Pamatuješ si na první track, který jsi kdy nahrál?
Samozřejmě jsem začínal doma a ten set up byl strašně vtipný. Měl jsem takové ty malé klávesy s repráčky, kterým se říká samohrajky. Byly tam fakt příšerné zvuky. A já jsem je nahrával tak, že jsem k těm reproduktorům dal shora mikrofon. Je to velká komedie, když si na to vzpomenu. Byly to takové objevitelské časy.

A kdy se z člověka, který nahrává doma samohrajku na mikrofon, stane hudební producent? Je to s kvalitou? Jak si ty sám definuješ tu profesi?
To je hrozně těžká otázka. Ještě před tím, než bylo běžné mít v podstatě celé studio v mobilu, byl producent člověk, který chodil s kapelami do studií, měl s tím nejvíc zkušeností a vedl to nahrávání. Dneska může být producent každý, mluví se třeba o takzvaných bedroom producerech. Ale asi by to měl být člověk, co zvládne zkomponovat a zaranžovat písničku. Možná když o člověku ostatní začnou mluvit jako o producentovi, tak se jím doopravdy stane.

My jsme teď ve tvém domácím studiu na Proseku, ale velkou část svého producentského života jsi strávil v Soudevice Borise Carloffa. Dokážeš se jako producent adaptovat na jakékoliv technické prostředí? Že tě prostě posadí do jakéhokoliv studia a ty tam zvládneš pracovat?
Dokážu asi dělat v jakémkoliv studiu, ale nedokážu vždycky plně využívat jejich technický potenciál. Proto je ideální, když má každé to studio svého zvukového inženýra a producent je jen ten „mastermind“, který má představy, co a jak se má udělat. Ale pokud se bavíme o tom, že bych se posadil za tu židli a to studio ovládal, tak na to určitě potřebuju minimálně pár hodin, abych se s tím vším seznámil.

Protože jedna z nejcennějších věcí, které producent má, je nějaká osobní workflow nebo systém v práci. A to se může v různých prostředích měnit a třeba i sesypat. Na druhou stranu, když se na to povídáme z větší dálky, tak ideál producentství je, že není člověk vázaný vůbec na nic. Prostě může jít po louce, zapískat si melodii a v hlavě vytvořit celou skladbu. Takže asi záleží, z jaké perspektivy se na to díváme.

Jak moc je pro tebe důležitá ta spolupráce s Borisem? Protože on byl, tuším, v tvých produkčních začátcích.
Určitě to byl jeden z mých největších guru. Hlavně mě naučil, jak správně pracovat se špičkovou technikou, která se používá jako ten světový standard. Do té doby jsem pracoval ve studiích, kde sice bylo všechno, co člověk potřebuje, ale nebyly tam třeba mikrofony Neumann, Vintage nebo nějaké úžasné předzesilovače.

A paradoxně bylo vlastně nejdůležitější naučit se, jak ty věci nezničit, protože fungují skvěle samy o sobě. Nejde se naučit nějaký speciální grif, jak to z toho vykroutit. A od Borise to byla fakt vysoká škola.

Škola negativní zpětné vazby

Když už jsme u školy, tak bych rád vzpomněl tvého učitele ze základní umělecké školy, který byl na vaši žákovskou kapelu prý hodně přísný. Jak přísný jsi ty producent? Když k tobě přijdou třeba začínající kapely, necháš je v tom vymáchat, aby dostaly lekci, nebo jim spíš pomůžeš a třeba i nahraješ nějaké party za ně?
Asi od každého trochu. Snažím se být jejich kamarád, ale zároveň občas říkám i nepříjemné věci, když je to potřeba. Když už si někdo myslí, že to trošku umí, tak je potřeba si občas připomenout, třeba skrz takzvané trestné poslechy, že to furt ještě neumí. Není to o tom poměřování, ale člověk by se měl pořád cítit jako ten největší školáček ve světě hudby.

Dostal jsi takovou „čočku“ od někoho taky? Kromě tedy zmíněného pana učitele ze ZUŠ.
Spoustu. Já jsem měl to štěstí, že jsem se pohyboval převážně mezi staršími a zkušenějšími muzikanty. To jsem dostával čoudy ze všech stran a bylo to skvělé.

Když se vrátíme do studia, je nějaké vybavení, bez které se neobejdeš? I když je to, jak říkáš, hlavně o systému práce.
Nemám. Mě baví ta myšlenka, že kdyby člověk přišel úplně o všechno, všechno mu ukradli, tak by mu zůstalo 99 procent toho, co má. Ale samozřejmě jako kytarista bych si na pustý ostrov vzal asi nějakou pěknou kytaru. Třeba Stratocaster od Fendera.

A jsi jako kytarista přísnější a víc pedantský i na kytaristy, co k tobě chodí do studia?
Ne, to ne. Největší pes jsem určitě na zpěv. Zpěv je polovina nahrávky. Zároveň to ale neznamená, že se snažím eliminovat všechny nedostatky. Ty charakteristické nedostatky, které dotvářejí charisma interpreta, se naopak snažím posílit. Takže někdy třeba trávíme hodiny hledáním té správné barvy, frázováním nebo tréninkem intonace.

