Znásilnil a zneužil děti, dostal podmínku. Advokátka kritizuje časté využívání dohod o vině a trestu

Už několik dní se mluví o podmínce, kterou uložil krajský soud v Brně muži, který během tří let pohlavně zneužil a znásilnil šest malých chlapců. Soudní senát totiž souhlasil s navrženou dohodou o vině a trestu. Soudce Roman Kafka v rozhovorech pro Deník N nebo DVTV vysvětloval, že pro dohodu mluvily okolnosti případu a také to, že ten muž nebyl dosud trestán. Dále že souhlasili zástupci poškozených, že obviněný se omluvil a splatil nemajetkovou újmu v plné výši. Neleží tedy odpovědnost za tu dohodu ve výsledku na státním zástupci? Nebo skutečně na těch, kteří ji uzavřeli a ne na tom soudci? Protože kritika soudce se objevila a není malá.
Odpovědnost vždycky leží na obou dvou – jak na státním zástupci, který tu dohodu sjednává, tak na soudci, který dohodu schvaluje. Nebo na soudním senátu v případě, že se jedná o nějaký závažnější trestný čin. A nebo v případě, že státní zástupce dohodu sjedná nějakým způsobem a soudu se to nelíbí. Trestní řád dokonce přímo stanoví mantinely toho, kdy ji musí odmítnout. To znamená, když je ten trest daný tak, jak v zákoně být třeba nesmí, nebo je sjednaný trest nepřiměřený, tak má dohodu odmítnout. A je to samozřejmě na rozhodnutí soudu nebo senátu, jakým způsobem se k té dohodě postaví.

Podle soudce Romana Kafky se jednalo o nejméně závažnou formu znásilnění. Mluvil o tom, že to je v našem trestním řádu poměrně široký pojem a že mělo jít prostě o doteky, o kontakty rukou atd. Že nedošlo, pokud to budu správně citovat, k vniknutí.
Že to nebylo penetrativní znásilní.

Mluvil o tom, že tady musí být nějaká individualizace trestní represe. Není to tedy pochopitelný argument, že právě proto přijal dohodu, nešel do řádného jednání a ten trest nebyl jak to bývá v rozmezí trestní sazby 5 až 12 let?
Ano, pokud je to u dětí, tak tam je 5 až 12 let. Chtěla bych ale říct, že zákonodárce neřekl, že pokud to bude penetrativní znásilnění, bude to 5 až 12 let – což by mohl říct, protože penetrativní znásilnění je uvedeno v odstavci 2. A ty nepenetrativní formy jsou v odstavci 1. A potom děti jsou v odstavci 3. Zákonodárce by tedy mohl říct, tedy kdyby to tak myslel, že pouze pokud se na dětech stane to, co je v odstavci 2, tak dáme těch 5 až 12 let. Ale on říká že, jakékoliv znásilnění na dětech je 5 až 12 let. To znamená, že tady zákonodárce jasně mluví o tom, že znásilnění dítěte je extrémně závažný, extrémně škodlivý trestný čin. Nebo to jednání je extrémně škodlivé. A mně rozdělování na méně závažné a více závažné znásilnění nedává smysl, protože se setkáváme s oběťmi znásilnění různých forem, které ale mají vždy nějaké následky. A i psychologové mluví o tom, že vůbec nemá smysl se dohadovat o tom, jestli to následky má nebo nemá, protože je to má vždycky. Otázka je jenom na kolik jsou závažné a hlavně kdy se objeví. U dětí se totiž setkáváme s formou vytěsnění. To znamená, že děti si to teď neuvědomují, ale obrazně to může bouchnout třeba za 10, 15, 20 let, až budou mít svoje děti. Nebo v rámci nějaké čichové, pachové vzpomínky nebo něco takového. A potom to samozřejmě otvírá velká, já nechci říct traumata, ale velké psychické problémy.

Bez ohledu na to, o jakou formu toho znásilnění šlo.
Je to tak.

