Nikoho nezajímají. Rusko si zbídačené Súdánce kupuje za misku jídla, tvrdí afrikanistka

Chartúm 7. října 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Britský deník The Financial Times píše o příběhu patnáctiletého chlapce, kterého naverbovali ozbrojení muži. Nejdřív jim měl spolu s ostatními naverbovanými chlapci prát oblečení a leštit boty, pak mu dali do rukou zbraň. Kdyby odmítl, vyvraždí mu prý celou rodinu. Kolik dětských vojáků v Súdánu takto působí? 
Nezačínáme úplně pozitivně. To vlastně nikdo neví. To, že se to neví, je dáno několika skutečnostmi. Kdybych byla nejsarkastičtější, tak řeknu, že to je prostě proto, že to nikoho nezajímá a nikdo se o to příliš nestará. A to, že se o to nikdo nestará, znamená, že v terénu nejsou lidé, kteří by byli schopni věrohodným způsobem shromažďovat informace a reportovat o nich. Pořádně ani nevíme, co se v Súdánu děje a jakýkoliv přenos informací je, minimálně za poslední tři roky, velmi problematický. Takže všechna čísla a statistiky jsou jenom odhady, více či méně kvalifikované. Současně je kategorie dětského vojáka naším západním konstruktem. Je to kategorie, se kterou pracuje OSN a která stanovuje hranici 18 let proto, aby se s dítětem nějak zacházelo. To ale vůbec nereflektuje realitu nejen v Súdánu, ale obecně v afrických zemích. 

Co to znamená? 
To znamená, že v 18 letech už dávno nejste dítě. Dítětem už nejste třeba ve 13, ve 14.

Já si ale pod tím označením představím právě desetiletého chlapce, který má v ruce zbraň…
To je naprostá realita, prostě proto, že desetileté dítě vlastně není chápáno jako dítě. Musíme si uvědomit, že v Súdánu a potažmo i třeba v Jižním Súdánu, který do roku 2011 vytvářel jeden politický celek – díky tomu byl Súdán až do roku 2011 největší africkou zemí – být dítětem znamená, že jste zátěž pro rodinu. A rodina dělá všechno pro to, aby se té zátěže zbavila. Teprve ve chvíli, kdy jste schopen nějak přispět k chodu rodiny – staráte se o kozy a krávy, přinesete vodu, staráte se o mladší sourozence – nabývá vaše hodnota ve společnosti. A velmi často se právě i v Súdánu stává, že vás rodiče jako dítě donutí k tomu, abyste se stal dětským vojákem. Tím totiž přestáváte být ekonomickou zátěží. 

Vrátím se k příběhu patnáctiletého chlapce, kterého naverbovali ozbrojenci – podle The Financial Times to měli být lidé z RSF, v překladu síly rychlé podpory. Co to je za lidi?
To jsou paramilice. Ze zkušenosti a z informací, které mám a které jsem byla schopná zaznamenat i přímo na místě, tam verbování probíhá tak, že dětem nejdřív zprostředkovávají něco, čím si je přilákají, což je jídlo. Nabídka probíhá velmi často v prostředí, které je pro děti velmi dobře známé, a to jsou mešity. Takže ve chvíli, kdy v roce 2021 konflikt v Súdánu vypukl, tak se mešity staly místem, odkud byla distribuována jakási potravinová a humanitární pomoc. Takže se stávalo, že ti malí kluci šli ráno do mešity se pomodlit a odnést si nějaké jídlo pro sebe a pro svou rodinu, v průběhu vydávání jídla se stávali verbovanými ze strany RSF a odpoledne se z nich v přeneseném slova smyslu stávali dětští vojáci. Jednotky RSF jsou paramilice, které v zemi působí už desítky let. Historicky byly velmi úzce navázány na postavu bývalého súdánského prezidenta Bašíra, který byl u moci do roku 2019. Mají za sebou celou řadu zvěrstev, zejména v souvislosti s provincií Dárfúr při hranicích s Čadem. Tam jsou velmi nechvalně proslulé jednotky Džandžavíd, jejichž činy potom Mezinárodní společenství označilo za masové vraždy, zločiny proti lidskosti. Na Bašíra byl kvůli tomu vydán i mezinárodní zatykač, kterému se úspěšně vyhýbal.

Kdo jsou džandžavídové? 
To byly jednotky těch para milic, které vyvražďovaly nearabské obyvatelstvo v oblasti Dárfúru hraničící s Čadem.