Potlačit ego a hledat talenty

Jako kytarista hraješ třeba s Ewou Farnou, Sofianem Medjmedjem nebo teď relativně nově spolupracuješ i s Lake Malawi. Produkuješ u těchto interpretů vždycky jen ty, nebo jdeš někdy do studia i jako muzikant k jinému producentovi?
Rád poznávám jiné producenty v akci. Třeba s Ewou se jednou za čas do takové situace dostanu a moc rád se nechám vést a rozšířit si tím obzory. U Lake Malawi jsem v podstatě koncertní kytarista, ale nahrávky neprodukuju. Sofiana jsem zase vyslal „do světa“ potom, co jsme spolu udělali jeho první nahrávky, jsem rád, když teď může pracovat s mladými kluky, který si sám vybere. Funguju u něj spíš jako executive producer a songy dokončuju jako mixing engineer, abych pohlídal výstupní kvalitu zvuku. 

Takže ti nedělá problém upozadit svoje producentské ego a nechat někoho vést práci.
Vlastně si to spíš užívám, že nad tím nemusím přemýšlet jako producent. My navíc často pracujeme formou songwritingů, kde není žádný lídr a všichni si vycházejí vstříc. Upozadit svoje ego považuju za součást té práce. Ten, kdo to neumí, nemůže být na špici. Kdyby člověk pořád s někým soupeřil, tak by s ním za chvílí nechtěl nikdo pracovat.

Jakým způsobem zohledňuješ rádiové konvence, o kterých se v souvislosti s popovou hudbou často mluví?
Vůbec nad tím takhle nepřemýšlím. Dokonce nevím, jestli se nějaké moje písničky v rádiích hrají. Občas jenom sleduju statistiky z YouTube a Spotify. Vůbec nevidím důvod, proč bych tu hudbu měl něčemu takovému přizpůsobovat, nezajímá mě to. Co mě ale baví, je dělat hudbu, která udrží lidskou pozornost.

Rád dělám písničky, co mají spád a nemají hluchá místa. Je to, jako když jíš jídlo. Musí to mít nějakou chuť a nějaký koncept. Nemám rád takovou tu výplňovou vatu, která se tam dá, jen aby tam něco bylo. A nemluvím třeba o té vatě typu Pink Floyd, kteří mají sice osmiminutové písně, ale jsou to minuty nabité skvělou hudbou. Žádná vata tam není.

Právě Pink Floyd a ještě Queen často uvádíš jako své nejoblíbenější interprety z dětství. Byla by tvá vysněná spolupráce právě s nimi, nebo máš jiný ideál?
Pro mě je vysněné to, když objevím mladého talentovaného člověka, se kterým projdu tu cestu až na velká podia, pod kterými stojí fanoušci a zpívají písničky. Jako se to třeba teď povedlo se Sofianem. Tak to je pro mě takový sen. Hledat lidi, kterým by hudba mohla naplnit život, je lepší než běhat za dinosaury.

A jak poznáš, který interpret se může chytit a kdo je jen záležitostí na pár sezón?
To je dobrá otázka. Některé věci vypadají ze začátku hodně slibně, ale potom to prostě přestane fungovat. Mám nějaké parametry, které vždycky sleduju.

V první řadě tam musí jednoduše být ta kvalita. Abych s tím člověkem vůbec mohl pracovat, musí tam být ten řemeslný potenciál. Ale obrovsky důležitá je taky udržitelnost. Jestli ten člověk má hudbu opravdu na prvním místě. Vždycky chci vědět, že když ten někdo zmizí na tři dny s kamarády a nedá se mu dovolat, tak že bude mít hudbu zase na prvním místě, až se vrátí. Že se prostě z ničeho nic nerozhodně, že pojede místo turné do Brazílie lízat žáby (smích).

Když jste kdysi začínali hrát s kapelou Airfare, tak jste hodně brojili, zvlášť váš frontman, proti „softwarizaci“ hudby a byli jste takoví zachránci rock and rollu. Neseš si něco z té doby pořád?
Pracuju s hybridním setupem. Miluju svůj lampový kompresor a analogový preamp, což jsou stejné komponenty, které byly dřív v analogových mix pultech. Tyhle staré mixy měly sice bombastický zvuk, ale taky jsou prakticky nesehnatelné a extrémně náročné na údržbu. Proto je skvělý využívat jen jejich nejdůležitější části, který zvuku dodají hmotu, průraznost a názor. Dál už s tím analogovým náběrem pracuju v počítači digitálně. Díky tomu mám výhody obou světů.

Dřív se hodně mluvilo o tom, že český pop je svou podobou trochu jiný než ten, co se dělá v Británii, Spojených státech, ale třeba i v Německu. U zdařilých produkcí se říkalo to pověstné: Vůbec to nezní česky. Čím to je? Měli v zahraničí lepší techniku, nebo prostě Češi skládají pop jinak?
Je to asi hlavně o vkusu. Teď dorůstá generace, která pochází z mezinárodního prostředí. Už to nejsou lidi, co měli jednu desku Pink Floydů z Tuzexu. Jsou to lidi, které vychovalo zahraniční umění, a tak dělají přirozeně věci v tomto kontextu, ne ve stylu Michala Davida. Je to přirozený vývoj, nevidím tam žádný jednoznačný zlom.

Ale je nutné říct, že i za socialismu tu byly kapely se světovým soundem. Třeba Blue Effect byli skvělí. Po revoluci měla skvělý zvuk Lucie nebo věci, co dělal Jan P. Muchow. Naše hudba určitě nezaostává a to je dobře.

Josef Kaňka Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít