Umělci musí mluvit o tom, co se děje. Můžou říct pravdu, když to politici nedokážou, říká Bryan Adams
Bryan Adams se v pátek představí v Hradci Králové a zároveň chystá nové album Roll With The Punches, které vyjde už za pár týdnů. „Setlist koncertu často měníme podle nálady, ale třeba i podle doporučení fanoušků – na koncertu přece chcete, aby fanoušci slyšeli to, co oni chtějí,“ říká v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál.
Vaše nové album Roll With The Punches vychází už za pár týdnů. Jaké poselství tímhle albem chcete předat?
To poselství je vlastně dost jednoduché. Občas vás život srazí na kolena, ale musíte se zvednout a jít dál. To se stává nám všem, pořád dokola.
Na albu je ale i hodně písní o empatii a porozumění – žijeme totiž v hodně zvláštní době a je těžké na to jako umělec nereagovat. Je tam třeba píseň, kde zpívám: „Ty se projdi v mých botách a já se projdu v tvých. Co tím ztratíme?“ – jde o to vidět svět očima druhého.
V minulosti jste dělal alba plná balad i velkých rockových hymen. Kam se tohle nové řadí? Je to návrat ke kořenům nebo nový směr?
Vlastně pořád stejný směr. Všechna má alba jsou si hudebně dost podobná – jiné písničky, ale stejný přístup. Všechny moje songy prostě mají ten typický zvuk Bryana Adamse – kytara, basa, bicí…. a víte, co miluju úplně nejvíc? Když tohle všechno pak pořádně zesílím.
Vaše alba často kombinují energii s nostalgií. Jaké emoce jste chtěl zachytit tentokrát?
Myslím, že tahle deska je hodně pozitivní. A jinak – moje desky nejsou smutné. Jsou spíš zamyšlené, možná nostalgické, ale ne smutné. Podívejte se na lidi na mých koncertech – jsou z těch písní šťastní.
‚Povinnost umělce‘
Cítil jste při psaní téhle desky potřebu reflektovat, co se děje ve světě?
Ano, to je povinnost každého umělce – mluvit o tom, co se děje, hlavně pokud se vás to osobně týká. Musíte říct pravdu. A znají to hudebníci, výtvarníci, divadelníci po celém světě. Umělci můžou říct pravdu, když to politici nedokážou.
Před rozhovorem jsem poslouchal váš hit Summer of '69 – nazpíval jste ho v tolika verzích: studiovou, MTV Unplugged, i živou s Taylor Swift. Máte nějakou oblíbenou?
Mám rád tu klasickou verzi, ten originál ze studia je prostě skvělý! Ale jak jste řekl – zpíval jsem ho s Taylor Swift na jejím koncertu v roce 2018 v Torrontu. Pozvala si mě a byla to obrovská zábava! Generačně máme asi trochu jiné fanoušky, ale jsou to stále lidi, kteří se skvěle bavili. Ale jinak všechny verze Summer of '69 jsou fajn!
Který ze svých songů nejraději zpíváte naživo?
Všechny mám rád. A mám taky z čeho vybírat – ostatně vydal jsem šestnáct studiových desek. Takže setlist koncertu často měníme podle nálady, ale třeba i podle doporučení fanoušků – na koncertu přece chcete, aby fanoušci slyšeli to, co oni chtějí. Ale jinak rád zpívám třeba novinku Roll With the Punches.
V 80. letech jste definoval celou éru rocku. Myslíte, že dnešní mladí interpreti mají ještě šanci vytvořit nebo definovat nový žánr?
Dnešní svět je jiný. Lidi pořád koukají do telefonů, víc sedí u počítačů než u hudebních nástrojů. Dneska vám opravdu stačí jenom ten počítač, abyste vytvořili píseň. Ale i tak je to v pohodě. Každá doba má své.
Portrét nebo koncert
Co podle vás lépe zachytí okamžik – píseň, nebo fotografie?
Obě věci můžou fungovat – když si je zapamatujete. Dobrá píseň nebo dobrá fotka – každá působí jinak, ale obě můžou zachytit okamžik. Je to subjektivní. Jsou to ale úplně odlišné formy umění. Takže nemá smysl je třeba srovnávat – hudba a fotografie se spíš skvěle mohou doplňovat.
Dokázal jméno Ozzy Osbourne povýšit na značku. Black Sabbath měli obrovskou sílu, myslí si Špulák
Číst článek
Vaše fotky nejsou jen estetické, často jsou osobní a upřímné. Fotíte je na klasický fotoaparát, nebo na chytrý telefon?
Na svůj iPhone! Opravdu. Třeba takový obal nového alba jsem nafotil mobilem. A to je opět o tom, jak se doba posunula. Telefony dnes dokážou tolik. A já se tomu nebráním. Dneska dělám většinu práce právě na mobilu.
Máte na kontě taky snímky Královny Alžběty II. nebo třeba taky ikonickou černobílou profilovou fotku Amy Winehouse. Bylo složité je fotit?
Lidi jsou prostě lidi. Každý je trochu jiný, každý má jiný příběh. Ale pořád to jsou jen lidi.
Co je těžší – hrát pro padesát tisíc lidí, nebo vyfotit upřímný portrét někoho cizího?
To se nedá srovnat. Jsou to úplně jiné věci. Ale jo, hrát pro 50 000 lidí, z toho můžete být hodně nervózní.
‚Svět algoritmů‘
Když jste začínal, bylo důležité dostat písničku do rádia. Dnes rozhodují streamy a algoritmy. Je to podle vás osvobozující, nebo odosobněné?
Taková je prostě doba. Hudba se dnes poslouchá hlavně online – streamuje se, kouká se na YouTube. Fyzické nosiče skoro vymizely. Je to nový svět. A člověk se s tím musí naučit žít. Prostě svět algoritmů – co naděláte?
Comeback Oasis rozděluje Británii. Jedni slaví, druzí zakazují Wonderwall v hospodách
Číst článek
A rádio dnes? Má ještě roli v propagaci nové hudby, nebo už jen hraje pro nostalgii?
Některá rádia mají problém – už moc neobjevují nové umělce. Hrají hlavně to, co už známe, nebo kopírují žebříčky z USA a Británie. Pro starší interprety je skoro nemožné dostat do éteru nové věci. Ale když se to povede, je to skvělé. Když ale slyším jakoukoliv svou píseň v rádiu, je to pořád něco speciálního. A druhá taková věc je, když ji pak hrajete na turné.
V pátek budete zpívat a hrát v Hradci Králové. Vzpomínáte si na nějakou předchozí návštěvu Česka?
Ano, nejvíc mi utkvěla v paměti návštěva s Terezou Maxovou. Před lety mě vzala mě do jednoho dětského domova – její nadace tam pomáhá opuštěným dětem. Bylo úžasné vidět, co pro české děti dělá. Mám k ní obrovský respekt. Kdyby to bylo na mně – udělal bych ji prezidentkou vaší země.