Jak tedy rozumíte argumentaci soudce Kafky, který říká, že se v trestním řízení neobjevila žádná informace, že by ti nezletilí utrpěli fyzické zranění nebo psychické trauma, a to ani do budoucna?
To je problematika znaleckého zkoumání v rámci trestního řízení. My se bohužel setkáváme v praxi s tím, že se třeba udělá znalecký posudek v přípravném řízení – tuto kauzu neznám, takže komentuji obecně – takže nevím, zda tady byl vůbec posudek dělán, protože ta dohoda se uzavírala v přípravném řízení, a ne před soudem. To znamená, že se někdy znalecký posudek na poškozeného vůbec nemusí dělat, protože na začátku trestního řízení obviněný řekne, že se chce dohodnout a vyjedná si dohodu – takže ani ke znaleckému zkoumání nedojde. Hlavně příznaky posttraumatu se začínají rozjíždět minimálně po šesti měsících od spáchání trestného činu. A my se velmi často setkáváme s tím, že ta dohoda proběhne dřív, než se to posttrauma stihne rozjet. V okamžiku, kdy je uzavřena dohoda a není řešeno před soudem třeba nějaké vypracování dodatku znaleckého posudku, kde se to posttrauma projeví, tak se samozřejmě neukáže to, co se tam stalo v plné míře, zejména ty následky. Ale chci říct, že i kdyby se tady nejednalo o posttrauma, protože posttraumatická stresová porucha je lékařská diagnóza, která je v té mezinárodní klasifikaci nemocí, tak i pokud se nejedná o takto závažnou poruchu zdraví, tak ty následky u znásilnění jsou vždycky. A je tedy extrémně zajímavé říct, že do budoucna je to vyloučené – to je podle mě a podle viktimologických poznatků, se kterými jsem seznámená, nemožné.

Exces trvající tři roky

Přiblížím, o čem se tu přesně bavíme, totiž jak mělo k tomu pohlavnímu zneužití a k tomu znásilnění dojít. Poprvé měl ten dotyčný zneužít jednoho z chlapců jako vedoucí tábora už v roce 2018. A pak v dalších letech měli někteří další kluci, kterým v té době nebylo ani 15 let, za mužem chodit do zahradní chatky na návštěvy, měli tam přespávat.

Soudce Kafka popsal, že v jednání muže, když tam docházelo k těm dotykům a podobně, měl hrát vliv alkohol a také snížená schopnost kontrolovat se kvůli duševnímu onemocnění – poruše sexuální preference. Současně prý ale žil životem příkladného člověka a tohle měl být, cituji, to slovo zaznělo v rozhovoru pro Deník N, exces. Může si být ale soud jistý, že se takový exces nebude opakovat a přijde vám to jako příhodné označení?
Já bych primárně rozebrala to slovo exces, protože si myslím, že exces je definován jako jednorázové vybočení. A když něco děláte tři roky průběžně, tak bych tomu neříkala exces, to je jedna věc. To, že někde hraje roli alkohol při podávání mladistvým, bych vnímala jako přitěžující okolnost. Rozumíte, to nepolehčuje vám, že tam někde konzumujete alkohol nebo ho dáváte mladistvým. To je naopak z mého pohledu… prostě tohle se dělat nemá.

Nevěděl jsem, že to dával jim, ale myslel jsem, že to konzumoval sám.
Už jsme se s tím už setkali v jiných rozsudcích, takže proto to byla moje první myšlenka. Jak opakuji tuto konkrétní kauzu neznám. Ale ta nejdůležitější věc podle mě je, že soud si nikdy nemůže být jistý, že se to nezopakuje. A tady k tomu účelu slouží institut zákazů činnosti. To je prostě okamžik, kdy vy řeknete, tak tohle se stalo a teď pozor. My nebudeme riskovat životy dalších dětí, že je vystavíme tomu, aby se jim to stalo znovu.

Pardon, zákaz činnosti práce s dětmi.
Ano, zákaz činnosti práce s dětmi. A tady je velký rozkol mezi tím, co říkají odborníci psychologové a ti, kteří pracují s dětmi a vědí, jaký to má na ně vliv, a tím, co tvrdí odborná justiční veřejnost, která říká, že musíme dát člověku šance na nápravu. Domnívám se, že šance na nápravu může být v tom, že daný člověk může žít dál dobrý život, kdy nepáchá trestnou činnost, ale neznamená to, že může pracovat s dětmi. Ať se živí jiným způsobem. Sama jsem matka dvou dětí a nechci, aby takový člověk kdykoliv přišel do styku s mými dětmi v rámci toho, že mu je svěřím. A to se netýká této kauzy, ale spousty jiných kauz. A k tomu by měl sloužit dětský certifikát, o jehož prosazení se část politické reprezentace v současné době snaží.

