zeleninu, na druhé polovině kytičky, květiny a tak dále – krásně kopala zeleninu, odpoledne jsem si okopala všecky kytky, a už bylo před půl sedmou a začalo to burácet. Říkala jsem si: ještě pět minut, deset minut vydrž, já to chci dodělat, když vím, že jsem si stanovila plán, ať ho mám teda hotový. Tak jsem to dodělala a teď jsem si tak stoupla, člověk když dodělá práci, tak z toho má potom potěšení. Stoupla jsem si a říkám si: jé, jaké to mám hezké. Takový dobrý pocit jsem měla, a já když dělám, tak ať je práce poctivá. Tak já to mám nasazené všecko v řádečkách, jak vojáky. A teďka travička, nikde travička. Všecko úhledné. Říkám si: plán jsem si splnila. Je to fajn pocit.
Bylo asi po půl sedmé, začalo burácet. Honem jsem doběhla domů, osprchovala se, bylo asi tři čtvrtě na sedm, sedla si k televizi, že se podívám na zprávy. A teď to začalo. Samozřejmě elektrika nic. Tady před domem jsem měla různé keře a tak dále. V prostředku, mezi okny, byl velký stříbrný smrk, třicetiletý, krásný. Vždycky, když byla bouřka – on byl už hrozně velký – jsem chodila sledovat, co to udělá, jestli to spadne na náš barák, na silnici, na cizí. Měla jsem z toho pokaždé vždycky hrůzu. Vydržel, vždycky vydržel. A tady naproti, v tom modrém domě, tam bydlí hoši, ti mi říkají: Alenko, my se vždycky díváme na ten váš strom, co to udělá. A tentokrát jsem se samozřejmě zase šla dívat – z té strany, kde je okno. Protože smrk byl v prostředku, tak abych to viděla. Vidím, že tady naproti, právě z toho modrého domu, to jeden hoch natáčel na mobilní telefon, moderní, to já nemám. Dívala jsem se shodou okolností, měla jsem štěstí, z té strany, jak je ta stěna.
Měla jsem štěstí, protože jsem viděla strom, jak dělá tak tak tak a naráz taková šupa a spadlo to tady na to okno, které není rozbité. Tím pádem se to zachránilo. Strom spadl tam a to okno to zachránilo. To vedle ne, to se rozbilo. Ale právě tím, že se asi uvolnila plocha a ten strom spadl – já jsem měla štěstí, že jsem stála za tou stěnou, jenom jsem si rozhrnula a dívala se tudy. Asi se udělala tlaková nějaká vlna a prostě jako když někdo kanónem nebo dělem ta okna prostřelí, to proletělo do místnosti. Kdybych se dívala přímo za oknem, tak už tady nejsem. Takhle jsem stačila ucuknout. Já teda internet nemám, ti lidi, co mají internety, říkali, že tento záběr viděli, že to má velkou ozvěnu. A to je právě tento záběr. Jestli jste to náhodou někdy viděl, to je to: „Máňo, my nebudem mět dům.“ To je tady odtuto focené, právě ten můj dům, jak to padá.
Samozřejmě, břidlice je fuč. Okna jsou fuč. A vzadu stavení, co máme přístavky, to je taky fuč. Zahrada je taky fuč, ta je úplně zplanýrovaná. Navíc je tam nafoukaná hromada plechů z továren. Ale tam pracují hasiči, vzadu řežou stromy, ty plechy, dávají to na hromady a tato velká práce, to všechno budou odvážet zase tam zadem.
Tady byla hromada hasičů, šikovní, z Čech, Ostrov, Karlovarský kraj. I toho materiálu tady je všude hodně. Zajištění pro občany – tady v sokolovně je informační středisko, veškerá strava, všecko, pomůcky, drogerie. Vody se rozváží, všechno se rozváží. Pořád chodí – potřebujete něco? A hned se chodí pracovat.
Opravdu klobouk dolů, Hodně tady bylo lidí a udělalo se hodně práce. Sice je tu pořád ještě hodně práce, ale už se toho hodně udělalo.
Nejdůležitější je mít v pořádku střechu. Ostatní se už udělá, ale nejdůležitější je střecha.
Naštěstí jsem při tom všeckom dopadla dobře. Protože na druhý den chodil statik zjišťovat, jak jsou na tom domy, a říká: no máte taky škodu. Ale jak procházíme jiné domy, tak vám můžu říct: měla jste štěstí, protože na ten dům vám žlutou pásku dávat nebudeme. Žlutá páska znamená barák k demolici. Takže jsou lidi třeba tam na tem druhém konci – toto je stoletý dům, starý stoletý dům a toto jsou novější a to je na demolici. Prostě záleží, jak to to tornádo vzalo, takže tam je to k demolici. Stojí, i ve vnitřku. Já tam můžu spát, mám tam všecko. Horší to je pro lidi, kteří nemají žádné osobní věci, spí někde v hotelu nebo v nějakých ubytovnách. Vlastně jsem při tom neštěstí dopadla dobře.

