Fotografie a jejich příběhy.
Podívejte se na výběr těch nejsilnějších
reportážních snímků roku 2017

Záplavy, vyčerpaní Rohingové, zemětřesení i náhody tam, kde je fotografové nečekali. Přinášíme vám výběr snímků roku 2017 agentury Reuters spolu s příběhy těch, kteří stojí za jejich vznikem. Jak fotografové přemýšlí nad svou prací a jak je pro ně těžké neodložit foťák, když vidí skrze hledáček lidi v nouzi?

Fotografové agentury Reuters byli u nejrůznějších událostí uplynulého roku, ať už to byla inaugurace amerického prezidenta Donalda Trumpa, nebo požár Grenfell Tower v Londýně, a jejich snímky se objevily na úvodních stranách předních světových deníků i v českém zpravodajství.

Server iROZHLAS.cz připravil výběr několika z nich spolu se vzpomínkami fotografů, kteří jsou jejich autory. Před tím, než začnete výběrem listovat, chtěli bychom vás upozornit, že některé snímky zachycují drastické scény a násilí.

Dítě, které má rádo svou práci

Carlos Barria vyfotil tento snímek v nestřežený moment na zahradě za Bílým domem. Sám si na něm nejvíc váží toho, že je jednou z mála fotografií, které zachycuje náhodný a zcela přirozený moment. „Jedno ráno nám řekli, že se novináři sejdou u dveří do Rose Garden kvůli focení. Prezident plánoval, že překvapí 11letého Franka Giaccia, který mu napsal dopis s nabídkou, že poseká trávník u Bílého domu. Giaccio byl proto pozván, aby jeden den pracoval pro Bílý dům po boku zaměstnanců Národního parku,“ vysvětluje na začátek Barria.

„Jak jsme čekali na (amerického prezidenta) Trumpa, pozorovali jsme Giaccia, jak se soustředí na svou práci a nevěnuje se ničemu jinému, ani skupině novinářů nebo fotografů. Najednou se na druhé straně plotu objevil Trump, aby chlapce pozdravil a vyfotil se s ním. Snažil se překřičet sekačku, aby ho slyšel, ale byla příliš nahlas a Giaccio se příliš soustředil na práci, Trumpa si nevšiml,“ vypráví fotograf a doplňuje, že ani další pokusy prezidenta nebyly úspěšné. Chlapce nakonec na jeho přítomnost upozornil otec.

„Fotka toho, jak Trump křičí na dítě, které mu seká trávník, by mohla mít v dnešní politicky polarizované době hodně interpretací. Pro mě to ale bylo jen dítě, které milovalo to, co dělá, tak moc, že se zdálo, že kvůli tomu ignoruje i prezidenta,“ dodává.

Všudypřítomný popel

Požár londýnského věžáku Grenfell Tower zachytil v červnu Toby Melville. „Telefon zazvonil asi ve 3.30 ráno, ptal jsem se, co se stalo. Můj editor Dylan mi v noci volá jen kvůli breaking news. ‚Nejde o terorismus,‘ řekl Dylan. Trochu jsem si oddechl. Řekl, že hoří věžák na západě Londýna,“ popisuje Melville.

Rychle se tehdy oblékl, vzal si foťáky, notebook a telefony a vyrazil směrem ke Grenfellu. Když na místo dojel, byly skoro čtyři ráno a před ním stál věžák v plamenech. „Byl jsem v šoku. Věděl jsem, že uvnitř musí být uvězněny desítky lidí, požár začal už v jednu - v ten nejhorší čas, kdy lidi spí. Slyšel jsem odbíjet hodinové ručičky, našel jsem místo k parkování dostatečně blízko, abych došel k domu pěšky,“ vypráví dál s tím, že jeho první fotky nebyly sice skvělé, bylo je ale třeba dostat do fotobanky co nejdřív.

„Jak jsem se přibližoval, přemýšlel jsem nad tím, že bych se dostal do sousedních domů, které ještě nebyly uzavřené. Nemohl jsem si pomoct, ale myslel jsem si, že ta stavba už to dlouho nevydrží, jelikož je v plamenech už přes tři hodiny. Věděl jsem, že není rozumné, přiblížit se příliš. (…) Popel padal všude kolem mě, tahle fotka zachycuje v pozadí kostel. Vyfotil jsem fotky té budovy během za jiných okolností krásného letního svítání,“ uzavírá.

