Nechybí jim noha, ale frontová linie. Ukrajinka vrací život vojákům, kteří se odmítají vzdát

Praha/Lvov 5. června 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Dát Ukrajincům život superhrdinů, který si zaslouží“. To je motto vašeho rehabilitačního centra s názvem Superhumans. Kdo jsou vaši superlidé?
Pomáháme lidem, kteří byli zraněni na frontové linii. Jsou to lidé, kteří třeba šlápli na minu nebo jim v ruce vybouchla nálož, nástražné zařízení. Máme jednoho pacienta, který si vzal minu od civilisty. Přišel o ruku, o zrak i o sluch. Pomáháme ale taky lidem mimo armádu. Lidem, kteří zůstali blízko frontové linie a stali se oběťmi ostřelování. U nás v centru máme i několik dětí, ale většině pacientů je mezi 25 a 40 lety. Jsou teprve na začátku života, ale už přišli o končetiny. Setkáváme se s dvojitými i trojitými amputacemi a jsou u nás i pacienti, kteří přišli o ruce i nohy. Provádíme i rekonstrukční zákroky, rekonstrukce obličeje…

To jsou plastické operace?
Jsou to spíš rekonstrukce obličeje. Plastické operace, to je na ukrajinskou realitu dost mírné označení. Jde o lidi, kteří přišli o funkčnost i vzhled svého obličeje. Nemohou dýchat, polykat… Máme pacienta, který už půl roku nemůže zavřít oči, takže spí s otevřenýma očima. Obličejové funkce potřebujeme vyřešit nejdřív, až potom řešíme vzhled.

Jak to zvládají psychicky? Setkáváte se také s lidmi, kteří trpí posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD)?
Poskytujeme plný servis a psychologickým vyšetřením to začíná. Psychologové provází naše pacienty celou jejich cestou a při propuštění pacienti dál zůstávají pod jejich dohledem. Překvapivě máme velmi málo případů PTSD. Je to k nevíře, ale týká se to jen asi 6 procent případů. To, s čím naši pacienti bojují, jsou spíš morální rány – to jsou případy, kdy musíte udělat něco proti svým hodnotám. Například z nějakého důvodu nemůžete dostat svého kamaráda z bojiště, a to vás pak tíží. Nebo jeden z našich pacientů si třeba postěžoval, že se cítí provinile kvůli tomu, že přišel o nohu a nemůže pokračovat ve službě. Říkal, že se cítí jako loser, a že se měl na válku líp připravit. Psychologové s našimi pacienty pracují na tom, aby jim pomohli zvládnout tyhle emoce, protože válka je pro lidi, kteří na ni nejsou připravení, drsná zkušenost. A myslím, že na válku takové intenzity nebyl připraven nikdo.

Takže nelitují sami sebe, ale potýkají se třeba s tím, že ve chvíli, kdy jsou hospitalizovaní, tak nemůžou být prospěšní společnosti?
Ano, přesně tohle se děje. Naši superlidé většinou nejsou zdrcení, nelitují sami sebe, ani toho, že přišli o končetiny. Někteří z nich říkají, že sice nedostali medaile, ale že medaile jsou pro ně jejich protézy. Vědí, zač bojují. Bojují za nezávislost, za svobodu, za své území… Takže nelitují ani tak toho, že přišli o končetinu, ale že už nemůžou pokračovat ve službě své zemi. Tohle je bolí hodně. 

Laboratoř na protézy

Jsou to superhrdinové, nebo z nich superhrdiny děláte u vás v centru?
Už jimi jsou. K nám se už dostávají jako superhrdinové. Přitom víme, že si to všichni ani neuvědomují. Většina jich říká, že udělali, co udělat museli. A je třeba podotknout, že takových 80 procent z nich nejsou vojáci z povolání. Když začala invaze, tak zkrátka museli jít do první linie. Nebyli na válku nijak připravení, a ta z nich udělala hrdiny.

Jaké specialisty v centru potřebujete?
Čerpáme od lidí s mezinárodními zkušenostmi, ale zvlášť potřebujeme odborníky na protetiku horních končetin. Lidé totiž většinou přichází spíš o nohy než o ruce, ale na Ukrajině jsou to ve 45 procentech horní končetiny. Nemáme tedy dost odborníků, kteří ale ostatně chybí na celém světě. Máme ale fantastickou skupinu chirurgů z ČR. Pracují u nás i ve vládních zařízeních. Dělají rekonstrukce obličeje nebo reamputace a jsme s jejich výsledky moc spokojení. Potřebujeme vysoce kvalifikované specialisty na rekonstrukce obličeje, pomoc při ztrátě sluchu a zraku a odborníky na kranioplastiku.