(nahrávka: Martin Balucha)
========================================================

Zdeněk Špidla, majitel zničeného domu
Jmenuju se Zdeněk Špidla. Bude mi v srpnu 38 roků. Jsem ženatý, mám šestapůlletou dcerou Sofii Týnu. Jsem procesní inženýr. Pracuju v jedné mikulovské firmě, která vyrábí kabelové svazky pro automotive. Bydlíme tady v Hruškách na ulici Na Zahájce. Zhruba před třemi a půl lety jsme se sem přestěhovali z Břeclavi, která je odsud kousek.
Novostavbu jsme řešili nějakých pět let. Na podzim minulého roku jsme ji konečně dostavěli do takové fáze, kdy už bylo všechno hotové. A teď začínáme od začátku.
My jsme byli tady na domě v Hruškách. Bylo někdy kolem půl osmé, když to celé propuklo.
My jsme vůbec netušili, že se blíží něco takového. Tou dobou dcera s manželkou ještě byly tady na zahradě a začaly padat takové malé kroupy, tak jsem na holky zavolal, ať se jdou raději schovat domů. Sotva jsme zavřeli balkonové okno, zničehonic šel všechen nábytek na zahradě jedním směrem, jako by byl na provázku. A to už jsem na holky zařval, ať se utíkáme schovat do koupelny. Sotva jsme tam vběhli, manželka držela dveře, objevilo se nad námi tornádo. Minimálně tedy zvukově. Všechno začalo řinčet, jak kdyby vám projížděl nad domem vlak, nárazy do domů a tříštění skla. Strašný vítr. Z odpadů zmizela voda, začala smrdět kanalizace, vůbec jsme nevěděli, co se děje.
Strach. Ono se nebyl moc ani čas nějak bát. Samozřejmě měl jsem strach o dceru, neměli jsme vůbec tušení, co se děje venku. Byl to takový zvláštní pocit. Možná tady vznikl nějaký podtlak, vakuum. Strašně všechno bylo slyšet, všechno bylo intenzivní. Měli jsme pocit, že to trvá možná 5–10 minut, v reálu to mohlo trvat možná 15 vteřin.
Něco intuitivního to bylo. Něco mi prostě řeklo, ať je okamžitě dostanu doprostřed baráku, kde máme koupelnu bez oken. Naštěstí se nic nestalo. Naproti koupelně máme okno, ale nic tím neproletělo. Takže se nám nic nestalo, že by proletěl nějaký trám, který tady zrovna skončil před tím oknem v záhonku. Naštěstí to dopadlo dobře pro nás.
My jsme se z té koupelny dostali možná hned, jak ustalo to první bouchání a všecko, tak nás to prostě samo sebou zajímalo, co se stalo v tom domě, možná to bylo do minuty. Nicméně nešly otevřít dveře, jednak jsme se snažili dostat do ložnice, tam hned spadl sádrokartonový strop, do obýváku se nedalo dostat, protože byl strašný průvan. Pořád to táhlo. Tak do dvou minut se nám podařilo dostat do toho obýváku, tam samozřejmě všechno bylo rozmlácené, rozbité, vyběhl jsem ven a už jsem viděl jenom tu zkázu kolem sebe.
Hned jsem volal tátovi, ať dojede pro dceru, že tady bylo tornádo, ať ji okamžitě dostane do bezpečí, protože tady pršelo, samozřejmě, chudák malá, byl to strašný zmatek. Byli jsme sami v šoku s manželkou, naštěstí tedy potom jsme dceři dali papuče, aby nechodila po těch střepech. Ani jsme si to neuvědomovali, oblékli jsme ji, taťka dojel do 10, do 15 minut. Jel z Břeclavi, naložil ji do auta. Potom šla nějaká druhá vlna, další bouře, tak to jsme měli trošku obavy, jestli jsem je neposlal do nějakého dalšího tornáda. Naštěstí to všechno potom dobře dopadlo, dcera skončila v bezpečí a my jsme tady zůstali s manželkou, abychom zachránili nejdůležitější věci. Sbalili jsme si kufry, setmělo se a opustili jsme dům.
