Hon na bin Ládina (díl II.): Havarovaný vrtulník, mrtvý kurýr a napjatý Obama
Matěj Skalický čte long read vydaný magazínem The New Yorker o honu na Usámu bin Ládina (díl II.)
Usáma bin Ládin. Svého času nejhledanější terorista světa. Vojáci specializovaného amerického komanda byli vůdci Al-Káidy na stopě řadu měsíců, než se vrhli do akce, která měla pomstít útoky z 11. září. Tohle je jejich příběh. Článek vydaný v časopisu The New Yorker napsal Nicholas Schmidle. Díl druhý – Úzkost v Bílém domě. Čte Matěj Skalický.
Kredity:
Editace: Kristýna Vašíčková
Sound design: Jaroslav Pokorný
Překlad: Zuzana Marková
Podcast v textu: Tea Veseláková
Hudba: Martin Hůla, Jaroslav Pokorný
Zpravodajský podcast Vinohradská 12 poslouchejte každý všední den od 6.00 na adrese irozhlas.cz/vinohradska12.
Máte nějaký tip? Psát nám můžete na adresu vinohradska12@rozhlas.cz.
Barack Obama, Situační místnost Bílého domu, jedno ze setkání k akci, která měla za cíl zabití Usáma bin Ládina (archivní foto, 1. května 2011) | Zdroj: IMAGO/piemags via Reuters Connect
Dva americké vrtulníky typu Black Hawk na letišti v afghánském Bagrámu (archivní a ilustrační foto, 2011) | Zdroj: Profimedia
Hon na Bin Ládina, díl II.
Článek vydaný v časopisu The New Yorker. Napsal Nicholas Schmidle.
Úzkost v Bílém domě
Bylo 29. března roku 2011, když Bill McRaven, šéf Spojeného velitelství zvláštních operací USA, přinesl plán akce, která měla za cíl zabít Usámu bin Ládina, prezidentovi Baracku Obamovi. Prezidentovi vojenští poradci byli v otázce zapojení vrtulníků rozpolcení. Někteří podporovali útok po zemi, jiní jen za pomoci letadel a další by vše raději ještě odložili, dokud nebudou informace zpravodajců o bin Ládinovi jednoznačnější. Ministr obrany Robert Gates byl jedním z těch, kteří se nejhlasitěji vyslovovali proti přepadu za použití vrtulníků. Připomínal svým kolegům, že byl u toho, když Carterova administrativa dostala na stůl plán operace Orlí spár, tedy akce speciální jednotky Delta Force, která měla v roce 1980 osvobodit americké rukojmí držené v Teheránu. Tato mise nakonec skončila tragickou havárií nad íránskou pouští, při níž zemřelo osm amerických vojáků. Ministr Gates všem připomínal, že tehdy také všichni tvrdili, že je útok za použití vrtulníků docela dobrý nápad. On a generál James Cartwright, místopředseda sboru náčelníků štábu, hlasovali pro letecký útok strategickými bombardéry B-2. Tato varianta umožňovala vyhnout se rizikové přítomnosti amerických vojáků přímo na území Pákistánu. Letectvo ale později vypočítalo, že k vybombardování území do hloubky asi devíti metrů kvůli zničení možných bunkrů by bylo potřeba asi dvaatřicet jednotunových naváděných pum. Generál Catwright mi vysvětlil, že výbuch takového množství munice by se podobal zemětřesení. To přimělo Obamu, aby variantu s bombardéry B-2 vyloučil a nařídil McRavenovi rozjet nácvik pozemního zásahu.
Brian, James a Mark, vojáci spojení s útvarem DEVGRU, vybrali tým více než dvaceti kolegů z Červené eskadry, kteří se měli 10. dubna dostavit na cvičení do hustě zalesněné oblasti v Severní Karolíně. Červená eskadra je jednou ze čtyř útočných eskader útvaru DEVGRU, který dohromady čítá kolem tří set operativců. Nikdo z vojáků, kromě Jamese a Marka, neměl informace CIA o bin Ládinově komplexu v Abbottábádu. A to až do chvíle, kdy jeden z poručíků vstoupil do kanceláře na cvičišti a uviděl dvouhvězdičkového armádního generála ze Spojeného velitelství zvláštních operací, jak společně s Brianem, Jamesem, Markem a několika analytiky ze CIA sedí u konferenčního stolu. Tak toto evidentně nebylo cvičení. Ostatní poručíka ihned zasvětili. V Severní Karolíně pak byla postavena replika abbottábádského komplexu s obvodovými zdmi a pletivovým plotem ohraničujícím plochu areálu. Dalších pět dní strávil tým nacvičováním akce.
