Ingmar Bergman 100

Stanice Vltava připravila ke 100. výročí narození Ingmara Bergmana speciální vydání pořadu Reflexe: Film!. Pořad připravila Šárka Gmiterková a Pavel Sladký.

Vrcholy z díla Ingmara Bergmana (výběr z pořadu)

Které filmy vzývaného švédského divadelního a filmového režiséra se vryjí do paměti a už tam zůstanou? Čeho si na nich cení domácí filmoví historici a publicisté, a co naopak vnímají jako problematické? Diskuse se účastnili Stanislava Přádná z Katedry filmových studií Univerzity Karlovy a Jaromír Blažejovský z brněnského ústavu filmu a audiovizuální kultury a představují své zásadní tituly z Bergmanovy filmografie. Svůj pohled na vybrané tituly z díla švédského autora připojují také autoři a moderátoři filmových reflexí Šárka Gmiterková a Pavel Sladký.

Stanislava Přádná:

„Asi nikdy nezapomenu na svůj první dojem z Lesních jahod, to byl vůbec první Bergman, kterého jsem viděla někdy v roce 1970 v průběhu studií na fakultě. Pocit toho prostředí, děje a prolínání reality a snové vrstvy byl pro mě něčím tak ohromující, že se mnou zůstal, kdykoliv jsem pak Lesní jahody viděla znovu. Šepoty a výkřiky považuji za Bergmanovo mistrovské dílo vzhledem k tomu, o čem vypovídá a jak. Stejně velký dojem na mě udělala i Hodina vlků a samozřejmě také Bergmanův epilog Fanny a Alexander. Člověk by očekával u tvůrce vyrovnávajícího se jak se sebou samým, tak s filmem jako médiem něco docela jiného. Je to pohádková tragikomedie, v něčem vyčištěná od všeho zla, které, pakliže se objeví, tak je potrestáno nebo se dostává do pozice, která nás baví. Rozhodně už to není ten Bergman známý z jeho vrcholných, temných a pochmurných filmů.“

Jaromír Blažejovský:

„Pro mě první setkání s Ingmarem Bergmanem byla Sedmá pečeť a ten film na mě zapůsobil tak ohromujícím dojmem, že když jsem vylezl z kina, tak jsem měl chuť plazit se v prachu země – prostě se mnou ten film cloumal i fyzicky. Potom se stalo něco zvláštního. Asi půl roku na to jsem viděl filmy Andreje Tarkovského Andrej Rublev a Solaris a najednou mi Tarkovskij toho Bergmana zastínil. Nadále jsem chodil na Bergmanovy filmy do Filmového klubu a viděl jsem Hodinu vlků, Hanbu a Tváří v tvář, ale nikdy jsem nezažil tak ohromující zážitek jako v případě Sedmé pečeti. Mnoho let jsem Bergmanem nijak zvlášť nežil; studenti ho po mně často chtěli a já jsem jim říkal, ať si ho nastudují sami, ty filmy jsou dostupné, spousta věcí vyšla v češtině a budeme se raději bavit o něčem zajímavějším. Až teprve loni jsem si řekl, že je načase se k Bergmanovi vrátit a vyrovnat se s ním. A při tomto návratu jsem zažil několik objevů. Jeden z nich byl film Úsměvy letní noci. Já jsem ho sice kdysi viděl, ale nepřišel mi nijak zvláštní nebo zasahující, ale až teď, z perspektivy mnohem širší životní zkušenosti jsem docenil, jak moudrý film to je.“

Pavel Sladký:

„Šepoty a výkřiky jsou film, který mě strašně zasáhl a dokonale umlčel, takže žádné šepoty ani výkřiky. Se skupinou kamarádů jsme se vypotáceli z kina a jen jsme tiše seděli a zírali na sebe – tak silně, téměř fyzicky do mě Bergman dokázal tnout. Druhým zásadním filmem byla Persona, zejména kvůli úvodní, poeticky snové sekvenci a kvůli tomu, jakým způsobem se celým filmem prolínají motivy spojené s oběma hlavními hrdinkami. Přijde mi, že Bergman dovede v každé jednotlivé vteřině tohoto snímku být napřed, nikdy jsem nedokázal číst jeho záměry a celkově mě tenhle snímek ohromil.“

Šárka Gmiterková

„Musím se přiznat, že mám s tvorbou Ingmara Bergmana problém. Cestu k jeho další tvorbě mi uzavřely dva filmy, Persona a Mlčení. Přijde mi, že všechny motivy rozvíjí a postavy staví na bázi dost čitelných polarit. Jsem si vědomá toho, že ty filmy jistě mají vrstvy, ale pro mě jsou přebité sadami až příliš snadných protikladů. Ženské postavy Bergman rozvíjí jako zřejmé protipóly – postava živočišná proti intelektuální, figura hedonistická proti emocionální – a podobně tento autor pracuje s mizanscénou, kterou staví jako protiklad exteriéru a interiéru, světla a stínu, věcí vnitřních a vnějších. Pro mě jsou zkrátka tyhle filmy příliš zjevné v tom, co dělají.“

Zpět nahoru ↑

Švédský filmový historik Jan Holmberg je ředitelem Nadace Ingmara Bergmana a má značný podíl na oslavách 100 let od narození jednoho z nejslavnějších režisérů historie. V rozhovoru pro Vltavu popisuje Bergmana jako režiséra i jako otce a spolupracovníka.

Hlavním cílem Nadace je spravovat archivy Ingmara Bergmana, představuje svoji práci Holmberg. „Uchovával si veškeré své pracovní materiály a vzhledem k tomu, že si sám psal scénáře, nechal si nejen všechny původní rukopisy, ale také jejich koncepty a technické scénáře a další věci. Máme také jeho korespondenci, což je zhruba 10 tisíc dopisů, které on sám napsal nebo je dostal, dále obchodní dokumenty a fotografie. Ingmar Bergman nám dal nejenom samotné předměty, ale také práva k rukopisům, a to z toho důvodu, aby nadace byla ekonomicky udržitelná, protože nemáme žádnou vládní podporu ani nic podobného. Jsme v soukromém vlastnictví a finance, které máme, pochází v celé výši z autorských poplatků, když například někdo udělá divadelní adaptaci Bergmanova rukopisu. Bergman je v současnosti, k mému překvapení a určitě by to překvapilo i jeho, jedním z nejvíce hraných divadelních autorů v Evropě. Každý rok je po světě zinscenováno zhruba 60 nových představení Bergmanových děl.

Ingmar Bergman jednou řekl, že si toho ze svého soukromého života moc nepamatuje, protože byl příliš zavalen prací. Raději by prý svůj soukromý život zrekonstruoval ze své práce, z toho, co zanechal ve scénářích, knihách a jinde. Bylo by to možné? Dala by se z toho, co nadaci zanechal, zrekonstruovat jeho osobnost a soukromý život?
Ano, myslím, že v jeho případě by to šlo. Většinou je rozumné umělce a jejich osobu oddělovat a nesnažit se v práci pátrat po jejich skutečném životě. Ale u Bergmana to tak musíte udělat, protože jeho práce a život jsou natolik provázány, že nikdy vlastně nevíte, kde jedna věc končí a začíná druhá. Pracoval opravdu hodně a byl neskutečně plodný. Natočil nějakých 60 filmů a produkoval zhruba 170 divadelních představení. Pracoval neustále. Ale je také pravda, že život, který vedl, byl do velké míry výsledkem jeho práce. A samozřejmě tomu bylo i naopak. Jeho filmy a další kreativní práce byly inspirovány jeho životem. A jak jsem říkal, je naprosto nemožné tyto dvě oblasti oddělit. Už jsem o těch slovech, které zmiňujete, slyšel dříve. Ve skutečnosti mluvil mnohem více bez obalu než vy. Vy jste byl poměrně diplomatický. Řekl, že si nepamatuje, kdy se mu narodily děti, ale pamatuje si, kdy přišly do kin jeho filmy. Podle mě trochu přeháněl, aby tomu dodal dramatický nádech. Protože všem, kdo to slyší, kromě jeho dětí samozřejmě, přijde takové vyjádření super. Pro někoho, kdo natáčel zhruba jeden film ročně je to také způsob, jak mít přehled o čase. A čas je samozřejmě hlavní téma jeho práce. Neustále se zajímal o to, jak funguje čas. Myslím, že jde hlavně o samotné prohlášení než o to, že asi nebyl ten nejlepší otec na světě.

Jaký byl podle vás jako člověk? Říkalo se o něm, že byl velmi drsný, uměl se na place i v rodinném kruhu pořádně rozčílit. Kolují o tom příběhy. Herci, které Bergman miloval, ho často hájí, ale i blízcí spolupracovníci jako Sven Nykvist občas vypráví o jeho výbuších vzteku při natáčení.
Existuje rozhodně mnoho historek o jeho záchvatech vzteku, zuřivosti a jak ječel na lidi. Ale koluje minimálně stejný počet příběhů o tom, jak pro své spolupracovníky a herce vytvořil prostor a atmosféru, kde se cítili bezpečně. Zdá se, že jakmile mu někdo, kdo nedělal to, co se od něj očekávalo, narušil celý systém, tak vybuchl.