Jsou tu psychické škody. Zrovna včera byly nějaké bouřky, nervózně jsme to sledovali, dcera se samozřejmě bojí, ptá se. A kromě toho jsou tu ty materiální škody. Auta na odpis, zničená. Dům naštěstí stojí, není potřeba ho zbořit, tak jako se to stalo třeba tady u souseda. Je zničená komplet střecha, krovy mohou zůstat, okna se musí komplet vyměnit, podlahy, stropy kuchyň, nábytek, všechno je protečené vodou, takže v podstatě zůstává hrubá stavba a začínáme znovu budovat. Nemůžeme tady bydlet. Je to neobyvatelný dům. Nešla tady tři dny elektřina. Teď už tedy elektřina jede a voda teče také, ale nedá se tady bydlet. Ten dům byl v podstatě vyplavený, ne přívalovou vlnou, ale jak byla rozbitá okna, tak to tornádo bralo bláto, špínu, trávu. Hlavně v obýváku je to vidět a v technické místnosti. Obyvatelné to tady není. Určitě by to nebylo dobré pro psychické zdraví dcery, abychom tady byli dál. Mimo jiné ještě tady nebyla, nechceme ji sem ani vodit, aby viděla svůj pokoj v tomto stavu.
Teď bydlíme u švagra, který nám poskytl nouzové bydlení. Jsme za to neskutečně rádi. V Břeclavi v části Charvatská, takže máme naštěstí kde bydlet a nemusíme bydlet někde v kasárnách nebo v tělocvičně jako někteří ostatní.
Už se všichni sousedi tak nějak rozprchli po příbuzných. Nicméně byli tady lidi, o kterých jsme viděli, že museli dočasně třeba na dva, na tři dny do bývalých kasáren v Břeclavi, jsou tam nějaké nouzové byty, aby to tam přečkali ty dva, tři dny, než se vůbec rozkoukají po tom šoku, co se stalo.
Dostalo se nám v podstatě hnedka pomoci od všech dobrovolníků, kteří sem začali proudit, hned v pátek po té bouři. Ta pomoc je skutečně ohromná v tom slova smyslu, že když se vám tady na té stavbě objeví najednou 15 lidí, tak ti lidi vás posouvají ne ve dnech, ale v týdnech kupředu. A věc, kterou já bych třeba dělal s tchánem, s tátou, se švagrem, známými možná týden, tak byla hotová za čtyři hodiny. Takže ta pomoc dobrovolníků, kteří tady jsou, je skutečně potřebná, ohromná, jsme za ni moc vděční a určitě na to potom budeme vzpomínat do konce života. Pokud někde uvidím, že se stane takové neštěstí, tak určitě potom hned půjdu pomáhat taky. Bez té pomoci by ten dům teď v tom nultém bodu nebyl. Přijeli všichni, i ti, co nám pomáhali stavět dům, střechaři v podstatě dojeli hnedka na druhý den zakrýt střechu velmi ochotně ze Znojma, dobrovolníci. Objevil se tady pán, jestli potřebuju lidi, najednou se objevilo 20 lidí v domě a neskutečně nám pomohli během jednoho dne. To, co bychom dělali skutečně třeba měsíc, dva.
My jsme si zažádali o tu nouzovou pomoc od státu, zažádali jsme si teda bankovním převodem, nicméně to ještě nepřišlo. Takže co se týče financí, poslaly nám teďka pojišťovna nějaké zálohy a podobně, v kooperaci s bankou, protože na dům máme hypotéku.
Pojišťovna se k tomu samozřejmě staví vstřícně, poslali sem likvidátora, hned v sobotu tady byl. Jak na dům, tak i na auta. Máme to všechno už nějakým způsobem ohledané, nicméně čekáme na vyčíslení, takže ještě nevíme, jaká bude bilance.
My jsme hlavně teď nejvíc potřebovali tu pomoc dobrovolníků, kteří se tady objevili a pomáhají nám ten dům dát do toho stavu, aby řemeslníci ve chvíli, kdy znovu nastoupí, neměli práci s tím rozebíráním. Nebudou tady trávit čas zbytečně. A oprava toho domu může být velmi rychlá.
Fyzická pomoc, ty ruce a samozřejmě finanční dary také velmi oceňujeme, strašně jsme za to rádi a moc za to děkujeme, ale ti lidi, ti jsou potřeba nejvíc. Není to jenom na práci okolo domu, ale i to okolí, které se musí vyčistit, zabezpečit. Je tady třeba odkrytá nastoupí, bude potřeba na ni dát nějaký kryt. Myslím si, že je tady skutečně práce minimálně ještě na několik měsíců.
Já jsem po tom tornádu první tři čtyři noci měl problém spát. Obecně působím jako klidný člověk, ale možná jsem trošku emocionálněji založený. Každým to otřáslo, byť tady vypadáme všichni chlapi, že jsme v pohodě, vtipkujeme, smějeme se, černý humor, tak není tomu tak. Máme strach o svoji budoucnost, nevíme, co bude. Nevíme, jak dopadneme, protože máme hypotéky. Musíme se vrátit příští týden do zaměstnání. Zaměstnavatelé nám také pomohli, že nám dali placené volno navíc, nicméně příští týden začíná potom už zase realita, kdy se musíme vrátit do práce, vydělávat peníze, do toho opravovat dům a nějak financovat i to náhradní bydlení.