18. dubna 2011 odletěli členové DEVGRU do Nevady na další týdenní výcvik. Probíhal na části poušti patřící vládě, která ležela v nadmořské výšce odpovídající oblasti kolem pákistánského Abbottábádu. Jako model bin Ládinova domu posloužila už stojící budova. Posádky vrtulníků vytyčily trasu odpovídající letu z Džalalábádu do Abbottábádu a každou noc po západu slunce začínalo cvičení. Dvanáct mariňáků, včetně Marka, nasedlo do vrtulníku číslo jedna. Jedenáct dalších členů týmu nastoupilo do dvojky. Byli s nimi i tlumočník Ahmed a pes Cairo. Piloti letěli až na místo modelového komplexu, a když zastavili nad areálem, vojáci rychle slanili dolů. Ne pro každého to byla rutina - Ahmed byl na misi přeřazen z kanceláře a nikdy slanění na takzvaném rychlém lanu neabsolvoval. Naučil se to ale rychle.
Plán útoku byl postupně zdokonalen. Vrtulník číslo jedna zastaví nad objektem, spustí dva provazy a dvanáct operativců slaní na pozemek. Druhý vrtulník přeletí nad severovýchodní část areálu a spustí dolů Ahmeda, Caira a další čtyři vojáky, kteří budou monitorovat okolí komplexu. Pak vrtulník zastaví nad domem, kde vysadí Jamese a šest zbývajících členů týmu na střechu. Když půjde všechno hladce, bude Ahmed jen držet zvědavé sousedy dál od areálu. Bude-li ale potřeba, může se jeho skupina zapojit do akce víc. Pokud by se například ukázalo, že najít bin Ládina je složitější, bude Cairo poslán do domu, aby odhalil všechny falešné zdi a skryté dveře. Když jsem o tom mluvil s mým zdrojem z oddělení pro zvláštní operace, prohlásil, že nemělo jít o žádnou složitou akci.
V noci na 21. dubna dorazilo na cvičiště letadlo plné hostů. Admirál Mike Mullen, předseda sboru náčelníků štábů, doprovázený Ericem Olsonem, šéfem Velitelství speciálních sil, a Billem McRavenem, který byl ve vedení Spojeného velitelství zvláštních operací USA. Všichni usedli společně s členy CIA v letištní hale, aby jim Brian, James, Mark a piloti vrtulníků představili plán útoku. Akce dostala jméno Operace Neptunovo kopí. Ačkoli hlavní úlohu v ní hrálo Spojené velitelství zvláštních operací, celá mise zůstávala tajnou akcí CIA. Utajení umožňovalo v případě potřeby skrýt zapojení Bílého domu. Po vysvětlení celého postupu přišel čas na dotazy: „Co když komplex obklíčí dav? Budou vojáci připraveni střílet do civilistů?“ Eric Olson byl nejistý. Držitel Stříbrné hvězdy za hrdinství prokázané při bitvě v somálském Mogadišu v roce 1993, která inspirovala autory filmu Black Hawk Down čili Černý jestřáb sestřelen, se obával, že případné zničení amerického vrtulníku na území Pákistánu může způsobit politickou katastrofu. Asi po hodině otázek a odpovědí se důstojníci a zpravodajští analytici vrátili do Washingtonu. O dva dny později pak američtí vojáci odletěli na základnu Dam Neck ve Virginii.
V noci na úterý 26. dubna tým zamířil na Námořní leteckou základnu Oceana nedaleko Dam Necku, a tam nasedl do letadla Boeing C-17 Globemaster. Po krátké zastávce na německé letecké základně Ramstein kvůli doplnění paliva letoun pokračoval až do Bagrámu ležícího severně od afghánského Kábulu. Tam strávili členové mise noc. Ve čtvrtek se přesunuli do Džalalábádu.
Toho dne svolal šéf CIA Leon Panetta do Washingtonu víc než tucet vysokých představitelů a analytiků CIA na poslední přípravné setkání. Jednoho po druhém se jich zeptal, nakolik si jsou jistí, že se v abbottábádském komplexu bin Ládin skutečně nachází. Jeden z důstojníků se specializací na boj proti terorismu mi řekl, že přesvědčení jednoho každého z nich se pohybovalo od 45 do 95 procent.