Když srdce přepere hlavu

Na snímku fotografové pomáhají rohingským uprchlíkům dostat se z řeky Nad na jejich cestě k hranici mezi Barmou a Bangladéšem nedaleko přístavního města Cox’s Bazar. „Stáli jsme tam, koukali se na pole a pastviny, bylo tam hodně vody a jedna malá cestička, která vedla k hranicím. V dálce jsme viděli obrovské skupiny lidí, které se nehýbaly. Byly čtyři hodiny odpoledne a zbývaly asi dvě hodiny světla. Rozhodli jsme se proto vyrazit směrem k nim. Trvalo nám to asi hodinu podél zablácené cesty, potkali jsme pohraniční stráž a prosili jsme, aby nás pustili. Potom jsme uviděli další tisíce uprchlíků, jak tam jen sedí a kolem nich víc bangladéšských strážníků, kteří nám říkali, ať jdeme nazpět,“ popisuje fotografka Hannah McKayová.

Podle fotografky jim bylo v té chvíli jasné, že se za davem něco děje, proto počkali na správnou příležitost a přiblížili se ještě víc. „Ten dav seděl na břehu řeky a za ním, asi tři metry dál, v samotné řece, byly stovky uprchlíků brodících se skrz. Bylo to nekonečné. Byli tam lidi s dětmi, staří lidé, které museli ostatní doprovázet skrze vodu a bahno, byli ponoření po kolena. My jsme jen fotili a potom se objevila tahle žena,“ vypráví McKayová příběh snímku výše.

„Dostala se do bodu, kdy se potřebovala dostat na cestičku, na které jsme byli i my. Byla ale příliš vyčerpaná. Dva muži se k ní sklonili a snažili se jí pomoct a to byl ten moment, kdy jsme se rozhodli pomoct i my. Fotograf Adnan Abidi ji vzal za ruku, další fotograf vzal druhou a já chytla její nohu. Museli jsme ji vytáhnout. Několik minut tam pak ležela a netuším, co se s ní stalo. Snažíte se dělat svou práci s foťákem a potom vaše srdce prostě přepere hlavu,“ dodává.

Chatrný člun se 134 uprchlíky

Fotograf Darrin Zammit Lupi zachytil uprchlíky, kteří se snaží zůstat nad vodou poté, co spadli ze svého nafukovacího člunu během záchranné operace maltské neziskové organizace MOAS v mezinárodních vodách asi 15 námořních mil od pobřeží Zawiya v Libyi. Všech 134 migrantů se podařilo zachránit. „Strávil jsem asi pět týdnů na lodi s MOAS a pokrýval jsem záchranné operace ve Středomoří. Byl jsem na motorovém členu spolu s členy záchranné posádky, kteří rozdávali záchranné vesty skupině asi 134 subsaharských migrantů na chatrném člunu,“ popisuje fotograf.

„Najednou jeden z migrantů na kraji člunu sklouzl do strany a jako domino spadlo i několik jeho kolegů. Zachytil jsem celou tu scénu díky tomu, že jsem neustále držel prst na spoušti. Byl to chaos. Pořád jsem fotil, záchranáři pomáhali několika lidem na naši loď. Snažil jsem se držet migranty jednou rukou a fotit druhou,“ pokračuje s tím, že po chvíli skrze hledáček zahlédl v dálce muže, který se natahoval směrem k nim.

„Zakřičel jsem, abych upozornil speciálního záchranáře, že se potápí. Okamžitě zareagoval, skočil do vody a vytáhl ho do bezpečí. Potom jsem se nad sebou hodně zamýšlel. Měl jsem položit foťák a prostě pomáhat komukoliv kolem? Ten večer jsem to probíral se záchranáři, kteří si mysleli, že jsem udělal správnou věc. Jejich práce je zachraňovat životy, moje je dokumentovat drsnou realitu toho, co se děje. Všichni přežili,“ dodává.