Zmínila jste protetiku. Máte své vlastní oddělení na výrobu protetických pomůcek, je to tak?
Vyrábíme takzvaná pahýlová lůžka. Jde o nejcitlivější část protézy, která se po amputaci připevňuje přímo na pahýl. Tato část je vyráběna individuálně pro každého pacienta.

Takže je děláte na zakázku?
Ano. Komponenty k protézám pak nakupujeme, protože to je náročná, velmi drahá a vysoce technologická výroba.

Takže máte místnost na výrobu části protetických pomůcek…
Ano, máme laboratoř.

Máte na to laboratoř?
Jasně, potřebujete laboratoř. Ta naše je velká asi 450 čtverečních metrů.

Opravdu?
Je to komplexní proces. Potřebujete naměřit pacienta a pak vytvořit formu, naprosto přesnou kopii pahýlu. Nakonec musíte vytvořit pahýlové lůžko. Je to jako bota, něco, co musí být velice pohodlné, protože i takový puchýř může způsobit, že je protéza nepoužitelná. I skvělé součástky jsou na nic, pokud to není pohodlné a protézu pak nechcete nosit. Takže tohle děláme. Zrovna jsme získali 3D tiskárnu, takže můžeme pomocí 3D tisku vyrábět některé části, jako třeba prsty, pahýlová lůžka nebo torza protéz. To všechno teď budeme moct dělat přímo u nás.

Jaký materiál na pahýlová lůžka používáte?
Jsou z plastu nebo z karbonových vláken. Nejdřív máte jen dočasné, to je z plastu, a pak takové to černé, to víc cool, to je karbon.

Pracujete i s bionickými protézami?
Ano, jsou to takzvané myoelektrické protézy. Je to něco, co můžete ovládat svaly tak, že vydáváte impulz prostřednictvím svalů. Například u ruky nejdřív najdeme signální sval, kam umístíme speciální část protézy. Pak si musíte zapamatovat, který sval cvičit, abyste zvládl různé úchopy.

Takže můžete protézu ovládat svou myslí?
Ne, svými svaly.

Ale svaly vlastně ovládáte myslí, takže…
Jo, tak to jo. Takhle to funguje. Celý obor jde rychle dopředu. Existuje spousta výzkumů, které se zaměřují na ovládání protéz, aniž byste museli přemýšlet nad tím, jaké svaly použít – abyste třeba zvedli sklenici vody nebo potřásli někomu rukou. Na to je totiž potřeba zapojit na třicet různých svalů. Musíte se to nejdřív naučit, ale pak už to děláte automaticky. Takže ve výsledku ano, vlastně tu protézu pak ovládáte svou myslí.

Psychologická pomoc, protetická laboratoř… Jaké další místnosti u vás najdu?
Rehabilitaci, ta zabírá celé jedno podlaží. Pak máme ergoterapeutickou kuchyni, což je místo, kde se lidé znovu učí vařit nebo uklízet. Máme ergoterapeutickou koupelnu, kde se naučí sami umýt. U nás v plaveckém bazénu nabízíme také hydroterapii. Voda totiž nadlehčí 80 procent váhy těla, takže tam mohou plavat. Pak máme oddělení pro sluchové problémy, protože každý třetí pacient má potíže se sluchem…

…A oddělení pro ztrátu zraku?
To ještě ne, ale je v plánu. Pak máme místnost s našimi úžasnými 3D tiskárnami. Máme také lůžkové oddělení se sedmdesáti lůžky, dvěma skvělými operačními sály, máme i JIPky, na nichž zůstávají pacienti po operacích. V našemu centru jsou i malé tenisové kurty…

Pro nějaké ty sportovní aktivity…
Ano, pro spoustu sportovních aktivit!

To je součást rehabilitace, že?
Jasně. A máme i takovou klučičí místnost, kde se chlapi schovávají, když už mají rehabilitování plné zuby.

A hrají Playstation…
Přesně tak!

Rehabilitace je pro návrat do běžného života asi klíčová…?
Ano. Můžete mít tu nejlepší protézu, ale když s ní nezvládnete chodit a manipulovat s ní, pravděpodobně ji vůbec nebudete nosit. Až 60 procent lidí, kteří mají protézu, ji nikdy nepoužije, protože je jim nepohodlná nebo je nikdo nenaučil, jak s ní chodit a jak ji používat. Takže rehabilitace je nedílnou součástí toho všeho. Učíme lidi, jak znovu chodit, jak vzít ze stolu skleničku, jak obejmout někoho, koho mají rádi, jak požádat přítelkyni o ruku…

Jak dlouhá je taková cesta?
Pokud je to jednoduchá amputace, tedy pod kolenem nebo pod loktem – my tomu tak říkáme, protože je skvělé, když se loket nebo koleno povede zachránit – tak v tom případě to trvá zhruba dva tři týdny. Je to celkem rychlé a ti lidé pak chodí lépe než já. Někteří chlapi v centru říkají, že si zkrátka jen přišli vyzvednout nové boty.