Takže to je na západě země? 
Ano. Je to obrovská provincie, kde se míchá arabské a nearabské obyvatelstvo. V Súdánu totiž neexistuje nic jako súdánská identita nebo súdánský národ. Súdán je tvořen obrovským množstvím různých kmenů a klanů, které obývají určité historické teritorium. A tyto jednotky měly za poslání vyvražďovat nearabské obyvatelstvo, což dělaly s podporou právě prezidenta Bašíra. Ten byl v roce 2019 převratem odstaven od moci, šel do vězení v Chartúmu a od roku 2019 začaly být jednotky RSF postupně implementovány do regulérní súdánské armády tak, aby nad nimi udržovali kontrolu. Ale po těch několika letech se ukazuje, že nad nimi žádná efektivní kontrola není. Výsledky působení RSF jsou srovnatelné s tím, co se dělo v období vlády Bašíra.

Nic než moc

Patnáctiletý chlapec, o kterém jsem vyprávěl, měl nakonec štěstí. Nasadili ho sice do bojů v oblasti jižně od metropole Chartúmu, ale v chaosu při náletu dronů se mu podařilo uprchnout. Nyní se ukrývá na místě, kam ho přemístila súdánská armáda. To znamená, že jednotky RSF jsou teď – tak, jak to v Súdánu teď je od roku 2014 od svržení prezidenta – v boji s jednotkami súdánské armády?
To by bylo příliš jednoduché. Pokusím se to ale maximálně zestručnit. V roce 2019 padne režim Bašíra. Vznikne něco jako prozatímní vláda, která má za cíl přivést zemi k prvním všeobecným a rádoby svobodným volbám.

Vyhnula jste se tomu slovu demokratické. 
Rozhodně, protože o demokracii v našem slova smyslu v Súdánu nikdo nestojí. To je úplný nonsens. Proces k volbám měl trvat dva roky, do roku 2021 a 2022. Věřilo se, že se do té doby podaří zemi zkonsolidovat tak, aby RSF moc neškodily a aby súdánská, řekněme národní armáda byla dostatečně silná na to, aby byla schopná kontrolovat celé obrovské území Súdánu. Musíme si uvědomit, že v Súdánu žije padesát milionů lidí a má obrovskou rozlohu. Všude je poušť a logistika mezi největšími městy… To není jako D1, kde nadáváme, že jedeme dvě hodiny. Tam můžete klidně cestovat 24 hodin a nedojedete nikam. A na konci září roku 2021, když jsem shodou okolností do země přijížděla, proběhl ze strany RSF první neúspěšný pokus o puč. Věřilo se, že RSF budou v mocenském souboji poraženy a že se oficiální armádě podaří moc konsolidovat. Postupem času se ale ukázalo, že představitelé oficiální armády v čele s generálem Burhánem podnítily RSF k tomu, aby pokus o puč, který byl na konci října 2021 úspěšný, provedly. Protože mezi RSF na súdánskou armádou nejde o nic jiného než o moc. 

A asi i o teritorium, ne?
Částečně, ale hlavně jde o zdroje, a ty se odvíjí od nalezišť zlata, které Súdánu je, takže to nemá ideologickou podstatu. Je to čistě boj o moc. V současné době je súdánská armáda vnímána jako ta lepší, byť je to ale ta strana, která ve skutečnosti stála za pučem v roce 2021 a která svrhla vládu, která měla za cíl přivést zemi ke všeobecným volbám. Po těch třech letech se ale ukazuje, že oficiální súdánská armáda v čele s generálem Burhánem by mohla být o trochu lepší než RSF. Zatímco RSF verbují dětské vojáky a hromadně znásilňují dívky a ženy, což vede k tomu, že ženy a dívky utíkají ze země, tak súdánská armáda se chová trochu lépe. Otázkou ale je, co se stane ve chvíli, kdy súdánská armáda jednotky RSF porazí a stane se jediným nositelem moci v zemi. Myslet si, že Burhán a centrální autorita se budou chovat lépe než jejich předchůdci, je iluzorní. 

Zdevastovaný Súdán

Krutá občanská válka, která v Súdánu probíhá od roku 2019, si už vyžádala minimálně 150 tisíc obětí, možná více. Informace, které ze Súdánu máme, jsou velmi kusé, ale vy jste tam byla. Jak moc zdevastovaný je Súdán?
Shodou okolností jsem do Súdánu přijala ve chvíli, kdy tam probíhal první neúspěšný pokus o puč, a odjížděla jsem ve chvíli, kdy proběhl ten úspěšný pokus. Země se mi za tu dobu doslova změnila před očima. Když navážu na to, co jste říkal s odhadovaným počtem obětí – informace jsou… Já bych ani neřekla zkreslené. Vůbec nevíme, na čem se zakládají. Byla jsem svědkyní toho, jak Al-Džazíra informovala o tom, že během jednoho dne zemřeli tři lidé. Já jsem jich v nemocnici viděla desítky. Takže absence přístupu k informacím je něco, co zásadním způsobem determinuje naše vnímání celého konfliktu.