Kontrast síly a křehkosti sněhových vloček

Jednu z účastnic protestu Black Lives Matter (Na černých životech záleží) před Trump Tower v New Yorku v lednu zachytila fotografka Stephanie Keithová. „Tuto fotku jsem vyfotila z druhé strany ulice od Trump Tower jen pár dní před inaugurací. Všechny velká média hlídala tu budovu kvůli protestům i návštěvníkům, kteří přitahují pozornost,“ popisuje fotografka s tím, že tu sobotu nebylo moc co pokrývat a většina novinářů se kolem třetí hodiny rozešla.

„Zůstala jsem, protože se tam konal malý pochod Black Lives Matter. V momentě, kdy začalo slunce zapadat, zhruba 40 demonstrantů dorazilo k Trump Tower. Začal padat sníh a velké sněhové vločky. Skoro hned jsem zahlédla tuhle ženu, byla nádherná a já si všimla, že má na vlasech vločky, které se nerozpouští. Myslela jsem, že to bude perfektní metafora vzhledem k tomu, že pravice nazývá liberály „sněhovými vločkami“, protože jsou slabí a snadno se urazí. Líbil se mi ten kontrast černé a bílé barvy, kontrast její síly a křehkosti sněhových vloček,“ vypráví Keithová s tím, že ženu kvůli portrétu oslovila a měla zhruba dvě minuty na to, aby snímek udělala. Poté se vrátila do pochodu.

Protesty na Puškinově náměstí

„Tuhle fotku jsem vyfotil během protestů v centru Moskvy, které organizoval opoziční lídr Alexej Navalnyj. Byl jsem na Puškinově náměstí, které bylo plné lidí, křičeli různé slogany a mávali vlajkami. Doprava zastavila a policie začala zadržovat demonstranty,“ uvádí fotograf Maxim Šemetov k fotce, kterou zachytil 26. března v ruské metropoli Moskvě.

„Viděl jsem, jak policisté drží demonstranta za ruce a nohy. Křičel a jeho hlava byla mezi jejich botami. Několik fotek jsem vyfotil skoro ze země, zatímco jsem běžel podél nich. Nekoukal jsem se do foťáku, jen jsem si pořád říkal, hlavně aby moje fotky byly ostré. Další den už tahle byla na úvodní straně New York Times,“ dodává.

Násilí jedné bitvy

„Tenhle útok přišel uprostřed bitvy, během níž se irácké síly pokoušely získat pozemky regionální vlády od Islámského státu. Fotil jsem střety v mosulském muzeu starožitností, když jsme nad sebou uviděli dron IS,“ popisuje vznik snímku z iráckého Mosulu fotograf Thajír Al-Sudání.

„Všechno jsme zahodili na zem, báli jsme se, že nás napadne raketa. Pořezal jsem si ruku, a tak jsme se vydali k autu, abychom ránu ošetřili. Když jsme se tam dostali, viděl jsem irácké síly, jak nedaleko ode mě vystřelují rakety na pozice IS mimo naše zorné pole. Dál jsem fotil. Přišlo mi, že je tahle fotka silná hlavně proto, že vyjadřuje hrozné násilí téhle bitvy,“ vypráví s tím, že pokrývání války a tiskové konference je naprosto jiný svět.

Na perspektivě záleží

Jedním z nejdiskutovanějších snímků uplynulého roku byl pravděpodobně ten zachycující inauguraci amerického prezidenta Donalda Trumpa. Focení události ve Washingtonu popsal fotograf Lucas Jackson. „Zadání bylo jednoduché – vyfotit inauguraci z Washingtonova monumentu. Abych se vyvaroval nejasnostem, ujistil jsem se, že sdílím fotky davu, kdy Trump mluví na pódiu, i fotky davu na samém vrcholu. Na twitteru se krátce na to objevila tvrzení, že jsem fotil dav brzy ráno, nebo je snímek upravený a lidi jsem z něj odstranil,“ říká Jackson.