Kdyby byl prosazen, tak to znamená, že…
Dětský certifikát znamená, že to nebude udělení nějakého trestu. To znamená, že i když dostanete zákaz činnosti práce s dětmi třeba jenom na tři roky a vy ten trest vykonáte, tak se vám to zahladí v rejstříku trestů. Nebude už to vidět, ale bude to na vyžádání. Stejně, jako se musíte prokazovat čistým trestním rejstříkem, tak se budete muset prokazovat čistým dětským rejstříkem, že nemáte ve svém záznamu nějakou kriminalitu vůči dětem. A tady samozřejmě záleží na tom, jestli bude politická shoda na tom, aby se tento správní záznam vyráběl. Potom by byl na vyžádání právě třeba na táborech. Když budete svěřovat své dítě učiteli klavíru nebo na dramaťáku, tak řeknete ano, ale chci, abyste si pořídil dětský certifikát.

Rozumím tomu. Já jenom dopovím to, o čem jsme mluvili před chvílí, totiž v tomto případě zákaz činnosti práce s dětmi udělen nebyl, co ale bylo muži nařízeno, byla sexuologická léčba, do které dobrovolně už sám dochází. Chci se vás zeptat ještě na jednu věc, protože soudce Roman Kafka argumentoval v DVTV tím, že tím, že nakonec soudní senát schválil dohodu, tak pokud by ji zrušil a nařídil proces, museli by ti chlapci vypovídat znovu a došlo by k sekundární viktimizaci. Nemá v tomhle případě pravdu, že by je soud vystavoval další problematické situaci nebo jim přinášel další trauma tím, že by o tom museli znovu mluvit?
Zákon o obětech trestných činů a zároveň trestní řád stanovují velmi přísné podmínky pro opakované výslechy osob mladších 15 let nebo v pro případy výslechu nezletilých, kdy vyžaduje, aby k opakovaným výslechům docházelo jen v naprosto mimořádných případech. Takže si nemyslím, že se lze obecně odkazovat na to, že bychom museli vyslýchat znovu, pokud by nebyla schválena dohoda. Je spousta řízení, kde prostě k opakovaným výslechům nedochází a to ani u dospělých obětí závažných trestných činů. Zákon přímo hovoří o tom, že je to implementace evropského práva, která mluví o tom, že je třeba oběti v průběhu trestního řízení chránit. Takže tady si nemyslím, že obecně (nemluvím tedy o tom jednom případu) by to byla dobrá odpověď na všechno. V souvislosti s tím, o čem se bavíme, bych chtěla bych upozornit na dvě věci. První věc je, že i samotné Nejvyšší státní zastupitelství má metodiku pro své státní zástupce na to, jakým způsobem mají dohody sjednávat. A vlastně přímo v jednom odstavci uvádí, že u velmi závažných trestných činů, a to zejména trestných činů vůči dětem, které společnost vnímá jako velmi škodlivé, má státní zástupce velmi zvažovat, zda vůbec na základě té dohody snížit trest tzv. pod sazbu. Jestli to je vůbec vhodné. A říká tam, že to je prakticky nevhodné. A to je jedna věc. A za druhé chci říct, že samozřejmě chápu, že tady v tomto případě hrála roli nějaká snížená příčetnost a v takovém případě potom platí jiná pravidla. Teď mluvím opravdu obecně, že pokud snižujeme tzv. pod sazbu, to znamená, pokud někomu hrozí 5 až 12 let, ale my mu chceme dát méně na základě toho, že třeba uzavřel dohodu, nebo že se nám daný čin zdá být extrémním vybočením a následný trest by byl velmi nespravedlivý, tak my mu automaticky nemusíme dávat podmínku. Ten člověk může dostat místo 50 měsíců 40, nebo může dostat 2 roky, ale pořád tam nemusí být ta podmínka. A pokud zákonodárce říká, že za znásilnění dítěte je 5 až 12 let, ale my vidíme obrovské množství případů, kdy se chodí laicky řečeno pod sazbu (a je to u dětských případů, je to u znásilnění), tak se domnívám, že je to prostě nevhodné a že pro tyto trestné činy je dohoda o vině a trestu nevhodná.