Panetta si byl pochybností analytiků dobře vědom, věřil ale, že tajné služby mají ty nejlepší informace od doby, kdy bin Ládin uprchl z Tóra Bóra. Ve čtvrtek navečer se on a zbylí členové týmu národní bezpečnosti sešli s prezidentem. Příštích několik nocí by nad Abbottábádem prakticky neměl svítit měsíc, to jsou dokonalé podmínky pro akci. Jinak by trvalo dalších 30 dní, než se lunární cyklus dostane do své nejtemnější fáze. Několik analytiků z Národního protiteroristického centra na setkání kriticky zhodnotilo práci svých kolegů ze CIA. Důvěra v jejich informace se pohybovala jen mezi 40 až 60 procenty. Ředitel centra Michael Leiter prohlásil, že by upřednostnil vyčkat na průkaznější informace o bin Ládinově přítomnosti v Abbottábádu. Jak mi ale nedávno vysvětlil Ben Rhodes, zástupce Obamova poradce pro národní bezpečnost, čím déle by se akce odkládala, tím větší by bylo riziko úniku informací. A to by mohlo celou věc zmařit. Obama setkání po sedmé večer přerušil a prohlásil, že na rozhodnutí se musí vyspat.
Hned ráno se prezident sešel v takzvané Map Room v přízemí Bílého domu s několika lidmi: byl tam jeho poradce pro národní bezpečnost Tom Donilon, Donilonův náměstek Denis McDonough a John Brennan, poradce hlavy státu pro boj proti terorismu. Obama se rozhodl akci týmu DEVGRU pod vedením Billa McRavena spustit. Na realizaci útoku v pátek bylo už moc pozdě a v sobotu měla být příliš velká oblačnost. V sobotu odpoledne spolu McRaven a Obama mluvili po telefonu a McRaven oznámil, že akce může začít v neděli v noci. Prezident odpověděl: „Bůh žehnej vám i vašim jednotkám. Vyřiďte prosím mé osobní poděkování za jejich službu a ujistěte je, že celou misi budu velmi pozorně sledovat.“
***
Ráno v neděli 1. května 2011 Bílý dům zrušil návštěvní program a zajistil občerstvení z velkoobchodu Costco. Z takzvané Situation Room se stal válečný kabinet. V jedenáct hodin se kolem velkého stolu začali usazovat Obamovi vrchní poradci. Prostřednictvím videokonference se pak spojili s Panettou na velitelství CIA a McRavenem v Afghánistánu. K tomu existovala ještě nejméně dvě další velící centra, jedno v Pentagonu a další na americkém velvyslanectví v Islámábádu.
Brigádní generál Marshall Webb, zástupce šéfa Spojeného velitelství zvláštních operací, si sedl do čela lakovaného stolu v malé kanceláři vedle Situační místnosti a zapnul svůj laptop. Otevřel několik oken, která umožňovala spojení Bílého domu s ostatními velícími týmy. Tahle kancelář jako jediná v Bílém domě disponovala videopřenosem, díky kterému bylo možné sledovat dění v Pákistánu v reálném čase. Video přenášel bezpilotní neozbrojený letoun Lockheed Martin RQ-170 Sentinel. Pohyboval se ve výšce přes 4,5 kilometru nad Abbottábádem. Plánovači akce ze Spojeného velitelství odmítli použit podpůrné stíhačky nebo bombardéry. Chtěli operaci udržet v co nejpřísnějším utajení. Jeden z operačních důstojníků mi později vysvětlil, že by to za to riziko prostě nestálo. Američtí mariňáci tak zůstali odkázáni sami na sebe.
Obama se vrátil do Bílého domu ve dvě hodiny odpoledne, poté co si zahrál golf nedaleko Andrewsovy letecké základny. Vrtulníky Black Hawk odstartovaly z Džalalábádu o třicet minut později. Chvíli před čtvrtou Panetta ze CIA ohlásil osazenstvu Situační místnosti, že se vrtulníky blíží k Abbottábádu. „Tohle musím vidět,“ prohlásil Barack Obama a přesunul se do vedlejší malé kanceláře, aby si sedl vedle generála Webba. Viceprezident Joe Biden, ministr obrany Robert Gates a ministryně zahraničí Hillary Clintonová ho následovali spolu se všemi dalšími přítomnými, kteří se do malé místnosti dokázali vtěsnat. Na nevelkém LCD monitoru byl k vidění komplex abbottábádských budov a nad ním zrnitý obraz vrtulníku číslo jedna. Vzápětí se dostal do potíží.