Ta rychlost mě překvapuje…
S dvojnásobnými nebo trojnásobnými amputacemi a takzvanými vysokými amputacemi to trvá třeba i čtyři měsíce. Než se člověk naučí znovu chodit, být nezávislý a postarat se o sebe…

„Vracíme ztracené schopnosti“

Podle ukrajinského ministerstva pro sociální politiku vzrostl počet lidí s tělesným postižením na Ukrajině od února 2022 o 300 tisíc. Kolika lidem jste u vás od té doby dokázali pomoct?
Jsme docela malé zařízení. Celkový počet lidí, kteří ztratili končetiny, byl v únoru 2023 40 tisíc. Mluvíme ale o 60 tisících končetinách, takže jsou tam i dvojité a trojité amputace. Naším centrem prošlo asi 500 pacientů, ale zase musíme říct, že co do zajišťování protéz, jsme největším centrem na Ukrajině. V kontextu celé země je to ale velmi malé číslo. Na čekací listině máme 700 lidí, a abychom poskytli protetické, rehabilitační nebo psychologické služby více lidem, pracujeme šest dní v týdnu. Teď se rozrůstáme do dalších dvou regionů, protože chceme měsíčně obsloužit více pacientů. Poptávka je vysoká…

Z jakých oblastí Ukrajiny se k vám vaši pacienti dostávají?
Pocítili jsme všechny vlny invaze na frontové linii. Měli jsme tu pacienty z Bachmutu, stále máme pacienty z Mariupolu, kteří byli zraněni v Azovstalu a ve zdravotnických zařízeních byli i dva roky kvůli opakovaným infekcím, reamputacím nebo různým komplikacím, které s amputacemi souvisí. Teď je to zase Charkovská oblast, kterou Rusové intenzivně ostřelují, Doněcká oblast… Hodně to závisí na situaci na frontě. Tam, kde probíhají největší boje, odtud pacienti přichází.

Máte ale i pacienty, kteří nebyli zraněni přímo v boji. Jaká mají zranění?
Je to stejné, taky jde o amputace. Jsou to lidé, kteří přišli o končetinu nebo jim výbuch bomby nebo miny znetvořil obličej. A taky jsou to děti, které přišly o končetiny během bombardování. Prostě jde o civilisty, kteří neodešli ze svých domovů v těsné blízkosti fronty, o obyvatele Charkovské oblasti, Vuhledaru a z regionů, kam dopadají ruské střely a rakety. Vyrábíme protetické pomůcky i pro členy zahraničních legií, protože je nemají pokryté ze svého vlastního pojištění a nezajistí jim je ani ukrajinská vláda, protože to nejsou občané Ukrajiny. Máme tu kluky z Kolumbie, Gruzie, Polska, Spojených států… Zkrátka z celého světa.

A je to rozdíl, ošetřovat vojáky a civilisty?
Ano, vojáci mají větší motivaci. Jsou mladí, připravení tvrdě pracovat a spousta z nich sní o tom, že se vrátí zpátky na frontu. Ačkoliv ne všichni budou moct. Většina z nich se nebude moct do války vrátit, ale práce s nimi je mnohem jednodušší, mentálně.

V rozhovoru pro The Gaze jste zmínila, že vaši pacienti se smějí, když jim někdo řekne, ať se brzy uzdraví. Proč?
Jednoduše proto, že noha ani ruka vám znovu nenaroste. Nikdo v našem centru není nemocný. Nepracujeme s nemocnými lidmi, pracujeme s lidmi, kteří přijdou o některé své schopnosti, a my jim pomáháme získat je zpátky. Často tedy říkáme, že nejsme zdravotnické zařízení, ale centrum, které lidem vrací jejich ztracené schopnosti. Když nejste nemocný, nemůžete se ani uzdravit. Vy už zdravý jste.

Takže když nejsem nemocný, nejsem pacient.
Ne, nejste. To je to, co se snažíme říct. Nejste nemocný a nechováte se jako nemocný člověk. Chováte se jako aktivní člověk, který se chce vrátit k aktivnímu životu. To je naše filosofie.