Plán je takový, že do Vánoc chceme být zpátky, tak věřím, že se nám to podaří, a tomu přizpůsobujeme víceméně celý denní rytmus. Dcera je teď u babiček, u známých a podobně, jak se dá, manželka zařizuje papírování a já se věnuju fyzické práci tady. Dobrovolníkům, kteří mi pomáhají, se snažím vždycky říct, co bych potřeboval udělat, kde potřebuju pomoct, jakým způsobem to udělat, abychom té stavbě ještě více neublížili s ohledem na ty budoucí opravné práce. Samozřejmě ta auta, to se všechno spraví. Koupí se nová. Nebudou to taková auta, co teď, hlavně ať to má čtyři kola a můžeme se dostat do práce, do školy, nějakým způsobem zase fungovat, protože i to nás docela omezuje teďka ty tři dny, čtyři dny, museli jsme být odkázaní na ostatní. Samozřejmě člověk, jak je zvyklý žít nezávisle, postarat se o sebe… Musel jsem zlomit hrdost a říct si o tu pomoc. Já jsem vlastně ještě v pátek tu pomoc vnitřně odmítal, protože jsem viděl, že jsou na tom ostatní hůř, ale potom mi došlo, že když tu pomocnou ruku nepřijmu, budou se všichni muset vrátit ke svým životům, nejde tady pomáhat do nekonečna, a že ji musím také využít, že prostě musím to překousnout a tu pomoc přijmout. Teď ji samozřejmě přijímám a věřím, že to ze mě udělalo i lepšího člověka, protože když budu mluvit otevřeně, v životě by mě nenapadlo, že kdybych viděl někde v Čechách nějakou kalamitu, prostě sednout do auta a jet tam. Teď už bych to určitě bez váhání udělal a jel tam pomoc také. Tak jak dojeli pomoct oni nám.
Nejvíc mi vadí, že jsme u toho byli. Byli jsme zrovna na večeři ten večer. Já jsem si fotil dceru. Mezi fotkou dcery a následky tornáda je 58 minut. Na jedné fotce je štěstí, spokojenost, obdiv, máte všechno, nic nám nechybí. A najednou máte za 58 minut fotku, kde máte rozbitý dům komplet. Včetně všeho. A bojovali jste o život.
========================================================

Richard Homola, dobrovolník, Hustopeče (nahrávka Vlasta Gajdošíková)
Já jsem Richard Homola z Hustopečí u Brna. Moje normální práce, než jsem začal běhat sem, byla realitní a drobná developerská nám. Zabývám se výstavbou menších rodinných domů, menších bytových domů, takže znám potřeby lidí v bydlení. Možná kvůli tomu se mě tady ta situace dotkla a vyrazil jsem na místo hned, jak šlo pomoct s bydlením. Je mně 37 let.
Čtvrteční bouře mě zastihla na cestě do Mikulova, kdy začaly padat obrovské kroupy. Všichni nám říkali – nevyrážejte, protože se něco žene. My jsme tam z pracovních důvodů museli jet a vzal jsem s sebou i svého šestiletého syna a manželku. Dopadlo to tak, že jsme 20 minut strávili v Dolních Věstonicích pod stromem a sami jsme se chvilkami báli, jestli na nás nespadne elektrické vedení. Když jsme přijeli do Mikulova, tak jsme směrem na Valtice uviděli ve vzduchu něco, co vypadalo jako vzdušný vír a ještě říkám malému Vojtíškovi: podívej se, tady je tornádo. A hrozně jsme se tomu smáli a vůbec jsme nevěděli, že by to opravdu mohlo být ono. A podle všeho to šlo od Valtic, takže to zřejmě byl ten malý ocásek, ze kterého se pak zrodila tady ta katastrofa.
Dojel jsem do Mikulova, kde spravujeme nějaké apartmány, takže jsme lítali a uklízeli, aby mohli přijet další hosté a neměli jsme vůbec čas to sledovat. Manželce začal zvonit telefon. To byl její kolega z Lužic. Ona mu to zvedla, byl tam strašný křik a on pořád jen volal, jestli jste v pořádku, jste v pořádku? A manželka se ho ptala, co se děje, co se děje? A zase se to položilo. Takto to bylo několikrát. Pak jí tedy volal asi počtvrté, zase to zvedla, už konečně byl na lince, že se mu to vytáčelo omylem v kapse, že stojí v Lužicích a půlka obce zmizela. Takže my jsme zapnuli v tom apartmánu televizi a už tak nějak jsme začali tušit, co se děje. Ale to finále jsme zjistili až doma, když jsme přijeli.