Když se podíváme na zemi a její proměnu, tak bych řekla, že asi to nejsilnější, co ti lidé prožívají, je absolutní deziluze. Od roku 2019 nebo 2020 věřili, že Súdán má naději stát se relativně fungující zemí v rámci afrického kontextu. Musíme si uvědomit, že v době, kdy byl u moci Bašír, byly na zemi uvaleny mezinárodní sankce. V Súdánu neexistoval a stále neexistuje třeba SWIFT kód pro bankovní transakce. Neexistuje možnost placení VISA kartou nebo MasterCard. Pamatuji si, že když jsem tam byla, tak mi ukazovali bankomat, který se měl za pár dnů spustit. To pro ně bylo něco úplně neuvěřitelného. Začaly vznikat drobné podniky, kavárny, restaurace… Věřili v to, že se země otevře. I Mezinárodní měnový fond byl ochoten Súdánu poskytovat finanční půjčky. Američané řekli, že zruší mezinárodní sankce a začalo tam proudit zboží ze zahraničí, takže v nejlépe zásobených obchodech v Chartúmu bylo možné si koupit relativně slušné zboží. Najednou to ale bylo všechno pryč a lidé začali bojovat o holé přežití. A aby přežili, tak začali ze země utíkat.

Ví se, kolik lidí už opustilo Súdán? Třeba do jiných afrických států, mnohdy asi i do Evropy?
Někteří určitě i do Evropy, byť se sem dostat pro ně není úplně jednoduché. Střízlivé odhady říkají, že to je jedna desetina, ty realistické mluví zhruba o jedné pětině. Zároveň si musíme uvědomit, že hranice, které Súdán má s okolními státy, jsou polopropustné. Evidence obyvatel na hranicích je administrativně poměrně složitá a omezená. 

Říkala jste, že je to poušť. Pamatuji si, že když jsem byl na hranicích Egypta se Súdánem, tak tam nebylo vůbec nic.
To se nezměnilo. Dejme tomu, že ze země odešlo pět až deset milionů lidí. Nejsmutnější je, že odešli ti, kteří té zemi měli co nabídnout.

Odliv mozků.
Přesně tak. Odešla mladá generace, odešli úspěšní podnikatelé. Já sama mám kamaráda, kterého jsem viděla asi před dvěma měsíci v Mnichově. Je to velmi úspěšný súdánský podnikatel, který má to štěstí, že má vedle súdánského i americký pas. Ten v zemi od konce roku 2021 vydržel asi rok. Říkal, že přece nemůže odejít ze země. Má tam rodinu, chtěl tam vychovávat své děti, etablovat svůj byznys. Jak jsem říkala, teď jsem ho potkala v Mnichově a říkal, že se tam nedá vrátit, protože není kam. I svůj byznys, co měl v Chartúmu, musel přestěhovat do Port Súdánu, protože tam je ještě relativně bezpečně, takže tam úplně nehrozí drancování. Dcery musel přestěhovat do Malajsie, do Kuala Lumpur. A když se chce setkat s rodinou, tak to dělá v Dubaji, protože to je na půli cesty mezi Evropou a jihovýchodní Asií.

Jak ta občanská válka vlastně probíhá? Střílí se na ulici? 
Ano, střílí. Na ulici se střílí a bodá nožem. 

Úplně běžně?
Ano. 

Na denní bázi?
Ano. 

Vliv dalších států

Kde jednotlivé strany berou zbraně?
Z Ruska.

Obě?
Ano. Rusku vyhovuje, že ten konflikt existuje.

Jak to?
Jak už jsem říkala, v Súdánu jsou obrovská naleziště zlata, které je na povrchu. Sahá do hloubky asi 1,5 metru. Aby Rusko mohlo ve světě dělat to, co dělá, tak jsou na to potřeba zdroje. A není nic jednoduššího, než vydloubat v Súdánu – v poušti, kde nikdo není a nemáte žádnou kontrolu nad tím, kdo se tam pohybuje – ze země kus zlata, které pak prostřednictvím leteckých spojů přes Istanbul a emiráty dostanete do Ruska. To už se dělo před rokem 2021.

Zároveň má Rusko v regionu svoje geopolitické zájmy. V blízkosti Port Súdánu na pobřeží Rudého moře se dlouhodobě snaží vybudovat svou základnu, a tím vstoupit do tohoto geopolitického prostoru, ovlivňovat události v rohu Afriky a na Blízkém východě. Zároveň tím Rusko odvrací pozornost od toho, co se děje v Evropě. Nutí tak i evropské aktéry, aby se zajímaly o další prostor. Je třeba si uvědomit, že Súdán je země, která leží na migrační trase. Mezi Súdánem, Egyptem a Libyí je takový trojúhelník, který je jednou z klíčových tras pro migraci. A tím, že Rusko tuto oblast drží pod kontrolou, ovlivňuje a podněcuje obyvatelstvo, aby se v tomto prostoru pohybovalo, tak tím pochopitelně vytváří tlak na Evropu.