Když se vrtulník vymkl kontrole, zatáhl pilot za páku cyklického řízení, kterou se ovládá směr tahu hlavního rotoru. Stroj nereagoval. Vysoké zdi kolem komplexu a horký vzduch způsobily, že vrtulník začal klesat středem vzdušného víru, který sám vytvářel. Tomuto nebezpečnému aerodynamickému jevu se říká vírový prstenec. Na cvičišti v Severní Karolíně se neprojevil, protože pletivový plot použitý při zkouškách umožňoval volné proudění vzduchu. Bavil jsem se o tom s bývalým pilotem vrtulníku se zkušenostmi ze speciálních operací a řekl mi, že je to pořádně děsivá záležitost, prý to sám zažil. Podle něj existuje jediný způsob, jak se z toho dostat - chce to otočit páku cykliky dopředu a vyletět z víru ven. Vyžaduje to prý ale určitou letovou výšku. Když se to stane v šesti stech metrech, má pilot celkem dost času situaci zvládnout. Když je ve výšce pouhých patnácti metrů, tak se prostě zřítí.
Pilot Black Hawku se vykašlal na to, že by mariňáci mohli slanit na zem, a rozhodl se přistát. Zamířil k ohradníku pro zvířata v západní části komplexu. Jak se vrtulník točil ve vzduchu, škrábl zadní vrtulí o zeď. Mariňáci na palubě se připravili k akci. Aby předešel převrácení stroje, zaryl pilot čumák vrtulníku do hlíny. Krávy, slepice a králíci prchli pryč. Vrtulník se zaryl do země v úhlu 45 stupňů a opřel se o zeď. Posádka vyslala tísňový signál záložním vrtulníkům typu Chinook.
James a operativci v Black Hawku číslo dva to všechno sledovali od severovýchodního rohu komplexu. Druhému pilotovi nebylo jasné, jestli jeho kolegové byli sestřeleni, nebo mají nějaký mechanický problém, a proto upustil od svého plánu přeletět nad střechu budovy. Místo toho přistál na travnaté ploše naproti přes ulici.
Nikdo z Američanů se ještě nenacházel v rezidenční části objektu. Mark a jeho tým vězeli stále uvnitř zříceného vrtulníku v jednom rohu, zatímco James a jeho skupina se ocitli na druhé straně, mimo areál. Vojáci byli na místě sotva minutu a jejich mise už se dostala do problémů.
***
Doba mezi tím, kdy se něco zvrtne, a prvním hlášením se dá definovat jako věčnost. To mi řekl zdroj z prostředí lidí věnujících se speciálním operacím. Ve Washingtonu se dívali na letecké záběry a úzkostlivě čekali, až uslyší, co se děje. Jeden z prezidentových poradců ten moment popsal jako sledování vrcholné scény nějakého filmu.
Po několika minutách se dvanáct mariňáků ve vrtulníku číslo jedna vzpamatovalo. Vysílačkou přišla klidným hlasem zpráva, že pokračují v akci. Měli za sebou během posledních devíti let už tolik operací, že je jen máloco dovedlo vyvést z míry. Média později přirovnávala misi k náročným akcím typu Operace Orlí spár nebo k akci po sestřelení Black Hawku v somálském Mogadišu. Vysoce postavený úředník z ministerstva obrany mi ale pověděl, že toto nebyla jen jedna ze tří náročných misí. Byla to jedna ze skoro dvou tisíc misí, kterých se v posledních několika letech američtí vojáci účastnili noc co noc. Rutinost nočních útoků tento muž přirovnal k sečení trávníku. Jen té noci na 1. května prováděly speciální týmy ze základny v Afghánistánu dalších dvanáct operací, při kterých zajali nebo zneškodnili patnáct až dvacet cílů. Úředník ovšem dodal, že většina takových akcí se na rozdíl od této spustí a nevyjde.