Poté, co jsme dojeli, někdy kolem desáté, jsem dal první příspěvek na svůj osobní profil, protože těch profilů spravuju na Facebooku více. Z toho jsem to potom nasdílel na profil, kde už těch lidí je kolem tisíce. Napsal jsem tam jen spontánně, že ráno jedu pomoct, kdo se ke mně přidá, že mám čtyři volná místa v autě. Tím to začalo.
Než jsme přijeli na místo, tak to chvilinku trvalo, protože jsme se zprvu začali věnovat spíš takové hmotné nouzi. Komunikoval jsem se starostkou z Hustopečí a s různými lidmi, kdo je ochoten se k nám přidat. Tam ta vůle vůbec nebyla, protože oni měli pokyn od pana hejtmana, že tam se jezdit nesmí, takže oni nám oficiálně nemohli říct – někam jeďte. Na rovinu nám to spíš přímo zakázala, že nemáme vůbec nic dělat, že se budeme zbytečně motat. Ale to mě o to více nakoplo, že to je potřeba. Takže jsme začali s materiální sbírkou. Zjišťovali jsme, kde to od nás vezmou. Zjistili jsme, že v obci Bořetice sám pan starosta přes ty příkazy, že se nesmí, byl v první linii a makal. Takže jsme se dali dohromady s Bořeťáky a s nimi jsme tu první várku, plný náklaďák, plný kontejner plus tři dodávky, doručovali, včetně té bořetické sbírky, někdy v poledne v pátek. To jsme poprvé vyjeli do Moravské Nové Vsi.
Byla to katastrofa. Tak to se každému roztřepe brada, když to vidí.
My jsme byli možná jedni z prvních, kdo začali takto ve velkém navážet. Měli jsme výhodu, že v Bořeticích jsou dobrovolní hasiči, kteří narvali také mimo ta naše auta plnou dodávku. A zůstali jsme stát kousek za Prušánkami v koloně, to vypadalo beznadějně, že tam možná dojedeme někdy navečer. Ale dobrovolní hasiči, kteří stáli všichni před námi a za námi, zapnuli majáky, udělali nám koridor a pomohli nám protáhnout se celou tou kolonou přes policejní kontrolu. Všichni nás rádi viděli. Byla to úplná změna oproti tomu, co nám avizovalo město a všichni ostatní, že ta pomoc není potřeba, protože ti lidé byli dojatí. A ti nám ten koridor zabezpečili, že jsme projeli až k obecním úřadu a následně to bylo tuším jejich nějaké sportovní zařízení, kde jsme ten materiál vykládali.
Zprvu se jednalo o to, čeho potom ve finále opravdu bylo hodně, ale bylo to namístě – voda, byly to úklidové prostředky. Hned ráno jsem avizoval, že potřebujeme lopaty a kýble a věci na úklid, abychom tam opravdu nevozili paštiky a plínky ve chvíli, kdy to ti lidé prostě neřeší a řeší záchranu bydlení a sebe samých. Dobrovolníci a podnikatelé z Hustopečí se okamžitě začali nabízet, že taxislužba zapůjčí dispečink. Další kamarád, co má taxislužbu, půjčil velká auta a má do toho kontejnerovou dopravu. Začaly se na mě obracet desítky lidí s bagry, takže jsem kontaktoval pana Nováka, co je „krizařem“ v Hustopečích, jemu jsem následně zaslal seznam. Nicméně dodnes se neozvali, že by něco potřebovali, přitom venku už je všechno odklizené, takže ta pomoc by byla úplně zbytečná, kdybychom opravdu nejeli na vlastní pěst. Dostali jsme velikou bednu plnou nabitých powerbank s náhradními káblíky, aby si lidé mohli nabíjet. Takže toto byla ta první pomoc, materiální. Samozřejmě, když jsme viděli tu pohromu, tak jsme okamžitě přehodnotili, že tuto sbírku musí začít dělat děvčata, která se mnou od toho samotného rána se do toho navezla a my jsme vyrazili pomáhat do terénu i fyzicky. Vidíte, že nejsem úplně v košili a v kravatě, tak jak běžně chodím.