To znamená, že byste ji do budoucna nevyužívala? Protože i soudce Kafka říkal, že se ptal přímo obhájců poškozených, nebo teď nevím, zda to nebylo přímo poškozených, jestli s tím souhlasili, tak oni řekli, že ano. Nestaví to ten soud do role: tak co s tím máme teď v tu chvíli dělat?
Myslím si, že institut dohody o vině a trestu v těchto případech obecně není vhodný pro trestné činy sexualizovaného násilí nebo intimního násilí, pokud to takhle můžeme nazvat. Ale co se týká poškozených, tak opravdu tuto kauzu neznám, reprezentuji spoustu jiných poškozených. Tady jde samozřejmě také o to, že spousta poškozených už bývá rezignovaná tím, jak dlouho to vůbec trvalo, než se trestní řízení zahájilo, jak dlouho trvalo přípravné řízení, jakým způsobem se k nim v rámci vyšetřování chovala policie. Někdy je prostě možné, že s tou dohodou souhlasí jenom proto, že už prostě chtějí mít pokoj. Oni to oznamovali z důvodů, které si mysleli, že to trestní řízení naplní a vůbec se to nestalo. A nebo jejich primárním zájmem vůbec nebylo to oznamovat, třeba to za ně oznámil někdo jiný a oni chtěli něco úplně jiného než trestní řízení. A proto se potom nedivím, že řeknou, že s dohodou souhlasí. Ale tady mluvíme o generální potřebě toho říct si, že nemůžeme ve věcech sexualizovaného a intimního násilí, které je prostě ošklivé, blbě se to dokazuje, není to příjemné v té jednací síni nikomu, prostě říct: tak s výměnou za to, že to nemusíme dokazovat, tak budeme dávat podmínky. To je prostě rezignace na to, jakým způsobem by měl právní stát fungovat.

Jak běžné je, že se ty dohody v těchto případech uzavírají?
Dlouhou dobu bylo možné dohodu o vině a trestu sjednávat jenom u méně závažných trestných činů. Jakmile se to povolilo úplně u všech trestných činů (můžete to udělat klidně i u vraždy), tak se s podmínkami důsledku dohod ve věcech sexualizovaného násilí úplně roztrhl pytel. Ale bylo to primárně míněno zejména pro taková ta dlouhá trestní řízení, kdy dokazujete hospodářskou kriminalitu. To jsou soudy na 5–10 let a podobně, takže se tomu ten stát i obžalovaný vyhnou. Zatímco u sexualizovaných trestných činů a u domácího násilí to nebývají tak dlouhé soudy. Nemyslím si, že tady by byla nějaká priorita něco zkrátit. Bohužel se ale setkáváme s ním, že se to v těchto případech uzavírá strašně často a mám pocit, že je to v těchto případech opravdu nevhodný institut.

Zneužití není znásilnění

Bavíme se tedy o dohodě o vině a trestu, která byla v tomto konkrétním případě uzavřena kvůli tomu, že muž měl pohlavně zneužít a znásilnit 6 malých chlapců. Pohlavně zneužít a znásilnit. Právní řeči, jaký je mezi tím rozdíl?
To si myslím, že je velká bolest českého trestního soudnictví, na kterou se snažím velmi dlouho upozorňovat s ostatními odborníky. Máme dva trestné činy, přičemž ten trestní čin pohlavního zneužití je prakticky pořád stejný od roku 1950, kdy byl zaveden. V té době jsme neměli vůbec takové viktimologické poznatky, které známe dnes. A ten trestní čin v podstatě říká, že pokud to není znásilnění a vykonáváte sexualizované chování s dítětem pod 15 let, je to pohlavní zneužití. Problém je v tom, že znásilnění je u nás bráno jako něco, co musí být extrémně násilné. Hodně se zapomíná na tu definici bezbrannosti, kterou náš současný trestní zákoník vnímá jako bezbrannost objektivní. To znamená, když jste někde svázaný, nebo zdrogovaný, nebo v kómatu. Ale bezbrannost u dítěte je subjektivní, že se nemůže bránit někomu, kdo je starší, kdo je vůči němu v nadřízené pozici, kdo ho vychovává a podobně. Takže ta bezbrannost je tam dána vnitřně. A my se velmi často setkáváme s tím, že mi argumentují: podívejte se, a teď se omlouvám, budu explicitní, tady za jeden prst ve vagíně nebo dva prsty v zadku u sedmiletého dítěte ho přece nezavřeme na pět let. Ale kdyby toto udělal někdo vám jako dospělému člověku, tak je to jasné znásilnění ve druhém odstavci. A najednou takový případ kvalifikujeme jako pohlavní zneužití a ještě za to je ten trest opravdu velmi mírný. U pohlavního zneužití je udělováno 86 % podmínek.