Pár minut po pádu vrtulníku se Mark a ostatní z týmu začal plížit zadními dveřmi ven. Bláto se jim lepilo na boty, když probíhali podél tři metry vysoké zdi, která uzavírala výběh pro zvířata. Tříčlenná demoliční jednotka pospíchala jako první k zavřeným železným vratům. Vojáci umístili nálože plastické trhaviny C-4 na panty. Následoval hlasitý výbuch a brána se otevřela. Devět dalších mariňáků proběhlo skrz a octli se v uličce podobné příjezdové cestě, zády ke vchodu do hlavní obytné budovy. Dali se cestou dolů, pušky s tlumiči připravené ke střelbě. Mark se držel vzadu, snažil se vysílačkou spojit se zbytkem týmu. Na konci příjezdové cesty prorazili vojáci další zamčenou bránu a stanuli před dvorkem hostinského domu, kde bydlel bin Ládinův kurýr Abu Ahmed Kuwaiti se svou ženou a čtyřmi dětmi.
Tři operativci se oddělili, aby vyčistili dům pro hosty. Zbylých devět zdolalo další bránu a vstoupilo na vnitřní dvůr přilehlý k hlavní budově. Když menší jednotka obcházela roh, aby se dostala ke dveřím do domu pro hosty, vojáci s noktovizory zahlédli Kuwaitiho vbíhat dovnitř. Ve smaragdově zelených odstínech sledovali, jak běží varovat manželku a děti. Kuwaiti, oblečený v tradičním orientálním oděvu, popadl zbraň a znovu vyběhl z domu. Členové jednotky spustili palbu a Kuwaiti padl mrtvý k zemi.
Z devítičlenné skupiny, v níž byl i Mark, se oddělili další tři vojáci, aby vyčistili vnitřní dvůr. Američané počítali s tím, že v domě se nachází několik dalších mužů - Kuwaitiho třiatřicetiletý bratr Abrar, bin Ládinovi synové Hamza a Chálid, a bin Ládin samotný. Sotva jeden z mariňáků vstoupil na dlážděné nádvoří, objevil se u vchodových dveří Abrar, statný muž s knírem. V ruce měl kalašnikov. Dostal kulku do prsou, stejně jako jeho manželka, která stála neozbrojená vedle něj.
***
Za zdmi komplexu mezitím hlídkoval překladatel Ahmed. Stál na prašné cestě k bin Ládinovu domu v přestrojení za pákistánského policistu v civilu. Přes oblečení měl neprůstřelnou vestu. On, pes Cairo a čtyři mariňáci měli na starost přilehlé okolí domu, zatímco James a šest dalších mužů, kteří měli původně slanit na střechu objektu, se vydali dovnitř. Pro jednotku hlídající okolí bylo prvních patnáct minut bezproblémových. Sousedé nepochybně slyšeli nízko letící vrtulníky, zvuk nárazu i několik explozí a následující střelbu, nikdo ale nevyšel ven. Jeden z místních se o dění pouze podělil na Twitteru: „Vrtulník nad Abbottábádem v jednu ráno. To se moc často nestává.“
Nakonec se pár zvědavých Pákistánců přeci jen přišlo zeptat, co je to za zdmi za rozruch. Ahmed je poslal domů s odůvodněním, že uvnitř probíhá bezpečnostní operace. U nohou mu hlídkoval pes Cairo. Lidé se začali rozcházet, nikdo z nich nepojal podezření, že právě mluvil s Američanem. Když se o pár dní později novináři sesypali na předměstí Bilal Town v Abbottábádu, jeden z místních jim řekl, že viděl vojáky vystupující z vrtulníků a blížící se k třípatrovému domu. Někdo z nich jim prý v plynné paštštině řekl, aby pozhasínali světla a vrátili se domů.
Mezitím, co Ahmed mluvil s místními, velitel jednotky James překonal zeď, přeběhl část dvora krytou mřížemi, prošel přes další zeď a připojil se k vojákům z vrtulníku číslo jedna, kteří už vnikli do přízemí domu. Co se dělo dál, není úplně jasné. Šéf CIA Panetta televizi PBS řekl, že možná 25 minut ve Washingtonu s jistotou nevěděli, co se v Pákistánu odehrává.
Příběh sepsal Nicholas Schmidle pro magazín The New Yorker v roce 2011. Získali jsme na něj licenci a kolegyně Zuzana Marková ho přeložila. Text jsme následně rozdělili na tři části, lehce zeditovali, aby byl i v češtině srozumitelný, a doplnili jsme vlastní názvy jednotlivých epizod.
Související témata: Vinohradská 12, podcast, Usáma bin Ládin, USA, Barack Obama