Docela po dlouhé době se mi stalo, že jsem četla izraelského autora, který napsal knihu, která pasuje do západního světa. Ale zajímá mě, bydlíte vy sám v třípatrovém domě?
Už ne, ale dlouho jsem v takovém žil. Když mám o něčem psát, vždycky potřebuju konkrétní perspektivu – tou se mi staly velmi jasné vzpomínky. Žil jsem normální život obyvatele předměstí, kde si všichni sousedi řeknou „dobrý den“, ale každý žije na svém vlastním uzavřeném ostrově.  Za dveřmi se můžou dít věci, o kterých nikdo jiný nemá ponětí. I po letech žití v úplně nejtěsnějším sousedství můžou za stěnami zůstat tajemství. Možná že tahle zkušenost byla při psaní Tří pater určující.

Je to knížka o tajemstvích, přátelství, sousedských vztazích a o rodině, zvláště pak o vztahu rodič – dítě. Hlavně malé děti tam mají hodně důležitou, až výsadní roli. Platí to tak skutečně i v izraelské společnosti?
Pro tuhle knížku obzvlášť platilo, co se stává často. Když poprvé vyšla v Izraeli, začali se mě novináři ptát, o čem je. Což je, věřte mi, to nejhorší, na co musí spisovatel odpovídat – když místo zpětné vazby dostanete otázku. Tehdy jsem musel s pravdou ven – vlastně jsem neuměl říct, o čem přesně je, na to musím přijít i sám.

O dva měsíce později vyšla v deníku Haaretz recenze s nadpisem „O temných stránkách rodičovství“. Na ten moment si přesně vzpomínám, kdy mi hlavou blesklo – no jo, to je vlastně pravda, všechno je tam napojené na vztah rodičů a dětí. A když jsem o tom psal, tak mi to asi nedocházelo. Knížka už vyšla v překladu do sedmi jazyků a mám hodně čtenářů. A i díky nim tu odpověď můžu formulovat přesněji.

Každé patro totiž může zobrazovat jiné tabu, kterých je rodičovství plné. Rodiče si nesmějí připustit chybu. A nepřiznají ji sobě, přátelům, nikomu. V prvním patře tak pozorujete vratkou hranici mezi láskyplnou péčí a posedlostí. V druhém patře narážíte na samotu rodiče, který je doma s dítětem, když ten druhý pracuje. A ve třetím patře máte stárnoucí rodiče, kteří neumějí mluvit se svými dospělými dětmi, a nefunguje to ani naopak. A právě tohle jsou témata, o kterých se v Izraeli úplně mlčí. Možná nevědomky jsem chtěl vpustit trochu světla do těchhle mnohdy temných zákoutí.

A proč si myslíte, že se o takhle přirozených vztazích nemluví, proč jsou z nich tabu?
Izraelská společnost je extrémně orientovaná na dítě. Někde vzadu v hlavě všichni máme, že musíme být dokonalý židovský otec, perfektní židovská matka. Spousta lidí se trochu vychloubá, staví falešně na odiv, že jejich život je nebe bez mráčku. Ale realita je přece často daleko složitější než takováhle hra.

Myslím, že za to může fakt, že polovina naší společnosti je opravdu silně nábožensky založena. A i když jste nevěřící, máte v sobě určitý kód, dědictví tradiční židovské rodiny. Abych tu někomu nekázal, i mně trvalo celé roky, než jsem si byl schopen připustit si, že zdaleka ne všechno je růžové. Ocitáte se při výchově před problémy, se kterými si vůbec nevíte rady, a sekáte jednu chybu za druhou – a u mě to došlo až do toho extrému, že jsem měl pocit, že pokazím, na co sáhnu. V žádném případě moje knížka nemá být nějakým tupým mentorováním.

Společnost teď často rozděluje otázka genderové rovnosti. Vy dáváte duši ženským i mužským postavám, všechny tři části jsou napsané jako rozhovory, nebo spíš monology. Co se vám píše líp, ženy, nebo muži?
Šel bych ještě dál a řekl bych, že to jsou osobní zpovědi. A ta kniha je do jisté míry zpovědnicí i pro mě osobně. Moje postavy mluví s imaginárním přítelem, vyprávějí svůj příběh bez zastírání. A k tomu, co se mi píše líp… no, na psaní je skvělá jedna věc, můžete se klidně stát někým, kým v reálném životě být nemůžete.  Proměnit se při psaní do ženského charakteru mě v něčem fascinuje. Je to takový dvojí proces: nejdřív to, co píšete, musíte najít uvnitř sebe. A všichni to v sobě máme.

V Izraeli bych tohle v rozhovoru neřekl, ale v knize je i velmi autobiografická část. V druhé kapitole jsem sám sebe nejvíc otiskl do postavy ženy jménem Chani. Pracuju z domova, a když se nám narodily první dvě dcery, zůstal jsem s nimi doma já, měl jsem čas pozorovat, všímat si, jak se chovají matky na hřištích, co řeší…  Bavilo mě vymýšlet si jejich příběhy jen podle výrazu na jejich tvářích. Jsem pozorovatel a sběratel příběhů.

Říkáte, že genderové otázky jsou teď všude – je to pravda, ale považuju to za strašně důležitou věc. Je to totiž i otázka moci, využívání druhých lidí, zranitelnosti žen a matek. Z pozice spisovatele to je snadné, píšu prostě ženskou postavu. I každý čtenář má možnost zkusit si ty příběhy číst i z perspektivy druhého pohlaví. Podle mě tudy vede i cesta k lepšímu porozumění, nejen k nějaké válce genderových názorů.

A reagují čtenáři v Izraeli a v cizině rozdílně? Máte srovnání a překlad do sedmi dalších jazyků.
Docela důležité je, že tahle knížka je daleko úspěšnější v cizině než v Izraeli. Myslím, že je to zároveň moje nejuniverzálnější knížka. Třeba v Itálii to byl bestseller, což se mi nikdy předtím nestalo. Podle „Tří pater“ v Itálii režisér Nanni Moretti natáčí i film, to je pro mě taky velká čest. Myslím, že v ostatních knížkách vždycky zůstalo něco ztraceno v překladu. Tím nemyslím, že by překlady byly špatné, na vině byly spíš kulturní rozdíly. Říkala jste mi, že to vnímáte jako dost západní román, překvapivě dobře to přijali i ve Spojených státech, kde není snadné se jako neamerický autor prosadit. Co říct, mám pocit, že jsem se setkal s pochopením.  

Kateřina Svátková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít