Hana Hegerová změnila můj pohled na svět, říká Petr Malásek
„Jsem člověk, který rád žije svůj život, a je zvědavý, co ho čeká, ale neohlížím se moc zpátky,“ říká nedělní host Barbory Tachecí a Osobnosti Plus, klavírista a hudební skladatel Petr Malásek.
„Nikdy jsem si například nedělal statistiku toho, na čem jsem se podílel, co jsem napsal, nebo udělal. To jsou děti, které jsem vypustil do světa a které si už žijí samostatným životem. Někdy se mně i stane, že slyším nějakou hudbu, řeknu si, že je to zajímavé a zjistím, že jsem to před třiceti lety psal já,“ dodává.
Samotář, který nehraje fotbal
„Myslím, že jsem založením samotář. Vystačím si sám a i mé zájmy jsou samotářské. Například nemám rád kolektivní sporty, nehrál jsem nikdy fotbal, jezdím raději na kole a nebo na motorce. Jsou to chvíle, kdy je člověk sám se sebou a může si promítat, co by chtěl, co udělal dobře a co zase špatně.“ Petr Malásek ale dodává, že po čtrnáctidenní soustředěné práci a uzavření se do hudby a do sebe mu přítomnost lidí a společnosti začíná velmi výrazně chybět.
Čisté boty
Petr Malásek spolupracuje mimo jiné s velkými jmény české hudební scény, s Lucií Bílou, Martou Kubišovou a nebo Hanou Hegerovou. „Paní Hegerová změnila stoprocentně můj pohled na svět. Měla velmi vyhraněný přístup k hudbě a k tomu, jak mají věci znít a jak mají působit na posluchače. Ať hrajeme i v tom nejzapadlejším klubu a v nejzapadlejší vesnici, její heslo zní: Musíme hrát tak, jako by nás slyšel nejvýznamnější světový producent. A také jsme všichni z její kapely museli mít vyčištěné boty,“ říká muzikant a ve vzpomínkách na první dámu českého šansonu pokračuje:
„Nastoupil jsem k ní úplnou náhodou, když mně bylo asi pětadvacet let. Vypadl jí pianista pro zahraniční zájezd a požádala mě, abych ho zaskočil. Navíc jsem v té době byl na vojně, v armádním orchestru, a první opušťák jsem měl vypsaný do Bonnu a do Vídně, což bylo v té době a ve vojenské knížce něco nevídaného.“
Denní režim
„Jsem člověk, který toho moc nenaspí. Docela rád vstávám. Mám rád rána, ten čas, kdy špatné síly ještě spí. Člověk je v takovém podivném tichu, svítá a myslím, že tehdy hlava pracuje nejlépe. Ne každý den vstanu ve čtyři. Ale budím se tak mezi šestou, sedmou a někdy dřív.“
Muzikant se často setkává s otázkami, které se týkají jeho dobré kondice a mladistvé image. „Nevím, možná geny, možná mě potkávají samé hezké věci,“ reaguje tentokrát lakonicky.
Zázračné účinky hudby
Na klavír hraje Petr Malásek od svých pěti let, roli v tom hrál i fakt, že byl jeho otec, Jiří Malásek, také kavíristou a skladatelem. „Z toho, že jsem začal takto brzy hrát, jsem si odnesl, že piáno patří do domácnosti stejně jako záchod nebo lednička. A že hudba je taková věc, která je všudypřítomná a má zázračné účinky. Když mi bylo smutno, tak jsem si stoupnoul k piánu a vybrnkával jsem si. Zjišťoval jsem přitom, že mi je lépe.“
V této souvislosti Petr Malásek vzpomíná na svého otce. Poslechněte si celý rozhovor Barbory Tachecí s jejím hostem. Zjistíte, jaký předobraz v něm otec vytvořil a jaký byl v té době vztah mezi slavným hudebníkem a komunistickou mocí.