Na prvním tiskovém brífinku pak tehdejší tiskový mluvčí Bílého domu Sean Spicer podle Jacksona řekl: „Fotografové zachycující inauguraci ji záměrně fotili, hlavně v jednom tweetu, aby minimalizovali enormní podporu, která se shromáždila u National Mall (park u Washingtonova monumentu - pozn. redakce). Toto bylo také poprvé, kdy se oplocení a magnetometry dostaly tak daleko za Mall, což bránilo stovkám tisícům lidí, aby přistupovaly k parku tak rychle, jak tomu bylo u inaugurací minulých.“

To ale podle Jacksona nebyla pravda a zpochybnění tak přímočarého snímku pro něj bylo novou zkušeností. Po tiskové konferenci byl jeho snímek všude. „CNN později zveřejnilo svůj snímek zachycený z Kapitolu Spojených států amerických. Ten výhled je o několik set metrů níž než Washingtonský monument, takže dav vypadá větší než na mé fotce. Zaplavila mě proto druhá vlna tvrzení, že jsem lhář. Ignoroval jsem to, ale na instagram jsem zveřejnil snímek s popiskem: ‚Na perspektivě záleží.‘ Někteří si později všimli, že hodiny na budově Smithsonovského instutu ukazují 1.15. Lidé na sociálních sítích se snažili tvrdit, že je fotka pořízená víc než hodinu po inauguraci a dav je proto menší. Smithsonovský institut ale potvrdil, že hodiny byly ten den rozbité a zasekly se,“ dodává fotograf.

Krvavý ret muže se svastikou na triku

„Večer před tím, než měl Richard Spencer (nacionalista a mluvčí hnutí takzvané alternativní pravice – pozn. redakce) promluvit na floridské univerzitě, jsem se procházel po areálu Gainesvillu. Všechno se zdálo klidné, žádné protesty se nekonaly. Kampus byl posetý policisty, protože floridský guvernér vyhlásil výjimečný stav ve snaze zabránit násilnostem. Brzy ráno se objevilo pár zástupců obou stran,“ říká fotograf Shannon Stapleton.

Zanedlouho se v areálu objevily další stovky lidí, kteří protestovali proti Spencerovu proslovu nedaleko místa, kde k němu mělo dojít. „Když jeho proslov začal, napětí přibývalo a došlo k několik potyčkám, celkově to bylo ale klidné. Sednul jsem si, abych nahrál fotky a lidé najednou začali běžet. Vzal jsem foťáky a běžel za nimi. Uprostřed rozzlobeného davu stál muž se svastikou na triku. Atmosféra byla jedovatá. Někdo ho uhodil do obličeje a on se culil, zatímco mu krev skapávala z brady,“ popisuje dál fotograf, který muže následoval až do zóny s protestujícími.

„Dostal jsem se tam a vyfotil tuhle fotku, zatímco se ho policie snažila vyvést. Lidé mu nadávali, někteří na něj plivali. Bylo to absurdní. Jeden černoch si vedle něj stoupnul a pomohl mu dostat se z toho davu a přes barikádu. Šel jsem za nimi, dokud se nevypařili,“ dodává.

Pomáhat, nebo fotit?

„Byl to můj první den pokrývání hurikánu Harvey. Byl jsem necelých 500 metrů v Houstonu, když jsem narazil na oblast, odkud běžní lidé řídili záchrannou akci v sousedství Beaumont Place,“ vysvětluje momentku z amerického Texasu Jonathan Bachman.

„Když jsem se koukl směrem k silnici a uviděl jsem téměř perfektní zástup obyvatel, jak se přesouvají ke shromaždišti, záměrně jsem se přesunul do pozice, ze které bych zachytil, jak velký zásah tahle bouře má. Chtěl jsem ukázat, že to byl nekončící zástup lidí, kteří měli problémy s přesunem do bezpečí, a bude to trvat několik dní. Pokrytí hurikánu Harvey bylo velmi obtížné a emocionálně náročné zadání. Můj první instinkt byl položit foťák a pomáhat. Je těžké uvědomit si, že nejvíc pomůžu, když budu fotit. Jako pozorovatel trpících lidí musíte věřit, že to, co vyfotíte, může něco změnit,“ dodává Bachman.

Co lidem dělá válka

„Brzy ráno 25. srpna jsem běžel na místo leteckého útoku v Saná, kde první lidé začínali vynášet těla z ruin spadlých budov. Našli i tělo sedmileté Ahaj Muhammad Mansúrové, její obličej a hlavu zakrývala krev a prach. Někdo ze záchranářů křičel, že je mrtvá, zatímco se lidi kolem modlili, plakali. Později našli těla jejích sourozenců. Přežila jen čtyř- nebo pětiletá Buthajna,“ vypráví příběh fotografie Chalíd Abdulláh.