A ta sazba je tam jaká?
Tam může být jeden až pět let. A u toho prvního odstavce, ve kterém se to stíhá, tak tam je podmínka vždycky. Takže to, co bychom u dospělého kvalifikovali jako znásilnění, to u dětí znásilnění z nějakého záhadného důvodu není. A ta navrhovaná novela trestního zákoníku, která má zatím podporu napříč všemi politickými stranami, tak by tady tu situaci měla změnit a měla by říct, že dítě do 12 let je bezbranné vždycky. Což je vynikající věc, která nám tady oproti jiným vyspělým zemím a jejich trestnímu právu strašně chyběla. V cizině se tomu říká statutory rape. U nás se to přeložilo jako znásilnění z podstaty, kde vlastně z podstaty toho problému říkáte, že to dítě nemůže dávat souhlas s nějakým sexuálním nebo sexualizovaným chováním a tudíž je znásilněné. Takže já doufám, že to projde a pak už asi můžu zavřít krám a už nemusím nic dělat, protože o to si snažím opravdu dlouho.

Mluvila jste o té dvanáctileté hranici, ale médii proběhla informace také o pětileté hranici. To bylo příliš málo? Příliš nízká věková hranice?
To byl úplně první návrh. Já mám dvě šestileté dcery a neumím si představit, že by některá z nich mohla dát souhlas s jakoukoliv sexualizovanou aktivitou, kterou by na nich kdokoliv chtěl dělat.

Protože tam by se jich pak ptali, dotazovali.
Tam by už se zjišťovalo jestli to to dítě chtělo, nebo jestli mohlo říct, že to nechce, nebo jestli už je natolik vyspělé a vzdělané v oblasti sexuality, že může říct, hele, já tohle nechci. Tady je problém v tom, že to prostě nedokáže říct ani spousta dospělých lidí. Nastavení těch hranic je extrémně komplikované a je to otázka nějakého psychosociálního vývoje. Děti vyspívají v určitých životních stadiích a pětileté dítě je na tom podle těch vývojových stadií stejně jako osmileté dítě. A teprve někde kolem těch dvanácti let třeba občanský zákoník říká, že si dítě může začít rozhodovat třeba o tom, u kterého z rodičů chce být a je třeba dbát na jeho názor. A pak se můžeme bavit o tom, že může mít teoreticky konsensuální sex. Samozřejmě s někým, komu je pod patnáct let, kdy to nebude trestný čin. V okamžiku, kdy s ním bude souložit někdo, komu je třeba šestnáct, tak už to trestné bude a bude to pořád pohlavní zneužití.

Považujete tedy tu úpravu trestního zákoníku v tomto smyslu, když se bavíme o dětech, za ideální řešení ochrany práv dětí v České republice?
Ideální asi ne, ideální to není. Z mého pohledu by ta hranice měla být vyšší, třeba těch patnáct let, ale obávám se, že to je politicky neprůchodné. Popřípadě by tam mohla být zavedená třeba takzvaná klauzule Romea a Julie, kterou mají v Rakousku nebo ve Španělsku, kdy to pohlavně zneužití můžete dát jenom u dětí, které jsou si věkově blízké. To znamená třeba třináct a šestnáct let. Ale třináct a čtyřicet už je znásilnění.

Tedy zohlednit věkový rozdíl.
U nás se bude muset zjišťovat, jestli tam byla závislost a bezbrannost a podobně. Takže to je jedna věc. A pak se domnívám, že k tomu, abychom dospěli k nějakému ideálnímu stavu, tak bychom ty zákony museli opravdu začít aplikovat. Opravdu chránit oběti reálným výkonem práv a povinností, které ty zákony dávají. To znamená výslechy vzdělanými policisty ve velmi dobrých výslechových místnostech. Já jsem třeba viděla přehrávání jednoho výslechu nezletilého dítěte oběti trestného činu, kdy ono sice bylo vyslýchané v té speciální místnosti, ale nesmělo si tam hrát s hračkami. Jakmile si chtělo hrát nebo projevilo psychomotorický neklid, tak mu řekli seď. Místo toho, aby respektovali pravidla výslechu nezletilého dítěte a podobně. To se prostě musí začít realizovat.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity zvuky z webu Stream.cz, pořadu LeagleOne.