Dobrovolnická pomoc zprvu organizovaná určitě nebyla vůbec. To byl kámen úrazu. Když jsem to viděl, byl jsem na vahách, jestli mám ty lidi zvát nebo ne. Protože když jsem vyfotil pár fotek ze střechy a dal je na Facebook, nasdílel na ty své skupiny, kde se začalo přidávat strašně moc, stovky lidí každou hodinu. Tak co jsem se díval na ty organické dosahy, tak byly třeba 300 000 lidí, že ten příspěvek vidí. Tisíce lidí to sdílelo a já jsem se trošku obával, že v tom bude zmatek. Nicméně všude bylo uvedeno moje jméno číslo, to číslo pod mým jménem je vždy dohledatelné všude na internetu, v googlu, v seznamu. Takže ti lidé mi opravdu telefonovali. Já jsem potom nevěděl, jestli mám dříve držet lopatu nebo telefon, ale ty telefony jsem jim bral. Přehodnotil jsem to jako prioritu, abych pomohl alespoň v tom, když ta koordinace úplně ale úplně tady chyběla ze začátku, on na to nikdo nebyl tady zvyklý a připravený, tak jsem se snažil těm lidem alespoň vysvětlovat, kde mají nechat auta, kde se mají všichni sejít, aby nejezdili v autě po jednom, po dvou, aby zastavili na kraji obce, a nějakým způsobem jsem se jim snažil vysvětlovat, kudy mají jít, jak mají jít. Upozorňoval jsem je na nebezpečí, která tady mohou nastat. Vždy jsem jim řekl, kde jsem, ve kterém místě obce pomáháme, v čísle domu. Když bude cokoliv potřeba, ať přijdou za mnou. Takže průběžně, jak ti lidé vždy pomoc dokončili, volali mi, jestli pro ně mám další práci, kam mají jít dál.
To přejdete do nějakého takového nouzového režimu, takže řešit, jestli je pro vás něco zátěž nebo ne, to asi nedokážu takto vyhodnotit. Samozřejmě večer to vždy přišlo, emoce a fyzická únava. Mám v kapse od čtvrtka nimesil, každý den bez něj to nejde. Takže samozřejmě i nějaká ta fyzická únava tam je, ale v porovnání s tím, co zažívají ty lidi, je úplně ubohé to teď zmiňovat.
V těch prvních chvílích pomáhání na místě bezpečné určitě nebylo. Nicméně to asi nikdo nedokázal připustit a tu pomoc prostě udělal. Pak už záleží na tom, jak jsou lidé nastavení. Potkali jsme spoustu lidí, kteří došli pomáhat v sandálech, v pantoflích a i když jsme je neznali, tak jsme jim na rovinu, řekli, ať jdou pryč, že tam budou navíc a akorát budou komplikovat život záchranářům, kteří jim budou tahat hřebíky z paty. Ale ta situace bezpečná nebyla. Nebyla, protože dobrovolníci hromadně vběhávali do domu, kde byly statické trhliny, uvolněné stropy. Ty sádrokartonové několikasetkilové podhledy se uvolňovaly, padaly, bylo hodně škrábanců, co já jsem viděl, od kovových profilů na sádrokartony. Ta situace je taková, že dnes už ne, ale v těch předchozích dnech byli hasiči a dobrovolníci na střechách, demontovali krovy. Ty se různě uvolňovaly, mohly padat dolů. A tady se neřešilo, jestli jdete a je nad vámi pět dělníků nebo ne. Takže ta zranění, co jsem viděl, byla většinou hlava a nějaká ta škrábnutí.
Jedna sanitka k sousedním domům jela kolem nás. Viděl jsem vojáka, kterému ošetřovali ruku. Někteří z nás přímo z Hustopečí utrpěli drobné škrábance, ale nic, s čím bychom museli obtěžovat zdravotníky. Vždy se to ošetřilo na místě.
Ta situace mi ukázala, že svět je v pořádku, alespoň po té lidské stránce. Protože lidé, kteří se mi ozvali, do nich bych to v životě neřekl. Byli to lidi třeba manuálně, dá se říct, až neschopní. A když jsem je viděl tady, tak úplně zapomněli na to, že rukama pracovat neumějí, a odvádějí úžasnou práci.
Přístup těch lidí, kteří byli postiženi, těžko říct. V některých trošičku možná bylo ze začátku jejich ego, které samozřejmě muselo jít stranou, tu pomoc museli přijmout. A hodnotit to, co se v nich odehrává, to já nedokážu. To nevím, stejně jako vůbec nevím, co se odehrává v lidech, co pomáhají. Ale myslím, že cítíme všichni něco velice podobného. Proto jsme tady. Já si myslím, že to je hlavně povinnost.
Podnikám, takže není úplně jednoduché vzít si volno. Já do toho se snažím nějakým způsobem řešit i své pracovní věci, aby se podnikání úplně nezastavilo. Ale samozřejmě, nějaký dopad to mít bude. Ale to je asi v tuto chvíli úplně nepodstatné a vedlejší.

(nahrávka: Vlasta Gajdošíková)
======================================================

Tereza Kráčmarová, dobrovolnice, Brno
Jmenuji se Tereza Kráčmarová. Je mi 23 let. Studuji v Brně a působila jsem do konce června jako externistka v iRozhlasu.