Švédsko je nesmírně malá země a Bergman byl velmi význačný umělec. Určitě byly doby, kdy nemohl otevřít noviny, aniž by si tam o sobě něco nepřečetl. A s tím přichází moc a také se člověk najednou ocitne v pozici, kdy může o něco požádat a ono se mu to vyplní. Myslím, že když po svém okolí něco chtěl, tak to ostatní vykonali. Ale i když protestovali, tak prý nebyl tak démonický, jak si lidé myslí. Respektoval názor ostatních a probral to s nimi. Minimálně občas.
Mám k tomu osobní příběh, který je poměrně krátký, ale dost vypovídající. Když jsem byl nově jmenován ředitelem švédské filmotéky, dělali jsme Bergmanovi retrospektivu. Já věděl, že existuje film Sant händer inte här, jehož název by se dal do angličtiny přeložit jako High Tension (U nás se to stát nemůže, 1950), o kterém Bergman prohlásil, že nemá být promítán na veřejnosti, protože ho považoval za hodně špatný. Je to špionský thriller a velmi neobvyklý bergmanovský film. On s ním nebyl vůbec spokojený, takže nechtěl, aby se promítal. Ale já jsem ho samozřejmě promítnout chtěl, protože jsem měl v úmyslu ukázat celé jeho dílo. Věděl jsem, že kdybych se ho zeptal přímo, tak by odmítl. Takže jsem mu prohnaně napsal dopis, že chci promítat všechny jeho filmy a doufám, že mu to nevadí. Když jsem nedostal odpověď, tak jsem to považoval za svolení. Takže jsme ten film promítli. A druhý den ráno po tomto promítání ve Stockholmu jsem přišel do kanceláře a paní na telefonní ústředně mi řekla, že mi volal Ingmar Bergman a zněl vzteky bez sebe. Tak jsem mu zavolal zpět. V životě jsem neměl takový strach. Zahájil tím, že řekl: „Slyšel jsem, že promítáte mé filmy, ale nepromítáte U nás se to stát nemůže, že?“ Jenže my jsme ten film dávali den předtím, takže jsem neměl na výběr a musel mu odpovědět: „Vlastně jsme ho promítali včera.“ Začal strašně nadávat. Ve Švédsku se vědělo, že hodně nadává, je sprostý a vulgární. Řekl mi: „Vždyť víte, že se ten film nesmí promítat!“ A za tím následovalo spousta nadávek. „Opakoval jsem to lidem xkrát.“ Odpověděl jsem mu: „Já jsem se vás ale ptal. Napsal jsem vám dopis a vy jste neodpověděl, tak jsem měl pocit, že mi dáváte svolení.“ „Aha, vy jste mi napsal, tak v tom případě je to moje chyba.“ A pak začal mluvit o něčem jiném a hezky jsme si popovídali. Podle mě si mě zkoušel, protože samozřejmě nevěřím na náhodu. Nemyslím si, že by mi jen tak náhodou zavolal den po tom promítání. Kdyby mi zavolal den před ním, tak bych to promítání s radostí sám zrušil, kdyby to bylo nutné, abych ho nenaštval. Ale dnes jsem absolutně přesvědčený, že si chtěl jenom vyzkoušet, jak budu v takové situaci reagovat, a vypadá to, že jsem zkouškou prošel. Nelhal jsem mu, ale přiznal jsem, že jsme film promítali a pak ho požádal o pochopení, protože mi nikdy neodpověděl na dopis.

Ve svých pamětech Laterna magica píše: „Neznám toho člověka, kterým jsem byl před čtyřiceti lety. A i když jsem ho znal a byli jsme nuceni spolupracovat, tak jsem ho nikdy neměl moc rád.“ A to podle mě platí pro nás pro všechny, ne?

Jen mně ještě není čtyřicet.
Ale jednou vám bude. A i když je člověku třicet, tak má problém pochopit toho malého chlapce, kterým kdysi byl.

Uběhlo 100 let od narození Ingmara Bergmana. Chystáte s nadací něco speciálního?
Ano, rozhodně. Podle mě lze bez obav říct, že to bude jedno z největších jubileí, které bylo kdy věnováno filmaři. Samozřejmě se konají retrospektivy jeho filmů ve velkých filmotékách a na festivalech, včetně Uherského Hradiště, a mnoho dalších různých akcí po celém světě. Jak už jsem říkal, psal také divadelní hry, takže příští rok bude mít premiéru mnoho divadelních představení, a to od Los Angeles po Šanghaj, od Jihoafrické republiky až po severní Norsko. Opravdu po celém světě. Také vyjdou Bergmanovy texty, z nichž některé zatím nebyly nikdy publikovány. Bude se konat mnoho akcí inspirovaných jeho prací, například minimálně tři nebo čtyři taneční představení i hudební programy. Královské dramatické divadlo ve Stockholmu uspořádá čtvrtý, a doposud největší, ročník Bergmanova festivalu. A to zdaleka není vše. Bude to obrovské.

Rozhovor pro stanici Vltava připravil Pavel Sladký.

Zpět nahoru ↑

Fotogalerie

Výběr snímků ze slavných filmů.
Fotografie poskytla Asociace českých filmových klubů.

PERSONA

Snímek z roku 1966 s Bibi Andersson a Liv Ulmann v hlavních rolích.

Fanny a Alexandr

Snímek z roku 1982 oceňují diváci jako jeden z vůbec nejlepších Bergmanových počinů.

Sedmá pečeť

Snímek z roku 1957 s Maxem von Sydow, Guunar Björnstrandem a Bengt Ekerot v hlavních rolích.

Mlčení

Film z roku 1963 zachycuje odcizení mezi vlastními sestrami Annou a Ester očima syna jedné z nich.

Hodina vlků

Liv Ullman jako Alma a Max von Sydow, výtvarník a její manžel, přijíždějí na ostrov Fårö, na kterém se prohlubuje rozdílnost živé Almy a duševně nemocného umělce.

Zpět nahoru ↑