Během útoku zemřelo 12 civilistů, včetně Aji a osmi členů její rodiny. „Když jsem fotil tu fotku, snažil jsem se nebrečet. Mezi prvními na scéně byl taky Ajin strýc Salíh. Pořád na ostatní křičel, ať jsou potichu, aby záchranáři slyšeli hlasy obětí pod ruinami. ‚Slyšel jsem křik jednoho z jejich sousedů pod troskami a snažil se odstranit trosky z těl Muhammada (Ajina otce) a jeho ženy, ale nešlo to. Zemřeli,‘ řekl Saleh. ‚Když jsme odstranili trosky, nejdřív jsem viděl Ajina tříletého bratra Ammara a potom její čtyři sestry, všechny mrtvé. Na chvíli jsem se zastavil a začal křičet. Dal jsem se ale znovu dokupy, vrátil se tam a uslyšel Buthajnin pláč,‘ pokračoval. Pokrývat bolest a muka téhle rodiny, jejich tragickou ztrátu tolika členů důsledkem katastrofy způsobené člověkem, mě akorát utvrdilo v tom, že skrze fotku mám zprostředkovat, co válka lidem dělá,“ dodává fotograf.

Muž, kterého pohltily plameny

„Bylo 10.30 v noci a desítky tisíc lidí se sešly v obrovském kruhu, aby sledovaly podobiznu ‚muže‘ v plamenech během vyvrcholení festivalu Burning Man 2017,“ říká fotograf Jim Bourg, který moment zachytil.

„Stál jsem zhruba 60 metrů od toho panáka a to teplo od ohně bylo opravdu intenzivní. Najednou jsem zprava slyšel křik a viděl ochranku a hasiče, jak se snaží chytit muže, který běží směrem k ohni. Měl jsem pouhý moment na to, abych se rozhodnul, jestli se zaměřit na pravděpodobný scénář, že ho chytí, nebo otočit foťák k plamenům, kdyby to nakonec zvládnul až k ohni,“ vypráví příběh fotografie Bourg, který se nakonec rozhodl svůj foťák přeci jen natočit k ohni.

„Zamířil jsem na plameny, zatímco 41letý Aaron Joel Mitchell vběhl do toho pekla a hasič se ho snažil zastavit. Mitchell běhal tam a zpět mezi žhavými uhlíky a pak se zdálo, že buď zakopl, nebo se ponořil do ohně. Objektiv mi poskytl hrůzný pohled zblízka. Viděl jsem, jak muž s ohněm bojoval a plameny ho pohltily. Několik hasičů se rozběhlo do plamenů za ním, hrozilo, že se nad nimi zřítí celá struktura, ale nakonec se jim podařilo vynést ho ven. Mitchell odletěl vrtulníkem do nemocnice v severní Kalifornii, později ale zemřel. Byl to hrozný a velmi znepokojivý konec jinak vždy skvělého víkendu a zpravodajství,“ uzavírá Bourg.

Tiché posunky a chaos

Na snímku se mexičtí záchranáři a vojáci účastní záchranné operace u zřícené budovy po zemětřesení v Mexiku. Carlos Jasso zachytil skupinu profesionálů a dobrovolníků při snaze vytáhnout tělo z trosek. „Atmosféra byla extrémně emotivní, všichni byli v šoku z vlastních zážitků ze zemětřesení a zoufalí z hledání dalších lidí. Všichni se soustředili na záchranné akce, odstraňování trosek, tiché posunky v případě, že uslyší nějaké hlasy. Nosili jídlo a rozdávali vodu. Ve všem tom chaosu se zdálo, že je to všechno zorganizované,“ popisuje Jasso svou zkušenost.

Sám se prý k místu dostal náhodou, a tak se vydal vstříc zmiňovanému chaosu, prošel skrze kontrolu a kolem policie a armády. „Když jsem tenhle snímek fotil, dělal jsem to s nadějí, že ještě najdou nějaké přeživší. Mojí odpovědností jako fotografa je zachytit co se děje a já si myslím, že tenhle snímek zachycuje tu snahu, naději, smutek a bolest komunity po tom, co se stalo,“ uvádí s tím, že když se ozvalo zemětřesení, sám nevěděl, zda dál fotit, nebo se rozběhnout za svou ženou a dcerou.

Dominika Píhová