V ten moment, kdy tornádo bylo, jsem byla doma a sledovala jsem z okna bouřku v Brně. Měla jsem zrovna noční pohotovost v iRozhlasu, takže jsem do rána do 6 celou tu situaci monitorovala a sledovala, co se děje a jak třeba vypadá nějaká první pomoc na místě apod.
Já jsem si tak nějak říkala, že bych tam chtěla jet v podstatě v ten moment, kdy jsem viděla, co se děje, protože to mám z Brna poměrně kousek. Takže jsem spíš čekala na nějaké pokyny, kdy bude nějaká informace o tom, co se přesně stalo, kdy vůbec mohou přijet třeba dobrovolníci apod. Takže jsem se asi tak jako do hodiny do dvou přidala do takové facebookové skupiny, kde se už nějaká pomoc koordinovala. Následně jsem čekala na nějaké pokyny nebo na nějakou koordinaci. A nakonec to dopadlo tak, že přímo Masarykova univerzita se rozhodla, že vypraví dobrovolníky. A tak jsme se jen přihlásili přes takový formulář, tam jsme zaškrtli, kdy máme čas. A pak se nám postupně začali ozývat s tím, že třeba jedno auto pojede v neděli a jestli máme čas, tak můžeme jet.
Poprvé jsem do Lužic vyrazila v neděli. A už po cestě jsme viděli, že všechny ty domy jsou n pobořené nebo nemají střechy. Zároveň už dost domů v tu dobu mělo na střechách plachty a vypadalo to tam trošku jako po apokalypse. Přijeli jsme do Lužic a všude byli policisté, takže jsme se prvně museli vůbec prokázat, že tam máme nějaký kontakt, že tam nejedeme jen tak naslepo, protože v tu neděli tam bylo poměrně dost lidí, takže tam už nechtěli moc pouštět další dobrovolníky, kteří třeba nebyli registrovaní. Po té kontrole jsme zaparkovali a už jsme se vydali přímo do středu té vesničky.
Když jsme přicházeli do Lužic, tak jsem všude už viděla rozbitá auta, ta byla hned u cesty. Potom, když jsme přišli opravdu do té vesnice, tak všude bylo hrozně lidí. To mě úplně jako první asi zaujalo, že se to opravdu hemžilo řemeslníky, policisty, hasiči, dobrovolníky. Pohled na ty domy byl tedy docela skličující, protože člověk poprvé na vlastní oči viděl to, co doteď viděl jen na internetu nebo v televizi. Byla tam spousta domů, které neměly střechu. Na ulicích byla suť, byly tam různé věci, vynesené z těch domů. A celkově to mě působilo opravdu velmi děsivým dojmem, že si člověk vůbec neuvědomí, že to reálně může vypadat až tak hrozně.
V tu neděli mně přijde, že jak byl víkend, tak tam přijela spousta lidí, protože zkrátka nemuseli do práce. Přišli jsme za koordinátorem, na kterého jsme dostali telefonní číslo a který nám řekl, že už víceméně teď je tam lidí dost, ale ať se potkáme po domech a že se určitě něco najde. Takže jsme procházeli vesnicí a našli jsme takového pána, ke kterému zrovna přijel jeho synovec. Ten nám říkal, že by pomoc uvítal. Takže jsme vlastně na vlastní pěst nakonec tu práci našli. Tam jsme mu tedy pomáhali vyklízet chodbu, která byla celá zasypaná sutí a cihlami a střešní krytinou. Zároveň jsme u něj i přebírali cihly, protože je ještě chce využít, a některé z nich nebyly zničené. Takže jsme spolu s dalšími dobrovolníky ty cihly přebírali a lopatou jsme nabírali suť apod.
První den, tu neděli – ale to je opravdu tím, že byl víkend – tak to tam bylo náročnější na nějakou koordinaci. I z toho pohledu, že to byla nová situace a asi ještě nikdo neměl úplně zkušenost s tím, co přesně dělat a jak to zkoordinovat. Navíc tam přijelo fakt hodně lidí. V ten moment mi přišlo, že ta koordinace vypadá asi takto: choďte od domu k domu a zkuste najít, kdo by mohl potřebovat vaši pomoc. Což je ale asi pochopitelné v momentu, kdy těch lidí je tam opravdu dost, tak nelze mít přehled o tom, co se děje v celé vesnici. V pondělí těch lidí už bylo mnohem méně, protože skončil víkend. A tam už nebyl takový problém najít si práci. A hlavně i koordinátoři na místě přesně věděli, kam nás poslat. Dávali instrukce – když jsme jim řekli, že jsme museli opustit ten hostinec, tak jsme okamžitě dostali náhradní lokaci. Teď v úterý jsem byla v Moravské Nové Vsi, kde jsme ráno okamžitě dostali informaci, že dneska budeme pomáhat v místní klubovně a že tam budeme hlídat děti těm, kteří buďto potřebují pomáhat nebo jsou zaneprázdnění kvůli tornádu. Už od rána jsme věděli, co budeme přesně dělat. To mi zatím přišlo na tu organizaci asi jako nejlepší den. A je vidět, že se to tam postupně zlepšuje.