Když Rusko podporuje obě strany, tak vstupuje do toho třeba i Ukrajina? Vytváří se v Africe nová fronta ukrajinsko-ruské války?
Obecně platí, že Rusko spíše podporuje RSF a Ukrajina centrální armádu. Ale pro to, aby konflikt mohl probíhat a aby to byl konflikt, který do určité míry i zamrzá, je potřeba, aby obě strany měly zbraně. Takže ve chvíli, kdy jsou RSF výrazně silnější, tak se přisype trochu zbraní i súdánské regulérní armádě, aby nastala pomyslná parita a aby konflikt mohl probíhat dál. Protože ten, kdo stojí o stabilitu Súdánu, je Evropa a nikoliv Rusko. Současně musíme konflikt vnímat i v regionálním kontextu. Ze Súdánu to je relativně kousek do Etiopie, kde probíhá dlouhodobý konflikt mezi centrální vládou a regionem Tigraj. A destabilizace celého tohoto prostoru je zase něco, co je pro Rusko výhodné.

Jak do toho vstupují státy, které jsou na druhém břehu, třeba Spojené arabské emiráty?
A Saúdská Arábie. Ta je velmi aktivní a situaci v regionu pozorně sleduje, protože to je oblast jejího zájmu. Zároveň Saúdská Arábie není jediná. Hned vedle máme Izrael, který se až do října loňského roku o tento region taky historicky začal zajímat. Máme tam také Turecko, které je historicky v Súdánu velmi aktivní. Koneckonců letecké spojení mezi Chartúmem a Istanbulem bylo jedno z mála, které zůstalo funkční po celé období od roku 2021. Když se chcete ze Súdánu dostat pryč nebo do něho naopak chcete přiletět, tak spoj přes Istanbul je jeden z nejvytíženějších. Aktérů z regionu širšího Blízkého východu, kteří do toho vstupují a kteří mají zájem, je tedy hodně. Súdán leží u moře, jsou tam naleziště zlata a protéká jím taky nejdelší africká řeka Nil. Ta začíná právě v Chartúmu, protože se tam kolem ostrova Tuti stéká Bílý a Modrý Nil. Odtud pak pokračuje jako jeden obrovský veletok směrem do Egypta.

Modus operandi

Súdán je tedy centrem mezinárodního geopolitického konfliktu, boje o moc, o nerostné bohatství. Jaká jsou východiska? Co s tím? A jak tu situaci uklidnit?
Myslím, že to nejde. 

Nějak to jít musí. 
Já myslím, že ne. Kdyby to šlo, tak by se to za těch čtyřicet let už podařilo. O to, aby byl v Súdánu klid, nemá nikdo zájem. A pokud o to má zájem Evropa kvůli migraci, tak na to nemá kapacity, aby to udělala.

Od roku 2019 mluvíme o humanitární katastrofě. Stát je totálně destruován, a zároveň přehlížen bohatými státy Západu. 
Ano.

Přece někdo musí mít tendence situaci aspoň zlepšit…?
Rusko říká, že to zlepší. 

No ale taky říkáte, že podporuje obě znesvářené strany?
Otázka je, co je to zlepšení. Pravděpodobně to znamená, že tam nastane klid. Ale to, že nastane klid, znamená i to, že se jedna z vojenských skupin dostane k moci, což znamená, že nastolí další formu vojenského režimu. V pořádku, ale každý vojenský režim skončí ve chvíli, kdy ho přijde nový vojenský režim svrhnout. A s tím má Súdán zkušenosti od vzniku nezávislosti, tedy od poloviny 50. let. To je modus operandi.

Když jsem procházela chartúmské ulice a s kolegou jsme fotili situaci, která se tam před námi odehrávala – používali slzný plyn, začalo se střílet do lidí – tak tam na té ulici stál malý pětiletý kluk, který jenom koukal, co se děje. Kolem něho se odehrávala apokalypsa. Když jsme se tam začali bavit s nějakými dospělými, kteří stáli kolem něj, tak říkali, že jsou na to zvyklí. Prostě věděli, že tak to tam funguje už desítek let.

Řešení situace mají v rukou Súdánci. To, jakou cestu si zvolí, bychom měli respektovat. Nemusí se nám to ale líbit, protože pro Rusko není nic jednoduššího, než si to zbídačené vyhladovělé súdánské obyvatelstvo koupit za misku jídla. A to dělá.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu využity tyto zdroje: Česká televize, EBU/Rasd Sudan Network‎, Voice of America a youtubové kanály DW News YT a BBC News.