Mluvíte o lidech, které léčíte a kterým pomáháte, jako o prototypech budoucnosti…
Ano. Když chcete žít dlouho – a to my chceme, třeba do sta let – naše tělo není schopné to vydržet, protože je velmi křehké. Začínáme tedy nahrazovat části našeho těla protézami, třeba klouby. Umělé klouby jsou taky protézy, jen je nevidíme. Takže tohle je naše budoucnost a tu naši superlidé testují. Věřím, že do padesáti let uvidíme spoustu lidí s protézami jen proto, že je daleko efektivnější mít protézu, než unavené nohy (smích). Hodně o tom vtipkujeme. V první řadě jde ale o dlouhověkost. Je to o tom, že chceme žít déle a naše tělo se tomu brání. Tak to pojďme změnit a pojďme naše těla vylepšit.

Často o tom vtipkujete?
Jo, hodně se tomu u nás nasmějeme.

Je jednodušší se s věcmi, které v centru řešíte, vypořádat s humorem?
Víte, když lidé začnou o svém traumatu vtipkovat, znamená to, že se s ním vypořádali a mohou o něm svobodně mluvit. Když člověk pláče nad svou ztracenou nohou, znamená to, že ještě není ve fázi obnovy. U nás v centru k tomu máme hodně vtipů. Nejradši máme černý humor. Víte co… když přijdete o nohu, tak co s tím můžete dělat? Můžete se tomu jedině zasmát. A o tom to je.

Pořád jste naživu.
Jo, a to je to nejdůležitější.

Další život

Je něco, co dělat neumíte?
Nemůžu přivést zpátky Irinu, kterou zabili na frontě. Když jsem s ní mluvila, říkala mi, že jí naše centrum dává naději, že kdyby přišla o nohu, pomůžeme jí. A zabili ji. Takže jí už pomoct nemůžu. Nemůžu pomoct ani lidem, kteří mají poškozenou páteř a už se nikdy nepostaví. S těmito pacienty nepracujeme, budou ochrnutí po zbytek života a s tím nemůžeme nic dělat. Nemůžu pomoct ani lidem, kteří chodit nechtějí. Ne každý chce protézu, ne každý chce žít aktivně. A jsou lidé, kteří jsou v pohodě s tím, že zůstanou na vozíčku a budou se doma upíjet. Těm pomoct nemůžu. Na počátku změny musí být člověk sám. Musí ke mě přijít a říct, že chce chodit, obejmout své děti, znovu hrát basket a procestovat svět. Chce se vrátit na frontu. Musí za mnou přijít s touhle motivací a touhou. Pak udělám všechno proto, abych jim s tím pomohla. Pokud to ale nechtějí, nikdo jiný to udělat nemůže.

Jaký je další život vašich superlidí, kteří opustí rehabilitační centrum?
Záleží na tom, co si vyberou. Máme několik chlapů, kteří rozjeli svůj vlastní byznys, přitom přišli o obě ruce. Někteří si právě založili rodinu, už se jim narodily děti, a to je skvělé. Navštěvují nás cestou z porodnice se svými manželkami a je báječné vidět, že se rodí noví superlidé. Jiní cestují po světě, protože si začnou svých končetin vážit. Často říkají, že si svých končetin dřív nevážili, protože je měli za něco samozřejmého a obyčejného, co je pořád s tebou. Když o to přijdeš, začneš si toho vážit. Takže začnou být velice aktivní. Tři naši superlidé odjeli do USA na soutěž armádních veteránů Air Force a získali 11 medailí, jeden si tam dokonce našel holku.

Pořád něco dělají. Hrají golf, vytvořili jsme vlastní tým kajakářů, máme horolezce, každou sobotu naši superlidé jezdí rybařit, jezdí na koních… Pro některé z nich začne být život mnohem zajímavější, protože začnou úplně znovu. Jejich první život skončí na frontě, když přijdou o končetinu. Pak začnou žít druhý život a v něm si daleko víc cení toho, co mají.

A vrací se k vám někteří lidé zpátky?
Ano, vrací se každé tři měsíce. Pokud se jim změní váha, promění se také rozměr pahýlu po amputaci. To se v prvním roce děje, protože když začnou intenzivně chodit, zhubnou. Musí se proto vrátit, abychom jim upravili pahýlové lůžko. Vídáme je tedy každé tři měsíce a víme, jak se jim daří a čemu se věnují. Sledujeme jejich další kroky a víme o nich. Někteří se vrací na frontu. To sice nevidíme rádi, ale vždycky jim říkáme, že pokud přijdou o další ruku, vědí, kam jít. To je rozesměje.

Moc díky za to, co děláte.
Děláme to pro svou zemi a máme z toho radost, protože vidíme výsledky naší práce. Víme, co děláme a pro koho.