Nám tam hodně lidí říkalo, že doufají, že to nadšení lidí vydrží. Teď je sice potřebují, ale potřebují taky hlavně ty pokrývače a lidi, co mají bagry apod. Ale že ty dobrovolníky nebo další řemeslníky budou potřebovat i za týden, i za měsíc, možná za dva měsíce. A že se i trošku obávají toho, hlavně ti místní, že už o tu situaci obecně opadne nějaký zájem a že se stane, že už tam ti dobrovolníci tolik nepřijedou. Takže z tohoto pohledu, tam asi té práce bude pořád dost – ne odklízení cihel, ale možná někdo může pomoct vymalovat nějakou místnost nebo nastěhovat věci. Ale té práce tam asi bude pořád dost. I kdyby třeba někdo pomohl se stavěním plotů a podobně.
Já jsem si obecně z celého místa odvážela takový zvláštní pocit, protože jsem paradoxně vnímala nějakou spíše naději, měla jsem z toho pozitivní pocity. Protože když tam člověk je, opravdu vidí to nasazení a solidaritu. I ti místní momentálně – a já chápu, že to je nějaký způsob, jak se s tím vyrovnat – spíš působí dojmem, že jsou odhodlaní do práce. Úplně si asi nepřipouští, co se vlastně stalo. Ale celé to místo na mě působilo, jako že je tam obrovská solidarita a chuť si vzájemně pomáhat. Já jsem se bavila většinou s lidmi tak, že jsem jim s něčím pomáhala a prohodili jsme pár slov. Co mě třeba zamrzelo, byla jedna rodina v Lužicích. U té jsme byli v pondělí. A oni říkali, že to vlastně odnesli úplně všichni, protože ta rodina má příbuzné nejen v Lužicích, ale i v Hruškách, myslím, že v Moravské Nové Vsi. Ti všichni, celá ta rodina, má teď s tím takové potíže. Zároveň ale paradoxně dcera majitelky domu v Lužicích říkala, že jim to naštěstí vzalo jen střechu. A to mně přišlo, že je věta, kterou tam také slyším docela často – když lidé řeknou: No, my jsme měli štěstí, nám to vzalo jen střechu. Což může působit zvláštně, protože je to pořád střecha. Ale v kontextu toho, co se stalo, je to vlastně taková malá výhra. Je vlastně strašně zajímavé, jak jsou ti lidé silní a dokážou si vzájemně pomáhat. Opravdu, my jsme přijeli třeba k jedné asi osmdesátileté seniorce. Jejich dům bude muset být zbourán. Přijela jim pomoct opravdu celá rodina, přestože mají i ty další poničené domy v jiných obcích. A společně vynášeli věci nebo se tam rovnalo na zahradě dřevo, uklízelo se a tak podobně.
Obecně si myslím, že dobrovolnictví – nejen při této události – je strašně důležité v tom, že si asi tak trošku všichni připomenou, že jsme všichni stejní lidé a že je prostě potřeba si pomoct, jakmile se něco stane. A pro mě osobně? Já jsem to vnímala trošku jako takovou… nevím, jestli povinnost – že jsem věděla, že budu mít pár dní volno a že bych jako stejně asi nedělala nic, co by mělo takovou hodnotu jako to, když tam pojedu. To byla moje motivace – splnit i nějakou svoji vnitřní povinnost. Protože jsem si říkala, že kdyby se toto stalo u nás, tak bych byla také ráda, kdyby nám někdo pomohl, kdyby pomohl někdo naší rodině v případě, že bychom si vyměnili role.
========================================================

Do přípravy tohoto dílu se kromě týmu připojili kolegové reportéři, kteří působí přímo v postižených obcích – děkujeme Vlastě Gajdošíkové, Martinu Baluchovi a Jakubu Troníčkovi. A děkujeme našim respondentům, kteří se podělili o své příběhy. Pokud byste se chtěli zapojit do pomoci, i Nadační fond Českého rozhlasu společně s Radiožurnálem připravili charitativní projekt na pomoc lidem v oblastech zasažených tornádem. Jmenuje se Pomáhejte s námi na Moravě a kromě finanční sbírky je jeho součástí i web, který páruje potřebné a dárce tak, aby se k postiženým obyvatelům dostala pomoc, kterou potřebují. Všechny informace najdete na stránce pomahejtesnami.cz nebo na zpravodajském serveru iRozhlas.cz.